9L-4. TOMÁŠ NEBESKÝ a ? 

Tomáši Nebeskému a Anně (Lippertové ?) se v Letkách č.p. 7 dne 29. května 1795 narodil syn Tomáš Nebeský, který zemřel jako vdovec ve svých 56 letech dne 26. září 1851, pravděpodobně v Praze č.p. 1046/II.

Žil v Letkách č.p 7, dnes součást Libčic nad Vltavou. Dům, resp. všechny původní domy z Letek se již nedochovaly.  

Byl to sladovnický tovaryš.

Později žil v Praze č.p. 1046/II. Jedná se o dnešní Vodičkovu ulici v Praze 2. 

Kdy a s kým se Tomáš Nebeský oženil, zatím nevíme. Ale v Praze podle policejních přihlášek žilo několik Nebeských a v mnohých případech - sládků.

Blíže nezjištěný Antonín Nebeský se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Marii Kühnelovou, která se narodila roku 1801, jejím otcem byl Vincenc Kühnel.

V č.p. 180 se jim na Starém Městě pražském narodil:

- 5. února 1828 syn Antonín Jakub Nebeský

Na rohu ulic Karlova a Liliová stojí dodnes Dům U Modré štiky. Původní stavba pivovarského domu byla zbořena v roce 1903 a nahrazena budovou novou, kterou postavil v letech 1905 - 1906 Eduard Rechziegel. Podle legendy sem chodil dokonce Václav IV. se svým kouzelníkem Žitem na víno. Dům měl tedy historicky várečné právo. Na počátku 20. století se proslavil zejména tím, že zde 15. září 1907 byl otevřen první stálý biograf v Praze (Bio Ponrepo Viktora Ponrepa), který v roce 1911 navštívil i Thomas Alva Edison. Pivovar byl zrušen v roce 1911, vytáčel 5 000 hektolitrů. 

Dům U Modré štiky patřil v 1. pol. 19. století rodině Nebeských. Fungoval zde zprvu hostinec a vinárna U Nebeského. Blíže nezjištěného dne před rokem 1836 Antonín Nebeský zemřel.

Po trojích ohláškách se vdova Marie Nebeská dne 25. listopadu 1836 v kostele sv. Jiljí provdala za měšťana Karla Knoblocha, který se narodil roku 1807 otci Tomáši Knoblochovi příslušným do Buštěhradu a Anně.

Karel Knobloch zde vedl Pivní a vinný salón Karla Knoblocha. Do historie místopisu se tento podnik mimo jiné zapsal jako první, který nabízel plzeňské pivo v Praze a jako místo častých setkání známých literátů a výtvarných umělců.

Karel Knobloch již v roce 1842 podepsal smlouvu s nově založeným Měšťanským pivovarem v Plzni o výhradním prodeji jejich piva v Praze. Konkurenční staroměstský hostinec Kopmanka však o dva roky později začal dovážet stejné pivo, povozy překládal v karlínském (tehdy mimopražském) hostinci U města Hamburku, čímž obcházel Knoblochovu exkluzivitu dovozu do Prahy. Situace se vyostřila v soudní spor mezi Knoblochem a pivovarem, čímž o výhradní prodej v hlavním městě přišel (roku 1844). Teprve poté se plzeňské pivo začalo do Prahy dovážet ve větším množství, včetně později známé pivnice U Pinkasů, jíž bývá dle legendy prim prodeje Prazdroje připisován ... Pražský krejčí Jakub Pinkas se dohodnul s formanem Martinem Salzmannem na první dodávce plzeňského piva. Ten mu přivezl dne 8. dubna 1843 dvě vědra nového plzeňského piva. Pinkas byl tak okouzlen, že záhy pověsil krejčovskou živnost na hřebík a stal se hostinským. Tak prý vznikla první a dodnes fungující pražská plzeňská hospoda U Pinkasů.

Z knihy Kde pijí múzy se dočteme: Jakub Pinkas se skutečně živil jako krejčí, ale své řemeslo opustil už dávno před zmíněnou objednávkou z Plzně. V té době už totiž pivo čepoval v hostinci U Lemonů v Perlové ulici (dnes známý Dům U Pinkasů koupil až v 50. letech). A předchozí tvrzení vyvrací i důkaz nad jiné věrohodný - pokud otevřeme výroční pivovarský sborník z roku 1892, zjistíme, že legenda uvádí správné datum, ale chybný letopočet. Podle sborníku došlo k "pinkasovské události" 8. dubna 1845. A je to právě tenhle sborník, kde najdeme jméno skutečně prvního pražského hostinského, který plzeňské pivo v Praze začal nabízet. Byl jím Karel Knobloch v podniku, jemuž se říkalo Knoblochův hostinec či Knoblochův salón. Původně sídlil v domě U Modré štiky na rohu Karlovy a  Liliové ulice.

"Ještě v roce 1842 několik věder piva muselo být zasláno pražskému hostinskému Karlu Knoblochovi na Starém Městě v Liliové ulici, který výtečný ten nápoj poprvé v Praze čepoval a takto do emporia naší milé vlasti uvedl." 

Z dokladů je zřejmé, že nezůstalo u několika věder - již roku 1844 dostal Knobloch slevu na dopravu z Plzně do Prahy a zároveň mu pivovar zatím podržel výhradní právo prodeje pro Prahu. Karel Knobloch - to jméno není v historii českého pivovarnictví neznámé. Byl to sládek v pivovarech v Práči u Záběhlic a v Panenském Týnci a majitel tzv. Anglického pivovaru v Libni (pravděpodobně zde ale šlo o jiného Karla Knoblocha). Tento Karel Knobloch se narodil v Praze v roce 1807. První informace o něm souvisí právě s historickým pivovarnickým domem U Modré štiky. Štika byla v držení rodiny Nebeských a právě s vdovou Marií Nebeskou se Knobloch v listopadu 1836 oženil. Bydlel zde ale určitě už dřív. Samotná Štika byla prastarým pivovarnickým domem a hospodou už po staletí. Tradují se legendy, že do ní chodil už Václav IV. se svým katem, když král v přestrojení zjišťoval pravé smýšlení lidu. Jejich obraz dokonce dlouhá léta zdobil jednu stěnu podniku. U Modré štiky na Starém Městě prý býval podle Jiráska nejčastěji. Starší dochovaný název domu zněl U Toulu, název U Modré Štiky dům získal s novým domovním znamením v polovině 17. století, kdy patřil prokurátorovi Jakubu Štikovi. Spisovatel Karel Vladislav Zap ve svém průvodci Popsání města Prahy uvádí v roce 1835 Štiku ještě jako hostinec, přesněji vinárnu U Nebeského. Nikdy se nedozvíme, jaký osud spojil cesty Karla Knoblocha a vdovy Marie Nebeské. Snad se zprvu jen dohodli, že Karlovi pronajme hostinec, než se Mariin mladý syn Antonín vyučí na sládka a převezme rodinný pivovarnický dům. Což se později skutečně stalo. O novém pivu z Plzně se v roce 1842 začalo mluvit rychle a Knobloch také rychle jednal.

K 90. narozeninám pivovaru publikoval Jaroslav Schiebl krátký fejeton: "V Praze dozvěděli se o zvláštní dobrotě plzeňského piva nejprve v hostinci Knoblochově v Liliové ulici, kamž přinesli první zprávy o něm pražští navštěvovatelé plzeňských jarmarků. Ti pak si vynutili, že hostinský Knobloch objednal z Plzně na zkoušku soudek měšťanského piva. Chvála, jakou vydávali páni jarmarečníci plzeňskému, učinila jej do té míry zvědavým, že se vydal na cestu a dostavníkem si dojel do Plzně, kdež v hostinci U Zlatého orla sám se přesvědčil, že v plzeňském měšťanském pivě dostalo se milovníkům chmeloviny novinky tak překvapující říznosti a dobroty, jakou se nemohlo honositi žádné druhé pivo. Hned druhého dne spěchal tedy Knobloch do pivovaru, kde si objednal a hned zaplatil (plzeňští prodávali jen za hotové) několik věder piva a dal si je posílati po plzeňském těžkém formanu Matěji Horovi, který vedle formanů Martina Salzmanna, Víta Hucha a Antonína Lodra obstarával nákladní dopravu z Plzně do Prahy v dobách, když železnice neexistovala ještě ani v nejfantastičtějších snech".

Schiebl dále popisuje, jak formani v Praze tu a tam udali vědro i jinde, takříkajíc na vlastní pěst, ale vzhledem k dosavadnímu Knoblochovu výhradnímu právu je nesměli prodávat hostinským (i proto Pinkas v roce 1843 nemohl plzeňské nabízet). Knoblochův monopol prolomila v roce 1844 událost související s dnes už neexistující hospodou Kopmankou v Jakubské ulici. Formana Horu oslovil Jan Kittl, další zájemce o pivo, předstírající, že je poveze do Mladé Boleslavi. Nechal si proto přivést celý vůz plzeňského do karlínského hostince U Města Hamburku (dodnes fungujícího). Ovšem pivo následně neputovalo do Boleslavi, vezli je právě do staroměstské Kopmanky. Taková věc se pochopitelně neutajila a rozzlobený Knobloch osobně vyrazil do Plzně zjednat nápravu. Ovšem se zlou se zde potázal. V pivovaru jej odmítli, pivo přeci prodali do Boleslavi, nikoliv do Prahy. Kopmanka je navíc odkoupila z Karlína, nikoliv od nich (Karlín tehdy byl ještě samostatnou obcí). Knobloch se nechtěl vzdát. Dokonce pivovar neúspěšně zažaloval. Nedosáhl však ničeho, ba naopak: přišel o svou vlastní výsadu a Praha se tak plzeňskému plně otevřela. Přes vleklé spory Knobloch ale pivu věrný zůstal, ačkoliv ho už odmítal brát od "zrádného" formana Hory a bral od Víta Hucha. 

Karel Knobloch v Pivním a vinném salónu točil Plzeňský Prazdroj i vlastní pivo Salvator z místního pivovaru, který vedl nevlastní syn Anton Nebeský. Často zde sedával Jan Neruda, který sem chodil už jako mladík, ale i jako slovutný spisovatel hostinského i jeho restauraci opakovaně zmiňoval ve svých fejetonech v Národních listech. Od jara do podzimu roku 1862 celý podnik U Modré štiky převzal právě Anton Nebeský, tchán pražského primátora Jana Podlipného, zatímco Knobloch přenesl svou živnost na jiná místa (krátce do lokálu U Tří divých mužů v Řetězové ulici, budoucího sídla známé kavárny Montmartre). V říjnu 1865 se Knobloch přestěhoval do Platnéřské ulice do zavedeného hostince U Města Plzně. Ze Štiky s hostinským zmizelo i plzeňské, nevlastní syn Nebeský hostům nabízel pouze vlastní pivo Salvator. V prosinci 1869 svou pivnici a vinárnu opět přesunul, tentokrát na Betlémské náměstí č.p. 1004, do roháku, kde je dneska Galerie U Betlémské kaple. Jeho osudy se významně proťaly s dějinami českého výtvarného umění. Jen nakrátko, ale i tak sehrál významnou roli pro celou generaci malířů Národního divadla. Umělci "svou" nálevnu na Betlémském náměstí vymalovali - dřív než Národní divadlo - různými výjevy a podobiznami členů spolku. O to se postarali hlavně František Ženíšek a Josef Mukařovský a pokřtili ji jako Archu. Členové zde měli i své erby na lepence, z nichž některé se dochovaly, zatímco malby na zdi byly později bohužel zničeny. Chodil sem například i Antonín Chittussi nebo sochař Josef Václav Myslbek. Mezi další známé umělce, kteří u Knoblochů často sedávali, patřili spisovatelé Vítězslav Hálek, Ignát Herrmann, Ladislav Quis, Josef Václav Sládek, Antal Stašek, jakož i malíři Josef Matěj Navrátil, Josef Mánes či Václav Brožík. 

Karel Knobloch zemřel ve svých 67 letech dne 13. října 1874. Vlastní děti neměl, po jeho smrti převzal jeho hostinec synovec a akademický malíř František Knobloch. František Knobloch na jaře roku 1881 přenesl podnik do prostor na Ferdinandovu třídu č.p. 1011 (dnešní Národní třída), kde v pozdějších letech vznikla kavárna a divadlo Viola. Dostal se do dluhů a 10. listopadu 1881 spáchal sebevraždu na Střeleckém ostrově, čímž Knoblochův hostinec zanikl. Stylizovaná podoba restaurace se objevuje ve filmu režiséra Otakara Vávry Příběh lásky a cti (1977) o životních osudech Jana Nerudy a Karoliny Světlé. V roli hostinského Knoblocha zde vystoupil herec Miloš Vavruška. 

Původní pivovar Nebeských U Modré štiky byl v roce 1903 stržen a na jeho místě postaven nový dům stejného názvu, kde si pak Viktor Ponrepo otevřel biograf.

Antonín Nebeský víme, že byl měšťan, sládek a velký vlastenec. Sladovnictví studoval v Mnichově. Z pivovaru U Modré štiky vybudoval prosperující podnik s téměř 40 zaměstnanci a vlastní šenkovnou. Zemřel ve svých 50 letech dne 9. prosince 1878. 

Ve svých 20 letech se blíže nezjištěného dne roku 1848 oženil s Aloisií Vendulákovou, která se narodila 6. března 1830 a zemřela ve svých 47 letech dne 20. dubna 1877 rok a půl před svým manželem. Byla to dcera sládka v pivovaru U Medvídků.

V pivovarském domě U Modré štiky v č.p. 180 se jim narodili:

- 10. července 1852 syn Eduard Jindřich Nebeský, měšťan a sládek, v blíže nezjištěný den a roku (pravděpodobně před rokem 1877) se oženil s Hermínou Mildovou z Prahy, narozenou v roce 1853

- 7. srpna 1853 syn Antonín Jan August Nebeský, měšťan a sládek, který zemřel ve svých nedožitých 47 letech dne 6. července 1900 v Praze

- 26. července 1855 dcera Anna Marie Aloisie Nebeská, která roku 1875 provdala za JUDr. Jana Podlipného

- 22. října 1859 syn Karel Maria Nebeský, pracoval jako úředník u banky Slavie

- 15. října 1860 syn Jan Nepomuk Alois Nebeský, byl to doktor, dne 1. září 1900 se oženil s Jaroslavou Kotrbovou, nar. 5. července 1881 v Hrdlořezích (rodiče František Kotrba a Marie Kratochvílová), bydleli ve Skořepce č.p. 9

V domě U Modré štiky se od konce roku 1883 konaly schůze Staroměstského občanského klubu, který vznikl 21. září 1883 jako nový, mladočesky orientovaný spolek a kladl si za cíle šířit informace o občanských právech a povinnostech (formou přednášek a debat), upozorňovat na problémy ve fungování obecní správy a domáhat se nápravy, přispívat k upevnění pozice Starého Města v pražské obecní správě, na Zemském sněmu i říšské radě, organizovat schůze staroměstských voličů kvůli rozpravě o volbách do obecního zastupitelstva, zemského sněmu i říšské rady a zároveň sestavovat a uveřejňovat volební kandidátní listiny apod. Členem mohl být každý volič ze Starého Města. Jednací řečí byla čeština. Starostovým náměstkem se stal Eduard Nebeský (majitel pivovaru) a do výboru byl zvolen mimo jiných Jan Podlipný (zemský advokát). V roce 1885 se konaly doplňovací volby do sboru obecních starších, ve kterých byl do 1. sboru volebního okresu Staré Město zvolen mimo jiných zastupitel Eduard Nebeský (222 hlasů), do 3. sboru samostatný kandidát Jan Podlipný (190 hlasů). V roce 1883 byl do 3. sboru volebního okresu Staré Město zvolen sládek Josef Klička (136 hlasů), majitel domu Karel Vendulák st. (184 hlasů) a protikandidát Josefa Kličky Jan Podlipný (50 hlasů - nebyl zvolen).

Otcem Aloisie Vendulákové byl Augustin Vendulák. Rodina Vendulákových a její příslušníci patřili mezi významné pražské osobnosti podnikatelské, společenské a také politické sféry. V revolučním roce 1848 se rodina sládků Vendulákových spojila s rodinou sládka Antonína Nebeského. Pravděpodobně šlo o tzv. "sňatky z rozumu", kdy se otcové obou rodin snažili skloubit vlastenectví s byznysem a zachovat či rozšířit rodinný majetek. Bohužel události 30. let 20. století, 2. světová válka a nové poměry po roce 1948 zapříčinily zánik všeho, čeho tyto rodiny dosáhly. 

Roku 1846 pořídil Ferdinand Vendulák ze známé pivovarské rodiny dům v Dlouhé ulici. V domě U Hrubého muže (ze staročeštiny silný, statný) či také U Velkého muže býval pivovar již za dob císaře Karla IV. V roce 1586 jej za 500 kop českých grošů koupil Jan Paumberger s ženou Markétou, 150 kop grošů přidal za pivovarské náčiní. Původně gotický dům (dva domy) začal přestavovat v duchu renesance. Dílo bylo dokonáno v roce 1608, v roce 1609 jej Paumberger prodal za rovné 2 000 kop českých grošů. Dům koupil Matěj Koukol a jeho paní Anna. Za jeho éry, respektive v roce 1641, kdy dům, tehdy zvaný U Zlatého stromu, odkázal synovi Šimonovi, víme, že šlo o nákladnický dům se sladovnou. Po roce 1780 koupil dům podnikatel a bankéř Karel Antonín Ballaben, známý také jako majitel dvou dnes již neexistujících usedlostí - Staré a Nové Balabenky. Za majitele Josefa Sitty (od roku 1798), přesněji roku 1816 pochozí komise shledala v domě pivní šenk, kvelb, stáj pro dva koně a provozy k vaření piva a pálení kořalky. Roku 1848 je již v majetku sládka Ferdinanda Venduláka. Jeho bratr Augustin byl znám jako letitý sládek v pivnici U medvídků na Perštýně. Když v roce 1874 Ferdinand Vendulák zemřel, dům přešel na ženu Andělu a děti Emanuela a Ferdinanda. V tu dobu pivovar vykazoval 1 432 hektolitrů piva. V roce 1876 však hostinec najal J. M. Šáry a pivo bral od Virlů z Karláku. V roce 1880 přišel nájemce E. Teichmann, který používal název U Zeleného stromu, a začal brát pivo z Košíř. O devět let později pak nájemce Jan Nováček zřídil v přízemí kavárnu, pivnici přestěhoval o patro výš a zavedl zde plzeňské pivo. Hostinec byl zrušen v roce 1919 a byl zde zřízen velkoobchod kožemi, od košířského pivovaru zde byl ponechán jen výčep, který vedla paní Marie Brabcová. V roce 1926 - 1927 byl dům zvýšen o patro. 

Historie prastarého pivovarského domu U Medvídků (též U Černého medvěda) v ulici Na Perštýně se datuje do počátku 15. století. Dům je pojmenován po jednom z prvních majitelů Janovi Medvídkovi, který roku 1466 založil pivovar nepřetržitě vyrábějící až do roku 1898. Poté již nemohli majitelé pivovárenských domů na Starém Městě pražském konkurovat nově vznikajícím průmyslovým pivovarům, a proto své malé pivovary uzavřeli a založili Měšťanský pivovar v Holešovicích. Jeho prvním ředitelem se stal poslední "medvídkovský" sládek Karel Vendulák. Pivovar byl přestavěn na jednu z největších pražských pivnic, ve kterém byl na počátku 20. století provozován kabaret. V 50. letech 20. století byl majitelům objekt odejmut bez náhrady ve prospěch socialistického státu. Do roku 1989 dům chátral a teprve po jeho navrácení dědicům původních vlastníků začala oprava objektu, při které byla rozšířena pivnice a vybudován stylový hotel. Poslední etapa rekonstrukce byla dokončena v roce 2005, kdy byla přestavěna původní sladovna na "Dům piva" zahrnující pivovarský obchod, kongresový sál a minipivovar. První várka byla uvařena 17. listopadu 2004. V březnu 2005 se zde začalo vařit nejsilnější české pivo "X-Beer 33" s 33 procenty alkoholu.  

První pražský měšťanský pivovar byl stavěn od roku 1895 na popud městské rady a již roku 1897 byl vystaveno první pivo. Strojní zařízení dodaly firmy Ringhoffer, Křižík a Novák & Jahn. Vedení pivovaru bylo svěřeno Karlu Vendulákovi, členovi staré pivovarské rodiny, sládkovi pivovaru a majiteli pivnice U Medvídků. Nový pivovar přivedl ke krachu řadu drobných pražských pivovarníků, kteří založili vlastní konkurenční pivovar v Braníku. V pivovaru se vařila tmavá a zdravotní piva. Holešovické pivo získalo oblibu nejen v Čechách, ale vyváželo se i do Vídně a Chicaga. Tato tradice byla přerušena jen za socialismu, kdy byl znárodněný pivovar zařazen do podniku Pražské pivovary a přejmenován na závod Holešovice. V polovině 80. let 20. století se zde opět začalo vyrábět tmavé pivo, nejprve pod názvem Kardinál, které se později přejmenovalo na Měšťan. V pivovaru se vařilo do roku 1998. Společnost Pražské pivovary provoz zavřela, protože chtěla soustředit výrobu na Smíchov a do Braníka.