2. VÝZNAMNÉ RODY a další ZAJÍMAVOSTI

01.01.2020

Černínové z Chudenic

Černínové jsou zmiňováni již ve 12. století a svůj původ odvozují od obce Chudenice nedaleko Klatov, kterou drželi nepřetržitě od roku 1291 až do roku 1945. Do 17. století rod nijak zvlášť nevynikal a zviditelnil se až v období ostrých střetnutí mezi českými stavy a Habsburky. Do povědomí vešli především bratři Diviš a Heřman Černín z Chudenic, kteří v tomto střetnutí stáli na opačných stranách. Diviš na straně stavů a Heřman na straně Habsburků.

Diviš Černín z Chudenic byl vychován na dvoře Rudolfa II, ve své kariéře dovedl chytře kombinovat císařskou přízeň s přízní stavovské oposice. Od roku 1614 zastává funkci hejtmana na Pražském hradě a byl to on, kdo vpustil roku 1618 ozbrojené stavovské vůdce a umožnil tak svržení místodržících Slavaty a Martinice z oken pražského hradu. Po bitvě na Bílé hoře byl roku 1621 uvězněn a 21.června 1621 na Staroměstském náměstí popraven.

Heřman se naopak od první chvíle, kdy se vrátil ze zahraničí, kde se živil jako voják, přimkl k mocné skupince horlivých katolíků a stál neochvějně na straně císaře. V bitvě na Bílé hoře bojoval v císařském vojsku a za své služby byl roku 1623 povýšen do panského stavu a roku 1627 získává hraběcí titul. Z konfiskací získává značný majetek. Roku 1644 ještě podniká jako císařský posel diplomatickou cestu do Cařihradu. Svou obratností zde dosáhl odvrácení tureckého útoku proti císaři. Po svém návratu se stahuje na své panství a roku 1651 zde bezdětný umírá a jeho dědicem se stává prasynovec Humprecht Jan. Humprecht se stal císařským vyslancen v Benátkách, kde se nadchl pro zdejší umění, oženil se z Italkou Marií Dianou de Gazoldo a po návratu do Čech jí nechal vystavět zámek Humprecht. Za jeho života začala také stavba Černínského paláce na Hradčanech, kterou dokončil až jeho syn Heřman Jakub. Humprecht Jan umírá v ústraní roku 1682 na svém zámku v Kosmonosech.

Rod Černínů z Chudenic vlastnil např. Jindřichův Hradec, Kozel, Kost, Krásný Dvůr, Kosmonosy atd. Potomci tohoto rodu žijí dodnes v několika větvích v cizině i u nás doma.

Emfyteutické právo (německé právo, dědičné právo, purkrechtní právo, zákupní právo)

**(Burgrecht, Erbrecht, Kaufrecht) (ius emphyteuticum, ius theutonicum, ius hereditarum, ius emtionis)**

Ve 13. století došlo v českých zemích k mnoha zásadním změnám, k těm nejvýznamnějším patří zakládání měst a kolonizace. Tyto jevy spolu úzce souvisí. Zakládání nových sídel se provádělo na základě nového práva přišlého spolu s Němci do střední Evropy. Města a jejich obyvatelé získali řadu svobod a privilegií. Poddaní na venkově zdaleka takových výhod nedosáhli, ale podobně jako měšťané s panovníkem, uzavřeli se svou vrchností písemnou smlouvu (hamfešt, handfeste), která stanovila jejich práva a povinnosti. Tato analogie vedla k tomu, že se pro emfyteutické právo používal také termín právo městské (Burgrecht), česky purkrecht (knihy purkrechtní viz gruntovní kniha). Název německé právo neznačí nutně přítomnost Němců, jelikož se pro svou výhodnost rychle šířilo a vrchnost jej zaváděla i ve vesnicích již existujících, stejně jako získala status měst i starší sídliště. Smlouva byla výhodná pro obě strany. Poddaní získali dědičné právo k majetku (dědičný nájem, pacht), který drželi a za to museli odvádět každoroční plat v mincích (úrok), což významně přispělo k rozvoji peněžní ekonomiky. Kromě úroku museli odvádět ještě naturální dávky. Robota původně nebyla součástí této smlouvy. Naopak výhodou emfyteutického práva bývalo osvobození od veřejných robot (státních). Za určitých podmínek mohl hospodář svůj grunt zcizit (prodat, vyměnit, odkázat), nesmělo však být porušeno majetkové právo, které měla vrchnost. Součástí emfyteuze byl i slib člověčenství (poddanství), tedy věrnosti a poslušnosti. V 18. a 19. století se v dobových pramenech setkáváme s pojmem emfyteutizace, čímž se myslí raabizace.

Lobkowiczové

Rodina Lobkowiczů patří k nejstarším žijícím českým aristokratickým rodinám. Předkové tohoto rodu, který se objevuje až koncem 14.století byli vladykové z Újezda. Jmenovitě Mikuláš, zvaný Chudý, který roku 1409 zakupuje tvrz Lobkovice, jež dala rodu nové jméno. Roku 1418, z rozkazu krále Václava IV. dobil v čele královských žoldnéřů hrad Hasištejn, který si pak mohl ponechat. Po jeho smrti roku 1435, přešly jeho statky na jeho dva syny, Mikuláše a Jana. Rod se dělí na dvě větve. Syn Mikuláš se stal zakladatelem větve hasištejnské a Jan větve popelovské. Popelové měli jako rodové heslo "Popel jsem a popel budu" , proto Popelové z Lobkovic. Po vymření hasištejnské větve od tohoto přídomku upouští a zvou se nadále jen "z Lobkovic."

Nejvýznamnější z hasištejnské větve byl Bohuslav, nejmladší syn Mikuláše II. z Lobkovic. Vystudoval v Bologni, roku 1482 zde získává doktorát církevních práv. 1483 se stává proboštem na Vyšehradě a následně královským sekretářem Vladislava II. Jagelonského. Když roku 1490 přesunuje Vladislav svůj dvůr do Budína, Bohuslav zde svou službu končí a vrhá se na dráhu cestovatele. Od roku 1490 do roku 1491 procestoval Asii, Palestinu a Afriku. Po svém návratu do Čech usiloval o církevní kariéru. Doufal, že ho papež jmenuje olomouckým biskupem. To se však nestalo a zklamaný Bohuslav se tak stahuje do ústraní, na svůj hrad Hasištejn. Zde založil na svou dobu úctyhodnou knihovnu, jejíž velká část se dochovala dodnes. Bohuslav Hasištejnský zemřel v roce 1510.

Hlavní a nejrychleji se rozvíjející linií byli však Popelové z Lobkovic. Již od počátku vsadili vše na věrnost katolické víře a Habsburkům. Po bitvě na Bílé Hoře získali obrovský majetek zkupováním konfiskací. Roku 1599 ze Zdeněk Vojtěch z Lobkovic stává nejvyšším kancléřem Českého království. Sňatkem s Polyxenou z Pernštejna získává Roudnici a roku 1623 byl povýšen do stavu říšských knížat. Umírá roku 1628.

ROŽMBERKOVÉ