10H-B-2. VÁCLAV NEBESKÝ a ELIŠKA JUNGMANNOVÁ, TEREZA FASTEROVÁ

Václav Nebeský-Wojkowicz a Alžběta Köcherová měli syna Václava Nebeského-Wojkowicz, který se narodil dne 17. srpna 1818 v Novém Dvoru u Kokořína č.p. 6 a zemřel přesně ve svých 64 letech, v den svých narozenin, tedy 17. srpna 1882 v Praze č.p. 1315/II jako penzionovaný sekretář Muzea království českého. V literatuře se uvádí, že se narodil 18. srpna 1818. Dle matriky byl 18. srpna pokřtěn.

Václav Nebeský-Wojkowicz byl český obrozenecký básník, literární historik, publicista a překladatel. 

Byl údajným milencem a přítelem spisovatelky Boženy Němcové, dle vyprávění příbuzných ji však jen bezmezně podporoval (finančně), což se rodině Nebeských samozřejmě nezamlouvalo. 

Dokument ČT - Osudové lásky - Zamilovaná paní Betty

Po dědečkovi z matčiny strany zdědil Václav Bolemír Nebeský hospodářskou usedlost č.p. 21 v Jestřebici, kde měl domovské právo až do 60. let 19. století.

Do školy chodil do nedalekých Šemanovic. Maturoval na litoměřickém gymnáziu, kde se mimo jiné naučil latinsky a řecky. Studoval i v České Lípě, což bylo tehdy německé město, stejně jako Litoměřice. Poté studoval filozofii a filologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Ve 20. letech 19. století přijal vlastenecké jméno Bolemír. Po studiích žil čtyři roky ve Vídni a pak se stal domácím učitelem. V tomto období psal Listy z Vídně, které zasílal do časopisů Květy a Česká včela. Tyto listy jsou označovány za první pokusy o fejetony.

Po návratu do Prahy přijal místo vychovatele v rodině prezidenta Českého muzea. V Praze se prakticky ihned zapojil do českého kulturního života. Stýkal se s tehdejšími významnými představiteli české kultury jako byl Boleslav Jablonský, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina. Jeho nejbližším přítelem byl vlastenec a rolník z Katusic u Mladé Boleslavi Jan Krouský, který Nebeského finančně podporoval a podnikal s ním občasné výlety po Čechách i blízkém zahraničí. S Boženou Němcovou se Nebeský seznámil v době jejího prvního pobytu v Praze v roce 1842 a údajně navázali i intimní vztah. Václav Tille v životopise Boženy Němcové uvedl, že se s Nebeským seznámila 8. února 1842 na českém bále na Žofíně. Zmínil se též o výletu do Šárky v druhé polovině března téhož roku, kde spolu dlouze hovořili (a kde básník požádal budoucí spisovatelku, aby napsala báseň - vydáno 5. dubna 1842 v Květech pod názvem Ženy české), a o dalších společných vycházkách. Po prázdninách roku 1842, kdy se Nebeský rozhodl pokračovat ve studiu ve Vídni, strávil několik dnů u Němcových a po hostině na rozloučenou 3. října 1842 Prahu opustil. Němcová po rozchodu onemocněla, též došlo k jejímu výstupu s manželem, se kterým se později usmířila. Ještě v roce 1847 nechala Němcová v dopise Karlu Havlíčku Borovskému Nebeského pozdravovat. Podle české literární historičky, Jaroslavy Janáčkové, je nutno tento vztah si spíše domýšlet, protože korespondence se nezachovala.

Během revolučního roku 1848 byl politicky aktivní. Působil jako člen Národního výboru, podílel se na přípravě a jednáních Slovanského sjezdu. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Benátky nad Jizerou v Čechách. Uvádí se jako redaktor, spisovatel. Patřil ke sněmovní pravici. Jako poslanec Říšského sněmu se zúčastnil vídeňského a kroměřížského zasedání. Názorově stál blízko Františku Palackému a Karlu Havlíčkovi Borovskému. Krátce působil i v redakci v Národních novinách. O událostech roku 1848 napsal v článku Od 11. března do 11. června (ČČM 1848).

V roce 1849 se na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze habilitoval z dějin řecké a české literatury, ale nevěnoval se univerzitnímu přednášení. Po roce 1850 se stal redaktorem Časopisu Českého musea, kde působil až do roku 1861. V roce 1851 se stal sekretářem Českého muzea a správcem muzejní pokladny, tuto funkci opustil ze zdravotních důvodů až roku 1874.

Václav Nebeský byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil ve svých 34 letech u sv. Jiljí v Praze roku 1852 s Eliškou Jungmannovou, narozenou v roce 1823 v Litoměřicích. Byla to dcera zasloužilého profesora a ředitele na známém pražském gymnáziu, kde Václav Bolemír Nebeský s Ed. Grégrem na počátku 50. let 19. století působili.  

V Jestřebici se jim narodil:

- 19. září 1853 syn JUDr. Václav Nebeský. Vnuk JUDr. Václav Nebeský patřil k prvním českým historikům moderního umění. Příslušný byl to Jestřebic. Byl to advokát ve Velvarech a v Březnici. Zemřel ve svých 80 letech v roce 1933.

Šťastné manželství ovšem netrvalo dlouho. Eliška Jungmannová zemřela ve svých 32 letech dne 11. června 1855 na choleru. 

... Velká epidemie cholery proběhla v rakouských zemích v letech 1831 - 1832, druhá vlna přišla po pár letech. Do Rakouska se dostala přes Rusko, z Rakouska se rozšířila do Velké Británie i Ameriky. Za smrtící epidemií v Londýně stála jediná žena -  dne 29. srpna 1854 vylila v londýnské čtvrti Sarah Lewisová do výlevky špinavou vodu, v níž vymáchala dceřino oblečení. Nedopatřením kontaminovala pitnou vodu a během pouhých několika dnů začaly silnými průjmy trpět desítky a nakonec stovky lidí. Během tří dnů podlehlo nemoci 127 lidí a tisíce jich uteklo, což mělo za následek propuknutí cholery v dalších koutech Londýna. Lékař John Snow zjisil, že 630 nakažených si bralo vodu ze studny, která byla vykopána necelý metr od prasklé odpadní jímky na Broad Street 40, kde bydlela Lewisová. Odmontováním kliky z pumpy, aby nikdo další nemohl vodu čerpat, epidemie ustala. Zjištění, že fekáliemi kontaminovaná pitná voda dokáže šířit nebezpečnou chorobu, výrazně posunulo medicínu dopředu. John Snow se stal významným vědcem a lékařem, v roce 2003 byl zvolen největším lékařem všech dob. Studna se dodnes zachovala a stala se památkou na první epidemiologický případ ...

Václav Nebeský se ve svých 41 letech oženil podruhé, a to v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze dne 12. září 1859 s Terezií Anežkou Fastrovou (nar. 1834 v Zadní Třebáni), dcerou známého vlastence Petra Fastra. 

Petr Faster (29.. června 1801 Domažlice - 19. listopadu 1868 Praha) se narodil a vyrůstal v rodině řezníka Kašpara Fastra a Salomeny, rozené Čechové. Studoval gymnázium v Klatovech, z něhož byl za svoji vzpouru-roztrhání "knížky hanby" (musel ji nosit každý, kdo ve škole promluvil česky) ze studia vyloučen. Vyučil se mlynářem a pak byl na "vandru" po mlýnech v Čechách, Rakousku a Štýrsku. Brzy však odešel do Prahy, kam ho vedlo jeho vlastenecké smýšlení i snaha najít práci. Zde se 19. července 1824 oženil v Břevnově s Marií Kejmarovou; spoluvlastnil zde krupařský obchod. V roce 1834 se přestěhovali Fastrovi na najatý mlýn a pilu (na řece Berounce) v Zadní Třebáni. V manželství se narodilo (v letech 1825 - 1845) celkem čtrnáct dětí, z toho se dospělosti dožilo osm (6 dcer a 2 synové). 

S rodinou se opět v roce 1839 usadil v Praze. Nejprve na Smíchově, najal si zájezdní hospodu "U čísla prvního". Jedna z nejvyhlášenějších smíchovských hospod byla i místem pro vystupování potulných pěvců. Na zahradě hostince se také nacházelo první divadlo na Praze 5. V roce 1849 nebo 1850 sem přichází Sternfeldova německá společnost, která si zde staví arénu z latí a větví. Dekoraci vytvořili ze záclon a prostěradel, které jim zapůjčila paní hostinská. Návštěvnost nebyla veliká, proto se člen společnosti a pozdější smíchovský občan J. L. Turnovský rozhodl hrát česky. První uvedenou hrou bylo Katovo poslední dílo a Ženichové od Macháčka. Představení byla natolik úspěšná, že se společnost k němčině již nevrátila. Kvůli nedostatku personálu dostávají šanci i ochotníci, z nichž se mnozí na divadelních prknech proslaví. Postupem času je jasné, že by se na Smíchově uživilo i stálé divadlo. Příležitosti se chopil Pavel Švanda ze Semčic, který staví nekrytou arénu v Lesíčku a později na zahradě hostince U Libuše, ve kterém bydlel i dlouholetý starosta Smíchova Dr. Alois Koldínský, proslulý herec Švandova divadla Jindřich Wilhelm a Petr Durdík, k nejslavnějším nájemníkům však patřil spisovatel Jakub Arbes. 

Od roku 1843 vlastnil kafírnu ve Svatováclavských lázních (u Karlova náměstí) a později byl hoteliérem U zlaté husy na Koňském trhu (Václavském náměstí). Kafírna v lázních se brzy stala střediskem literátů, malířů a dalších svobodomyslných vlastenců. Faster se podílel na založení české průmyslové školy a na vzniku (1845) Besedy měšťanské v Praze-spolku českého měšťanstva, prvního v celých Čechách. Stal se členem Tajné politické společnosti Český Repeal (vznikla 1844). V roce 1848 byl spolupracovníkem Josefa Václava Friče, Františka Braunera, Antonína Strobacha. Právě u něj doma se konaly tajné i veřejné schůze. Rozšiřoval také české knihy; zasloužil se (s Aloisem Pravoslavem Trojanem) o shromáždění 11. března v Praze ve Svatováclavských lázních, kde jako mluvčí shromáždění přednesl petici za zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Byl v deputaci s peticí (19. března i druhé v dubnu) k císaři do Vídně (první byla císaři Ferdinandovi předána 22. března). Patřil ke známějším osobnostem a na návrh starosty Dr. A. Strobacha se nová městská rada usnesla udělit mu "národní odměnu" (ta byla roku 1850, kdy už nebyl členem rady odvolána - zrušena). Po vypuknutí červnových bouří měl pochybnosti o vyhlídce odporu, bude-li stát jen na bedrech Pražanů. Musel z Prahy uprchnout, byl i lehce zraněn, ale rozhodl se přivolat ozbrojenou pomoc a vydal se pro ni z Prahy na venkov. Chtěl jet až do Domažlic a přes Berounsko, kde měl hodně známých i přátel. Po vítězství reakce byla na jeho dopadení vypsána odměna; uchýlil se k bratranci do Domažlic, potom zatčení unikl do Stodu u Plzně, ale stejně byl na udání 21. června 1848 zde zatčen noční hlídkou národní gardy a eskortován k vojenskému soudu na Hradčanech, odkud byl propuštěn na svobodu až 18. září 1848. V padesátých letech se nesměl účastnit veřejného života, stal se u mnoha bázlivých v národních kruzích persona non grata a stával se vlivem Bachovského despotismu i občasných pomluv osamocen. Do politického života se nevrátil a věnoval se jedině své rodině a živnosti. Odešel ze Zlaté husy, měl potom hostinec v poutním místě Hájku u Jenče, pak novoměstskou kavárnu U Mystiků proti soudu a potom až do konce života žil v Břevnově, kde byla v těch letech mlynářkou jeho sestra, jeho bratr P. Method Faster byl farářem u sv. Markéty. Zemřel deset měsíců po své ženě Marii dne 19. listopadu 1868 v Břevnově, byl pochován na místním hřbitově (č. hrobu A, 7, 7). Dne 1. října 1899 mu byl na hřbitově odhalen pomník (nákladem spolku Hostimil) a v Praze - Břevnově je po tomto vlastenci a aktivním bojovníku za větší politické svobody pojmenována ulice - Fastrova. Fastrovu ulici nalezneme též v Domažlicích; v Říčanech byla ulice pojmenována Petra Fastra. 

Syn Methud Václav Faster jako student prožil bouřlivý rok 1848, byl majitelem zasilatelství, později obchodu košíkářským zbožím v centru Prahy, byl ředitelem akciové společnosti pro stavivo (podolské cementárny), jeho synem byl Otto Faster, spisovatel a dramatik. Druhý syn Kašpar Václav Faster studoval techniku, ale pro účast ve spolku Hoši červeného praporu byl s dalšími šesti odsouzen roku 1853 k trestu smrti, který byl později změněn na 12 let žaláře. Jako politický vězeň strávil několik let na Munkáči v Uhrách a v Olomouci. Dcera Johanna Fastrová (provd. Danešová) byla po studiích učitelkou vyšší dívčí školy v Chrudimi, od roku 1883 žila v Praze, věnovala se životu spolkovému a zejména ženskému hnutí. Byla zakladatelkou a předsedkyní Spolku českých žen, Dámského kruhu a ve výboru mnoha jiných spolků. Spolupracovala s Eliškou Krásnohorskou, Terezií Novákovou, Žofií Podlipskou a Renátou Tyršovou. Další dcera Marie Salome Josefa Fasterová vlastnila krejčovský salon v Praze, později byla garderobiérkou u hraběnky Chotkové (matky kněžny Žofie - manželky následníka trůnu Ferdinanda d´Este). Dcera Terezie Anežka se provdala za obrozeneckého básníka Václava Bolemíra Nebeského.

Terezie Anežka Nebeská zemřela ve svých 62 letech dne 7. června 1896 v Praze č.p. 1315/II.

K druhé ženě Václava Bolemíra Nebeského citujme z článku "O původu domažlických Fastrů" (FASTER, Jiří. O původu domažlických Fastrů. Rodokmen. Časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické. 1949, roč. 3, č. 4 (31. 12.), str. 102):

"Terezie Anežka dne 21. 1. 1834, která se provdala dne 12. září 1859 v kostele Nejsv. Trojice ve Spálené ulici za Václava Bolemíra Nebeského, sekretáře českého musea a známého básníka. Byl o 16 let starší své nevěsty a měl z prvního manželství s Eliškou rozenou Jungmannovou, dcerou gymnas. profesora Jana Jungmanna, syna Václava. Oddával je strýc nevěstin, P. Methud Faster, podpřevor a farář posledně u sv. Markéty. Terezie stala se dobrou matkou nevlastnímu dítěti a pečlivou manželkou svého Bohem nadaného chotě, s nímž měla dva syny, Pavla a Jaroslava. Václav Nebeský, narozený 1853, byl advokátem v Březnici, Pavel, narozený 1861, kandidátem filosofie, hercem a později redaktorem v Plzni a Jaroslav, narozený 1871, byl vrchním soudním radou v Praze. Jeho choť Helena rozená Kličková hrála na harfu v Národním divadle." 

V Jestřebici se jim narodili:

- 6. února 1861 syn PhC. Pavel Nebeský (kandidát filozofie, režisér, herec, žurnalista a později redaktor v Plzni), který zemřel ve svých 52 letech v Plzni 18. února 1913

- 23. května 1871 syn JUDr. Jaroslav Nebeský, který zemřel ve svých 62 letech roku 1933. Byl to vrchní soudní rada v Praze. 

Václav Bolemír Nebeský zemřel v Praze  17. srpna 1882 a byl se všemi poctami pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze (hrob 5D-47). 

Osudovou ženu Boženu Němcovou Václav Bolemír Nebeský přežil o 20 let, mají stejnou plastiku na náhrobku, hroby jsou přes uličku nedaleko od sebe a obličeje se tak na sebe stále dívají ...

Václav Bolemír Nebeský patřil k významným osobnostem druhé generace národního obrození. O jeho zásluhách o rozvoj české literatury se s uznáním vyslovoval např. František Palacký, Pavel Josef Šafařík, v pozdější době pak Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický či Jakub Arbes. 

Nebeského básně jsou spíše filozofickými reflexemi nad životem a jeho smyslem, dějinami a jejich směřováním a přírodním děním. Z těchto básní je patrná orientace na filosofii, ve které spatřoval jednu "z nejpotřebnějších věd", neodmyslitelnou součást národní vzdělanosti: "Zásluhy filozofie jen ten uzná, kdo oceniti chce a umí velké dary národu a lidstvu: vědomí sebe sama, pravdu, právo, mužnou samostatnost a světlo ducha. A to pravá filozofie vždy hájila." Moderní filozofii mu představovali na prvním místě např. Hegel. V literární tvorbě ho ovlivnila především starořecká literatura, ze které také překládal, dále pak díla Goetha, Heina, Byrona a Puškina, z českých autorů především Karel Hynek Mácha. Protipólem básní byla jeho faktograficky střízlivá práce publicisty, dokumentaristy a historika prvního půlstoletí Národního muzea.

 Nebeského básně:

• Píseň hrobní, jeho první publikovaná báseň
• Protichůdci (1844), vzniklo v návaznosti na Máchův Máj, Nebeský dává v básnické konfrontaci zvítězit tomu, který v souladu s duchem dějin pomáhá orientovat svět na cestu pokroku.
• Drei neugriechische Gedichte für eine Singstimme mit Begleitung des Pianoforte" = Tři novořecké básně pro jeden hlas a piano, které zhudebnil Antonín Dvořák, opus 50 (1884)

Mimo vlastní tvorby se věnoval překladům řeckých a španělských dramat a básní. Významné jsou především jeho překlady Aischyla, Aristofana, z římské literatury přeložil např. Plauta.

• Aristofanés: Acharnští (1849), Rytíři (1850), Žáby (1870)
• Aischylos: Prométheus (1862), Eumenidy (1862)
• Novořecké národní písně (1864)
• Kytice ze španělských romancí (1864), s Josefem Čejkou
• Publius Terentius Afer: Bratří (1871)
• Plautus: Pleníci (1873).
• Básně (2005). ISBN 80-7106-598-6.