17. TŘICETILETÁ VÁLKA

Třicetiletá válka (1618 - 1648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16.století, tedy kalvinismem luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu "protestantů" z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války. 

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na zbytek území Svaté říše římské, které ovládali protestanti. 

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde rovněž poklesl o jednu třetinu. Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

PŘÍČINY VÁLKY

Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru "Koho vláda, toho náboženství). Veliký podíl na pokaličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.

Po smrti Ferdinanda nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfově majestátu. Domem habsburským pak byl záhy prohlášen za nesvéprávného a sesazen z českého trůnu.

Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých dříve stvrzených práv a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn. Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neuspokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.

MIMO ZEMĚ KORUNY ČESKÉ

I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde spojily do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna.

Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, jistě by to mělo neblahý vliv na toto panství. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale panovník, Gustav, podobně jako Albrecht z Vladštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou, tento sen opět mohl být zmařen nebo naopak uskutečněn v novém konfliktu.

Ani Francie nebyla spokojena s územním uspořádáním Evropy na počátku 17. století. Francozští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžní podporou a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i armádní podporou.

FÁZE VÁLKY

Obvykle se dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 - 1623. Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj s Nizozemí. Druhé části se říká dánská válka, probíhala mezi lety 1625 - 1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV. Třetí část, švédská, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru vroce 1635. Poslední část je zvaná švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzská válka. Je vymezena aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a podepsáním vestfálského míru v roce 1648.

ČESKO-FALCKÁ VÁLKA (1618 - 1623)

Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatimní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3 000 pěších a na 1 100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože tato města byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci slezských stavů.

Původně bylo české povstávní záležitostí pouze panského stavu Českého království. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc, než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé.

Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajícíh pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který nepodporoval vzpouru Čechů kvůli malé zahraniční podpoře.

Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy, o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Moravským zemským hejtmanem se poté stal Ladislav Velen ze Žerotína.

Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí. Po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s vojáky, se již prakticky na podpoře nepodílelo.

Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu, ten byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojk, stal se jím Kristián I. Anhaltský.

ZIMNÍ KRÁL

Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný. Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán.

Při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za "zimního krále", když musel opustit země Koruny české v prosinci 1620.

Ferdinand II. byl rozhořčen stavovskou vzpourou, a tak, mezitím co stavové leželi v Horních Rakousích a nemohli se rozhodnout k útoku, získal 18. října za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu. Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye. Mezitím španělský velvyslanec při vídeňském dvoře - don Ínigo Vélez de Guevara - přesvědčil v roce 1620 protestantského saského kurfiřta Jana Jiřího k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. Jan Jiří Saský jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. lisovčíky (vojáky kozáckého typu), kteří při nájezdu na Moravu drancovali vše, na co přišli. Pouze město Holešov bylo zásahem kněze Jana Sarkandera, který se podle některých zúčastnil "pozvání" lisovčíků, zachráněno. Česká armáda se stáhla zpět k Praze.

I přes relativně dobré postavení stavovského vojska oproti invazi císařské armády při jednom z prvních střetů, bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, byli stavovští žoldáci po jedné až dvou hodinách boje poraženi. Když se tato zpráva donesla k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro. Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava 27 českých povstalců a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.

DÁNSKÁ VÁLKA (1625 - 1629)

V tuto dobu vstupuje do války Albrecht z Valdštejna. Albrecht byl původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i se stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území.

Kristián IV., vrchní velitel vojsk Haagské koalice a vůdce sousedního luteránského Dolního Saska, vstoupil do války, aniž by věděl o Valdštejnově vstupu do války. Sice se mu podařilo postoupit přes Moravu a Slezsko až na území Uher na pomoc sedmihradskému knížeti Gabrielu Betlenovi, ale byl brzy přinucen se stáhnout. Již v roce 1626 byl potestantský generál Mansfeld poražen Valdštejnem v bitvě u Desavy a sám Kristián byl poražen Tillym v bitvě u Lutteru. Ke Kristiánově smůle se ukázalo, že dvě největší mocnosti, které přislíbily pomoc, nebyly připraveny na vstup do války. Anglie byla vnitřně rozdrobená a slabá, Francie se zmítala v občanské válce a Švédsko bojovalo s Republikou obou národů. Na základě těchto významných vítězství si římský císař Ferdinand II. mohl dovolit v roce 1627 vynutit Obnovené zřízení zemské pro země Koruny české, které změnilo stavovskou vládu v těchto zemích na vládu absolutistickou.

Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Maklenbursko, Pomořansko, a také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň. Valdštejnovi chyběla námořní flotila. Pokusil se dobýt přístavní město Stralsund, které mělo dostatečné vybavení na stavbu loďstva. Později ale od této snahy upustil, možná proto, že ztráty při obléhání byly vyšší, než by byly předpokládané zisky ze zbytku Dánska a spokojil se s tím, že přinutil Kristiána, aby v roce 1629 podepsal lübecký mír. V tomto míru se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy a za to mu bude ponechána vláda nad Dánskem. Císař Ferdinand II. byl také 6. března 1629 přesvědčen Katolickou ligou, aby podepsal restituční edikt, který zrušil sekularizaci (tj. vliv náboženství a jeho institucí) církevního majetku provedenou protestanty, především luterány, před augspurským mírem a týkal se 2 arcibiskupství, 16 biskupství a stovek klášterů.

ŠVÉDSKÁ VÁLKA (1630 - 1635)

Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale naopak Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který nelibě nesl vzestup Valdštejnovy moci. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.

Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Uznojem. Gustavova armáda byla dobře vycvičená a skládala se na tu dobu z nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi. Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 mu platil 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl Gustav II. Adolf spolehnout od Nizozemských provincií. Nejvýraznějším spojencem na území Svaté říše se stalo Sasko. Současný velitel císařských armád, Tilly, po svém zvolení do čela vojsk dobyl v roce 1631 Magdeburg. Při této příležitosti bylo zabito alespoň 20 000 lidí, čímž se "Magdeburská svatba" zařadila mezi vůbec nejkrvavější masakry třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se obával Tillyho útoku, a proto se spojil s Gustavem II. Adolfem a vytvořili spolu armádu o síle 42 000 mužů.

Spojené švédsko-saské vojsko se s Tillym střetlo v bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska) a po pěti hodinách císařské pluky udolalo. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf svůj hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit.

Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská vojska do Bavorska a do Prahy. A začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl Valdštejn se svou novou armádou přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Vladštejn vtrhl do Čech, které obsadila saská vojska, a obsadil 25. května 1632 Prahu. Po obsazení Prahy museli čeští stavové společně se saskou armádou Čechy opustit a došlo k dalším konfiskacím.

Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavorskua a Gustav sám v čele s 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se mínil spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů, proti Valdštejnovi, který táhl do Saska. Gustavovi II. Adolfovi se zpočátku nedařilo zastihnout Valdštejna a na cestě mu až 1/3 vojska zemřela a dezertovala.

Dne 16. listopadu 1632 začala bitva u Lützenu, ve které padl Gustav II. Adolf a Valdštejn byl zraněn. Valdštejn za své konání u Lützenu dostal od císaře pochvalu, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády padly i rozsudky smrti.

Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před novým vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi. Při tažení na Řezno jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na své zdraví, ale císařský poradce ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián Bavorský měl pochybnosti, zda za jeho neúspěchem stojí skutečně jen špatné počasí a Valdštejnovo zdraví, na vídeňském dvoře se proto zvedla vlna odporu proti Valdštejnovi. Na počátku roku 1634 byl Valdštejn znovu zbaven vrchního velení a později prohlášen za zrádce, zatím tajně. Jeho titul získal Matyáš Gallas. Valdštejn se přesunul přezimovat se zbytkem armády do Chebu, kde byl později na císařův pokyn zavražděn svými důstojníky.

Po smrti Valdštejna se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v září 1634 v bitvě u Nördlingenu. Při takovémto vývoji nabídl saský kurfiřt Jan Jiří spojenectví. Nakonec bylo uzavřeno v roce 1635 spojenectví, jež zaštítilo pražský mír. Za přestoupení získali Sasové obě Lužice a dále byla pozastavena platnost restitučního ediktu na 40 let.

ŠVÉDSKO-FRANCOUZSKÁ VÁLKA (1635 - 1648)

Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, resp. jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.

Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. Na toto spojenectví reagovalo Španělsko vpádem na území Francie. Španělé se v roce 1636 dostali až do kraje Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni.

V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III.

V roce 1639 byla císařská armáda armádou švédskou zatlačena až k Drážďanům. Francie se Švédskem začali připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich přátelství. V roce 1641 zemřel kardinál Richelieu, o rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. V roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk, kde mladičký Ludvík II. Bourbon porazil španělsko-císařskou armádu. To mu vyneslo vojenskou slávu, tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata už roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec vedla k podepsání vestfálckého míru roku 1648.

Nový velitel švédského vojska zahájil v roce 1642 invazi přes Slezsko na Moravu, během které obsadil Olomouc. V roce 1643 se dostal k Praze a odtud znovu na Moravu, pak však bylo vojsko odvoláno do nové války v Dánsku. Roku 1645 se střetla švédská a císařská vojska v bitvě u Jankova, ve které Švédsko vyhrálo. Tohoto vítězství chtěli Švédi využít a napadnout Vídeň. Při tažení museli překonat Brno, což se jim však nepodařilo a od obléhaného Brna se museli stáhnout zpět do Švédska. Švédům, kteří se oddělili od hlavního proudu, se podařilo v roce 1648 nečekaným útokem dobýt města Pražská na levém břehu Vltavy. Při tomto přepadení byly uloupeny cenné umělecké sbírky z Pražského hradu a do zajetí se dostalo mnoho urozených pánů, kteří museli zaplatit vysoké výkupné. Vniknutí Švédů na pravý břeh Vltavy zabránili Pražané a studenti, kteří zahradili Karlův most. V Praze se bojovalo až několik měsíců po uzavření vestfálckého míru, poté obě strany podepsaly mírovou dohodu a Švédové se stáhli.

Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci a stalo se nástrojem protireformace. V zemích Koruny české došlo během války a bezprostředně po ní k "době temna" v důsledku toho, že v tomto regionu bylo zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský. Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.

V německých zemích válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o 30 %, u mužů to bylo až o 50 %. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém během války klesl počet obyvatel z 25 000 na 2 464. V oblastech na východ od Labe bylo opuštěno nebo pobořeno 87 % domů. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu a po válce bylo pustých 20 % usedlostí v Čechách a 22 % na Moravě. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku klesl počet obyvatel pouze o 10 %. Zpustošenou zemi popsal Petr Lehnstein: "Člověk jde až 10 mil a nepotká člověka, kus dobytka, neuvidí ani špačka. V některých místech najde starého muže, dítě nebo dvě staré ženy. Ve všech vesnicích je v domech plno mrtvol. Muži, ženy, děti i čeleď, vepři, krávy a voli leží vedle sebe. Byli zardoušeni hladem a morem. Jsou plni larv a červů. Požírají je vlci, lišky, psi, krkavci, vrány a jiní ptáci, poněvadž nebylo nikoho, kdo by je pochoval, politoval a oplakal."

V dnešním Německu a okolních zemích během války a po ní docházelo k propuknutí mnoha epidemií. Tento stav nebyl během válek nijak výjimečný, vzhledem k velkému mísení obyvatel, kdy se vojáci přesouvali z jedné pozice do další a na jiné fronty. Navíc také docházelo k velkému přesidlování utečenců, toto vše do hromady poskytovalo podmínky pro šíření epidemií. Dobové kroniky se sice zmiňují o lokálních epidemiích, nicméně když se střetli dánské a císařské armády v okolí Saska a Durynska v letech 1625 - 1626, mluví záznamy z té doby o rapidním nárůstu nemocnosti. Kroniky a dobové záznamy podávají informace o tzv. "uherské nemoci", její pravá podstata není známa, je uváděna jako úplavice nebo syfilis. V tomto období se také objevují epidemie tyfu, moru nebo kurdějí.

V této válce bojovali především lidé, kteří byli najímáni za žold. Nejvíce jich poskytovaly země na území dnešního Německa, Švýcarska a Itálie. Španělé získávali vojáky především ze svých evropských držav, takže krom vlastního Španělska ještě z Itálie a Německa.

Nejvýraznější bojovou taktikou se do této války zapojilo hned od začátku Španělsko s bojovými formacemi, kterým se říkalo španělský čtverec nebo tercie. Boj v tercii byla taktika známá od 16. stol. a pocházela zřejmě ze Švýcarska. Jádro této formace, čítající 3 000 lidí, tvořili pikenýři, uspořádaní ve falanze (bitevní řadě) a okolo nich byli rozestavěni mušketýři. Tyto formace byly známé díky své vysoké morálce a hloubce řad, svojí neporazitelností, až do bitvy u Rocroi, kde byli Španělé poraženi.

Jízda používala většinou taktiku karakola. Tato taktika spočívala v tom, že skupina jezdců (kyrysníci, arkebuzíři) přijela na dostřel od nepřítele (40 - 50 kroků), zastavila se a první řada vypálila salvu a pak se vzdálila nabít a mezitím mohla střílet druhá, třetí řada atd.

Císařská armáda spoléhala především na podporu Španělska a na vlastní armádu žoldnéřů. Takovouto armádu ale využívali také protestantští vojáci ve Svaté říši. Nevýhoda byla v tom, že vojáci nebyli profesionálně cvičeni a nebyli disciplinovaní.

Švédský král Gustav II. Adolf přinesl do evropských taktik mnoho nového. Aby vůbec mohl postavit schopnou armádu, zavedl v početně slabém Švédsku systém odvodů - každý desátý muž ze statku měl jít do války, kdežto zbývajících devět jej mělo živit a strojit. Jednalo se o první prvek profesionalizace armády. V průběhu války se stále více kladl důraz na rychlejší a účinnější střelbu. Mušketýry stavěl Gustav II. Adolf pouze do 6 řad za sebou (oproti Nizozemcům, kteří bojovali v deseti řadách), díky čemuž tyto řady rozšířil a docílil tak střelby z více mušket naráz. Jezdectvo, vzhledem k využití dobře cvičených mušketýrů, kteří začali během druhé poloviny třicetileté války používat střelbu salvou (až tři řady za sebou vystřelily na blížící se jezdce naráz), při taktice karakola velmi trpělo střelbou, proto Gustav II. Adolf nařídil, aby jízda útočila s tasenými palaši (sečná a bodná zbraň) a ne střelnými zbraněmi.

Vzhledem k malé účinnosti mušket a arkebuz na dálku, nosili vojáci, především ti, co jezdili na koních, plátovou zbroj nebo kyrys, které je dokázaly bez problému ochránit před nepřátelskou střelbou. Během války se účinnost střelby zlepšila natolik, že se zbroje staly nepoužitelnými, postupně tedy docházelo k jejich vymizení.

Bitvy probíhaly pomalu a krvavě, v neschůdném terénu mohly armády chodit kolem sebe několik dní bez jakéhokoliv střetu, což samozřejmě kromě vyčerpání vojáků mělo neblahý dopad na okolní vesnice a jejich obyvatele. Další problém byl se zajatci. Vzhledem k absenci jakýchkoli úmluv o válečných zajatcích byli zajatci (nejenom váleční, ale i civilisté), pokud za ně nemohla být vyplacena odměna, nezřídka popravováni, naopak výjimečný případ byla vražda císařského generála Karla Bonaventury Buquoye.