6-2. VÁCLAV ČADSKÝ a MARIE ?

Janu Čadskému a ? Čadské se blíže nezjištěného dne pravděpodobně roku 1652 narodil v Čížkově syn Václav Čadský, který zemřel blíže nezjištěného dne a roku v Čížkově č.p. 3. 

Z Kroniky obce Čížkova z let 1892 - 1920 zjistíme, že Václav Čadský byl sedlák a rychtář (1713) v Čížkově. Pravděpodobně rod Čadských vlastnil statek č.p. 3, který se nadále nazýval "U Čackých", i když byl později rozdělen na "Čackých" a "Tesařovic".

Víme i jaké se v tu dobu platily desátky a poplatky:

Václav Čadský se blíže nezjištěného dne a roku oženil s blíže neznámou Marií.

V Čížkově č.p. 3, zřejmě po přečíslování č.p. 8, se jim narodil:

- blíže nezjištěného dne a roku syn Petr Čadský, který se roku 1720 oženil s Annou po zemř. Havlu Mikulíkovi, roku 1722 zřejmě při porodu zemřela Anna i dítě, podruhé se Petr Čadský oženil roku 1735 s Justinou Hoblíkovou, se kterou měl celkem 3 děti: 

• roku 1740 se narodila dcera Dorota Čadská
• roku 1742 dcera Kateřina Čadská a 
• roku 1744 dcera Marie Čadská 

Petr Čadský zemřel blíže nezjištěného dne roku 1759 v Čížkově č.p. 8, jeho manželka Justina pak zemřela blíže nezjištěného dne roku 1765 rovněž v Čížkově č.p. 8.

-  blíže nezjištěného dne a roku syn Vít Čadský, který se dne 8. listopadu 1716 oženil s Ludmilou Kouskovou. Blíže nezjištěného dne 

• roku 1718 se jim narodil syn Bartoloměj Čadský
• roku 1723 dcera Kateřina Čadská a 
• roku 1725 syn Václav Čadský, který zemřel pravděpodobně ve svých 28 letech v roce 1753. 

Vít Čadský s manželkou i dětmi se ale pravděpodobně někam odstěhovali. 

Dále je znám křest z roku 1752 dcery Doroty, otce Bartoloměje Draskýho, hospodáře na živnosti Čackej a Kateřiny. Kmotři z Přešína. Další křty jsou pak z roku 1754 - dcera Kateřina (zemř. před rokem 1757), 1756 - dcera Anna, 1757 - dcera Kateřina a 1760 syn Jan. Pravděpodobně se jedná o děti ze sňatku Kateřiny Čadské (od syna Víta) a Bartoloměje Draského. 

K roku 1750 je v Čížkově 30 čísel popisných, v roce 1785 již 58. V Přešíně bylo 36 čísel popisných a v roce 1785 již 49. Rod Draských pocházel z vedlejšího Přešína. 

K č.p. 8 v Čížkově se v Kronice píše:

Z tohoto zápisu je patrné, že rodina Čadských musela dvůr č.p. 8, kterým byla majetníkem (= majitelem, vlastníkem) opustit a vrchnost (Rokycanští) jej prodala, a to kolem roku 1782. Kam se poté rodina odstěhovala, není zatím známo. Vzhledem k tomu, že z dětí se oběma synům Václava Čadského rodily hlavně dcery, je předpoklad, že ty se provdaly (zřejmě do okolních vsí) a změnily tak své příjmení. Ze synů Víta Čadského mohl být na živu pravděpodobně jen Bartoloměj Čadský, neboť o Václavu Čadském je zmínka, že zemřel pravděpodobně v roce 1753. 

Co se v tu dobu tedy stalo a proč? Udělal snad Václav Čadský, jako rychtář, něco proti vůli Rokycanských a ti jej z jeho dvora vyhnali?

V Pozemkové knize (dominikální) z let 1780 - 1782 najdeme záznam, že v Přešíně je majitelem č.p. 7 Josef Draský, č.p. 36 Bartoloměj Draský a č.p. 41 Matěj Draský. V tuto dobu již majitelem č.p. 8 v Čížkově je zapsán Petr Mattas. V žádné z okolních vsí není žádný Čadský majitelem statku.

V Pozemkové knize (rustikální) z let 1780 - 1782 najdeme záznam, že v Přešíně je majitelem č.p. 7 opět Josef Draský, č.p. 10 Kateřina Draská, č.p. 36 Martin Draský, č.p. 41 Matěj Draský a v Čížkově č.p. 8 je jako majitel uveden opět Petr Mattas. V žádné z okolních vsí není žádný Čadský majitelem statku či chalupy, tudíž pravděpodobně v celém rokycanském panství. 

Roku 1783 byl císařem Josefem II. zrušen úřad Zemských desek, který prováděl pozemkové zápisy již od roku 1278. Zemské desky (české a moravské) byly předchůdcem pozemkových knih (což je rejstřík a doklad o vlastnictví půdy a jiných nemovitostí). Zemské desky byly vedeny výhradně pro zpupná (přibližně šlechtická) vlastnictví (allod). Zápisem majetku do zemských desk se majetek stával dědičným majetkem rodu. Pokud byl ve městech, byl osvobozen od daní. V deskách zemských byla však také zapisována veškerá ustanovení zemských sněmů - tedy vlastně tehdejších zákonů, a další obecně závazné dokumenty.

K založení zemských desk, ve svých prvopočátcích označovaných jako registra regalia, dochází někdy v rozmezí let 1260 - 1278. Desky byly vedeny u zemského soudu a s největší pravděpodobností sloužily jako pomocné záznamy buď zemského notáře či zemského písaře pro kvalitnější a jednodušší evidenci soudem projednávaných případů. Původně pod vlivem královským, ale postupem doby koncem vlády posledních Přemyslovců se postupně stává více institucí stavovskou. Desky byly vedeny v tzv. kvaternech, což značí psací látku obsaženou ve čtyřech arších (tehdy pergamenových), které společnou vazbou tvořily svazek knihy, který byl rovněž označován jako kvatern. 

Desky byly od svého založení vedeny ve dvou řadách, a to jako:

- desky půhonné (libri citationum, quaterni citationum), které evidovaly půhony, tedy popohnání před soud

- desky trhové (libri contractuum, quaterni contractuum), zde se zapisovaly změny v držbě nemovitosti (prodej, koupě).

V době vlády Karla IV. pak byly založeny:

- desky zápisné (libri obligationum, quaterni citationum), do kterých se zaznamenaly dluhy. Tyto knihy  se dělily ještě na :

• desky zápisné větší (tam spadaly dluhy nad 100 kop grošů) a  
• desky zápisné menší (sem spadaly dluhy do 100 kop grošů).

Jako v poslední době rozmachu stavovské moci přibyly někdy ve 2. pol. 15. století:

- desky památné (libri memoriarum, quaterni memoriarum), kam se dostaly rozsudky zemského soudu a usnesení zemského sněmu.

Dne 2. června 1541 propukl při opravě střechy paláce Smiřických na Malostranském náměstí nejničivější požár v historii Prahy. Celkem na Malé Straně a Hradčanech shořelo 197 domů. Na samotné Malé Straně shořelo 155 domů a zůstalo zachováno jen 78 stavení, což činilo ztrátu 66 %. Hradčany byly zničeny takřka celé. Požár se rozšířil i na Pražský hrad. Poškozen byl i chrám svatého Víta a královský palác včetně kaple Všech svatých (klenba se propadla) a poměrně nedlouho předtím dokončeného Vladislavského sálu (klenba vydržela) a Ludvíkova křídla. V kostele a klášteře sv. Jiří shořely krovy. Při požáru shořel archiv desk zemských, a tím také zanikl důležitý historický pramen českých dějin. Zničení středověké zástavby Malé Strany otevřelo prostor pro uplatnění renesanční architektury a pro scelování parcel za účelem výstavby paláců v blízkosti panovnického sídla. Nové budování města trvalo dlouhá desetiletí a největší zástupce této výstavby, Valdštejnský palác, byl postaven až v letech 1623 - 1630. 

Česká kancelář desk zemských sídlila na Pražském hradě ve dvou rozlehlých místnostech vedle Vladislavského sálu. Dochoval se pouze jediný svazek z let 1316 - 1324, který měl v době požáru, ačkoliv se desky nesměly odnášet, jeden úředník vypůjčen (dnes je uložen v Národním muzeu). Desky byly poté ihned obnoveny a započalo se se složitou rekonstrukcí údajů obsažených ve shořelých deskách. Tato rekonstrukce probíhala podle instrukce Zemského sněmu z prosince 1541 buď podle platných listin, které z dřívějších zápisů vycházely a které vlastnili jednotliví účastníci řízení zemského soudu, také se však dopisovaly jednotlivé záznamy po paměti očitých svědků a konečně na základě individuálních přihlášek. Aby se podobná událost už nemohla opakovat, byly nové zemské desky založeny ve dvou opisech, z nichž jeden byl uložen na Pražském hradě, druhý na Karlštejně. Brzy se to však ukázalo příliš pracné a nákladné a karlštejnská sada byla v roce 1565 zrušena. 

Největší význam měly desky do konce 18. století, kdy sloužily jako "precedenční zákoník" pro nalézání práva, ale postupně jejich význam klesal. Po Obnoveném zřízení zemském (roku 1627) už nebyly zápisy prováděny z pověření stavů, ale z pověření krále. Právní reformou Josefa II. v roce 1783 byl zrušen Úřad desk zemských a soudní pravomoc se z deskového úřadu přenesla na nový zemský soud. Desky dále sloužily už jen pro zápisy dluhů, převodů či závětí na svobodném pozemkovém majetku, což se do jisté míry udrželo až do roku 1948, ač koncem 19. století a za první republiky šlo spíše o otázku prestiže mít alespoň část majetku zapsánu v deskách zemských. Po roce 1948 byla zpětně rušena platnost zápisů v deskách zemských, což se ovšem netýkalo majetku, u nějž nedocházelo ke změnám vlastnictví, takže teoreticky jejich platnost definitivně vypršela až k roku 2007. Zapisovat do nich se přestalo od 1. ledna 1965, ovšem živými byly i nadále především díky restitučním řízením po roce 1989.

Zemské desky byly původně psány latinsky, od roku 1495 až do Třicetileté války povinně vedeny v češtině, poté v nich začíná převládat němčina. Jednotlivé svazky byly očíslovány až v roce 1795, do té doby je úředníci pro snazší orientaci na hřbetech vybarvovali, přičemž každá barva měla své jméno podle ilustrace na hřbetě (barva smrtná, duhová, konvalinková, pomerančová, papoušková aj.). Zemské desky zahrnují téměř 2 000 svazků a jsou cenným zdrojem k historii: o majetkových převodech, dědictvích a sporech. Je však třeba umět v nich číst nejen pro různojazyčnou a dobovou mluvu, ale také s ohledem na tehdejší právní zvyklost a tehdejší možnosti omylů. 

České zemské desky jsou uloženy v Národním archivu v Praze (soupis kvaternů), Mladší desky zemské (po roce 1875) jsou uloženy na Katastrálním úřadě v Praze - Kobylisích. Prostory české kanceláře desk zemských jsou dnes přístupny v rámci prohlídky Starého královského paláce. Stěny kanceláře dodnes zdobí malby erbů jednotlivých úředníků, kteří zde pracovali v 16. a 17. století. Moravské zemské desky jsou uloženy v Moravském zemském archivu v Brně a Zemské desky opavské, krnovské a těšínské jsou uloženy v Zemském archivu v Opavě.

V roce 1654 vzniká 1. berní rula (catastrum dollare), neboli 1. rustikální katastr. Tato evidence podchytila jen pozemky poddaných a ostatních obyčejných lidí a rozlišovala se jen půda zemědělská a půda neobdělávaná. Jakost půdy v tomto katastru měla jen tři třídy, a to dobrou, prostřední a špatnou. První berní rula vznesla do daňového režimu pro další věky právní charakter půdy. Na Moravě byl podobný soupis vyhotoven teprve roku 1678. Daň byla vyměřena podle lánů. Lán tvořil pomyslnou měrnou jednotku a měl různou velikost podle jakosti úrodné půdy. Lánové rejstříky tvoří nejstarší zachovaný katastr, ve kterém můžeme najít mnoho informací o rozvrstvení a bonitě půdy, o velikosti plošných lánů.

V roce 1684 vznikla 2. berní rula s názvem 2. rustikální katastr. Rozdíl mezi 1. a 2. berní rulou byl takový, že se jednalo o úpravu a upřesnění 1. berní ruly. Druhý rustikální katastr nepřinesl do evidování zdanitelné půdy žádný významný prvek. Jako dodatek k tomuto katastru bylo rozhodnutí z roku 1706 o zdanění půdy v majetku šlechty. Byl tak založen katastr dominikální. Rozvržení daní se v tomto katastru řídilo počtem rustikálních usedlostí jednoho panství. 

V roce 1748 pak byla zavedena 3. berní rula, která obsahovala závažnou změnu v postavení a především v přístupnosti obsahu berní ruly. Jednalo se o materiál, který obsahoval výsledek katastrálních prací z let 1713 - 1748. Snahou panovníka bylo získat daně z půdy rustikální (= selská nebo sedláky obdělávaná) i dominikální (= půda, kterou obdělával pán ve své vlastní režii prací sedláků a námezdních sil). Proto tato půda byla nově vyšetřena na podkladě přiznaných listů (fasí) odděleně pro vlastní majetek vrchnosti (dominikál) a pro držebnosti poddaných (rustikál). Dominikál byl zapisován a kontrolován proto, aby se srovnáním s poddanskými fassemi mohlo bezpečně zjistit, co bylo od roku 1654 od rustikálů k panským dvorům odcizeno. 

Fasse se vztahovaly na čtyři právní a sociální vrstvy:

1. na svobodný statek pánů, rytířů, měst a duchovních vrchností

2. na měšťanstvo svobodných a větších nesvobodných měst

3. na venkovské duchovenstvo

4. na poddané ve vsích, městečkách a poddanských měst, spolu s nimi pak na svobodníky.

Od vrchnosti se žádalo udat rozsah vší plodné půdy podle jednotlivých kultur, dále lesy a rybníky k tomu, a to u každého panského dvoru zvlášť. Na rozdíl od toho se např. nežádal výkaz dobytka nebo součet robot a platů poddaných. Fasse podepisoval majitel statku nebo jeho úředníci (v tom případě bylo třeba spolupodpisu dvou panských úředníků ze sousedního statku). Rozvržení daní se opět řídilo v Čechách podle počtu poddanských usedlostí, na Moravě podle počtu lánů. Daňová přiznání byla podávána vrchnostmi a obsahovala výčet všech poddanských usedlostí na každém panství. Daňový elaborát nabyl platnosti roku 1748, za vlády Marie Terezie (1740 - 1780). Tato rula ale dlouho neobstála, neboť finanční nátlak dvora nedovolil, aby daň byla vyměřena spravedlivě podle berních podkladů, a proto vznikla 4. berní rula, vlastně upřesněný dominikální katastr vzniklý na základě panského vyrovnání. V roce 1751 přistoupila Marie Terezie ke správní reformě, zemským sněmům byly ponechány jen soudní pravomoci, nově byly rozděleny kraje a vznikly nové krajské státní úřady. 

Z roku 1756 je 4. berní rula, neboli 2. tereziánský rustikální katastr - úplný katastr všech pozemků a statků (tedy poddaných a šlechty) a byl nazván katastrem tereziánským. Tento Tereziánský katastr je první katastr v českých zemích, zahrnoval do své evidence veškerou půdu, tedy jak rustikální, tak i dominikální. Tento katastr neměl žádné mapy, šlo o pouhé seznamy pozemků a statků a obsahoval jak pozemky členěné na zahrady, úhory, pastviny, vinice, louky a lesy, tak i další informace týkající se chmelařství, lnářství, chovu dobytka, mlýnů, pivovarů apod. Podle údajů tereziánského katastru se platila daň z hrubého výnosu u rustikálního katastru ve výši 33 % a u dominikálního pouze 25 %. Úrodnost (bonita) polí byla dělena do osmi tříd. Základem nového berního systému byla myšlenka určit kombinaci úrodnosti a možnosti odbytu podle hrubého výnosu pozemků, jenž by se pak stal základem pozemkové daně, spolu se zachycením řemeslné výroby, obchodu apod. Vyskytovalo se ale mnoho výtek proti tomuto katastru.

Termínu "katastr" ve spojení se svými vlastními pozemky se však vyhýbali stavové. Důvodem bylo, že prosazovali myšlenku už ze středověku, tedy že svobodná půda byla zásadně nezdanitelná. V roce 1757 bylo vyhlášeno tzv. "panské vyrovnání" (exaeqatorium dominicale), v rámci kterého byla vyrovnána pozemková daň dle počtu a plochy půdy jednotlivých vrchností na základě přiznávacích listů, které byly vyhotovovány od roku 1749.

Neupravenost pozemkové držby je charakterizována zejména těmito znaky:

- rozptýleností a rozdrobeností pozemků

- nevhodnými tvary pozemků

- nepřístupností některých pozemků 

- nepravidelnými tvary katastrálních hranic.

První snahy o pozemkové úpravy se projevovaly při aboliční reformě v letech 1775 až 1785 jako tzv. Raabizace, která znamenala rozdělení komorních, jezuitských a některých panských velkostatků na jednotlivé usedlosti mezi poddané za plnou náhradu všech důchodů. Oficiální název byl "Robot-Abolition-System", v českých zemích byla pojmenována jako robotní abolice, aboliční systém a po Raabově smrti - jako Raabův systém nebo nejčastěji raabizace. Podstatou bylo dělení půdního fondu velkostatků a jeho přidělování drobným uchazečům. Na soukromých panstvích to bylo tak, že raabizace se uskutečnila jen tam, kde s ní souhlasila vrchnost a 2/3 poddaných. Na území Čech se raabizace vyskytovala na 147 panstvích, na Moravě na 69 panstvích a bylo při tom založeno 128 nových vsí. 

V roce 1775 podal Raab císařovně Marii Terezii svůj návrh na provedení robotní abolice a dělení půdy velkostatků. Podstatu systému uvádí sám František Antonín ryt. Raab v tomto podání: "Vrchnost sleví poddaným nevolnictví a roboty, rozdělí mezi ně poplužní pozemky, prodá jim dvorská stavení i dobytek, slovem promění svoje dosud na vlastní účet provozované hospodářství v malé statky selské za hlavní podmínkou, aby se jí dostavilo plné náhrady za všechny důchody". Marie Terezie sice vyslovila s návrhem svůj zásadní souhlas, ale požadovala, aby uvedená v návrhu opatření byla, dříve než budou zavedena, prakticky vyzkoušena na menších panstvích. Za tím účelem vyzvala 14. června 1775 Raaba, aby se odebral na dvě bývalá jezuitská panství, a to Žirec a Žacléř, převzal tam funkci ředitele těchto panství a prakticky na nich vyzkoušel svůj systém. Zkouška dopadla dobře. K definitivnímu rozhodnutí o provedení raabizace došlo vydáním císařského patentu dne 1. března 1777. Následovaly hospodářsko-účetní a právní práce, práce technické - měřické a projekční (polní měřické práce, bonitace a klasifikace půdy, zhotovení měřického operátu a raabizačích map, projekční práce pro pozemkové úpravy v areálu staré nebo nově vzniklé obce, zhotovení písemného operátu).

Patentem císaře Josefa II. došlo roku 1785 k zavedení Josefského katastru, který byl založený na výsledcích skutečného měření v terénu a nikoliv pouze na základě daňových přiznání, jak tomu bylo u Tereziánského katastru. Každá obec byla rozdělena na několik tratí a každá trať byla obvykle zaměřena jednotlivě. Každý pozemek měl svůj vlastní náčrt, tzv. topografické číslo a jeho výměru v jitrech. Výslech měření sloužily k sestavení map jednotlivých obcí. V Josefském katastru byly zaměřeny všechny pozemky, tedy i dominikál. Zjištěné rozdíly mezi dřívějšími odhady a josefským zaměřením výměr dosahovaly až 60 %, což vzbudilo velký rozruch hlavně u šlechty. Šlechta si vymohla na Leopoldovi II. jeho zrušení a znovuzavedení Tereziánského katastru, a to vedlo ke vzniku tzv. hybrida, tedy tereziánsko-josefského katastru, v němž platily výměry Josefského katastru a stejné zdanění dominikálu i rustikálu. Takto tento katastr platil do roku 1860, kdy vstoupil v platnost tzv. Stabilní katastr.

Od počátku 18. století přibývalo i na venkově řemeslníků, živnostníků, mezi vlastními zemědělci pak drobných chalupníků a zemědělských dělníků. Rozvíjely se tak další způsoby pozemkových úprav - separace (= slučování pozemkové držby jednotlivých hospodářství v samostatné dvorce), konsolidace (= zpřístupnění pozemků z veřejných cest a úprava tvarů pozemků), arondace (= dobrovolná výměna pozemků mezi dvěma nebo několika sousedícími zemědělci, vytvářející větší a souvislejší pozemkové celky) a komasace (= scelování pozemků, kdy se drobné a roztroušené pozemky nahradily pozemky náhradními na několika místech, ve větších celcích a ve stejné hodnotě a výměře, jako byly pozemky původní). 

Ve Stabilním katastru se parcely rozeznávaly na stavební a pozemkové. Pozemkové parcely byly rozděleny podle jednotlivých druhů pozemků. Tyto parcely se v rámci katastrální obce označovaly ve dvou číselných řadách, počínaje vždy od jedničky. Berní úřad nakonec stanovil čistý výnos z pozemků s ohledem na druh kultury, výměru a bonitu pozemku. Další důležitou součástí katastrálního operátu byla sbírka listin a úhrnné výkazy. V roce 1869 bylo zavedeno 10 kultur (druhů pozemků), a to:

- pole

- louky

- zahrady

- vinice

- pastviny

- alpy (skály)

- lesy

- jezera, močály a rybníky

- parifikáty (pozemky odňaté hospodářské produkci)

- neplodná půda.

Z Kroniky známe i jména rychtářů a starostů. Václav Čadský byl rychtářem od roku 1713. Nevíme však, jak dlouho. V roce 1782, kdy už dvůr byl Mattasů, je jmenován již Vavřinec Novák. 

Od této doby veškeré stopy o Čadských končí. Dvůr č.p. 8 byl minimálně do 1. světové války v držení rodu Mattasů. O tom, co se událo mezi vrchností a Janem Mattasem, který v roce 1782 koupil dvůr Čackých č.p. 8 se v Kronice píše toto:

Po roce 1866 je ještě jedna zmínka o č.p. 8, a to, že krám kupecký U Čadských č.p. 8 byl Mattasem pronajatý ...

Co tedy významného se ještě v tuto dobu v České zemi odehrálo? Od počátku roku 1782 císař Josef II. započal s církevními reformami. Již roku 1773 byl zrušen Jezuitský řád (znovu zaveden až roku 1814), byly rušeny kláštery, konfiskováno církevní jmění, páleny zakázané knihy. Vzniklo osvícenství, které dalo vzniknout novým evangelickým hnutím (ortodoxie, pietismus, anglikánské puritánství) či zcela novým církvím (metodistická, Armáda spásy). Pro české země znamenal nástup osvícenství možnost vrátit se k reformačnímu úsilí bez pronásledování. 

Dne 13. října 1781 vydal Josef II. Toleranční patent, kterým bylo ukončeno pronásledování evangelíků v Rakousku a bylo jim dovoleno svobodně vyznávat svou víru a zřizovat modlitebny. Měl však dvě podmínky - katolická církev byla nadále církví státní, evangelíci byli pouze trpěni. Nesměli vést matriky, aby katolická církev neutrpěla hmotnou škodu, nebylo jim povoleno přihlásit se k bratrskému vyznání, jak si mnozí přáli, ale pouze k augburskému nebo helvétskému. Sbor a školu si směli zřídit pouze tam, kde se přihlásilo alespoň 500 duší a nebo 100 rodin (za 3 roky se přihlásilo přes 70 000 evangelíků a bylo zřízeno 73 evangelických sborů a 53 škol, mnohem více, než se čekalo). Faráři přicházeli často ze Slovenska, kde byla náboženská svoboda vyhlášena dříve. Používali biblickou češtinu. Josefínská tolerance se netýkala jen křesťanství, ale i Židů - ti zažívali za vlády Marie Terezie těžkou perzekuci a pronásledování. Josef II. jim zaručil svobodu vyznání a zbavil je některých ponižujících omezení (žlutá hvězda na oděvu, život v ghettu, zvýšené poplatky, vyloučení z některých živností, zákaz držby některých nemovitostí). 

Před Bílou horou víme, že město Rokycany bylo evangelické, po Bílé hoře již katolické. Tak to jistě platilo i pro celé rokycanské panství. Posledním evangelickým duchovním byl v roce 1619 Matěj Cultratius, další kněz Sebastián Bartoloměj Kryšpín byl již katolického vyznání. Zmínka o nich je v Kronice obce Čížkov. Největší oblibu při křtu mělo jméno Jan, Václav, Jiří a Matěj (Jan a Matěj = novozákonní evangelíci, Václav a Jiří = zemští patroni), u dívek pak Anna, Kateřina, Lidmila, Dorota a Markéta, později i Voršila. V 18. století se nově objevilo jméno Bohuslav, u dívek Zuzana a Eva. Největší podíl neobvyklých jmen zastával Kristián a Ferdinand nebo Justýna a Benigma. Z toho lze usuzovat, že i naši předci rodu Čadských mohli vyznávat evangelickou víru. 

Nic z toho nenasvědčuje tomu, proč by Čadských museli po několika stech letech svůj dvůr opustit .... Nebo již byli Václav Čadský i jeho dva synové, Petr a Vít Čadský, po smrti, dcery provdány po okolí a tudíž mužská linie Čadských v Čížkově skončila? V letech 1679 - 1681 zemřela na mor jen v Praze třetina obyvatel. Poslední velká morová epidemie přišla v letech 1711 - 1715, kdy v Praze zemřela až čtvrtina obyvatel. V letech 1770 - 1772 byl zvýšený výskyt morových epidemií během velkého hladomoru v českých zemích v rámci neúrody a dozvuků hospodářského vyčerpání země po tzv. Sedmileté válce (v letech 1756 - 1763 proběhl ozbrojený konflikt mezi Velkou Británií, Pruskem, Portugalskem a Francií, Svatou říší římskou, tj. Rakouskem a Saskem, Ruskem, Švédskem a Španělskem). Od roku 1762 přišla série deštivých let, završená mimořádně srážkově vydatnými roky 1769 a 1770. Na přelomu let 1769 a 1770 nastala velmi mírná a deštivá zima, kterou v březnu 1770 vystřídaly husté sněhové srážky a následné závěje na polích, které na řadě míst roztály až začátkem dubna. Poté následovaly povodně a sucho. Zmiňuje se o nich i Čížkovská kronika. Nedostatek potravin a často příkré počínání šlechty vedly již během hladomoru k projevům odporu a povstáním venkovských nevolníků proti vrchnosti. Zpočátku propukaly na panstvích především v jižních a západních Čechách, jsou známy revolty na panství Bezděkov, Nahý Újezd u Tachova a mnohých dalších, následně se přelily též do jiných zasažených oblastí, především do středních a východních Čech. Jedno z míst nejdelšího odporu představovalo bezdružické panství (asi 90 km severozápadně od Čížkova), kde sedláci nezávisle hospodařili od jara do podzimu 1771. Revolty bývaly krutě potlačovány a jejich strůjci a účastníci často mučeni a jinak fyzicky trestáni. Venkovské nepokoje neustaly ani po roce 1772, roku 1775 pak vypuklo poměrně rozsáhlé povstání sedláků ve východních Čechách, zakončené porážkou v bitvě u Chlumce nad Cidlinou. K uklidnění těchto nálad výrazně přispěl patent o zrušení nevolnictví římského císaře Josefa II. z roku 1781.

Odešli snad proto například k příbuzným do Lysolaj? Bartolomějův prastrýc Vít Čadský se zřejmě někdy po roce 1670 objevuje z neznámých důvodů právě v Lysolajích a v Lysolajích nebo v okolních vsí rod Čadských zůstal až do dnešních dní. Zatím nevíme ...

Zpět na hlavní rodovou větev.