10B-2-2. VÁCLAV NEBESKÝ a MARIE ČERMÁKOVÁ 

Antonínu Nebeskému a Anně Brázdové se v Brozánkách č.p. 2 dne 5. prosince 1835 narodil syn Václav Nebeský. Zemřel ve svých 69 letech dne 18. srpna 1904 v Brozánkách.

Václav Nebeský byl statkář, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Marií Čermákovou, která se narodila dne 22. července 1855 v Hlavenci, zemřela ve svých 37 letech dne 19. srpna 1892 v Brozánkách.

V Brozánkách č.p. 2 se jim narodili: 

- 22. července 1880 v půl druhé odpoledne dcera Anna Kateřina Marie Nebeská

- 3. listopadu 1881 v 10 hodin večer dcera Marie Františka Alžběta Nebeská, která se na Královských Vinohradech dne  27. dubna 1909 provdala za Josefa Černého. 

Marie Františka Alžběta Nebeská zemřela ve svých 92 letech dne 2. dubna 1973, náhrobek je umístěn na hřbitově v Hoříně, stejně jako jejích rodičů, spolu s ní zde odpočívá i její pravnuk, kterého se však již nedožila, Štěpán Exner.

Na stejném místě je pohřbena i Marie Botková. Ačkoliv nepatřila de facto do rodiny ani Nebeských či Černých, byla ale celý život součástí této rodiny.

Marie Botková se narodila 10. ledna 1876 v Ostrožské Nové Vsi, okres Uherské Hradiště a zemřela ve svých 85 letech dne 30. ledna 1961 v Praze na Smíchově. Byla to učitelka, ale protože měla snoubence, musela se svého učitelského povolání vzdát. A to i přesto, že její snoubenec padl ve válce. V 19. století a na počátku 20. století musely učitelky dodržovat celibát. Nesměly se tedy vdát a mít děti. Výběrem své učitelské profese se tedy vzdávaly i svého sexuálního života. V Čechách byl celibát učitelek uzákoněn na konci ledna roku 1903, na území Moravy musely dle zákona učitelky celibát dodržovat od prosince roku 1904, ve Slezsku už od listopadu roku 1901. Zde však byly od celibátu osvobozeny učitelky ručních prací. 

A proč byl vlastně celibát učitelek zaveden? Již od počátku dějin lidstva bylo hlavním úkolem ženy porodit děti, a zachovat tak lidské pokolení. Tento názor prakticky převládal i po celý středověk a raný novověk. Ještě na konci 19. a na počátku 20. století bylo na ženu pohlíženo především jako na dobrou manželku, matku a hospodyni. Dívky byly již od útlého věku vychovávány jako "maminky" a bylo jim kladeno na srdce,  že se mají dobře vdát, svému muži porodit potomky a dobře je vychovat. Děvčata se také učila domácím pracím - vaření, šití nebo úklidu. Jenom málo žen v 19. století docházelo do placeného zaměstnání, většinou se jednalo o ženy z chudších poměrů, které si vydělávaly jako služky, švadleny nebo třeba kuchařky. Tehdy ve společnosti převládal názor, že ženy by zaměstnání mohlo odvádět od rodiny, výchovy dětí a starostí o domácnost. Profese učitelky byla potřebná, ale zároveň dle zmíněného dobového názoru problematická. Řešením bylo zavedení celibátu učitelek, kdy ženám profese žádným způsobem nezasahovala do rodinného života - žádný totiž neměly a mít ani nesměly. 

Protože celá řada učitelek získala vzdělání v klášterním prostředí, celibát jim přišel přirozený a nespatřovaly problém v jeho dodržování. Na druhé straně však stály učitelky ovlivněné vlnou feminismu, které tvrdily, že je možné skloubit profesní a rodinný život. Tato skupina učitelek psala petice a kritické články do novin a časopisů. Po dlouhou dobu však tyto názory nebyly vyslyšeny nebo pochopeny. 

Proti celibátu vystupovala třeba učitelka, poslankyně a senátorka Františka Plamínková. S návrhem na zrušení celibátu pro učitelky přišel v roce 1919 místopředseda sněmovny a řídící učitel Alois Konečný, který ho vypracoval spolu s Františkem Houserem, Josefem Smrtkou a Františkou Zeminovou. V návrhu tehdy stálo:

"Pak-li jsou učitelky nuceny, aby se po sňatku vzdávaly svého povolání, ztrácí tím stát řadu zkušených a kvalifikovaných sil a zároveň i značná část kapitálu, investovaného v odborné vzdělání těchto žen, přichází tak na zmar. Zůstávají-li učitelky ve svém povolání a zříkají se manželství, ztrácí národ řady inteligentních matek a řady dobře vychovaných a zdatných dětí. Celibát způsobuje, že úřad učitelský u těch matek, jež se provdati chtějí, stává se pouze povoláním přechodným, k němuž se ony ani nesnaží přilnouti celou duší, jak by to zájem a prospěch žáků vyžadoval: stává se tedy povoláním méněcenným, což škole a výchově nemůže býti na prospěch. Osamělý život učitelčin - zvláště na venkově - poskytuje jí málo opory v těžkém a vysilujícím povolání, a je-li učitelka svědomitá, pilná, není-li její práce ve škole jen řemeslnou, nýbrž tvůrčí, a nenachází-li ona za to ve vlastním domově a vlastním rodinném kruhu vzpruhy a osvěžení, jsou její síly předčasně vyčerpány."

Celibát učitelek byl definitivně na našem území zrušen až roku 1928 (volební právo pro ženy bylo v československé ústavě zakotveno již o 8 let dříve, v roce 1920).