Dominikál

Panská půda, kterou vrchnost obdělává na vlastní náklady.

Emfyteutické právo (německé právo, dědičné právo, purkrechtní právo, zákupní právo)

Ve 13. století došlo v českých zemích k mnoha zásadním změnám, k těm nejvýznamnějším patří zakládání měst a kolonizace. Tyto jevy spolu úzce souvisí. Zakládání nových sídel se provádělo na základě nového práva přišlého spolu s Němci do střední Evropy. Města a jejich obyvatelé získali řadu svobod a privilegií. Poddaní na venkově zdaleka takových výhod nedosáhli, ale podobně jako měšťané s panovníkem, uzavřeli se svou vrchností písemnou smlouvu (hamfešt, handfeste), která stanovila jejich práva a povinnosti. Tato analogie vedla k tomu, že se pro emfyteutické právopoužíval také termín právo městské (Burgrecht), česky purkrecht (knihy purkrechtní viz gruntovní kniha). Název německé právo neznačí nutně přítomnost Němců, jelikož se pro svou výhodnost rychle šířilo a vrchnost jej zaváděla i ve vesnicích již existujících, stejně jako získala status měst i starší sídliště. Smlouva byla výhodná pro obě strany. Poddaní získali dědičné právo k majetku (dědičný nájem, pacht), který drželi a za to museli odvádět každoroční plat v mincích (úrok), což významně přispělo k rozvoji peněžní ekonomiky. Kromě úroku museli odvádět ještě naturální dávky. Robota původně nebyla součástí této smlouvy. Naopak výhodou emfyteutického práva bývalo osvobození od veřejných robot (státních). Za určitých podmínek mohl hospodář svůj grunt zcizit (prodat, vyměnit, odkázat), nesmělo však být porušeno majetkové právo, které měla vrchnost. Součástí emfyteuze byl i slib člověčenství (poddanství), tedy věrnosti a poslušnosti. V 18. a 19. století se v dobových pramenech setkáváme s pojmem emfyteutizace, čímž se myslí raabizace.

Frejmark

Vzájemná výměna usedlostí mezi dvěma hospodáři.

Gruntovní kniha, gruntovnice

Soupisy právních poměrů jednotlivých poddanských (rustikál) nemovitostí zejména v oblasti majetkového a rodinného práva. Nejčastější jsou tak zápisy o prodejích a dědictvích, které se rovněž pořizují formou kupní smlouvy. Jejich význam však zdaleka přesahuje oblast práva, protože jsou jedinečným dokladem sociálních poměrů na venkově. Jde o typickou instituci českého práva rozšířenou hojně od 16. století, tedy v době, kdy šlechta začíná sama podnikat a potřebuje přesnější evidenci. Navazují na českou tradici vedení veřejných knih (zemské desky, městské knihy). Původcem gruntovnic je vrchnostenská kancelář, v rámci jednoho panství se knihy dělí podle obcí zápisy se dělí podle jednotlivých usedlostí. Zápisem vešlo majetkové právo v platnost, jde vlastně o písemné zachycení ústní smlouvy. Někdy se používá termín trhové nebo purkrechtní knihy (registra), ty však obsahují pouze zápisy o prodejích a koupích. Roku 1848 byly převedeny na pozemkové knihy (zrušen rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou). Šlechta měla majetky zapsány v Zemských deskách. 

Jitro

Plošná míra. Plocha, kterou sedlák obdělal od jitra do večera. Původem německá míra. U nás od 18. století používáno rakouské jitro 5 754,642 m². 

Josefínský katastr

Katastrální operát ustavený patentem Josefa II z roku 1785 navazující na Tereziánský katastr. Jako první vycházel ze skutečných měření, nikoli pouze z daňových přiznání jako předchozí katastry. Nerozlišoval rustikál a dominikál, takže byl na nátlak šlechty odvolán Leopoldem II roku 1791. Tento stav byl však neudržitelný. Roku 1792 byl proto přijat kompromisní tereziánsko-josefinský katastr, který byl nahrazen až Stabilním katastrem.

Korec

Původně objemová později i plošná míra odvozená od množství osiva potřebného k výsevu. Míra jak už bylo zvykem nejednotná s mnoha lokálními variantami. V Litomyšli např. 1 korec = 93 litrů. Staročeský korec plošný měl 8 112 čtverečních loktů českých, tj. asi 28,5 arů. Většinou dva české korce vycházely na jedno vídeňské jitro. Podle rozdílu mezi korci sutými a korci plošnými se pozná bonita půdy. U dobré půdy stačilo k výsevu jednoho plošného korce méně než jeden plný korec sutý. U špatné chudé půdy je tomu naopak. Velikost lánů tak může být značně proměnlivá, počítá-li se především podle objemu. Pokud se udává velikost lánu v korcích, myslí se tím proto vždy jen orná půda (určená k osevu).

Kšaft

Závěť. Ale i věc, živnost, obchodní transakce.

Kvitance

Listina, kterou věřitel potvrzuje dlužníkovi, že od něho dostal plnění v plném rozsahu nebo určitou jeho část.

Lán

Základní plošná míra pro určování rozlohy usedlosti. Jedná se o míru s proměnlivou rozlohou - vždy záleží na kraji a době, kde a kdy se vyskytuje. Selský lán měl přibližně 18,5 hektaru (přesněji 18,6 ha), dále existovaly lány panský nebo kněžský. Od lánu se odvozují i názvy pro jednotlivé usedlosti (např. láník, 1/2láník, 3/4láník, 1/4láník apod.).

Lokátor

Závěť. Ale i věc, živnost, obchodní transakce.

Mázhaus

Mázhaus je rozměrná místnost zaujímající celou přední část přízemí patrového gotického či renesančního měšťanského domu. Tento prostor byl užíván především k výčepu piva, případně k provozování další obchodní činnosti či řemesla. Nebyl vytápěn. Fungoval též jako komunikační uzel, z něhož směřovaly schody do (obytného) prvního patra a do sklepa, průjezd či průchod do dvora atp. Byl téměř vždy zaklenut, velmi často s použitím asymetricky umístěného středního sloupu. Od ulice či podloubí jej dělila plná zeď prolomená vstupem a oknem či okny.

Mázhausy vznikaly od 13. století jako důsledek vydělení a přesunu obytné složky měšťanského domu do jeho prvního patra. Tímto způsobem došlo k rozdělení základních funkcí hlavní obytné místnosti domu, tzv. dýmné jizby. Veřejná, obchodní či řemeslná složka zůstala v přízemí, neboť je těsně svázána jak s funkcemi sklepa a dvora, tak s prostorem ulice. Především jde o již zmíněný výčep piva, který těsně souvisí s právem vaření piva (tímto právem byla ve středověku obdařena naprostá většina měšťanských domů), ale i o další obchodní či řemeslnickou činnost.

Především v souvislosti se zřizováním obchodů v přízemích domů v 19. století byly mázhauzy hromadně rušeny. Naopak obnovovány byly v mnoha historických městech při památkových rekonstrukcích v době socialismu. Dnes je proto nalezneme v mnoha domech v centru Českého Krumlova, Slavonicích apod. Po roce 1989 byly tyto rekonstruované mázhausy často opět využity pro obchodní či restaurační činnost.  

S právem výčepu piva souvisí i jeho tradiční označení. "Máz" byla stará objemová jednotka (zhruba 1,4 l), užívaná především pro pivo, haus znamená německy "dům", ale v dobových textech jím může být rozuměna také hlavní obytná místnost. V podstatě tedy jde o jakýsi "domov piva". 

Nápad

Dědický podíl na gruntě. Podílník se nazýval nápadník. 

Návod

V době kolonizace (13. století), to byla suma v hotovosti vyměřená podle počtu lánů, kterou musel lokátor zaplatit vrchnosti při zakládání nové vesnice. 

Obnovené zřízení zemské 

Obnovené zřízení zemské je název pro historické zemské ústavy Čech (z 10. května 1627) a Moravy (z 10. května 1628). Český král a moravský markrabě Ferdinand II. obě zemská zřízení oktrojoval, tj. vydal bez souhlasu sněmu, na základě vítězství nad stavy v občanské válce a teorie o propadlých právech. Na závěrečné redakci zřízení se podíleli olomoucký biskup František kardinál z Ditrichštejna a pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu. První vytištěné exempláře českého zemského zřízení byly k dispozici koncem května 1627. Byly vydány německy (autentické znění) pod názvem Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb. Ačkoliv oficiálně Obnovené zřízení zemské stanovilo rovnost češtiny s němčinou, fakticky došlo k určení podřadné role češtině, o čemž svědčilo nedokončené vydávání úředního překladu (tisk zastaven u folia 135, litery F 1). České vydání je evidováno v Knihopisu pod číslem K02447 a odlišná verze K02447a.

Znalost zemského zřízení byla pro státní úřady nezbytná, proto vydání bylo provedeno ve vysokém nákladu a vznikala také celá řada rukopisných opisů (např. jen z nedokončeného českého vydání, kterému ve své době nebyla věnována velká pozornost, se dodnes dochovalo na čtyřicet tisků). 

Hlavní ustanovení:

• Místo dosavadního stavovského systému byl uzákoněn panovnický absolutismus.
• Země koruny české prohlášeny za dědičnou (tedy nepřestala existovat) v panovnickém rodě (habsburském) až do vymření mužského potomstva (posílena moc české královské dvorské kanceláře ve Vídni).
• Katolické náboženství bylo prohlášeno za jediné povolené vyznání v českých zemích (ti, kteří se nechtěli "srovnat" s panovníkem ve víře, museli se vystěhovat ze země a majetek jim byl zkonfiskován, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví po dobrém, nebo po zlém).
• Duchovenstvo zaujalo první místo v zemském sněmu (za ním teprve stav panský, rytířský a královská města - ta měla na sněmu jen jeden hlas). Pražský arcibiskup, coby nejvyšší církevní autorita v zemi, získal čestný titul Primas Bohemiæ.
• Jazyk německý byl zrovnoprávněn s českým (ve skutečnosti mu však byl nadřazen).
• Stavům bylo ponecháno povolování, rozvrhování a vybírání daní.
• Zemské úředníky směl jmenovat pouze panovník (jemu byli také zodpovědní).
• Ústní řízení nahrazeno písemným.

Obnovené zřízení zemské obsahovalo ustanovení státního, soukromého a trestního práva, předpisy týkající se soudního a deskového řádu, připojena byla Svatováclavská smlouva z roku 1517 a Narovnání o hory a kovy z roku 1534 (a z roku 1575). V roce 1640 (1650 na Moravě) bylo doplněno Královskými deklaratorii a novelami, sbírkou královských rezolucí, vysvětlení a nových ustanovení. Obnovené zřízení zemské právně utvrzovalo podřízení českých zemí habsburskému absolutismu. Jedná se o důležitý pramen českého státního práva.

Ustanovení obnoveného zřízení zemského se udržela až do roku 1848 (snahy české šlechty o podstatnou revizi a zmírnění Obnoveného zřízení zemského během 1. poloviny 18. století se nezdařily).

Osedlý

Základní jednotka pro vyměřování kontribucí v rámci berní ruly a lánového rejstříku.

Odúmrť

Právo odkázat majetek cizí osobě (nepříbuzné).

Plužina

Veškerá orná půda v jedné vesnici, většinou svým uspořádáním navazovala na půdorys vesnice. Podle toho rozlišujeme typy plužin: bloková rozdělená do stejných bloků nepravidelného tvaru, traťová rozdělená na dlouhé a úzké tratě (lány) navazující na stavení a záhumenicová rozdělená do širokých libovolně rozmístěných rovnoběžných pásů. Traťová a záhumenicová plužina se někdy kombinovala (tzv. délková plužina). Poslední variantou je nepravidelná a rozptýlená úseková plužina uplatňovaná v horských oblastech.

Poddanství (člověčenství) 

Dědičný právní vztah v lenním systému (manské soustavě) mezi leníkem a poddaným (manem). Existují však zásadní rozdíly mezi poddanstvím šlechty vůči panovníku a poddanstvím obecného lidu vůči šlechtě. Šlechtické léno (dominikál) bylo svobodné, jeho držitel nemusel svému pánu (panovníkovi) nic platit, místo toho sliboval svou věrnost, což znamenalo především vojenskou podporu a dvorskou službu. Sedláci ze svého "léna" většinou (krom rychtářů a svobodníků) museli svému pánu platit úrok, odvádět dávky v naturáliích a byli mu povinni robotou. Lenní pán vykonával nad svým lénem legislativní, exekutivní a soudní moc, a to jak svou, tak veřejnou, protože zastupoval stát.

Purkrecht (Burgrecht)

Dědičný pacht, zákupní právo. Více viz emfyteutické právo.

Raabizace 

Pozemková reforma vypracovaná Františkem Antonínem Raabem. Navrhoval zrušit velkostatky na komorních panstvích (státních), ty rozdělit mezi poddané a namísto roboty převést na odvádění peněz (reluice). Protože velikost nových statků měla odpovídat potřebám jedné rodiny, ujal se pro nové osadníky název familianti. V Čechách zkoušena od roku 1775 na bývalých jezuitských statcích. Roku 1783 nařízena na všech komorních (státních) statcích, jinde se reformu nepodařilo prosadit. Šlechta mohla raabizaci přijmout, ale stalo se tak pouze na pár panstvích, stavěli se proti ní vrchnostenští úředníci, kteří by přišli o práci. Raabizace byla vlastně novou kolonizací, u nás bylo založeno asi 100 raabizačních vesnic. Stejně jako dříve sedláci na rustikálu, získali noví familianti na dominikálu dědičné právo. Pro analogii s kolonizací se raabizace nazývala v dobových pramenech též emfyteutizace a familiantům se říkalo emfyteuti. Neplést ovšem s emfyteutickým právem středověkým.

Robota

ze starého českého robotovat = pracovat

Bezplatná služebná povinnost osedlých vůči vrchnosti nebo státu (veřejné roboty se používaly především k výstavbě infrastruktury). Za robotu se nedostával plat, ale vrchnost musela zajistit stravu. Ve středověku bylo roboty málo a vesnice založené na emfyteutickém právu byly navíc od veřejných robot osvobozeny, což se však neudrželo. Jakmile začíná šlechta sama podnikat, potřebuje mnohem více pracovní síly a roboty se zvyšují. Drastický nárůst robot přišel po třicetileté válce, kdy byla země zplundrovaná a vrchnost si vymýšlela nové roboty, bez ohledu na předchozí právní situaci. Před ní se muselo z jednoho lánu robotovat asi 4 - 12 dní ročně, na konci 17. století se muselo robotovat až tři dny v týdnu, během žní i pět! Robota se rozlišovala podle vybavení hospodáře, kdo měl potah musel vykonávat robotu potažní (orat, jezdit s vozem), což obnášelo také tzv. daleké fůry (vozit panské zboží do odbytišť). Kvůli nadměrné robotě vypukla řada selských povstání a panovníci se situaci snažili zmírnit vydáváním robotních patentů, které však poddaným moc nepomohly. Robota se netýkala přímo hospodářů, ale jejich statků (množství roboty se určovalo z lánu). Sedlák sám nebyl povinnen robotovat, musel jen splnit "pracovní dodávky", pokud měl čeledína, mohl poslat jeho. Později nahrazována platbami (raabizace). Roku 1798 byl přijat zákon o výkupu z roboty, s dohodou o výkupu však musela souhlasit vrchnost, sedlák sám se vykoupit nemohl. V českých zemích byla zrušena až roku 1848.

Rustikál

Poddanská půda, rozparcelované pozemky obhospodařované jednotlivými poddanými.

Stabilní katastr 

Byl první opravdu moderní soupis půdy v celém Rakouském císařství založený na přesném měření (odtud jeho název, díky své přesnosti měl platit už trvale). Vznikl kvůli nepřesnostem v předchozím tereziánsko-jozefinském katastru a různému zdanění rustikálu a dominikálu v době, kdy byl již rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou zrušen. Přípravy byly zahájeny v roce 1806 a legislativně byl katastr zaveden patentem z roku 1817. U všech pozemků se evidovala velikost, poloha a bonita. Z mapového operátu později vznikly první katastrální mapy na našem území (v měřítku 1:2 880).

Svršky

Movité vybavení statku, především pluh, brány, nářadí a výrobky ze železa.

Šacuňk (Schätzung)

Ocenění nemovitosti dohodnutým odhadem a zároveň majetkový soupis včetně příslušenství (svršky). K šacuňku dochází v případě, kdy na gruntě nastala nějaká změna a určení ceny nemovitosti nebylo uvedeno v kšaftu nebo se na ní dědici nedohodli.

Tereziánský katastr 

Daňový soupis nemovitého majetku (katastr) na poddanské půdě (rustikál) v Čechách zavedený za vlády Marie Terezie. Aktualizace Berní ruly. Existují dva tereziánské katastry. První z let 1741 - 1748 (též 3. berní rula), druhý z let 1748 - 1757 (též 4. berní rula). Druhý Tereziánský katastr obsahuje soupis jak rustikálu, tak dominikálu. Pro Moravu je znám jako Rektifikační akta (aktualizace Lánových rejstříků). Ojediněle docházelo k tvorbě mapových podkladů, které však nebyly jednotné. Na Tereziánský katastr navazuje Josefinský katastr.

Urbář 

ze st. německého Urbar = výnos

Úřední kniha evidující seznam poddanských povinností vůči vrchnosti (buď dávky nebo robota). Existují dva druhy urbářů, které mohou splývat. Buď jde o soupis povinností celé obce nebo konkrétních poddaných v té které obci.)

Úrok

Peněžní plat odváděný každoročně vrchnosti jakožto nájem za dědičné užívání půdy. Jeho výše se počítala z lánu, ale byla značně rozmanitá. Domkaři, podruzi a další bezzemci proto nic neplatili. Ve středověku se platilo kolem půl hřivny stříbra za lán, v novověku kolem kopy grošů. Nejdříve se platil jednou ročně na sv. Martina, později se ustálila dvojí splátka, polovina na Sv. Jiří (24. dubna) a druhá polovina na Sv. Havla (16. října). Výše úroku se po staletí neměnila, což bylo výhodné pro poddané, protože vlivem inflace se staly úroky celkem zanedbatellnými. Kromě úroku museli poddaní platit naturální dávky (obilí, vejce, drůbež), které vrchnosti sloužili k přímé obživě. Od placení úroků byli noví osadníci při založení vesnice na několik let osvobozeni (délka se určila podle terénu, nejdelší byla v horských lesích), podle těchto lhůt se řada vesnic jmenuje Lhota.

Vejrunek

Pravidelná splátka gruntu. Jako evidence vejrunkových splátek byly používány vruby - zářeny na holi.

Výhost (Weglosz)

Propuštění poddaného na svobodu, které mu udělila jeho vrchnost. Dokument zajišťující výhost se nazývá výhotsní nebo fedrovní list (Weglazsbriefe). Bez něho se poddaný nesměl stěhovat z panství. Za výhost se platilo výkupné (Abzugsgeld, Abfahrtsgeld) (lytrum). Většinou se propouštělo jen podmíněně, např. právě v případě stěhování, přiženění nebo přivdání na cizí panství, přitom byl sice poddaný propuštěn, ale v ten samý okamžik se stal poddaným majitele panství, kam se stěhoval. Roku 1781 povolen volný pohyb poddaných (což umožnilo stěhování českého živlu do víceméně již poněmčených měst). Vzácně docházelo k tomu, že poddaný byl buď za zvláštní zásluhy, nebo za výkupné propuštěn vůbec z poddanství a stal se tak svobodným člověkem.

Záduší

(dary) za duši
Majetkový fond farnosti, resp. přímo kostela, protože sloužil především na jeho údržbu a opravy a také na vydání během bohoslužeb (na svíčky). Fond financovaly nejdříve dary farníků, později se v záduší nakumuloval majetek (lesy, polnosti), jehož pronajímáním získával fond dostatečné výnosy. K záduší patřily i tzv. železné krávy, které kostel propachtovával dlouhodobě pastýřům a ti museli vrátit stejný počet dobytka, i když ten propachtovaný porazili. Proto se vžilo přirovnání "železný", jako by takový dobytek nikdy neumíral. Záduší také vykupovalo pohledávky netrpělivých dědiců za třetinu ceny v hotovosti. 

Závdavek

Peníze složené přímo při nákupu gruntu (statku, chalupy), v podstatě záloha.

Zemské desky

Významný středověký legislativní, soudní a majetkoprávní dokument. Do desk se zaznamenávaly zápisy zemských sněmů, tedy zákony usnesené nejvyšším stavovským zákonodárným orgánem. Dále tzv. půhony (pohnání před soud) a později i rozsudky Zemského soudu (nejvyššího justičního orgánu). Co se týče majetkoprávní evidence, regitrovaly se držba svobodné půdy (alodů) a dluhy. V Čechách založeny Přemyslem Otakarem II. Morava a slezská knížectví měla své vlastní zemské desky Roku 1541 byly České zemské desky zničeny požárem (až na jediný svazek), následně byly sice rekonstruovány na základě dostupných listin a svědectví, nicméně i tak se spousta údajů nenávratně ztratila. Justiční a legislativní charakter ztratily desky roku 1783 po reformě Josefa II. Jako majetkoprávní dokument fungovaly ještě ve 20. století.