9H-B-3-2. VÁCLAV NEBESKÝ a MARIE GUTTMANNOVÁ

Pavel Nebeský a Terezie Sklenářová měli syna Václava Nebeského, který se narodil dne 15. října 1798 v Brozánkách č.p. 4 a zemřel ve svých 52 letech blíže nezjištěného dne roku 1850 v Krotoschine v tehdejším Prusku, nynějším Polsku.

Václav Nebeský byl osobní sekretář knížete Thurn-Taxise. 

Knížectví Krotoschin bylo vytvořeno dne 29. května 1819 a darováno pruským státem jako kompenzace za odebrání poštovního monopolu rodině Thurn-Taxisů v pruských zemích. Trvalo do roku 1918. Prvním držitelem byl Karel Alexandr princ Thurn-Taxis, který se narodil 22. února 1770 v Regensburgu a zemřel 15. července 1827 v Taxisu u Dischingenu. Od roku 1822 vlastnil tento významný šlechtický rod velké západočeské panství zrušeného kláštera v Chotěšově a zámek a panství Chroustovice (letní sídlo rodu). Koupil také zámek Košmberk, Rychmburk a další. Finančně i sbírkami podporoval Národní muzeum. V pozdějších letech byl rod Thurn-Taxisů spojen i s rodem mělnických Lobkowiczů, pro které pracovalo několik dalších předků Nebeských.

Ariprand della Torre - francouzský rytíř z konce 5. století – by měl být údajným předkem jak Thurn-Taxisů, tak blízkého rodu Thurn-Valsassina. Jeho potomci bojovali též v křižáckých válkách. Prapůvod rodu Thurn-Taxis je třeba hledat kdesi v severní Itálii, kde prapředkové rodiny žili se jmény Tasso, Tassis, Taxo, Torre,Torres, Turri, Turriani apod. Příbuzenství rodů Thurn-Valsassina a Thurn-Taxis se trochu ztrácí v nejasných pramenech, ale důležité je, že se rody v 17. století na společném původu shodly. První prokazatelná zmínka o rodu pochází z roku 1117. Rodina de Tassů (pozdějších Thurn- Taxisů) patřila tehdy k lombardské šlechtě. Až koncem 13. století lze sledovat rodinnou genealogii. Začíná asi v roce 1290, kdy zemřel Homodeus de Tasso. Rod patřil k cechu, který zajišťoval přepravu zpráv a drobných zásilek. Nejprve to bylo jen v okolí italského Bergama a později v celé severní Itálii. Mezi příslušníky rodu je řada známých osobností. Z Pietrovy linie rodu, jež vymřela na prahu 19. století, pocházeli například dva básníci: autor lyrických i epických básní Bernardo de Tasso (*1493 † 1569) a jeho syn Torquato de Tasso (*1544 † 1595), který byl dokonce jeden z nejlepších básníků italské renesance. Jeho Osvobozený Jeruzalém patřil několik staletí k nejvydávanějším dílům italské poezie. Z jedné z větví rodu Thurn-Valsassina, linie Como-Vercelli, pocházel v Čechách známý Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu (*1567 † 1640). Byl iniciátorem pražské defenestrace a tudíž jeden z vůdců stavovského povstání. Matka Barbora pocházela z rodu Šliků. Přestože byl vrstevníkem popraveného Jáchyma Ondřeje hraběte Šlika (*1569 † 1621), příbuzensky byl bratrancem už jeho otce Ludvíka (Julia). Otec František Thurn ho měl totiž v pozdním věku, v 59 letech. Příslušníci této větve se opět v Čechách objevili až po třech stech letech, když koupili zámek Valeč a Libkovice. Českou větev rodu Thurn-Taxisů založil kníže Maxmilián Josef (*1769 † 1813), který český inkolát získal v roce 1797.

A co vlastně taková služba u knížecího dvora a zejména osobního sekretáře knížete obnášela? 

... Služba knížeti byla byla chápána jako "oddaná, věrná a pilná". K fungování aristokratických dvorů byly vydávány instrukce, tedy nařízení pro konkrétní situace. Nejvyšší postavou byl hofmistr nebo hofmistryně, respektive hejtman či jiní úředníci. Hierarchicky druhé místo v instrukci zastával písař a personál kanceláře, kteří zejména bedlivě střežili veškeré písemnosti. Další články se týkaly provozu kuchyně a stravování členů dvora, kuchyňského účetnictví, kvality potravin, hygieny, nákupu potravin a pravidel při stolování a hostinách. Poslední články se týkaly organizace stájí. Lokajové, pážata i kočí měli zákaz přesně specifikovaných hazardních her (kostky a karty), v budově paláce i v zahradě byl zákaz přítomnosti "veselých žen". Vrátný měl zabránit přístupu cizích osob, ale rovněž měl eliminovat styk služebnictva se ženami, výslovný zákaz byl chození do hospod a míst, kde se tančí. Zvláštní důraz byl kladen na zákaz pití. Přísný zákaz se týkal jakýchkoli nedovolených obchodů. Den v paláci oficiálně končil v deset hodin večer, kdy se měl personál přesunout do horních pokojů. Pod dohledem hofmistra měl v jedenáct hodin večer jeden sluha a vrátný zhasnout všechna hořící kamna a svícny, přičemž měli zvláště bedlivě dohlížet na horní místnosti (lokajny). Z toho plyne, že místnosti obývané knížetem a kněžnou měly jiný režim, příkazy byly zřejmě vydávány ad hoc přítomným lokajům. Hofmistr vyřizoval, podepisoval a archivoval veškeré účty spojené s provozem paláce (účty obchodníků a sklepníků v den dodání zásilky, účty ostatních prodejců potom jednou za týden), dohlížel, aby žádný z řemeslníků, stejně tak jako lékárníci, brusíři, obchodníci a obchodníci se dřevem, neprodali nic bez řádného vyúčtování.    

Nejobsáhlejší instrukce byla vytvořena pro lokaje - oficiální rituály, jakými byly bankety, tak i bezprostřední komunikační vztahy s knížecí rodinou. Při hostinách a dalších společenských událostech měli být lokajové čistí, oblečení do předepsaného obleku, nesměli mluvit a v případě slabosti museli mít domluvený zástup od některé z kolegů. Zatímco bankety byly patrně v režii hofmistra, účast lokajů při oficiálních transferech podléhala rozkazům a nařízením vrchního štolby. Při blíže nespecifikovaných akcích přijímali lokajové rozkazy i od vrchnostenských úředníků. Během dne měli vždy dva lokajové služby před předpokojem do knížecích apartementů. V tak zvaných poštovních dnech docházeli pro korespondenci, jejíž příchod měli hlásit buď samotnému knížeti nebo jeho sekretáři, doručená pošta se posléze měla také hlásit v knížecí kanceláři.  V dalších článcích se instrukce lokajů výrazně nelišila od instrukcí pro štolby a pážata. Štolbové měli zajistit pilné krmení koní a způsob jejich ošetření po návratu z cest. Pážata pak měla při hostinách "zdobit" společnost. Protiváhou pážat byly "slečny" z fraucimoru kněžny, mající zřejmě při oficiálních příležitostech identickou funkci. Do běžného chodu paláce a dvora, stejně tak jako do účetnictví, překvapivě zasahoval i sám kníže. Pro ekonomiku knížecího dvora byly ale mnohem důležitější účty tvořené na jednotlivých panstvích, které spadaly do vrchnostenské správní agendy. 

Zaměstnanci úzkého dvora by se dali rozdělit do tří kategorií - organizační (hofmistr, vrchní štolba, kuchmistr), reprezentativní (dámy z fraucimoru, pážata) a provozní (lokajové, kuchaři, kočí, kojné). Ke dvoru přináležely různě početné knížecí gardy, dvorští umělci a služebníci. Právě služebníci se mohou rozdělit teritoriálně na jednotlivé vrchnostenské úřady panství, které personálně spojovala pouze osoba regenta (kancléře) a několika spolupracovníků, např. hlavního účetního. Vrchnostenské úřady byly přirozeně spojeny s ekonomikou panství, z níž byli také úředníci a zaměstnanci vypláceni. Širší dvůr lze rozdělit na složku organizační a výkonnou, tedy úředníky, resp. správce (hejtmany panství, důchodní písaře, purkrabí) a jejich zaměstnance (šafáře, myslivce, dráby, sluhy).  

Z dalších zaměstnanců se na dvoře mohli vyskytovat například: bednář, číšník, děvečka, domovník (podával zprávy nejen o stavu domu, případných přestavbách, ale informoval také o dění v metropolích, o tureckém obléhání o moru apod.), dvorní kaplan, chůva, kancelářský sluha, komoří dohlížející na stříbro, lékař, nákupčí, nosič, osobní komoří, podomek, pokojská, portýr, preceptor, řezník, sklepník, sluha, švec, topič, uklízeč, umývačka stříbra či zahradník. Pozoruhodná poznámka jednoho dvorského soupisu uváděla plat i za dva Židy.  Je pravděpodobné, že tito Židé zastávali post ekonoma a směnárníka, rozhodujícího a do jisté míry provádějícího finanční a zejména úvěrové transakce. 

Všechny vrchnostenské zaměstnance (širší dvůr) a soupisy dvořanů (užší dvůr) lze najít např. v soupisu funerálního hofštátu. Zatímco v minulosti byl hlavní zájem vladaře směřován především ke dvoru užšímu a vrchnostenská agenda byla ponechána do značné míry stranou, od poloviny 18. století se v rámci proměny životního stylu užší dvůr redukoval a výrazně se byrokratizoval naopak vrchnostenský aparát. V 17. a 18. století si správy panství postačily většinou s několika málo osobami, které organizovaly dvory, robotní akce a vrchnostenskou justiční agendu, nejpozději do začátku 19. století se personál značně rozrostl. Na úbytku dvořanů se podílel odjezd mladých hrabat na kavalírskou cestu, s nimiž v doprovodu cestovala i některá pážata, lokajové a hofmistr, dorostlá pážata byla poslána na další studia či převedena do některé z organizačních složek vrchnostenské agendy. Na druhé straně se objevují zcela nové funkce jako osobní sekretáři či písaři mladých hrabat.

Hofmistři jakožto reprezentanti dvora jako takového končí s jeho zánikem na konci 18. století, kdy si jejich funkce rozdělili správce zámku a další vrchnostenští úředníci. Nejvýznamnější osobou v okruhu knížete se pak stal komorník, někdy označovaný jako major domus. Ten se od ostatního personálu lišil především téměř dvojnásobnými platovými podmínkami. Hierarchicky druhá nejvýznamnější funkce, stojící však poněkud mimo ostatní dvorské společnosti, byl osobní knížecí sekretář. Zemští a dvorští hodnostáři období baroka neměli nárok na svůj vlastní úřad tak, jak ho chápeme dnes. Aparát si vybírali sami a sami ho také platili. Sekretáři tak vedli veškerou agendu spojenou s funkcí svého zaměstnavatele, ale samozřejmě vyřizovali také korespondenci a akta vrchnostenské povahy. Jsou známy pozůstalostní nařízení tribunálu, který v případě úmrtí zemského hodnostáře požadoval od sekretáře rychlé vytřídění zemských listin z vrchnostenské agendy a jejich odevzdání státním institucím. Postup při vyřizování pozůstalostí dvorských hodnostářů byl zřejmě totožný. Je pravděpodobné, že do kompetence sekretářů spadala archivace dokumentů a účetnictví. Z archivu jednoho dvora víme, že v roce 1678 měl hofmistr i sekretář stejný plat 100 zlatých, kancelista (starající se o knížecí agendu pravděpodobně před vznikem funkce sekretáře) bral 25 zlatých, kancelářský sluha 15 zlatých, kancelářský písař 15 zlatých. Vývoj funkce sekretáře byl pak až do konce 18. století totožný. Následně pak sekretáři sloužili spíše pro privátní potřebu, zejména na vyřizování korespondence, správní funkce převzala centralizovaná vrchnostenská agenda. Ze soupisů knížecích zaměstnanců nevyplývá, zdali měla svého sekretáře i kněžna. Tuto funkci zřejmě zastávala některá ze členek fraucimoru. 

Odrazovým můstkem pro pozdější kariéru v knížecích službách byla funkce pážete. U pážat z řad nižší šlechty či ze synů vrchnostenských úředníků byla akcentována zejména výchova ve dvorských mravech, zaměřená na tanec, šerm, jízdu na koni, hudbu a servírování. Kromě ceremoniálních úkonů zde byla snaha vychovat a úměrně k potřebám vládnoucích knížat socializovat nadané chlapce, kteří se následně mohli osvědčit jako schopní, loajální a kultivovaní úředníci, advokáti, preceptoři, hofmistři a podobně. Kromě společenské prestiže však mohla pážata v knížecích službách získat i základ slušného jmění. Pážata byla často společně vzdělávána s knížecími dětmi, se kterými následně také absolvovala grand tour po Evropě. Nijak výjimečným jevem na dvorech středoevropské aristokracie nebyla černošská pážata, která patřila k jistému výrazu sociální prestiže. Nejznámějším příkladem černocha je proslulý Angelo Soliman, původně příslušník nigerského kmene Kanury, který se za dobrodružných okolností dostal na dvůr knížete Jana Jiřího Kristiána Lobkowicze a po jeho smrti v roce 1753 do služeb knížete Josefa Václava z Lichtensteinu. Díky své inteligenci se stal nejen šéfem Liechtensteinova služebnictva a vychovatelem budoucího knížete Aloise I., ale také přítelem několika vlivných osvícenců, kteří v roce 1781 přijali tohoto někdejšího otroka do řad členů prominentní vídeňské zednářské lóže Zur wahern Eintracht. 

Privilegované postavení osobního komorníka knížete naznačuje místo v nápojovém řádu, kde je umístěn vedle hofmistrů, knížecího sekretáře a správce, ale i z platů, které se v roce 1675 pohybovaly kolem 40 zlatých za půlroční výplatní termín. Komorník se staral o knížecí garderobu, hygienu a byl bezprostředním účastníkem soukromého knížecího života. Jeho postavení bylo poněkud mimo organizační i provozní část dvora, neboť sloužil pouze k privátní potřebě vladaře, bez jakéhokoli oficiálně přiznaného vlivu na chod ostatní dvorské společnosti. K osobní potřebě knížete patřil rovněž druhý nebo také mladší komorník, na něhož automaticky a plynule přecházela funkce v případě absence hlavního komorníka. Titulem komorník byly označovány i další, význam běžných lokajů přesahující funkce. Typickým příkladem je správce rodinného stříbra.

Paradoxně je známa i situace, kdy nejlépe placeným členem dvora byl osobní knížecí kuchař, přičemž v odměnách předčil i sekretáře i hofmistra. Vydržování vynikajícího kuchaře s odpovídajícím platem však zřejmě patřilo k dalším z výrazů vysoké sociální prestiže ...

Václav Nebeský se blíže nezjištěného dne a roku oženil v Kratošíně s Marií Guttmannovou, která se jako vdova znovu provdala v Kratošíně dne 3. března 1851 za Stanislava Gendziorowskiho, katolického učitele z Kratošína (narozeného roku 1824), později se přestěhovali do Petrohradu v Rusku. 

Václavu Nebeskému a Marii Guttmannové se v Kratošíně narodili:

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Josefa Nebesky, která žila v Petrohradě

- blíže nezjištěného dne a roku dcera  Teresia Nebesky, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za blíže neztotožněného Lopsíka z Čech

- 31. října 1840 syn Otto Nebesky, který byl obchodník, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s blíže neztotožněnou Wewel

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Josephina Nebesky

- blíže nezjištěného dne a roku syn Max Paulin Nebesky, který byl cukrářem v Gleiwitzu (dnešní Hlivice, Slezské vojvodství v Polsku)