36. VOJÁCI a ZBRANĚ ZA TŘICETILETÉ VÁLKY

V období před Třicetiletou válkou byl zbrojní průmysl především v režii řemeslníků. Někteří řemeslníci byli svou prací pověstní a jejich pověst byla známá celé generace. Po vypuknutí války se však mnohé změnilo, bylo potřeba více výzbroje. Hlavním požadavkem byla rychlá, levná a jednoduchá produkce. Na uměleckou práci řemeslníků nebyl čas ani peníze. Začala velká éra manufaktur, Armádě vyhovovala levná a rychlá výroba manufaktur, a tak veškeré zakázky armáda zadávala právě jim. Z tohoto důvodu se začal propadat cechovní systém řemesel a nastal čas sériové výroby. 

Kovářství je jedním z nejstarších řemesel. Archeologické nálezy dokazují, že tato činnost existovala již v době bronzové. Přestože se během tisíciletí vyvíjelo ve velké míře, postupy a základní nářadí se zásadně změnilo až v době průmyslové revoluce, kdy se objevilo mechanické kování. Kováři hrály důležitou roli ve středověku, proto byly váženými členy společnosti. Pomocí svého ručního nářadí vyráběly mnoho důležitých užitkových předmětů a zbraně. Ve městech se jejich dílny často nacházely v přízemní části domu, jak to bylo i v případě ostatních řemesel. O své činnosti informovali veřejnost prostřednictvím vyvěšené tabule. Dílna většinou sestávala ze dvou částí, z vnější a vnitřní dílny. V obou místnostech postavili zděné kovářské ohniště, který bylo nejdůležitějším prvkem zařízení. V tomto ohništi ohřívali kovy určené k obrábění a následně po opracování je chladili v kádích naplněných vodou. Oheň udržovali pomocí dmychadla. Důležitou funkci měli i kovadliny různých velikostí a forem, na kterých se kovové části formovaly do požadovaného tvaru. Mezi nejdůležitější kovářské nářadí patřily i různé kleště a kladiva. 

Armádní velitelé začali podnikat v armádě, což jim vynášelo slušné obnosy. To jim umožňovalo pohybovat se mezi vysokou aristokracií. Stavěli si luxusní sídla, a pokud neměli smlouvu, uchylovali se ze dvorů na své statky. 

Mezi hlavní výbavu vojáků patřila plátová výzbroj (nosili ji hlavně vojáci jezdící na koních), která dokázala vojáky ochránit před nepřátelskou palbou, protože účinnost mušket a arkebuz na dálku nebyla příliš vysoká. 

V 9. století se západoevropské feudální společnosti objevila nová skupina. Rytíři byli vazalové, kteří byli zároveň vojenskými obrněnými jezdci a předními členy společnosti. Jejich živlem byl boj, na který se připravovali už od dětství. Mezi nejdůležitější rytířské ctnosti patřila odvaha a věrnost pánovi. Za své služby dostali od svého pána statek. Z příjmů, které jim přinášel statek hradily náklady na svůj výstroj. Rytířské brnění pokrývalo téměř celé tělo. Celková hmotnost helmy a brnění pokrývajícího jednotlivé části těla dosahovala 30 - 40 kg. Během bitev a soubojů i koně měli pokryty kritické části těla brněním. Mezi typické zbraně rytíře patřil meč, halapartna, luk, kuše a různé druhy palcátů. Když nebojovali, účastnili se turnajů a soupeřily mezi sebou. Svou sílu a šikovnost si mohli otestovat v rámci více úkolů. Jedním takovým úkolem bylo rytířské klání, během kterého museli cválat na koni naproti sobě podél dělícího plotu a pomocí dřevce museli soupeře shodit ze sedla.  

Kyrysníci také nosili platovou zbroj. Chránila je od hlavy ke kolenům, chráněny byly tedy i paže. Na rukou nosili kovové článkové rukavice. Stehna byla zakryta lamelami. Plát na prsou byl konstruován tak, aby vojáka ochránil i před palbou ze silnější muškety. Obuv byla kožená a vysoká (jezdecké boty), na stranách byly ostruhy a u boku nosili kyrysníci meč, byl to většinou palaš uzpůsobený k seku i k bodu. Podle vybavení se kyrysníci dělili do dvou skupin:

- s dvěma kolečkovými pistolemi nošenými v holstrech upevněných na předních stranách sedla

- druhá skupina měla ještě typ jezdeckého kopí, ačkoliv tato zbraň již pozvolna začala z výzbroje těžkého jezdectva mizet začátkem 17. století. Dlouhá kopí lehčího typu přežívala pouze v nepravidelných jezdeckých jednotkách některých východoevropských národů.

Mušketa je dlouhá ruční palná zbraň s doutnákovým (později i kolečkovým zámkem), nabíjená zepředu (16. - 17. století). Hladká hlaveň o ráži 17 - 25 mm má dostřel 200 - 300 m. Hmotnost zbraně byla 8 - 10 kg, při střelbě se proto opírá o podpěrnou vidlici (furketu). Název se přenesl na novější zbraně a užíval se do 19. století.

Azkebuza je ruční palná zbraň s doutnákovým, později kolečkovým zámkem. V době svého vzniku, ve 14. - 15. století, vlastně "dělo s hákem". Měla střední ráži a byla kratší a lehčí než mušketa. Používala se asi do poloviny 17. století.

Prachovice - mušketýři je nosili asi od roku 1608, z bezpečnostních důvodů se vyráběly z neželezných materiálů, jako například z hovězího rohu. Muškety byly podpírány vidlicovými podpěradly - furketami. 

Arkebuzíři nebo také karabiníci, nosili pouze prsní plát a přilbu typ - morion. Mezi výzbroj patřila krátká kolečková puška, arkebuza, a jedna nebo dvě pistole. Nosili také boční zbraň. Arkebuza byla zavěšena hákem na tzv. bandalíru a pistole byly také v holstrech. Kyrysníci a arkebuzíři bojovali zpravidla koňmo, a to především palnými zbraněmi. 

Dragouni byli částí jiného typu vojska. Využívali koně pouze k přesunu na místo bojů. Pohybovali se jako kavalérie, ale bojovali jako pěchota. Jméno je odvozeno od zbraně, kterou nejčastěji používali - karabinu nebo krátkou mušketu (drago). Význam pochází z výrazu "plivat oheň", tedy záblesku ohně a kouře po výstřelu. Tento způsob nasazení vymizel v průběhu 18. století (s výjimkou dragounských pluků ruské armády, které byly pro tento způsob nasazení cvičeny ještě během Sedmileté války) a postupně se z dragounů vyvinul druh běžného jezdectva stojícího na pomezí mezi lehkým (které sloužilo zejména k průzkumu) a těžkým (provádějícím útoky v bitvách). Její výcvik se v základu nelišil od výcviku pravidelné pěchoty. Také jejich organizace byla značně podobná plukovní struktuře pěchoty. Dragoun nepotřeboval tak dobré koně jako ostatní vojáci, kteří se pohybovali výhradně na koních. V případě nouze, tedy mohl koně opustit a neznamenalo to velkou finanční ztrátu. Dragounští koně byli často na bojišti opuštěni, protože když dragoun sesedl z koně k pěšímu boji, přetáhl otěže svého koně přes krk koně svého souseda. Tímto způsobem byla vytvořena dlouhá řada spojených koní, která byla obvykle zanechána pod dozorem několika veteránů. Byla-li bitva ztracena, mohl mít dragoun při spěšném hledání svého koně kdesi uprostřed řady značné potíže. 

Pluk byl organizační jednotkou jezdectva. Pluky císařské armády měly 500 - 1 000 jezdců. Ovšem v průběhu Třicetileté války byly sotva plné stavy, jednotky o 700 mužích už byla považována za silnou. Velitelem byl plukovník nebo ten, kdo pluk sám verboval. Pluk se dělil na roty a každá měla svou standartu - guidon (trojúhelníková vlaječka připevněná k píce, kterou nesl rotní kornet). 

Nejběžnější bojovou formací v 17. století byla tzv. karakola, měla dva způsoby boje:

- první řada jezdectva útočila frontálně, přiblížila se k nepříteli asi na 30 - 50 kroků a pak vystřelili. Potom koně otočili a srovnali. Následně se vrátili dozadu, aby uvolnili místo pro další řadu a zároveň mohly nabít zbraně.

- útok probíhal v jedné řadě. Pokud byl nepřítel na pravé straně, vojáci vystřelili, utvořili velký kruh a celá řada se pak vrátila do svého původního postavení ve formaci. Během tohoto manévru probíhalo nabití.

Nezbytnou věcí k úspěchu byla dobrá volba koně a jeho výcvik. Kůň musel stát klidně, i když probíhala palba a musel na slovo poslouchat svého pána. Důležité bylo také kvalitní sedlo, aby měl jezdec pevný posed, ale zároveň nezranil koně. Stáje musely být čisté, aby kůň neonemocněl. V 17. století však jezdectvo ztratilo svou prioritu a vojsko ovládla pěchota.