27. ZNÁRODNĚNÍ a ÚNOR 1948

ZNÁRODNĚNÍ A STÁTNÍ ZÁSAHY DO EKONOMIKY V LETECH 1945 - 1948

Jednou ze skupin prezidentských dekretů po 2. světové válce jsou znárodňovací dekrety. Požadavek znárodnění klíčových odvětví těžkého průmyslu, bankovnictví a pojišťovnictví se objevuje jak v londýnském exilu, tak v domácím odboji. Znárodnění bylo provedeno dekrety před svoláním Národního shromáždění, Košický vládní program znárodnění podrobně neupravoval. Atmosféra okolo znárodnění byla hektická, vedly se politické i právně teoretické spory - o rozsah, tempo i způsob znárodňování - komunistická strana a sociální demokraté prosazovali jednorázové a rozsáhlé znárodnění, ostatní strany požadovaly znárodnění etapové či s využíváním družstevních forem vlastnictví. Významný tlak na vládu sehrály odbory reprezentované Ústřední radou odborů.

Na základě série dekretů z 24. října 1945 (č. 100 - 108/1945 Sb.) dochází k zestátnění všech dolů a klíčových podniků energetického a těžkého průmyslu, prvním znárodňovacím předpisem byl však dekret již z 11. srpna o opatření v oblasti filmu. Stát měl výhradní právo zakládat nové podniky v oblastech těžkého, zbrojního a energetického průmyslu.

Kritériem pro znárodnění byl počet zaměstnanců či objem výroby v období let 1938 - 1940, a to pro různá odvětví. Výjimka mohla být udělena vládou na návrh ministra průmyslu a ministr průmyslu po dohodě s ministrem financí také mohl nechat podnik zavřít, pokud jeho provozování nebylo ve veřejném zájmu. Ministr průmyslu byl zmocněn vydat vyhlášku, ve které byly uvedeny znárodněné podniky, aby o jejich znárodnění nebylo pochyb.

Dekret výslovně nedefinoval pojem znárodnění "zestátněním", ale fakticky se jednalo o vyvlastnění, tzn. odnětí vlastnického práva bývalým vlastníkům. Zestátnění = způsob jeho provedení - převod vlastnického práva ke znárodněnému podniku na stát. Na stát přešlo vlastnictví k veškerým movitým věcem, zařízením sloužícím k provozování podniku, k veškerému příslušenství (např. i patenty, licence, cenné papíry, hotovost apod.), k hotovým i nedokončeným výrobkům, ložiskům a nalezištím surovin a k veškerým podnikům tvořících se znárodňovaným podnikem nerozlučný hospodářský celek. Takový majetek se stal kmenovým jměním nových subjektů, tj. národních podniků, stát se stal jejich zřizovatelem, měl řídící a dozorčí funkci. Přechod vlastnického práva se zapisoval do pozemkových knih a dalších úředních rejstříků. Národní podnik vstoupil do závazků původních subjektů.

Znárodnění probíhalo zásadně za náhradu - obecná cena byla určena dle úředních cen ke dni vyhlášení dekretu, popř. dle úředních odhadů. Měla být vyplacena v hotovosti, cenných papírech (vydaných Fondem znárodněného hospodářství a garantovaný státem), či v jiných hodnotách. Došlo také ke konfiskaci nepřátelského majetku - zde bylo znárodnění bez náhrady (jednalo se o majetek německý či maďarský).

Dekret zmocnil vládu, aby podrobnosti o struktuře a způsobu fungování národních podniků upravila zvláštním vládním nařízením - statut národních podniků - národní podniky byly samostatné právnické osoby. Řídily se zásadami obchodního podnikání, stát za jejich závazky neručil, ale zisk do státního rozpočtu šel, zaměstnanci byli v soukromoprávním pracovním poměru. Správu podniku vykonávalo představenstvo, v jehož čele stál ředitel, členy byli zástupci státu a zaměstnanci, dozorčí funkci mělo ministerstvo. Systém hospodářství byl plánovaný, administrativně řízený, a to na základě zákona o dvouletém hospodářském plánu.

Po znárodnění těžkého průmyslu přišlo na řadu znárodnění průmyslu potravinářského, bank provozujících bankovní a peněžní obchody a soukromých pojišťoven. Byly zavedeny zájmová zastupitelstva zaměstnanců.

Znárodnění bylo vnímáno jako obrovský zásah do předmnichovského pojetí soukromého vlastnictví. Snahou byl přechod od tržní ekonomiky k plánované ekonomice socialistického typu. Normy musely reagovat též na válečné zákonodárství protektorátu - došlo ke zrušení systému nucených prací, rušily se také pracovní poměry vzniklé tzv. nasazením, zrušily se protektorátní pracovní úřady, místo kterých vznikly úřady na ochranu práce.

Vydán byl dekret o všeobecné pracovní povinnosti - jednalo-li se o práci, která byla neodkladná a byla ve veřejném zájmu, byla pracovní povinnost pro muže od 16 do 55 let a pro ženy od 18 do 45 let. Výjimku měli vojáci, vysokoškoláci a těhotné (osoba se musela dostavit k okresnímu úřadu práce, kde jí byla konkrétní práce u konkrétního zaměstnavatele přidělena).

Dalším dekretem byla vytvořena Hospodářská rada, která připravovala a koordinovala opatření a rozhodnutí vlády v hospodářských věcech. Předsedal jí předseda vlády, členy byli někteří ministři, guvernér Národní banky a zástupci Ústřední rady odborů apod. Činnost koordinoval generální sekretariát. Zřízeny byly "technické" orgány jako Státní statistický úřad a Nejvyšší cenový úřad.

Po skončení války byl třeba vyřešit problém rozvratu československé měny - zvýšil se podíl peněz v oběhu kvůli nedostatku zboží a poklesu výroby, okupace přinesla zvýšení státního dluhu. Československo přišlo o své měnové zlato a devizové rezervy, bylo třeba vyloučit z užívání ostatní měny na našem území.

Měnová reforma byla provedena dekretem č. 91/1945 Sb. Zavedena byla československá koruna (Kčs) s poměrem ke staré koruně 1:1. Obíhající peníze musely být složeny na tzv. vázané účty, z nich se pak uvolnilo 500 korun na osobu, podnikům se uvolňovaly prostředky na 1 měsíc provozu (v prosinci bylo na vázaných účtech cca 300 miliard korun). Většina vázaných vkladů zůstala blokována až do peněžní reformy v roce 1953.

Na měnovou reformu navázala revizce cen a přizpůsobení mezd, platů a penzí. Byla obnovena činnost Národní banky československé jako cedulové banky (= monopol na emise bankovek).

EKONOMIKA V LETECH 1946 - 1948

Na nutnosti právního zakotvení hospodářského plánu se shodly všechny strany Národní fronty. Snahou byla rekonstrukce poválečné ekonomiky, zvýšení výroby investničních a spotřebních statků a přivedení výroby zpět na předválečnou úroveň či zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Dne 8. června 1946 tak byl schválen Budovatelský program Gottwaldovy vlády. Poté byla zřízena Ústřední plánovací komise a 28. října 1946 byl slavnostně podepsán zákon o dvouletém hospodářském plánu prezidentem republiky (zákon č. 192/1946 Sb.). Následovaly propagandistické manifestace a slavnostní přihlašování se k myšlence dvouletky. Cílem byla nejprve rekonstrukce ekonomiky a poté její rozvoj. Plán zavazoval nejen národní podniky, ale i soukromé subjekty. Do ekonomiky se však nepříjemně promítlo odmítnutí Marshallova plánu (americký program na pomoc poválečné Evropě) a hospodářské následky sucha. Populistickým návrhem byly tzv. milionářské dávky (= mimořádná jednorázová dávka z nadměrných přírůstků na majetku), zákon o tzv. přepychové dani (= zvýšení spotřební daně z taxativně vymezených luxusních předmětů).

Ze strany USA byla do konce června 1947 organizací UNNRA poskytnuta pomoc v podobě potravin, zdravotnického materiálu a léků, textilu, hnojiva, což bylo důležité pro obnovu československého hospodářství. Ze strany SSSR byla poskytnuta pomoc s potravinami, pohonnými hmotami či dopravními prostředky. Od této doby se SSSR stalo majoritním partnerem obchodních vztahů.

Před únorem 1948 začal boj o konfiskáty, tedy části majetku, který byl konfiskován jako "nepřátelský" nebo jako majetek "zrádců a kolaborantů" (hlavně se jednalo o majetek v pohraničí). KSČ prosazovala, aby nebyl takový majetek přerozdělen, ale sloučen se znárodněnými podniky. Posílil se tak státní sektor ekonomiky, důležité výrobní faktory byly ve vlastnictví státu.

V letech 1946 - 1948 existovaly tři související problémy:

1. revize (dokončení) prvorepublikové "první" pozemkové reformy

2. příprava "nové" pozemkové reformy

3. diskuze o maximální výměře půdy v soukromém vlastnictví a o možnosti zakládání zemědělských družstev

Byla vytvořena formálně nepolitická organizace Jednotný svaz českých zemědělců. Ministr zemědělství Julius Ďuriš i Klement Gottwald se snažili získat na svou stranu venkovské obyvatelstvo příslibem dalších reforem, ale odmítali združstevňování dle sovětského vzoru. Ďuriš představil v dubnu 1947 tzv. Hradecký program, ve kterém bylo stanoveno, že půda patří těm, co na ní pracují. Požadavky byly dořešení otázek spojených s přídělem půdy, rozdělení veškeré zemědělské půdy nad 50 ha, mechanizace zemědělství, uzákonění národního pojištění pro rolníky, jednotná zemědělská daň apod. Do února 1948 nebyl ve svém celku realizován, v roce 1947 však parlament přijal vesměs všechny Ďurišovy zákony.

Nejdůležitějším z předkládaných norem byl zákon o revizi první pozemkové reformy č. 142/1947 Sb. Revizi byl podle tohoto zákona podroben zejména:

1. pozemkový majetek, který byl ze záboru vyloučen, propuštěn z důvodu veřejného zájmu nebo byl vlastníkovi přídělovým zákonem ponechán

2. pozemkový majetek, který již sice byl zabrán, avšak nebylo u něj rozhodnuto o propuštění ze záboru či provedeno přídělové řízení

3. pozemkový majetek ve formě tzv. zbytkových statků ve výměře větší než 50 ha, přičemž vlastník takového statku si mohl půdu do 50 ha nespadající pod revizi vybrat.

Během revize se s majetkem spadajícím do jedné z kategorií smělo nakládat jen se souhlasem ministerstva zemědělství. Byl vytvořen soupis půdy, která revizi podléhala a v pozemkových knihách byla revize vyznačena. Soupisovou povinnost měl vlastník (popř. uživatel nebo národní správce), provedením reformy byla pověřena revizní komise ministerstva zemědělství vytvořená podle politického klíče. Zbytkové statky nebyly přerozdělovány, byly přebrány do vlastnictví státu.

Konečnou fází reformy byl příděl revizí. Majetek mohl být přidělen malým a středním zemědělcům, zemědělským zaměstnancům, rolnickým synům a dcerám, zemědělským výrobním družstvům, dělníkům, drobným živnostníkům, veřejným a soukromým zaměstnancům a dělníkům. Ucházet se mohl ten, kdo prokázal, že je československým občanem nebo byl za něj považován, musel mít českou, slovenskou nebo jinou slovanskou národnost, musel být národně a státně spolehlivý. Majetek byl přidělován za úplatu, o přídělu rozhodovalo ministerstvo po vyjádření rolnických komisí. Část majetku si ponechal stát pro účely "všeobecně prospěšné". Za pozemek, který byl zabrán / převzat na základě revize, měla být jeho vlastníkovi vyplacena náhrada dle náhradového zákona z první republiky.

Spolu se zákonem o provedení revize "první" pozemkové reformy byl přijat kontroverzní zákon o převodu vlastnictví majetku hlubocké větvě Schwarzenbergů na zemi Českou bez náhrady (Lex Schwarzenberg). Po přijetí Ďurišových zákonů se soustředila politika KSČ i dalších stran Národní fronty na stanovení maximální výměry vlastnictví půdy jednotlivcem nebo společně hospodařící rodinou. KSČ tvrdilo, že vlastnictví do 50 ha bude garantováno a nebudou se tvořit sovchozy (= státem vlastněný zemědělský podnik v SSSR, vznikl většinou konfiskací větších statků) ani kolchozy (= kolektivní forma zemědělství v SSSR, obdobná jako JZD v ČSSR, vznikl většinou spojením několika menších usedlostí) sovětského typu.

PRÁVNÍ ÚPRAVA EKONOMICKÝCH VZTAHŮ V LETECH 1948 - 1964

Požadavek dalšího znárodnění se objevuje jako ústřední heslo na celostátním sjezdu závodních rad a odborových organizací v únoru 1948. Gottwaldova vláda Národní fronty jej zařazuje do "Akčního programu", opět národní správy. Znárodňovací dekrety se rozšiřují na střední a malé podniky i na obchod a živnosti. Formálně byla stanovena hranice pro znárodnění na 50 zaměstnanců, a to pokud podniky dosáhly tohoto počtu po 1. ledna 1946. V klíčových oblastech (veřejný zájem) se znárodňovaly všechny podniky (velkoobchod, veřejná doprava ...). Vlastníkům znárodněného majetku měla být poskytována náhrada, nicméně se rozšířil počet osob, které na náhradu neměly nárok (v praxi bylo vyplacení náhrad občanům spíše výjimečné), pokud byla vyplacena, byla znehodnocena peněžní reformou v roce 1953. Od podzimu 1948 dochází k útokům i na živnostníky (propagandou, finančními nástroji, administrativní šikanou), snahou bylo přimět je ke vstupu do státních, komunálních či družstevních podniků.

Nebyly zrušeny dosavadní předpisy o živnostenském podnikání, nicméně živnosti byly rušeny a převáděny do "vyšších forem socialistického podnikání". Převádění živností do družstev zastřešovala Ústřední rada družstev, v praxi převážilo soustřeďování dosavadních řemeslných živností do národních podniků a na vesnici do JZD. Proces socializace byl dokončen v letech 1957 - 1960, kdy byla zrušena většina přežívajících živností.

V roce 1948 byla dokončena i přeměna československého bankovnictví, zůstala zachována jen banka pro krátkodobý úvěr v Česku (Živnobanka) a na Slovensku (Tatrabanka), pro dlouhodobé úvěry fungovala Investiční banka.

První pětiletka měla plynule navázat na dvouletý plán. Pětiletka se nechala vést sovětským modelem plánování, byla nerealistická a kromě jiného se zaměřovala především na těžké strojírenství a zbrojní výrobu. Zákon o prvním pětiletém plánu rozvoje Československé republiky byl na návrh Antonína Zápotockého schválen Národním shromážděním 25. října 1949 (zákon č. 241/1948 Sb.). Sovětský model ekonomiky se definitivně prosadil v roce 1951, na ministerstvech působili sovětští poradci.

V roce 1950 byl přijat nový občanský zákoník, v roce 1963 zákoník mezinárodního obchodu a v roce 1964 hospodářský zákoník.

MĚNOVÁ REFORMA V ROCE 1953

Na jaře roku 1953 došlo k otevřené hospodářské krizi. Stát se pokusil neblahý vývoj zastavit peněžní (měnovou reformou). Do poslední chvíle tvrdili, že žádná reforma nebude, byl to poslední úder proti kapitalistům, museli hlavně zastavit rostoucí inflaci a zredukovat množství oběživa (rostla kupní síla, ale ne nabídka). Reforma byla provedena usnesením vlády a ÚV KSČ ze dne 30. června 1953.

Stáhly se všechny peníze a nahradily novými, hospodářská čísla se přepočítávala v poměru 5:1, do 300 Kčs výměna hotovosti 5:1 občanům, kteří nezaměstnávali námezdní sílu, nad 300 Kčs 50:1, vklady převáděny do 5 000 Kčs v poměru 5:1, od 5 000 Kčs do 50 000 Kčs odstupňované v poměru 6,25 - 25:1, vklady vyšší 50:1. Dále byly provedeny převody hospodářských JZD, byl uzákoněn nový zlatý obsah koruny a zrušena jeho vázanost na dollar. Mzdy, platy, stipendia, penze ... byly propláceny též v poměru 5:1. Jako zlehčení situace režim vyhlásil zrušení lístkového systému a dvojího systému ceny. Ztráty však nemohlo kompenzovat ani zvýšení mezd. Pro lidi to byl opravdový šok - státem řízená krádež, nejradikálněji vystoupili dělníci, kteří stávkovali, demonstrovali, ale tyto projevy nespokojenosti byly přísně trestány.

VZNIK JZD

Zemědělské družstevnictví bylo definováno už v Ústavě 9. května 1948 jako "lidové družstevnictví". Účelem bylo vytvoření co největších orných ploch. V mnoha pohledech šlo o napodobení sovětských kolchozů. Řada rolníků byla nucena vzdát se svého majetku pod různými druhy nátlaku. Vznik JZD sebou nesl i ekologické problémy - kvůli rozorání prostorů mezi menšími poli zanikly remízky a jiná přirozená ochrana, došlo k výrazným úbytkům zvěře a mnoho druhů se stalo ohroženými, což ještě podpořila chemizace zemědělství.

Vznik JZD se odehrál ve třech etapách. První etapa byla dobrovolná, kdy členové družstva společně spravovali orné plochy. Druhá etapa byla spojena se změnou struktury družstev na třetí a čtvrtý typ, což vyústilo v hromadné vystupování z družstev. Vedení komunistické strany na to zareagovalo nuceným odkupem strojové techniky, což mělo znemožnit činnost zemědělců. Poslední fáze již byla spojena s násilnou kolektivizací půdy.

Postupným vývojem JZD se měnila struktura družstev. Existovaly čtyři typy:

1. Sdružování rolníků, kteří obdělávali svá pole; ta však zůstala zachována v původní tvaru.

2. Zvětšování orné plochy, což bylo spojeno s rozoráním mezí, které vedlo mj. k erozi půdy; živočišná výroba byla udržována individuálně.

3. Sjednocování rostlinné i živočišné výroby.

4. Družstva přechází kompletně pod správu státu a členové družstva ztrácí nárok na vyplácení podílu z jimi vložené půdy.