Zajímavosti z historie rodu Nebeských

Jméno Nebeský / Nebeská je odvozeno z českého slova "nebe", pravděpodobně se vztahuje k nějaké lokalitě, případně vychází z nějakého povahového či fyziognomického rysu předka nynějších Nebeských (= božský, mimořádně dokonalý, dobrý). 

V 05/2021 bylo v České republice evidováno 306 mužů a 321 žen s tímto příjmením.

Příjmení vznikala postupně, zprvu u šlechticů v podobě přídomku (šlechtický predikát je část osobního jména odvozená z místa narození, pobytu nebo i državy). V Evropě se příjmení nejprve objevila v Benátkách (9. století), poté se tento zvyk rozšířil do severní Itálie a jižní Francie (10. století), dále do Katalánska a severní Francie (11. století) a poté do Švýcarska a Anglie (12. století). V českých zemích se příjmení objevují od 14. století a jejich rozmach přišel v 15. století. Např. v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné. V minulosti docházelo v některých obdobích (zejména po třicetileté válce) nezřídka k tomu, že členové určité rodiny přejímali příjmení podle označení hospodářské usedlosti, na níž se usídlili (např. Kuchválek podle Kuchvalovského gruntu). Usedlosti byly takto pojmenovány zpravidla po dřívějších majitelích. 

Příjmení se postupně vyvíjela pro potřebu rozlišení obyvatel, někdy z tzv. jména po chalupě. Historické přídomky neoznačovaly místo narození dotyčného, ale původ rodu (např. Mikuláš Dačický z Heslova se nenarodil v Heslově, ale v Kutné Hoře). Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovna Marie Terezie. Tehdy si Židé museli zvolit německé příjmení, nebo jim bylo určeno, často složené, např. Frühauf, Goldstein apod. Jména jim byla určována často podle znamení domu, v němž bydleli, nebo podle jejich místního původu (Taussig - pocházející z Domažlic), jinde náhodně (dostávali také posměšná příjmení). Pro vznik příjmení je důležitý rok 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti. V něm nařídil, že jména se nesmí měnit, jak bylo dosud zvykem, ani pozměňovat; jméno bude dědičné a děti se budou jmenovat po otci. Účelem patentu bylo zpřesnění evidence kvůli výběru daní, vojenské povinnosti apod.

V češtině je nejvíce jmen odvozených od křestních jmen (celá 1/3), např. Jan - Janíček, Janek, Janeček, Janovský, Janoušek, z německé obdoby Johann - Hans, Honza, Honzík, Hanzelka, Hanzlík. Značnou část příjmení tvořila jména vzniklá z původních přídomků odvozených od tělesných nebo duševních vlastností - Dlouhý, Zrzavý, Shrbený. Řadí se sem i jména zvířecí - Sojka, Straka, Vlk. Další skupina vznikla podle stavu a povolání - Tesař, Sedlák, Tkadlec, Převozník. Příjmení často kopírují i místa původu našich předků - Němec, Blatný, Pražák. Podobně vznikala i jména podle místa, kde člověk v dané vsi či městě bydlel - Zárybnický, Zápotocký, Podlešák, Podskalský. Specifikem českých příjmení jsou jména vyjadřovaná slovesem - Neplatil, Zatloukal, Utíkal. 

Latinsky "nebeský / božský" je "caelestis". Ze slova caelestinus vzniklo mužské křestní jméno Celestýn (slovensky Celestín, německy Cölestin nebo Cölestinus, italsky Celstino, polsky Celestyn, maďarsky Celesztin). 

Z rodokmenu na www.rabek.cz víme, že roku 1540 se narodil Jan Nebeský, který zemřel ve svých 62 letech roku 1602 ve Skutči (okr. Chrudim). Oženil se s Kateřinou Postřihačovou, se kterou měl 2 syny - Zikmunda a Mikuláše. 

Ve Skutči se roku 1565 narodil Zikmund Celestýn von Freyfeld. Roku 1586, když bylo Zikmundovi 21 let, byl Václavem Berkou z Dubé propuštěn z poddanství. V letech 1587 - 1592 byl radním písařem v Rokycanech, v letech 1595 - 1600, 1602 - 1604, 1607 - 1612 byl rokycanským purkmistrem. Ve svých 34 letech získal erb a přídomek z Freienfelsu. Listinou danou v Plzni 28. prosince 1599 udělil císař Rudolf II. plzeňskému měšťanovi Jobu Kotvovi  a jeho příbuznému, měšťanovi rokycanskému Zikmundu Celestýnovi Nebeskému z Rokycan, predikát z Freyfeldu. Roku 1612 se usadil na Starém Městě pražském. V letech 1616 - 1619 a 1620 - 1622 se stal pražským radním, působil jako "nákladník vaření piva". Roku 1618 se stal majitelem domu na Starém Městě pražském, dodnes zvaném "U Celestýnů" (Dlouhá ulice č.p. 26, Praha 1). Na počátku pražského povstání vystupoval obezřetně, po roce 1620 byl však obviněn ze spolupráce s direktory. O čtyři roky později, v roce 1624, byl odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. V létě roku 1625 bylo staroměstskému hejtmanovi při obnovování městské rady nařízeno, aby nechal propustit právě Zikmunda Celestýna a Matyáše Jirkovského z Děvína, kteří opakovaně nechtěli přestoupit na víru. Roku 1627 Zikmund Celestýn emigroval a s rodinou odešel do saské Pirny. V Pirně se stal roku 1629 dozorcem české církve. Ve svých 71 letech dne 14. března 1636 zemřel v Pirně, v Německu. Jeho první manželkou byla Alžběta Červenková, se kterou měl děti: Václava Celestýna (asi předčasně zemřel), Jana Felixe Celestýna (studoval v Praze na univerzitě a v roce 1624 je zapsán ve Wittenberku), Dorotu vd. za Jana Kvasničku (odešli do Míšně), Ludmilu vd. za Jana Petru a Annu vd. za Štěpána Štefku z Koloděj. Druhou manželkou pak byla Lidmila Agathonová, se kterou měl děti: Šimona Celestýna, Zikmunda Celestýna a Jakuba Celestýna. Lidmila zemřela o rok později než Zikmund, 28. srpna 1637 v německém Pirně, jako Kulíšková.

O osm let později, roku 1573 se ve Skutči narodil druhý syn Mikuláš Celestýn von Freyfeld. Listinou danou v Praze 12. března 1605 potvrdil císař Rudolf II. přijetí Šebestiána Rejšvického, purkrabího na Zbiroze, a rokycanských měšťanů Mikuláše Celestýna jinak Nebeského a Ondřeje Pražáka, k jejich erbu a predikátu a zároveň jim polepšil erb: zaměnil v erbu točenici korunou, aniž by inzeroval polepšení. Mikuláš se v Rokycanech oženil s Alžbětou Mandlovou, se kterou měl děti: Annu (nar. 1605), Tobiase Celestýna, Bohumila Celestýna (nar. 1615) a Marii (nar. 1622). 

Po emigraci Zikmunda Celestýna žili jeho děti z prvního manželství pravděpodobně u strýce Mikuláše v Rokycanech. Listinou danou ve Vídni 26. února 1794 povýšil císař František II. Zikmundova potomka Josepha Kaspara Cölestina von Freyfeld, wallisovského hospodářského inspektora v Klatovech, do šlechtického stavu a udělil mu šlechtický erb - kotva byla popsána jako železná s dřevěnou příčkou a přilba byla změněna na turnajskou. 

Další generace Celestýnů (Nebeských) von Freyfeld žili v Rokycanech, Klatovech, Jindřichovicích, Chýnově, Kolinci. V současné době s tímto příjmením není v České republice nikdo žijící, s příjmením Celestín jsou evidovány pouze 4 osoby, a to na Jindřichohradecku.

Součástí Pražského hradu je renesanční budova č.p. 51/IV, č.o. 6 s ohradní zdí na nároží ulic Mariánské hradby a U Prašného mostu v Praze 1, která nese název Lví dvůr a v současné době slouží jako restaurace. Pozemek Lvího dvora (č. 716) patřil ke Královské zahradě, kterou na parcelách č. 709 - 718 dal vybudovat český král Ferdinand I. Habsburský po roce 1534. Lví dvůr, písemně zaznamenaný za vlády Karla IV. v Marignolově kronice a doložený osobou jeho strážce v době krále Václava IV., není přesně lokalizovaný, mohl ležet hlouběji v Jelením příkopu. Projekt lvince vypracoval již roku 1563 architekt Bonifác Wolmut pro císaře Maxmiliána II., ale nebyl realizován. 

Renesanční kamennou budovu Lvího dvora se severním vchodem s armovaným portálem v kamenné ohradní zdi dal v letech 1581 - 1583 postavit císař Rudolf II., stavitelem byl císařský architekt Ulrico Aostalli de Sala. V hlubokých jámách zde byli chováni lvi, tygři, levharti, medvědi a orangutan, zvaný "Lesní muž". V domě bydleli jejich strážní a ošetřovatelé. Na východní straně bylo v Královské zahradě vystavěno schodiště s galerií, ze které diváci pozorovali zvířata ve výběhu. 

Při výstavbě barokního opevnění Prahy počátkem 18. století se Lví dvůr octl při hradební zdi Mariánských hradeb a navázala na něj severní vstupní brána Pražského hradu, zbořená před rokem 1811, na Jüttnerově plánu z let 1811 - 1816 chybí. Ke stavebním úpravám dvora v baroku došlo patrně po roce 1757, kdy Hrad obléhali Francouzi a zapálili Jízdárnu. Koncem 18. století si zde Adam Utz otevřel hospodu, později nazývanou "U Máčka". Větší část Lvího dvora sloužila jako vojenský strážní domek, pravděpodobně až do roku 1918. Účel jeho využití za první republiky se nepodařilo zjistit, fotografie z doby před rokem 1903 dokumentuje při severní ohradní zdi přízemní přístavbu, která byla během následujícího období zbourána. V letech 1967 - 1972 byla budova razantně adaptována na restauraci se zahrádkou. Druhou velkou rekonstrukcí s vestavbou nových příček a patrové terasy v zahradě prošla v letech 1994 - 1995, podle projektu arch. Josefa Pleskota. 

Historii zvěřince, jeho chovatelů, strážců a zvířat popsali dva očití svědkové Hippolyt Guarinoni (1571 – 1654) a Bohuslav Balbín. V závěru 19. století se jí zabýval přírodovědec a cestovatel Josef Kořenský a Josef Svátek. O osudech zvířat se tradovaly čtyři historky:

• Jan Kepler vytvořil horoskop císaře Rudolfa II. a spojil jeho planetu s Rudolfovým oblíbeným lvem jménem Mohamed. Předpověděl, že oba zemřou krátce po sobě, což se stalo.
• Když zemřel Rudolfův strážce levhartů Tomáš Margarini, začala prý vdova a "mužatka" Laurencina Margariniová-Pyllmannová obecenstvu předvádět drezúru lvů.
• Rudolfův host, turecký vyslanec při návštěvě ve Lvím dvoře vyprávěl, že v jeho zemi se statečný muž při návštěvě zvěřince musí se lvem utkat. Přítomný český rytíř "z rodu Hanibalců" prý ihned požádal o dovolení k zápasu, lva skolil jedinou ranou oštěpem a byl za to císařem odměněn.
• Poslední příběh líčí dámu, která při pozorování lvů z galerie upustila do výběhu rukavici. Galantní muž, který tomu přihlížel, skočil do výběhu a rukavici přinesl. Podle první verze historky pak navázal s dámou milostný vztah. Druhá verze v básni Fridricha Schillera "Der Handschuh" uvádí muže stejně odvážného, ale k ženě odmítavého. Podle jmen aktérů s pražským Lvím dvorem nesouvisí. 

 Podle zatím neověřeného zdroje se o zvěřinec měla starat i "kovářka Nebeská".

V Archívu hlavního města Prahy je uložena listina ze dne 24. června 1638, kterou Otto z Opprštorfu svobodný pán z Dubu a Frýdštejna, propouští z poddanství Annu, dceru po Matěji Kováři, poddaného z Častolovic, která se vdala za Jana Nebeského původem z Nového Města Pražského. Listinu ověřil dne 12. října 1672 a svojí pečeť z červeného vosku přivěsil veřejný notář Jan Kryštof Mandera z Nového Města Pražského.  

Před rokem 1600 víme, že v Praze žil měšťan Nového Města pražského Ambrož Nebeský s manželkou Annou, roku 1606 se jim narodil syn Václav František Nebeský (viz níže).

V roce 1882 vydal S. J. Jan K. Votka (Jan Křtitel Votka) článek s názvem Venceslaus Franc. Coelestinus a Blumenberg čili Vácslav Frant. Nebeský z Blumenberka (4. března 1606 Nové Město pražské - 18. dubna 1674 kaple sv. Zikmunda v Chrámu sv. Víta)

 https://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=28856