Dolní Krč

Dolní Krč (německy Unter-Krtsch) je bývalá ves a katastrální území Prahy; po roce 1948 byla sloučena s Horní Krčí do katastru Krč. Území se rozkládalo v západní a střední části Krče, domy podél ulic Dolnokrčská, Krčská a V Podzámčí, kde se nacházel Obecní úřad a škola. Obě budovy včetně centra obce u zámeckého parku byly zbořeny roku 1979 při stavbě Jižní spojky. 

První zmínky o Krči pocházejí z počátku 13. století a původně se mělo jednat pouze o jednu ves. V době husitských válek kolem roku 1420 se obou Krčí zmocnili pražané. Roku 1620 je Dolní Krč uváděna jako "Nová Krč". O osm let později Krč získal klášter obutých karmelitánů u svatého Havla. Po zrušení kláštera roku 1786 připadla náboženskému fondu, od něj pak statek roku 1795 koupil Jan Geyer z Ehrenberku. Po roce 1880 kopil a zámek Tomáš Welz, jehož potomkům byl roku 1948 zabaven. 

Na území Dolní Krče bylo v době před jejím sloučením s Horní Krčí do katastru Krč postaveno několik zajímavých staveb. Bývaly zde také dvě cihelny - vrchnostenská cihelna v severozápadní části obce přibližně mezi ulicemi Dolnokrčská, Na Staré vinici a Na dvorcích (zbořena roku 1875) a cihelna Vladimíra Cejpa v ulici Na Strži (zbořena). 

- Krčský zámek - na místě dnešního zámku stávala kdysi tvrz a ves Dolní Krč, připomínaná od roku 1222 v majetku Vyšehradské kapituly a opět roku 1273 jako rezidence vyšehradského probošta. V roce 1420 byla tvrz dobyta husity pod vedením Jana Žižky z Trocnova, kteří šli na pomoc Praze proti císaři Zikmundovi. V roce 1457 tvrz vlastnili Mikuláš a Erazim z Pusté Dobré. Během 16. století se její majitelé rychle střídali a tvrz byla zanedbávaná. Kolem roku 1620 proto byla označována jako pustá. 

V roce 1627 objekt před svou emigrací prodal staroměstský měšťan Jan Lukšan z Luftenštejna mnišskému řádu obutých karmelitánů od sv. Havla, který zde zřídil své vrchnostenské sídlo, jež bylo zvelebeno a v polovině 18. století nazýváno letní zámeček. V roce 1786 byl klášter zrušen církevní reformou císaře Josefa II., správa převedena do náboženského fondu a Dolní Krč v roce 1795 koupil Josef Antonín Málek, který ji roku 1834 prodal Vojtěchu rytíři z Eisensteinu. Jan Gever z Ehrenbergu dal na pozemcích postavit další hospodářské budovy. Největší proměnou ale prošel zámek v letech 1860 - 1880 ve vlastnictví JUDr. Karla barona Schlossera, který přestavěl hlavní budovu na současnou dvoupatrovou s velkým sálem v horním křídle, s novogotickými fasádymi a cimbuřím v anglickém novogotického stylu. Jako obdivovatel anglických zámeckých parků nechal baron Schlosser rozšířit a upravit park podle britského vzoru. Od roku 1900 až do znárodnění v roce 1948 zámek vlastnila rodina Tomáše Welze. Tomáš Welz byl sklář a velkostatkář, který se výrazně zasloužil o rozvoj celé Krče. Do roku 1989 v zámku sídlil státní podnik Agroprojekt. Welzovým potomkům byl zámek navrácen v restituci. V roce 2003 prošel celkovou rekonstrukcí a později byl přeměněn na čtyřhvězdičkový hotel.

- kaple sv. Havla - bývala ve východní části zámku, byla zbořena

- krčský hřbitov (Pohřebiště Nusle) - založen byl v pol. 19. století na náklady obce Michle, protože michelský starý hřbitov u kostela Narození Panny Marie již nedostačoval, a to v severní části v místech zvaných "Zelená liška". V jihozápadní části hřbitova býval oddělený hřbitov pro trestance, zřízený pankráckou trestnicí, který míval samostatný vchod z ulice Ke Strži. Tento hřbitov byl zrušen ve 30. letech 20. století. Na hřbitově se z tohoto zrušeného hřbitova pro trestance nachází novogotická šestiboká zvonice. 

- krčský pivovar - založen byl do 1. pol. 18. století v jihozápadní části areálu zámku, koncem 50. let 20. století byl zbořen při stavbě nového krčského nádraží. Původní nádraží Praha - Krč (1882) stálo východně od křižovatky ulic U Krčského nádraží a U Společenské zahrady poblíž železničního podchodu. Postaveno bylo spolu s železniční tratí z Nuslí do Modřan, později prodloužené do Čerčan a Dobříše. Roku 1964 bylo přesunuto západním směrem a budovy zbořeny. 

- Ryšánka (ulice K Ryšánce 20a) - hospodářská usedlost vznikla patrně po roce 1857 a byla postavena v novogotickém stylu. Na západě sousedila s branickými usedlostmi Dobeška a Zemanka. Až do poloviny 19. století byla nazývána pouze "Na vinici". Jméno Ryšánka získala za majitele hejtmana Ryšánka, který nechal kolem roku 1860 obytnou budovu usedlosti přestavět na zámeček. 

Posledním majitelem usedlosti byl baron Maxmilián Sanleque. Zámeček využíval jako své letní sídlo do roku 1945. V Čechách se usídlil už jeho předek, který utekl do Prahy před Francouzskou revolucí. Na konci 2. světové války utekl z Prahy i baron Maxmilián Sanleque, protože se přihlásil k německému občanství a obával se trestu. Útěk musel být velmi rychlý, neboť po sobě zanechal bednu s historickými písemnostmi, včetně dopisu psaného francouzským králem Ludvíkem XVI. Ten byl revolucionáři popraven v roce 1793 na gilotině. Po válce byla usedlost využívána jako nájemní vila a postupně chátrala. Díky firmě Pragoprojekt (projektově-inženýrská společnost v oboru dopravních a inženýrských staveb), která si tento areál vybrala za své sídlo, se ho podařilo zachránit. V letech 1977 - 1984 provedla firma rozsáhlou rekonstrukci s drobnými přístavbami. Autorem rekonstrukce byl Ing. arch. Jan Štípek za spolupráce akad. arch. Jana Kerela a Vladimíra Stehna. Na projektech interiérů se podíleli Ing. arch. Jiří Žentel, Josef Vaněk a spolupracovníci. Uprostřed dvora se nachází kašna. Tuto moderní fontánu s kovovou plastikou vytvořil sochař Miroslav Jirava. Osazena byla v závěru rekonstrukce v roce 1984. Na severní straně areálu se nachází pozdně klasicistní kaplička.[4] Je to nejcennější stavba areálu. Má čtvercový půdorys a je zastřešena stanovou stříškou a zaklenuta valenou klenbou. Areál obklopuje park v anglickém stylu. Ve svahu parku poblíž areál stojí zahradní stavení.

- Habrovka - bývalá hospodářská usedlost se nachází mezi ulicemi U Habrovky a K Habrovce v zahradě kostela svatého Františka z Assisi, původně se zde rozkládala vinice, později u ní byla postavena usedlost. Z dvora se dochovala jedna budova stojící pod svahem, část bývalých pozemků užívají zahrádkářské osady. Pro stavbu kostela svatého Františka z Assisi byl na začátku 2. světové války vybrán pozemek usedlosti na Habrovce. Polovinu pozemku daroval místní velkostatkář JUDr. Václav Welz, druhou polovinu odkoupil krčský Spolek pro výstavbu kostela v Praze XIV od Pragovaru.  Kostel svatého Františka z Assisi je dřevěný římskokatolický filiální kostel michelské farnosti. První plány na vybudování krčského kostela se objevují již v polovině 30. let 20. století. Spolek byl založen dne 22. září 1935. Stavba kostela započala roku 1941. Je dílem dvou architektů: konstrukci a exteriér navrhl Ing. arch. Karel Hruška a interiér včetně oltáře arch. Jaroslav Čermák. V důsledku začátku 2. světové války se však místní věřící rozhodli pro jednolodní stavbu dřevěného provizoria se sedlovou střechou krytou taškami. Finanční prostředky na stavbu pomohl shromáždit křižovnický velmistr, P. Josef Vlasák, který společně s Františkem Noskem založil spolek Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny pro výstavbu katolických kostelů na tehdejších pražských předměstích. Začalo se stavět 8. prosince 1941 a za pouhé dva týdny, na Vánoce, byl kostel dokončen. Slavnou půlnoční mši na svátek Narození Páně 25. prosince sloužil P. Jeřábek, a chrám byl vysvěcen tehdy již v ilegalitě působícím velmistrem Řádu křižovníků s červenou hvězdou P. Vlasákem. Ten také zvolil patrocinium sv. Františka, jednoho z hlavních křižovnických patronů. Zazněla rovněž Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby, kterou řídil P. Václav Schneider. Po válce se kvůli komunistické totalitě plánovaný zděný kostel nesměl dostavět, zůstalo u pouhého provizoria. Není to však stavba ojedinělá: v letech 1948 - 1951 vzniklo v Německu téměř 50 kostelů podobné konstrukce a v amerických městech se obdobné chrámy staví dodnes. V 60. letech byly provedeny drobné úpravy kostela sv. Františka z cihlového zdiva podle návrhu architekta Vladimíra Hladíka a z neurčeného zrušeného kostela byly přivezeny dvě řady dřevěných lavic s pozdně secesní řezbou na postranicích. Ze skromného vnitřního zařízení stojí za zmínku bíle lakovaná dřevořezba žehnající Panny Marie Karlovské, patronky matek a těhotných. V roce 2010 byl kostel vyhlášen za nemovitou kulturní památku.

- kaple sv. Anny (u křižovatky ulic Branická a Dolnokrčská) - v roce 1859 ve středu tehdejší obce Dolní Krč byla postavena malá kaplička církve římskokatolické. Na jejím místě v roce 1881 byla vybudována větší klasicistní kaple podle plánů stavitele Misterky a v srpnu téhož roku byla vysvěcena. V roce 1979 byly objekty centra bývalé obce Dolní Krč zbourány z důvodu výstavby komunikace Jižní spojky. Kaple zůstala stát osamocena a ve špatném stavu, pro liturgické účely se už nepoužívala. V roce 1989 firma Armabeton zpracovala dokumentaci na rekonstrukci kaple a následně ji provedla. V současné době kaple slouží Československé husitské církvi a od roku 1992 je zapsána do seznamu kulturních památek. 

- kus od kaple sv. Anny stávala dominanta čtvrti bývalý hotel Klimeš, kde byla i restaurace s velkým sálem až pro 2 000 osob, zahradní restaurace, cukrárna a stejnojmenný biograf (po znárodnění přejmenovaný na Oddech). Hotel se bohužel nedožil dnešní doby a podlehl dálnici. Zajímavostí bylo, že "krčským nářečím" se říkalo vždy Klimš, U Klimšů, nikoliv Klimeš, U Klimešů. 

- Šimsovo sanatorium (Sanatorium Dra. Šimsy, Sulická ulice) - jsou bývalé lázně postavené na jižním svahu nad údolím Kunratického potoka. Roku 1893 dal Emil Pavlikovský pro své lázně postavit na kraji lesa v Dolní Krči dva objekty - "Radost" a "Rozkoš", následně pak další budovy - "Orient" a "Inka". Roku 1901 odkoupil Dr. Jan Šimsa areál i s přilehlými pozemky a zřídil zde nervové sanatorium. Centrální budovu "Vita Nova" navrhl a roku 1909 postavil architekt Bohuslav Černý. Roku 1916 byl komplex uzavřen a po skončení 1. světové války poskytnut k prodeji. Roku 1920 jej získal spolek Československé ochrany matek a dětí pro zřízení kojeneckého ústavu a pro tento účel slouží areál stále. 

Dr. Jan Šimsa (1865 - 1945) byl psychiatr, který se zabýval mimo jiné fyzikální terapií, hypnózou a bojem proti alkoholismu. Od 20. let 20. století byl členem "Psychické společnosti". Přednášel zde a roku 1930 se stal jejím předsedou. Spoluzakladatelem společnosti byl výtvarník a spisovatel Josef Váchal, se kterým jej pojilo přátelství. Podle Váchalových kreseb z cyklu "Kolo zla" vydal Dr. Šimsa propagační pohlednice s protialkoholní tematikou pro účely Československého abstinentního svazu a Váchal se inspiroval sanatoriem "VITA NOVA" ("Nový život") a samotným Dr. Šimsou ve svém "Krvavém románu", který situoval do sanatoria "MORS VETERA" ("Stará smrt") vedeného šíleným psychiatrem Dr. Řimsou. Dr. Šimsa podporoval vznik a provoz nedalekého Lesního divadla.

Secesní nemocniční budova je rovněž oblíbená mezi filmaři: Ve filmu Saturnin například představuje nemocnici, kde má být hlavnímu hrdinovi Jiřímu Oulickému v podání Ondřeje Havelky ošetřen vymknutý kotník. Budova také představovala nemocnici ve filmu Františka Vláčila Dým bramborové natě nebo v díle Případ lichého střevíce kriminálního seriálu Hříšní lidé města pražského.

- Lesní divadlo Krč - se nacházelo mezi ulicemi Nad Lesním divadlem a Zálesí. Vzniklo z iniciativy a za finanční podpory lékaře Jana Šimsy roku 1913 na pozemcích statkáře Welze poblíž bývalého Šimsova sanatoria. Hrálo se zde ochotnické i profesionální divadlo  a provozoval jej Sokol Krč. První hru Princezna Pampeliška nastudovali ochotníci souboru Vlast. Soubor sídlil v hostinci U Klimšů, kde později vznikl biograf (zbořeno v 80. letech 20. století). Hrálo se v neděli odpoledne mezi 1. květnem a polovinou září za nízké vstupné, ze kterého ochotníci přispívali na stavbu nové sokolovny. 

Divadlo inspirovalo vybudování přírodních divadel v Řevnicích (1918) a v Braníku (1925). Jeho aktivitu podporovali například básník František Serafínský Procházka a spisovatel Antal Stašek, kteří žili v nedaleké vilové čtvrti. Roku 1932, k 20. výročí otevření, provedlo amatérské Opera studio operu V studni. Požár roku 1935 zničil vše kromě zděných staveb. Po obnově hrála v Krči až do 2. světové války pobočná scéna nuselské Fidlovačky "Tyláčku" a v letech 1939 - 1945 Divadla pražských předměstí. Rok před koncem války získala scéna podle projektu loutkářského režiséra Jana Malíka speciální pavilon pro maňáskové divadlo. V poválečných letech měli kromě Městských divadel pražských více než třetinu představení opět ochotníci. Celkem se v Lesním divadle uskutečnilo více než 600 představení a jeho poslední hrou se roku 1951 stala Vojnarka. O sedm let později byly zchátralé objekty divadla zbořeny.

Areál divadla měl tři vstupní brány s věžičkami a celý byl oplocen sloupky s drátěným pletivem. Od vilové čtvrti k němu vedla cesta přes ulici Zálesí, od krčského nádraží stezkou Antala Staška okolo pomníku padlým a z jihu od bývalého sanatoria úvozovou cestou a po můstku přes potok, za kterým byl kiosek s občerstvením. Za můstkem přes potok se jeviště nacházelo po pravé straně, vlevo byl ve stráni přírodní půlkruhový amfiteátr s dřevěnými sedačkami otevřený jihozápadním směrem. Roku 1923 lesní divadlo pojalo až 5 500 diváků, mělo 500 míst k sezení a 5 000 k stání. Po likvidaci zůstaly z amfiteátru jen zbytky lavic a betonová nápovědní budka se schůdky, jedno z přístupových schodišť a zbytek zdi při bývalém můstku přes potok, který divadlem protéká.

- Krčká vodárenská věž - stála od roku 1912 v trojúhelníku ulic U Krčské vodárny, Ševce Matouše a Zachova. Vodou zásobovala Dolní i Horní Krč, zbořena byla ve 30. letech 20. století po napojení obou Krčí na pražský vodovod.

- Vila Kamila (ulice U Kola 173/4) - pozdně secesní rodinný dům z roku 1912 byl postaven pro právníka a spisovatele Antala Staška a jeho ženu Kamilu. Několik let zde také bydlel jejich syn Ivan Olbracht se svojí manželkou Helenou Malířovou. Zásluhou Staška místo často navštěvoval i T. G. Masaryk. Rozestavěná vilová čtvrť ale neměla ještě zpevněné cesty. Traduje se, že ulice Nad Havlem a U Kola byly k vrátkům do Staškovy vily narychlo vydlážděny žulou pro prezidentský kočár a později automobil. V letech 2015 - 2017 proběhla rekonstrukce domu podle návrhu architekta Davida Vávry. Na fasádě je umístěna společná bronzová pamětní deska věnovaná obyvatelům vily s uvedením jejich životních dat. Autorem desky z roku 1958 je V. Večeřa. "V tomto domku žili a pracovali Antal Stašek 1913 - 1931, Helena Malířová 1920 - 1935, Ivan Olbracht 1920 - 1952"

Roku 1911 bylo místo zvané Pod Višňovkou rozparcelováno podle urbanistického návrhu, který vycházel z koncepce ideálního zahradního města anglického sociologa Ebenezera Howarda. Ústřední kruhový motiv byl v ulici U Kola, z níž mělo původně paprskovitě vybíhat čtrnáct ulic, spojených třemi kruhy. Realizovány byly pouze 3 segmenty; jedna z těchto dochovaných radiál se jmenuje Paprsková. 

Na zatím blíže nezjištěném místě bydlel měšťan z Dolní Krče Jan Nebeský (Nebeskej), jak je uveden v Berní rule z poloviny 17. století.