12L-1-1. VÁCLAV NEBESKÝ a HELENA NOVOTNÁ

Tomášovi Nebeskému a Františce Malečkové se dne 22. srpna 1899 narodil syn Václav Nebeský.

Narodil se v Řeži č.p. 3 (současná adresa Na Výsluní 3, Řež).

Nevyjasněné jsou jeho rodinné poměry ve školním věku. Bydlel sice v Řeži č.p. 3, ale hlášený byl v Klecanech. Stejné nejasnosti jsou totiž i u jeho otce Tomáše Nebeského, který se narodil v Husinci č.p. 11, bydlel v Řeži, ale příslušný byl do Slatiny, okr. Velvary. Příslušnost k domovské obci se nabývala narozením, provdáním se, přijetím do obecního svazku nebo přikázáním (více se lze dočíst v kapitole Domovská příslušnost). V letech 1905 - 1911, kdy navštěvoval tamní obecní školu, patřil k nejlepším žákům ve své třídě. O době jeho mládí jinak nejsou zatím žádné informace.

Ve svých 25 letech se v Kralupech nad Vltavou dne 25. dubna 1926 oženil s 25 letou Helenou Novotnou, narozenou 25. května 1905 v Kralupech nad Vltavou č.p. 58 (současná adresa je Dvořákova 58/41, Kralupy nad Vltavou). Jejím otcem byl František Novotný, mistr bednář a matka Marie Svejkovská z Jablečna (část města Zbiroh v okr. Rokycany).

Tou dobou pracoval Václav Nebeský v ČKD a bydlel v Řeži č.p. 15 (současná adresa Na Výsluní 15, Řež), které vzniklo po přečíslování z Řeže č.p. 3a a 3b. A toto byl i můj rodný dům. 

Díky penězům z jejího věna mohli manželé postavit v dolní Řeži vilku č.p. 29 (současná adresa K Moráni 29, Řež), na jejímž štítě se dodnes hrdě vypíná nápis "Heluška 1926", který připomíná Nebeského manželku dodnes. V tomto domě také zřídili pekárnu - firma Nebeský, na kterou si vzali půjčku. Pekárnu zřejmě začali provozovat až po velké hospodářské krizi. Sám Nebeský však pracoval nadále jako modelář v ČKD a na práci v pekárně si pracovníky najímal. 

V Řeži č.p. 29 se  narodili:

- ? dcera ? Nebeská

- ? dcera Jiřina Nebeská, která byla v Řežské kapličce v roce 1949 oddána s Josefem Pokorou (nar. 26. července 1924). 

S dalšími informacemi o Václavovi Nebeském se setkáváme zase až při volbách do obecního zastupitelstva v roce 1928. Ve své kandidatuře uspěl. V červnu 1928 se stal jedním ze dvanácti zastupitelů. V říjnu téhož roku byl pak zvolen do finanční komise, kde získal funkci zapisovatele. Ve stejném období byl také členem komise komunikační a sadové. Netřeba připomínat, že v té době bylo sadařství významným zdrojem příjmů místních obyvatel. V zimě 1929 udeřily silné mrazy. V sousedních Klecanech, kde se ovocným stromům věnovala velká péče, umrzlo 21 680 ovocných stromů a zůstalo jen 11 770. Nejsou sice přesné údaje o ztrátách v Husinci a Řeži, ale dají se předpokládat obdobné škody. Zároveň hrozilo nebezpečí velké vody. V souvislosti s oblevou a tedy odchodem ledů byl ohrožen nejen majetek, ale i životy. Proto bylo vybráno celkem 14 osob, které měly v případě problémů zakročit. Václav Nebeský patřil mezi ně.

Aktivně se Nebeský podílel také na budování obce. Na jeho popud z roku 1929 se přikročovalo v následujících letech k opravě cesty z Řeže do Husince a ke zřízení nových odboček z hlavní silnice k domům č.p. 29 a č.p. 32 a od č.p. 38 (dnes pošta) k č.p. 27. Účastnil se i práce komise, která měla koordinovat stavbu pomníku padlým za 1. světové války. 

V září 1930 byl Nebeský zvolen na místo odstupujícího Antonína Šalanského do školní rady v Klecanech, kam stále ještě docházeli i žáci z Husince a Řeže. Celkově lze říct, že patřil k nejaktivnějším zastupitelům. Počítal děti pro nově vznikající školu, zajišťoval u Červeného kříže šatstvo pro nezaměstnané, spoluorganizoval obecní oslavy Masarykových narozenin, od roku 1931 byl i členem nově ustanovené stavební komise, zkrátka, kde bylo třeba, tam se podílel na práci pro blaho obce. 

Členem obecního zastupitelstva zůstal i po volbách v roce 1932 a zaujal zde opět místo ve finanční komisi, ve stavební komisi a ve školní radě v Klecanech za Husinec a Řež. 

Když se v roce 1933 v důsledku hospodářské krize zhoršila finanční situace obce, odhlasovalo obecní zastupitelstvo odložení stavby školy na pozdější dobu. Jen Václav Nebeský společně s Otakarem Bulvasem se postavili proti odložení této stavby a v následujících letech vyvinuli značné úsilí, aby zde škola skutečně vznikla. Přál si totiž, aby jeho dvě malé dcerky už chodily do místní školy. 

Na konci dubna 1934 získal Václav Nebeský další důležitou funkci v obci. Po smrti Antonína Čibery, bývalého starosty a toho času předsedy stavební komise, zaujal místo v čele stavební komise. Ta se v té době skládala ze tří členů zastupitelstva a ze tří občanů mimo zastupitelstvo. Tou dobou také věnoval mnoho sil uskutečnění stavby školy. Společně se starostou Jarošem a zastupitelem Srbou a Urmanem vypracovali pod tlakem rodičů dětí zastupovaných Dr. Kamilem Svobodou a Milošem Fialou a pod dohledem nově vzniklého spolku Svépomoc finanční zprávu ohledně nákladů na stavbu a provoz školy. Následovalo rozhodnutí koupit dům paní Zajíčkové č.p. 17 a školu zde postavit, přestože předchozí plány vzniklé ještě před velkou hospodářskou krizí počítaly s pozemky ve svahu, kde dnes stojí domy č.p. 66, č.p. 68, č.p. 70 a č.p. 71. Roky 1934 - 1936 pak byly naplněny plánováním, jednáním a stavbou. Už na začátku obec narazila na první problém. Bylo třeba nejen odkoupit dům paní Zajíčkové, ale zbavit ho i dluhů a posléze nájemníků. Dále Občanská záložna, která poskytovala na koupi půjčku, požadovala, aby byla cesta vedoucí ke škole přes pozemek Bulvasových (č.p. 2) zveřejněna, což všechno jen prodlužovalo. A když už se konečně začalo stavět, stavitel Žalud z Klecan zjistil, že stavbu není schopen za stanovenou cenu dokončit. Naštěstí stavbu dokončila firma Matějka z Prahy, která náklady s přehledem pokryla. Na vzniku školy se podílela i místní firma Silika, továrna na cementové zboží, která darovala cihly. Dne 27. září 1936 tak mohl v Husinci a Řeži slavnostně začít nový školní rok. 

Pro samotného Nebeského se za tu dobu mnohé změnilo. V dubnu 1935 zemřel Rudolf Jaroš, starosta a vůdčí osobnost veškerých obecních projektů posledních let. Měl za sebou řadu zkušeností z řízení podniku a politických jednání v poslanecké sněmovně i senátu. V čele obce stál 7 let a především v posledních letech aktivně čelil všudypřítomné hospodářské krizi. Rozhodně nebylo lehké takovouto osobnost nahradit. V prvních dvou měsících řídil obec místostarosta Jan Vosátka, od června 1935 pak již nově zvolený sociálně demokratický starosta Václav Nebeský. O jeho politické zkušenosti, která tehdy byla mnohem běžnější než dnes, nás informuje Právo lidu z 11. dubna 1935 na straně 3, kde pojednává o Jarošově pohřbu ("Pak učinil projev pan Bulvas /Karel/ za obecní zastupitelstvo, soudr. Nebeský za soc. dem. organisaci, p. Kvasnička za sbor hasičů, p. Fiala za spolek Svépomoc a p. Bulvas /Otakar/ za elektrárenské družstvo"). Rázem tak ve svých 36 letech vstoupil do složitého starostenského úřadu i jeho každodennosti. Vedl si však zdárně. Dovedl do konce stavbu školy a i obec samotná se dál rozrůstala. Nejvíce nesnází mu působil věčně si stěžující bývalý dlouholetý zastupitel Karel Bulvas, rolník z č.p. 2. Tento muž zasažen tehdy nevyléčitelnou nemocí, cukrovkou, na sklonku života oslepl (slepý byl od roku 1939, zemřel v roce 1941). Byl nucen si na práce najímat pracovníky. Zahořkl a nešetřil kritikou na vedení obce. Z jeho stížností podávaných na obecní úřad jasně čiší nepřátelství vůči starostovi Nebeskému. Příčiny této averze proti Nebeskému však nejsou známy. 

Nebeský se aktivně účastnil i kulturního života. Dochovaly se fotky, které svědčí o tom, že hrál fotbal za místní družstvo. Dále vykonával funkci starosty sboru dobrovolných hasičů. S určitostí nelze říci, jak dlouho tento post zastával, ale jisté je, že starostou hasičů byl už v září 1937, kdy po deseti letech činnosti začali hasiči vést zápisy svých schůzí. Toho roku také proběhla oslava desetiletého výročí založení sboru. Členové předvedli návštěvníkům znázornění dopadu pumy a následovala zábava v tanečním sálu v hostinci u Listíků (bývalá Dipra). Starosta obce však brzy své starostování u hasičů ukončil. V říjnu 1937 ho další člen sboru pan Horčička vyzval, aby se funkce vzdal, protože o tom nedávno v hostinci u Listíků hovořil. Nebeský svému slovu dostál a v únoru 1938 podal rezignaci. Přestože si trval na svém, členstvo jeho rezignaci jednomyslně zamítlo. Ke složité volbě jeho nástupce došlo 12. března 1939, tedy o rok později, kdy byl navržen na uvolněnou funkci Alois Biel, ředitel místní školy. Ředitel a bratr školitel v jedné osobě však s díky odmítl. Sám Nebeský navrhnul Jaroslava Hudečku, ale ten místo sebe nominoval nového kandidáta - Josefa Vrbu. I Josef Vrba prohlásil, že tuto funkci nechce, přesto byl ale jednomyslně zvolen a stal se novým starostou Sboru dobrovolných hasičů Husinec. Valná hromada byla zakončena zpěvem hymny.

To už se ale blížil konec Druhé republiky (trvání od 30. srpna 1938 do 15. března 1939), okleštěné o Sudety. Bohatý společenský život 2. pol. 30. let v obci pozvolna upadal. Po vzniku protektorátu (16. března 1939 Hitlerovým výnosem v Praze) to bylo ještě viditelnější. Stížnosti Karla Bulvase náhle nabyly na nebezpečnosti. Obecní úřad dokonce v roce 1939 zabavil Bulvasovi dvouhlavňovou loveckou pušku, kulovnici a dalekohled Zeiss Triedr. Věci se nacházely na Berním úřadě v Karlíně, ale ten roku 1940 nakázal, aby byly věci navráceny majiteli. Dne 13. srpna 1939 vyšel v Lidovém deníku článek popisující bez jmenování osob rozpory mezi starostou a rolníkem ohledně poskytovaných pomocných sil během žní. Článek se v řadě detailů shodoval s Bulvasovými žádostmi a stížnostmi. Autom se podepsal jako Zemědělec z Karlínska, ale velmi pravděpodobně jím byl právě Karel Bulvas. V dopise z 28. března 1940 píše Bulvas doslova: "Upozorňuji Vás, že tentokráte nebudu za žádných okolností trpěti úřední lajdáctví a bolševismus, jaký se provádí ve zdejší obci a použiji všechny cesty a prostředky, abych Vás naučil slušnosti a dodržování zákona". Pamětníci vzpomínají, že starosta měl jako jediný ve vsi auto, a proto kdekomu pro něco jezdil. V obecní korespondenci nacházíme také obsáhlý dopis Karla Bulvase, ve kterém mimo jiné obvinil starostu z lichvy při ježdění místním rolníkům pro brambory. Nechybí obvinění z padělání úředních listů, účasti na řetězovém obchodu a sabotáži. Kritický výčet Nebeského činností, případně nečinností, je pak okořeněn výtkami ohledně obecních silnic, špatného spojení s druhým břehem vinou převozníka aj. V závěru žalobce vyhrožuje, že dopis několikrát rozmnoží a pošle na některé místa a činitele, o kterých se domnívá, že je to bude zajímat. S odstupem let se již jen těžko dá odhadovat, nakolik Bulvasovy připomínky odpovídají skutečnosti a do jaké míry měly jen nepřátelský podtext. Bulvasova aktivita však mohla v nejisté válečné době nebezpečně přilákat nadřízené úřady. Například dopisem z 10. května 1940 odpovídal Nebeský nejen Bulvasovi, ale i Okresnímu úřadu Praha Venkov na Smíchově, který jevil zájem o to, proč si občan Bulvas neustále stěžuje. Podle toho se dá usoudit, že svými stížnostmi oslovoval i tento úřad. Starosta okresnímu úřadu ve svém psaní vylíčil, kterak většina pracovníků radši chodí pracovat na obecní pozemky než k Bulvasovi. Nikdo k němu údajně po předchozích zkušenostech nechtěl, protože platil málo a choval se k dělníkům tak, že by k němu nešli, ani kdyby platil nejvíce. K tomu, že obec neodpovídá na jeho dopisy, napsal: "Kdyby měla obec na každý dopis pana Bulvase odepsati, musela by držeti zvláštní sílu na vyřizování korespondence mezi p. Bulvasem a obcí, a proto se vyřídí pouze to, co jest skutečně nutné a na zbytečné týrání a šikanování obce se neodpovídá". Jestliže byl ale Bulvas již v tuto dobu slepý, musel za něj ty dopisy někdo psát. Ale kdo ???

V březnu 1940 se Nebeský opět vrátil do výkonného výboru sboru dobrovolných hasičů a v následném období patřil mezi nejaktivnější členy. V zápise z oné březnové schůze se mj. píše: "Bratr V. Nebeský rozebírá zprávy funkcionářů a říká, že nesmíme věšet hlavu, naopak musíme býti pevní a vytrvalí, třebas v malém počtu, ale vytrvat". Nutno dodat, že v období války, až na hrstku několika členů vč. Nebeského, se většina členů přestala účastnit prací, schůzí i jiných aktivit. 

V květnu 1941 se odehrála zvláštní kauza. Přívozem ze Žalova přijelo na 30 mladých mužů a děvčat, kteří se shromáždili, přestože to bylo zakázáno, na břehu Vltavy a v uzavřeném útvaru vpochodovali do hostince Oldřicha Listíka. Před svým odchodem z hostince pak pořádali na místě cviky v uzavřeném útvaru, v té době též zakázané. Někteří z nich budili podezření svými hnědými uniformami. Jednalo se o příslušníky hnutí Vlajka (české fašistické hnutí). Po několika výstupech odpochodovali směr Husinec a vápnem nebo malířskou štětkou dle výpovědí Antonína Vrby, Oldřicha Listíka a Jaroslava Bronfy na skálu napsali "Ať žije SSSR". Napsání se odehrálo ještě před napadením SSSR Německem, ale v Protektorátu se již tehdy obecně věřilo, že SSSR se přidá na stranu spojenců a pomůže porazit Hitlerovské Německo. Po nahlášení incidentu se o věc začali zajímat četníci z Klecan. Podle policejního protokolu se jednalo o přestupek srocování davu. Vlajkaři kategoricky odmítli, že by na skálu něco napsali a obec stálo smazání nápisu 150 Kč. Vzhledem k politickému postoji Vlajky si však lze jen stěží představit, že by nápis napsali skutečně jeho členové. Daleko pravděpodobnější je, že to udělal někdo místní a svalit vinu na Vlajkaře byl nejlepší způsob, jak se zbavit podezření. I tato událost mohla na Řež upoutat pozornost. 

Dle dochovaných dokumentů na SOkA Praha-východ byl 12. července 1941 Václav Nebeský vzat Říšskou státní policií do vyšetřování a na jeho funkci okamžitě nastoupil náměstek Jan Vosátka. Lístek z 18. srpna 1941 pak informoval, že byl z důvodu nepřátelské činnosti proti Němcům odeslán do koncentračního tábora a má být určen jeho zástupce. Za úřadujícího náměstka navrhlo zastupitelstvo Jana Vosátku, hlásícího se před válkou k sociální demokracii. Místo jeho zástupce pak měl zaujmout Jan Dosoudil (nar. r. 1925), nestraník. V lednu 1942 byl konečně zvolen nový starosta, a to Alois Daněk, soustružník bydlící v Řeži č.p. 71 a před válkou rovněž člen sociální demokracie a pokladník DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota). Ten se ale nacistickým úřadům nezdál vhodný, a proto jej neschválily. Mezitím se Jan Vosátka rozhodl podepsat rezignaci na funkci úřadujícího náměstka starosty a předložil lékařskou zprávu, podle které byl v léčení pro nervovou chorobu následkem úrazu na skále v roce 1929 a vedle toho údajně trpěl úplnou slepotou na pravé oko Zpráva od Dr. Tincla ho měla zbavit nevděčné funkce, ale to se nedařilo tak lehce. Ještě na konci května 1942 trval okresní úřad na tom, aby byl zvolen starostou někdo jiný, než Alois Daněk. A Jan Vosátka stále musel setrvávat ve funkci úřadujícího náměstka. Zůstával jím dokonce ještě 3. srpna 1942, zatímco obec Husinec stále ještě postrádala posvěceného starostu. Tím se nakonec stal od podzimu 1942 Bedřich Filip, obchodní zástupce, mezi jehož přednosti patřila dobrá znalost němčiny, protože působil u tří německých firem. Dle výpovědí pamětníků byl však dobrý Čech a v žádném případě se nesnažil kolaborovat s německým aparátem. 

O osudech Václava Nebeského musíme ponechat mluvit pamětníky. Rád prý chodil do hospod a jednou, když mu přišel jako starostovi dopis, aby sehnal místa k bydlení pro Němce, nechal se v hospodě slyšet, že na prvním místě jsou u něj Češi. Přišlo na něj několik udání a byl odveden. Jedním z udavačů byl údajně pan Slezák, který bydlel nad Hudečkovými. Existuje také verze, podle které chlapi vedli v hospodě řeči proti Němcům a Nebeský proti tomu jako starosta nezakročil, což někdo z konfidentů nahlásil. Němci Nebeského mlátili, ale nic neprozradil a pak přebýval v Sachsenhausenu (koncentrační tábor nedaleko Berlína). Tam se potkal s vikářem Fr. Štverákem, který se tam už vyznal a sem tam sehnal jídlo nebo cigarety. S Václavem si rozuměli a často si povídali. Ve zmiňovaném koncentráku údajně pobýval i Josef Pleticha z Řeže, který tam dělal kápa (vedoucí pracovního oddílu z řad vězňů). A protože tam prý všechny tyranizoval a mlátil, nebylo pro něj žádoucí, aby Nebeský přežil a mohl o tom vyprávět. Nebeský například musel chodit na tresty, při kterých se v zimě stálo dopoledne 5 hodin na mrazu a po hodině pauzy dalších 5 hodin, ujít za jednu hodinu 6 km a podílet se na stavbě 200 metrové betonové cesty. Skupině, jejíž byl členem, se přezdívalo "kandidáti smrti". Nakonec děsivou tyranii nevydržel a podlehl. Štverák, díky jehož dopisu pozůstalým tyto podrobnosti víme, nechtěl, aby umřel na záchodě, kde takřka bezvládně ležel, a proto si s ním ještě naposled povídal, nalil mu vodu do úst, aby to vypadalo, že se ještě drží a odnesl jej do nemocnice. Václav Nebeský, starosta Husince a Řeže, tak zemřel v Sachsenhausenu spoluvězňovi na zádech dne 24. února 1942 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let.

O této smutné zprávě se dočteme i v Kronice obecné školy Husinec 1918 - 1967:

Římskokatolický kněz František Štverák nakonec tyranii přežil. Nejen,  že poskytl svědectví o přežívání v koncentračním táboře, ale také hodlal splnit slib daný v táboře smrti svému spoluvězni. Slíbil, že po válce vysvětí v Řeži kapličku a rukou dáním přislíbil, že tam oddá jeho dvě dcery. 

Podnět k vybudování kaple v Řeži dal tehdejší farář v Odolené Vodě p. Karel Dachovský, postavena byla jako poděkování za ukončení II. světové války. Stavební pozemek daroval místní podnikatel František Korbel. Kaple sv. Václava byla v roce 1946 vysvěcena Františkem Štverákem, arcibiskupským vikářem a notářem tehdejšího arcibiskupa Josefa Berana. Kaple stojí nedaleko od řeky Vltavy, jen jednu ulici od vily Heluška, kde Václav Nebeský žil. V roce 2002 byla při povodních značně poškozena. Následně bylo provedeno statické zajištění kaple a opravena podlaha, dveře, okna, omítky a elektroinstalace. V říjnu 2019 byl vyhlášen záměr na pořízení nového zvonu u našeho předního českého zvonaře Petra Rudolfa Manouška z Roztok. V kapli se konají pravidelné bohoslužby v neděli v 11,30 hodin.

Kaplička tedy byla skutečně vysvěcena, ale když se měla vdávat mladší dcera Jiřina Nebeská, seděl František Štverák již ve vězení, uvězněn byl komunisty za nepohodlný článek v Katolických novinách. O svatbě však víme, že i když se jí František Štverák nemohl zúčastnit, svatba proběhla s velkou parádou. Dle pamětníků to byla svatba, jakou Řež ještě neviděla. Ke kapličce byly nataženy koberce, dorazila spousta hostů. Jen z Dolínku, odkud pocházel Josef Pokora, dorazilo 60 hostů. Zkonzumovalo se velké množství jídla, například celé prase, které se peklo v Nebeské pekárně. Obřad vedl František Herold, klecanský farář a Štverákův přítel, který pronesl oslavný projev o Nebeském a mimo jiné také řekl, že přišla zlá doba, kdy se v naší obci usadil "červený kohout", což vzbudilo značnou nevoli především mezi místními komunisty.

Občané na svého starostu po válce nezapomněli, dne 18. dubna 1947 bylo Václavu Nebeskému in memoriam uděleno čestné členství ve Sboru dobrovolných hasičů Husinec. Jeho jméno je také vepsáno na památní desce padlých za II. světové války u hlavní silnice před zubařskou ordinací. A právě u tohoto pomníku jsem já stála čestnou stráž jako pionýr. 

Kenotaf, nebo-li symbolický náhrobek zbudovaný pro zemřelého, jehož tělo je nezvěstné nebo pohřbeno jinde, je umístěn na hřbitově v Klecanech. 

Do ruky se mi dostal opis autentického dopisu pátera Štveráka pozůstalým po Václavu Nebeském:

P.T. pozůstalým po Václavu Nebeském, starostovi z Řeže u Prahy

Vážení! 

Konaje tímto smutnou povinnost a vyplňuje slib daný dobrému nešťastnému kamarádu v utrpení, píši Vám několik řádek.

Bylo to ke konci roku 1941, kdy přišel z koncentračního tábora Sachsenhausen Oranienburg Váš manžel a otec p. Václav Nebeský. Protože měl těžké obvinění, že prý se vyjádřil o Němcích, že jim budeme jednou řezat hlavy, byl ihned z volného tábora vybrán a dán do zostřeného malého tábora tzv. Štráfky - oddělení S. K. (Strafkomande) na blok č. 14, kde jsem již já před tím byl a zůstal celkem 2 roky.

Václav byl hodný člověk a snášel vše statečně stále se těše, že vás všechny uvidí. Psával jsem mu některé dopisy, když to bylo možno. Vaše pak všechny jsem mu překládal - a on při nich vždycky plakal. Říkal mi: "Bratře faráři, jsem tvrdej chlap na bolest, nezaplakal jsem, kdy mne Gestapo mlátilo, když si vzpomenu na rodinu, manželku a děti, bečím ihned jako stará baba. Nemohu za to." Těšíval jsem ho, jak jen to bylo možno. Pamatuji se, jakoby by to bylo dneska jeden dopis, kde mu sdělovalo jedno děvčátko, že se učí hrát na klavír - měl z toho starý táta radost. Ptal se mne: "Co myslíš? Vezme si někdo dělnickou holku, která hraje na klavír?" Odpověděl jsem mu tenkrát vtipem: "Dáš-li starý tcháne k tomu ještě pár tisícovek a budeš-li ještě občas kapsu obracet, jistě." A tak ten večer padaly vtipy a podařilo se nám Václava přivést na jiné myšlenky a spokojeně jsme uléhali. A tak přišly Vánoce - Štědrý den a opět jsme vzpomínali. Všechny Čechy jsem vyzpovídal a modlili jsme se tiše u stolu za vás všechny doma, aby Vás Pán Bůh opatroval a neopouštěl. Večer nám bylo od známých v táboře něco prošíbrováno k jídlu. Také Václav dostal nějaké cigarety (kouřit se ovšem nesmělo, ale přesto jsme kouřili), bílý chléb, novou cigaretovou špičku a několik Marek ku podplacení našich spoluvězňů - vrahů. Nevím dnes jméno onoho dárce. Vím však, že to byl Němec, nebo alespoň poloněmec. Byl zaměstnán ve vodárně (pumpenhaus). Snad to budete vědět Vy, kdo to byl. 

Po novém roce nastaly pro nás všechny zlé časy. Byly dříve zlé, ale potom byly daleko horší. Také Václav byl zařazen do práce a sice jakéhosi Schuhkomanda - ku zkoušení umělých podrážek. Kolem vnitřku tábora byla udělána dráha a sice 200 m kamení, 200 m bláto (které se stále zalévalo), 200 m beton, 200 m asfalt a 200 m silnice. A zde se chodilo v pozoru od vnado večera, ve sněhu, plískanicích, mrazu a větrech (větry v Sachsenhausenu byly opravdu strašné). Kdo nemohl dále, byl bez milosti tak dlouho bit, až byl ubit. Václav se držel asi měsíc, ale pak opravdu již nemohl. Protože sehnal nějaké Marky opět od zmíněného známého a podplatil staršího bloku, jakéhosi Richarda Mandla (člověk z podsvětí Beutenu - řemeslný ochránce prostitutek - také byl tak označen a tací lidé byli našimi bezprostředními představenými), nemusel několik dní chodit, ale musel stát od 6ti hodin ráno do 12ti a od 1 do 6 venku na mrazu, na jednom místě spolu ještě s několika kandidáty na smrt. To bylo ovšem daleko horší než chůze sama, ačkoliv se chodilo 6km za hodinu. Člověk se ovšem alespoň trochu zahřál.

Také strava byla vždycky mizerná, k obědu trochu tuřínu, nebo mrkev a podobně. Častokrát vše smrdělo, chleba málo, šikanování hodně, takže naše těla nesla opravdu moderní štíhlou linii. Posléze Václav byl znovu vytažen do práce a to byl již předposlední den v jeho životě. Nevydržel ani hodinu. Byl ten den hodně bit - bohužel. Kopán, bit býkovcem se třemi ocelovými dráty a jeho nervy již také nehrály. Tenkráte jsem slyšel Václava plakat a rvalo mi to srdce. Pomoci jsem mu nemohl. Přes to však jsem šel v poledne na ss-mana a prosil ho, aby můj kamarád byl poslán do nemocnice. Odpověď jsem dostal ihned. Byl jsem skopán a musel jsem celé odpoledne sedět ve dřepech v mrazu před blokem a sice od asi půl jedné do 9ti večer. Václav byl posazen vedle mne. Umíral ... Ještě jsem ho zpovídal, těšil a večer Václav již se vším smířen mě prosil, abych Vám jednou napsal. Myslel jsem, že to bude dříve a zatím tolik vody uplynulo, že jsem mohl splnit.

Prosil, abych požádal manželku, aby měla ráda děti tak jako je měl on. Aby jim jednou dala věna taková, jak jen bude možno, aby to, co bylo nahospodařeno přišlo jen jim, jejich dětem a manželce. Dcerky aby byly hodné a poslušné matky. Napiš jim a nezapomeň je navštívit ... (snad mi to jednou bude možné). Poděkuj ženě za vše, byla mi bohužel daleko bližší než moje vlastní matka. Tento fakt Václava vždy hodně bolel.

To byl asi tak konec Václavových přání. Bylo toho mnoho, co jsme spolu ještě probírali šeptajíce dlouho do noci (spali jsme vedle sebe, já jsem dosti často sehnal kus chleba, který mi byl propašován a dělili jsme se vždy spolu). Ráno Václava vzali z lůžka, protože nemohl vstát. Vynesl jsem ho před blok, a to již Václav ztrácel vědomí, jen stále něco šeptal - jako by se modlil. Přesto se však pamatuji, že mi hladil ruku. Bylo smutné ráno - mrazivé ráno. Prosil jsem staršího bloku, aby Václava poslal do nemocnice, aby nemusel umřít na záchodě, jak se umíralo. Nalili chudákovi vodu do úst, takže se dusil. Podařilo se mi to. Václav byl uznán pro nemocnici, přišel pro něho saniterák a odnášel ho na zádech. Měl jsem radost, a doufal jsem pevně, že zase bude dobře. Asi za pět minut přišel saniterák zpět a žádal doklady pro muže, kterého odnesl, protože když ho složil v předsíni nemocnice - byl již mrtvý ... Tak tedy Václav Nebeský, kamarád a Čech, vydechl svoji ušlechtilou duši na cestě do nemocnice na zádech kamaráda spoluvězně.

Pán Bůh Vás potěš ve svém žalu. Vím, že budete dnes vzpomínati - v době, kdy jiní se vracejí, jen Váš Václav ne. Buďte však stateční. Kdyby nebylo hrobu z Velikého Pátku, nebylo by ani slavného vzkříšení. Vždyť i na hrobě roste kvítí a častokráte krásnější než v pěstěných zahrádkách. Kéž ta země česká, ve které odpočívá popel dobrého syna národa, jest zemí slavného mrtvýchvstání nás všech, abychom si mohli s Václavem ještě jedenkráte podat ruce jako kamarádi v radosti u Toho, který řekl "Já sám jsem vzkříšení a Život, kdo věří ve mně, byť umřel - nezahyne, ale má život věčný". A Václav věřil, věřil v Boží spravedlnost a v odvetu za vše barbarské, jehož byl svědkem a jehož prodělal sám na své kůži. Přejte mu klid a Vás Pán Bůh opatruj. Doprovázej Vás po všech cestách vašeho života a až Vy, děvčátka, na svých kolenách budete houpat vnoučky, jichž se Václav nedočkal, vyprávějte jim o dědečkovi, který miloval svou zem a který za tuto, velkou a svatou lásku zemřel daleko, daleko, takže jste mu ani očí zatlačiti nemohly.

Zdravím Vás srdečně a snad mi brzy bude možno splnit slib - navštívit jeho hrob. Jsem toho času u rodičů zotavuje se z těžkých ran (průstřel plic, pravé ruky a boku - taktéž ze Sachsenhausenu).

Vám oddaný

František Štverák farář a arcib. sekretář vikář Horní Počernice

František Štverák se narodil 5. března 1909 v Hrádku nad Blanicí a zemřel 20. srpna 1956 v Městci Králové.

Dne 23. června 1933 byl vysvěcen na kněze a 1. března 1938 se stal farářem ve Chvalech u Prahy (nyní část Horních Počernic). Po okupaci Československa v březnu 1939 se zapojil do odbojového hnutí. Poprvé byl zatčen 29. září 1939, protože odmítl vyzvánět po dobytí Varšavy, brzy byl ale propuštěn. Podruhé byl zatčen 22. května 1940 pro podezření z velezrady, distribuci zbraní a ilegálního časopisu V boj. Nejprve byl vězněn v Praze na Pankráci, po dvou měsících putoval do Terezína, kde strávil měsíc. Následně několik dní v koncentračním táboře Dachau, pak téměř dva roky v koncentračním táboře v Sachsenhausenu a od 12. června 1942 byl vězněn opět v Dachau, kde byl až do konce války.

Po celý čas svého věznění neváhal nasazovat vlastní život a snášet kruté tresty pro záchranu spoluvězňů. V Dachau vzal přestupek starého polského kněze na sebe a byl zbičován. Takto mu zcela jistě zachránil život. V Sachsenhausenu zachránil mladého německého advokáta Görkeho dohnaného k nucené sebevraždě. Štverák ho odřezal a oživil, za což si vysloužil dvojnásobné bičování. Kruté žerty, které Štverák jako kněz zakoušel od dozorců, se vystupňovaly a završily průstřelem boku a plíce. Štverák přežil jen díky tomu, že předstíral smrt. V Dachau vzal též pod svou ochranu budoucího pražského arcibiskupa Josefa Berana. V červnu 1945 se vrátil zpět do Chval. Byl jedním z pěti Čechů, kteří svědčili u soudu s válečnými zločinci v Dachau.

Po válce pracoval jako arcibiskupský vikář a notář arcibiskupa Josefa Berana. Por roce 1945 po odsudu sudetských Němců jako notář kardinála Berana byl pověřen svozem kalichů a monstrancí z opuštěných kostelů v německém pohraničí. V letech 1946 až 1947 dostal na starost vyhledávání kostelních zvonů, které byly zrekvírovány v době okupace. Zvony byly soustřeďovány v hamburském přístavu. Nazpět po Labi se jich do ČSR podařilo přivést 670. Tehdy úzce spolupracoval s kampanologem Jaroslavem Dobrodínským (1901 - 1973).

Neohrožený postoj po boku arcibiskupa Berana nezůstal bez nenávistné odezvy. Třetí zatčení tentokrát v režii StB 15. června 1949 přivedlo Štveráka opět na Pankrác. Prodělal celkem 16 krutých výslechů na základě obvinění, že je špionem Vatikánu, že navštěvoval v přestrojení arcibiskupa Berana, že rozvážel Beranovy listy, že organizoval protistátní skupinu. Štverák zůstal nezlomen. Proto si v monstrprocesu vysloužil "jen" dvacet měsíců odnětí svobody. Po odpykání trestu však strávil ještě tři roky v internačních táborech pro kněze a řeholníky.

Na svobodu se vrátil s podlomeným zdravím. Zbývaly mu již jen dva roky života, které strávil u své matky a sestry v Pokraticích u Litoměřic. Zemřel v nemocnici v Městci Králové a je pochován v Kostelci nad Labem. Plně rehabilitován byl až v roce 1990. V roce 2002 mu byla umístěna pamětní deska na kostele sv. Ludmily v Horních Počernicích - Chvalech.

Paměti pátera Františka Štveráka zachycující jeho životní osudy v období nacistického a komunistického režimu vydal Ústav pro studium totalitních režimů (Stanislava Vodičková, DiS) pod názvem "I zvíře mělo více útrpnosti než člověk".

Dne 12. září 2021 jsem měla tu čest účastnit se slavnosti svěcení zvonu Václav v kapličce sv. Václava v Řeži. Při konané bohoslužbě v Prosbách, kterou vedl biskup Václav Malý, jsem jednu vyslovila i já:

"Hlas zvonu se rozeznívá díky srdci. Prosme za všechny, kteří se z vděčnosti za ukončení války zasloužili o vznik kaple sv. Václava, zvláště za tehdejšího starostu a mého prastrýce Václava Nebeského a Patera Františka Štveráka." 

Poté jsem 3x poklepala na nový zvon z dílny zvonařského mistra Manouška. Další prosby a slavnostní poklepání na zvon učinili páter Pavel Kuneš, starostka obce Veronika Kristová, varhaník a kostelník Josef Kubera, farnice a členka Církve československé husitské Jiřina Švamberková, Veronika Matoušková, iniciátorka pořízení zvonu Ivana Pínová, farník a myslivec Václav Holý, další občané obce a páter Kamil Vrzal. Zvon byl pokropen svěcenou vodou a okouřen kadidlem. Pan Manoušek zvon instaloval do kapličky a slavnostně jej rozezněl. Zazněla i česká státní hymna.

A zde je digitalizovaná verze Kroniky řežské kapličky, která vznikla díky členům zastupitelstva obce Husinec - Řež.

Zpět.