9. SŇATKY

Co se týká plnoletosti, tak Kniha tovačovská (1481 - 1490) uvádí dospělost pro pány 16 let u mužů a 14 let u dívek, pro rytíře 17 let u mužů a 15 let u dívek a pro měšťany 18 let u mužů a 16 let u dívek. 

Roku 1549 byla stanovena hranice dospělosti mužů na 20 let pro šlechtu (platné do roku 1811) a 18 let pro měšťany, u dívek vždy 15 let. 

Od roku 1753 do roku 1919 byla stanovena zletilost na 24 let. 

Roku 1950 byla hranice zletilosti snížena z 21 let na 18 let.

Vlivem křesťanství v době raného středověku došlo k prosazení monogamního manželství. Tento fakt vedl ke zlepšení postavení ženy, která se tak stala jedinou zákonnou manželkou a manželství se stalo základním prvkem společenského řádu. Někdy se svatba zakládala ve formě smlouvy, slibu, jindy zase obřadu. Slované pak buď své nevěsty unášeli, nebo uzavírali sňatek na základě domluvy s rodiči, kterým dali věno.  

V Českých zemích mladí šlechtici přebírali rodový majetek často poté, co získali patřičné vzdělání a zkušenosti a následně se brzy ženili. Dcery aristokratů se měly vdávat co nejdříve. Běžné byly termíny svateb po 15. narozeninách nevěsty. V mnoha případech byl sňatek dohodnut již v dětství obou budoucích partnerů. Ve svatebních smlouvách pak bylo uvedeno, že se svatba bude konat, až oba snoubenci dosáhnou plnoletosti.

Venkované zpravidla čekali s uzavřením manželství do chvíle, kdy starý hospodář zemřel nebo předal grunt synovi a odešel na výměnek. Městští synové přebírali řemeslo svých otců nebo se vyučili jinému a až potom mohli uvažovat o ženitbě. U dobře situované šlechty tomu bylo naopak, ta se snažila zajistit si co nejdříve pokračovatele rodu. 

Pro uzavření sňatku byl stanoven i nejnižší možný věk. Kanonické právo jej stanovilo pro dívky na 12 let a pro chlapce na 14 let. Zároveň však uvádělo, že právo na manželství má přednost před věkovou hranicí. Uzavření manželství se umožňovalo i mladším osobám, pokud před stanoveným věkem dosáhly puberty. Mělo se za to, že člověk, který nedosáhl puberty, nemůže uzavřít manželství. V Čechách byl stanoven minimální věk vstupu do manželství pro dívky na 15 let. 

Věk uzavření prvního sňatku korespondoval se schopností založit novou domácnost. Tato schopnost je závislá na způsobu hospodaření a ekonomické situaci. Záleží také na stupni zalidnění území a podle některých autorů i na církevním vlivu, který brojil proti příliš brzkým sňatkům. S věkem vstupu do manželství souvisí i procento těch, kteří do manželství nikdy nevstoupili. Postavení dívek, které se nikdy nevdaly a zůstávaly doma, nebylo nikterak záviděníhodné. Nejčastěji zůstávaly svobodné ženy s malým věnem nebo zcela bez něj. Ty měly jen malé naděje na sňatek. Zůstat svobodnou byl problém hlavně pro ženy, které neměly možnost vlastní obživy a zůstávaly závislé na své rodině. Do klášterů tak vstupovaly nejen ženy, které neměly vyhlídky na manželství, ale i ty, které do nich vstupovaly dobrovolně. Muži měli možnost vstoupit nejen do klášterního společenství nebo do kléru, ale i do armády. 

Pokud převzal usedlost svobodný hospodář, předpokládalo se, že se brzy ožení, protože vrchnost chtěla rozmnožit své poddané. Příkladem této snahy je případ z Točnického panství, kde se kvůli různým přestupkům ocitlo dvacet šest poddaných ve vězení. Aby se dostali ven, museli slíbit, že se o nejbližším masopustě ožení. Věkový rozdíl mezi manželi býval obvykle kolem 4 let, ale ani vyšší rozdíl nebýval výjimkou, i když se proti takovýmto sňatkům někdy stavěla církev i část společnosti. 

Společný život muže a ženy v některých případech nezačínal až po svatbě, jak to hlásala církev, ale často už po zásnubách. Takovéto praktiky se vyskytovali hlavně na venkově v 16. století, postupně se však od nich upouštělo. V některých případech mohlo dojít ke společnému soužití i před zásnubami. To však schvalováno nebylo, protože když dívka neměla veřejně přislíbeno manželství, nemohla se pak domáhat manželství v případě, že otěhotněla a milenec si ji nechtěl vzít. V 16. století byla společnost k předmanželskému styku shovívavější, ale postupně vlivem církve přestala předmanželský sex tolerovat. V 18. století se už dívce, která otěhotněla před svatbou, dostávalo i při svatebním obřadu nejrůznějších příkoří. Někdy nosily tyto dívky na hlavě místo myrtového věnečku, věneček ze slámy, který symbolizoval plodnost. Na skutečnost, že je nevěsta těhotná se usuzovalo i z pověr. Například když se kůň vezoucí nevěstu na obřad zapotil, měla být už těhotná. Také děti narozené dříve než devět měsíců po svatbě byly považovány za nemanželské a v budoucím životě mohly mít kvůli tomu problémy obzvláště v cechovních společenstvech řemeslníků.

Svatba byla významnou událostí pro snoubence a jejich rodiny. Při jejím pořádání se na peníze nehledělo. Mnoho rodin se kvůli ní i zadlužilo. Datum svatby bylo třeba stanovit dostatečně dopředu, protože její příprava trvala podle její velikosti několik týdnů nebo i mnoho měsíců. Zvláště dlouho a důkladně se připravovaly šlechtické sňatky. Na velké svatby mohlo být pozváno až několik set hostů, kteří byli často i ze vzdálenějších oblastí. Museli být tedy pozváni s dostatečným předstihem, aby byli schopni na místo konání svatby dorazit včas. Pro hosty a jejich doprovod bylo nutné zajistit ubytování, což bylo také časově a organizačně náročné. Mnoho času zabíralo ušití šatů, příprava výzdoby a sjednání dostatečného počtu kuchařů, které si rodiny mezi sebou často na tuto příležitost půjčovaly. Půjčovaly se i příbory, hosté je však často kradli a po hostině je museli hostitelé často vykupovat ze zástavy. Jídlo na hostinu se také objednávalo s předstihem, aby mohly být dodány i delikatesy ze vzdálených zemí. Např. Karel starší ze Žerotína objednal na svou svatbu s Kateřinou Annou z Valdštejna na rakouských a severoitalských trzích ovoce, italské cukrovinky a salámy, jeseteří maso, parmazán, rýnské a muškátové víno, olivy, piškoty a solené jazyky. V 16. a 17. století se někdy konával u příležitosti šlechtických sňatků i turnaj, na který bylo třeba zajistit účastníky a zbudovat kolbiště.

Ani při svatbách měšťanů či vesničanů se nešetřilo a přípravy byly důkladné. Zajišťovalo se jídlo a zvali hosté. Nevěsta si musela přichystat také výbavu. Dívka dostávala oblečení, nádobí, obřadní plachty. Bohatší nevěsty dostávaly i peřiny. Výbava šlechtických dívek bývala nákladnější, ale v základu se nelišila.

Zařizovaly se také právní náležitosti pro vznik nového manželství. K nimž patřila svatební smlouva. Poddaní museli v Čechách žádat o povolení vrchnosti. První omezení v uzavírání svateb poddaných platilo od roku 1497, kdy bylo zakázáno vdovám vdát se na jiné panství bez souhlasu své vrchnosti. V pobělohorském období už byla žádost nutná pro všechny poddané. Povolení i samotná žádost byly placené a proto se stávaly pro některé chudší obyvatele nedostupná. 

Po zavedení církevního obřadu v 17. století začaly katolická i protestantské církve požadovat složení zkoušky z katechismu. Katolická církev proto zavedla předmanželskou přípravu, kterou vedl kněz a seznamoval při ní snoubence se závažností jejich rozhodnutí uzavřít společné manželství. 

Katolická církev na čtvrtém Lateránském koncilu, konaném v Římě roku 1215, vyhlásila, že svatební obřad má být třikrát ohlášen v kostele. Pokud tak však snoubenci neučinili, nebyli nijak postižitelní, a proto se tato praxe příliš nerozšířila. Až Tridentský koncil roku 1563 předepsal, že bez tří ohlášek uskutečněných ve farním kostele snoubenců není uzavřené manželství platné. Ohlášky se měly konat tři po sobě následující neděle nebo svátky. Všichni farníci tak měli možnost vyjádřit se k případným překážkám, které by bránily uzavření manželství. Těmi mohly být například blízké příbuzenství snoubenců nebo již dříve uzavřené manželství, které dosud trvalo.

Nutnost ohlášení svatby se ustanovila i kvůli praktikování tzv. tajných sňatků konaných bez souhlasu rodičů. Tuto praxi sice zakazovaly církevní předpisy, nestanovovaly však žádný postih pro snoubence ani pro kněze. Tajné svatby byly sice zakázány, ale pokud k takto uzavřenému sňatku došlo, byl platný a tudíž nezrušitelný. Toto se samozřejmě nelíbilo rodičům, kteří požadovali jejich zneplatnění. Katolická církev se však v době reformace snažila distancovat od veškerého protestantského učení, které umožňovalo zneplatnění sňatků uzavřených bez souhlasu rodičů. Proto po dlouhých debatách ustanovila na Tridentském koncilu nutnost ohlásit svatbu veřejně a uskutečnit obřad ve své farnosti. To mělo zabránit utajení sňatku. Zároveň ale uvedla, že je možné, aby dospělí lidé uzavřeli sňatek bez souhlasu rodičů. Věk dospělosti byl stanoven pro muže na 20 let a pro ženy na 18 let. 

Svatební smlouva dojednávala ekonomické záležitosti manželství. Souvisela s chápáním manželství jako sociálně-finanční záležitosti, nikoli záležitosti citové. Dojednávala se v ní výše věna, kterou měla nevěsta dostat jako finanční vybytí, tedy vyplacení podílu z rodného domu, po kterém už neměla žádné právo na další rodinný majetek. Ženy měly právo na pozemkový dědický podíl jen v případě, že byly neprovdané (tedy nevybyté) a jejich rod vymřel po meči. Takovéto nevěsty byly velmi žádané pro své bohatství a možnost rozšíření panství. Dívka mohla o věno přijít v případě, že do manželství nevstupovala jako panna nebo při sňatku bez souhlasu rodičů. Výše věna měla být podle zemského zákoníku pro všechny sestry v rodině stejná. To se však stávalo jen zřídka. Největší částku dostávala většinou nejstarší dcera, ale v některých případech ta, která by se pro svůj vzhled vdávala špatně. Věno nemusely tvořit pouze peníze, na venkově šlo často o zvířata nebo pozemek. Ve svatebních smlouvách, kromě věna bývalo uvedeno obvěnění ženy. Tedy částka, která připadne ženě z manželova majetku, pokud se stane vdovou. V některých smlouvách se nemluví o obvěnění, ale o jitřním daru. Tento termín byl používán spíše v německých zemích a v Čechách se objevuje v oblastech s početným německým obyvatelstvem. V Koldínově zákoníku byla výše obvěnění stanovena nejméně jako dva a půl násobek věna. U panny, která si brala vdovce, měla být částka alespoň o třetinu vyšší než ženin vklad do manželství. V případě vdovy se obvěnění naopak snížilo jen na dvojnásobek věna. Povinnost vyplacení této částky byla v některých smlouvách podmínečně odkládána na rok. Tedy žena měla na celou částku nárok po rok trvajícím manželství. Výše věna se mohla někdy odvíjet od možnosti vyplatit případné vdově přislíbenou částku, jak to vidíme např. v případě svatby Kateřiny z Hradce a Ladislava Berky z Dubé. Strýc Kateřiny, Adam II. z Hradce, jí chtěl dát 45 000 kop míšeňských grošů, ale ženich se ohradil, že "obyčej v tomto království není, tak velké sumy obvěňovati". Nakonec se dohodli na výši věna 5 000 kop míšených grošů a obvěnění 12 500 kop grošů.

Další částí smlouvy bývala výbava nevěsty a někdy i ženicha. V konfesně smíšených manželstvích aristokratů mohla svatební smlouva obsahovat i zavázání se ženicha, že nebude svou ženu nutit přestoupit na svou víru, ale že jí naopak poskytne možnost svou víru praktikovat. Na tuto podmínku přistoupil například Vilém z Rožmberka, když si bral Kateřinu Brunšvickou i Žofii Braniborskou. Svatební smlouva měla být zapsána do šesti týdnů do městských knih, ale byly i případy kdy se smlouva zapsala až několik let po svatbě. 

Termín svatby se volil tak, aby zasahoval co nejméně do období velké pracovní zátěže. Na venkově se jen málo svateb konalo v době žní. Letní měsíce byly neoblíbené také kvůli vysoké teplotě, při které se rychle kazilo jídlo. Naopak masopust patřil k nejoblíbenější době pro uzavření manželství. Pověra, že květnová svatba nosí neštěstí, je známá jak v Anglii " Marry in May, rue for aye" (Ožeň se v květnu a navždy budeš litovat), tak v Čechách "svatba v máji volá máry". V raném novověku se na ni překvapivě bral menší zřetel než dnes, přestože důvody pro neuzavírání manželství v květnu byly tehdy pádnější. Děti počaté v květnu se totiž rodily v únoru, tedy v období největší zimy a hladu. Dětem narozeným v tomto období se také říkalo oslí. 

Ráno v den obřadu družba obcházela pozvané hosty. Ti se pak sešli podle toho, zda je pozval ženich nebo nevěsta, v domě jejich rodičů. Tam je uctili snídaní, pivem a kořalkou.  Mezi tím se nevěsta doma oblékala a její rodina pořádala snídani pro své hosty. Když ženich přijel k jejímu domu, byla vrata domu zavřená. Na Chrudimsku se měla nevěsta dívat klíčovou dírkou, aby viděla svého nastávajícího dříve než on ji. Zároveň si měla dupnout, aby měla v manželství převahu.  Ženich si musel vstup do domu vykoupit. Na tzv. koňských svatbách byla nevěsta unesena ještě před obřadem. Když si pro ni přijel ženich, odmítli ji vydat a v nastalé předstírané bitce naskočila nevěsta na koně za jednoho z členů své družiny a ujížděla s ním pryč. Na to se za ní pustila družina ženicha a nakonec byla nevěsta svým nastávajícím dopadena a odvedena k oltáři. V Čechách si ženich otevření domu většinou vysloužil písněmi. Když mu byl dům otevřen, musel si svou nevěstu ještě vybírat mezi ženami skrytými v plachtě koutnici.  Potom snoubenci předstoupili před rodiče, děkovali jim za dobré vychování a prosili je o požehání.

Od domu nevěsty vycházel svatební průvod ke kostelu, kde se konaly vlastní oddavky. Podle majetnosti snoubenců se šlo pěšky, nebo jelo na vozech. Šlechtici jezdili v kočárech. Při cestě se hodně dbalo na znamení, ze kterých se určovalo, zda bude manželství šťastné a dlouhé. Nebezpečí představovaly nejrůznější věci. Potkat vůz se šimly nebo s hnojem přinášelo smůlu stejně jako vyvlečené kolo. Na krátké manželství se usuzovalo tehdy, když byl při průvodu slyšet umíráček nebo dokonce potkali pohřeb. Nevěsta měla na cestě do kostela plakat a nesměla si zpívat. Na Moravě a na Slovensku se věřilo, že ohlédne-li se jeden ze snoubenců za sebe, druhý brzy zemře, protože už teď se ohlíží po jiném partnerovi. 

Manželství bylo uzavřeno v okamžiku, kdy nevěsta a ženich vyslovili svůj vzájemný souhlas, že spolu chtějí společně žít. V této chvíli přecházela žena z otcova područí do manželova. Souhlas bylo lépe uzavřít za přítomnosti svědků, aby se předešlo jeho případnému zpochybnění. Až do 16. století se oddavky většinou odehrávaly v soukromí, kde se podepsala svatební smlouva a otec předal ruku své dcery ženichovi. Tuto funkci mohl mít také obřadník starosvat. Vdovy a sirotci mívali obřad na radnici. Postupně však obřad dostal pevnou církevní podobu. 

Ve středověku, pokud se církevní obřad konal, uzavíralo se manželství před kostelem na schodišti nebo v předsíni. Některé chrámy měly pro tuto příležitost boční vchod, kterému se říkalo svatební. K oltáři se složení manželského slibu přesunulo právě Knihou modliteb a Římským rituálem z roku 1614. Obřad probíhal tak, že snoubenci předstoupili před kněze, ten krátce pohovořil o pohledu církve na manželství a o povinnostech manželů z něj vyplývajících. Následovala otázka, zda si chtějí vzít toho druhého za manžela nebo manželku. Pokud snoubenci odpověděli souhlasně, vzal kněz jejich ruce a spojil je. U katolíků byly ruce překrývány štólou. Poté následoval jejich vzájemný slib, při němž si slibovali lásku, úctu a věrnost v dobrém i zlém dokud je smrt nerozdělí. Kněz následně vyhlásil pár za manžele ve jménu otce i syna i ducha svatého. Následně si oba předali prsteny u katolíků požehnané a pokropené svěcenou vodou. Pak mohl kněz vyzvat ke svatebnímu polibku. Nakonec vyzval shromáždění, aby se za novomanžele modlilo. Kněz se ještě sám modlil dvě modlitby za novomanžele.

Při obřadu se také sledovala znamení, podle kterých se usuzovalo na délku manželství. Na Chrudimsku měli manželé pokleknout před kněze zároveň, protože ten, který by poklekl jako první, by první zemřel. Pečlivě se také sledoval plamen svíček na oltáři. Na straně kterého ze snoubenců se zatřepal plamen, ten měl zemřít jako první. V Čechách i v Anglii se dával dobrý pozor, aby během obřadu nikde nebyl uvázaný uzel nebo, aby jej nějaký záškodník neuvázal. Věřilo se, že to přináší nemohoucnost v manželství. 

Předávání prstenu jako symbolu manželství je jedním z nejstarších zvyků, který se používal už ve starověkém Římě a dochoval se dodnes. Prsten se používal jako znak manželství a důkaz při sporech o uzavření manželství, pokud by chtěl některý z partnerů popřít sňatek. Žena jej dostávala při zásnubách nebo jako ranní dar. Prsten se nosil v raném novověku na prsteníčku levé ruky. Dlouhou dobu se věřilo, že čtvrtý prst je spojen se srdcem tenkou žilkou.  Levá ruka byla vybrána z důvodů více praktických, protože se méně používá při práci. 

Po obřadu se konávala hostina, která se odehrávala nejčastěji v domácnosti nevěsty. O náklady se však většinou dělily obě rodiny. Na vesnici se někdy chodívalo slavit do hostince, ale i tehdy měli jít novomanželé nejprve domů, aby si tam donesli svatební požehnání. 

Při hostině se odbývalo i mnoho tradičních zvyků, které měly přinést štěstí, prosperitu a plodnost novomanželům. V Čechách se na novomanžele házel hrách, aby měli brzy děti. Nevěsta pokud chtěla děti, měla sedět na zámku s mákem, když potomky nechtěla, měla zámek uzamknout. Všechny zvyky se netýkaly jen nového páru. Snažily se také zjistit, kdo bude mít svatbu jako další.  Z 18. století máme doklady, že obvyklou činností při hostině, kromě pronášení řečí, bylo i vybírání příspěvků. Podle účelu a způsobu výběru se nazývaly různě např. na kolébku, na kuchařku, na vyrovnání útraty v hostinci. Bylo dobrým zvykem obdarovat novomanžele nějakým předmětem do nové domácnosti. V Čechách se předávaly na svatební hostině. Hudba byla podstatnou součástí každé svatby. Nehrála jen k tanci, ale zněla při většině částí svatebního veselí. Sloužila jako ochrana proti zlu, oslavovala novomanžele a byla i součástí liturgie.

První společně strávená manželská noc stvrdila navždy manželské pouto, až po ní bylo nerozlučitelné. Tento zvyk nejspíše pramení z germánského pojetí svatby na etapy, jejíž poslední částí bylo spojení manželů. Manželství sice vzniká vzájemným slibem snoubenců, ale dokud není konzumováno, je možné jej ze závažných důvodů zrušit. Pokud by se jeden z partnerů rozhodl pro život v klášteře, mělo mu to být umožněno. Proto mělo uvedení novomanželů na lože obřadnou formu všeobecně udržovanou ještě v 19. století a v některých oblastech i ve století dvacátém. Snoubence ukládali na lože družičky a družbové, družičky nevěstu a družbové ženicha. Svatební noc symbolizovala budoucí život v manželství a také ochotu mít společně děti, což se považovalo za hlavní účel manželství. Proto prvním existujícím požehnáním pro manžele, bylo žehnání jejich svatebnímu loži tzv. požehnání in thalamo. Používalo se po celý středověk, ale v novověku se od něj postupně ustupovalo. Svatební noc se nemusela konat hned ten stejný den, kdy byly oddavky. Církev se dokonce snažila zavést třídenní odklad tzv. Tobiášovy noci. Podle biblického příběhu o Tobiášovi, který si život se svou ženou musel vysloužit čekáním na jejich společnou noc. 

Ráno po svatební noci přišli k nevěstě domů ženy, sundaly jí z hlavy věnec a nasadily čepec. Čepec byl symbolem vdané ženy, která bez pokrývky hlavy ven nechodila. Při tomto obřadu nesměli být přítomni muži a většinou se jej neúčastnily ani svobodné dívky. Byla to záležitost vdaných žen, které tak mezi sebe přijímaly novou členku. Na Moravě bývala dívka při tomto obřadu ukrytá pod koutní plachtu. Podle pověry měla nosit žena první den jen jeden čepec, aby měla jen jednoho manžela. Snímání věnečku nevěstě mohl provádět i kněz. Zprávu o tom máme ze svatby Viléma z Rožmberka s Žofií Braniborskou, kdy nevěstě snímal věneček berlínský probošt. Čepce mohly být jednoduché, ale šlechtičny mívaly čepce nákladně zdobené. Dívka jej často dostávala jako dar ke svatbě od matky nebo kmotry. Čepec se mohl dávat i jeho symbol u zásnub. Dostala jej např. i Marie, dcera Jindčicha VIII., když byla jako čtyřletá zasnoubena.

Přivedení novomanželky do jejího nového domova ukončovalo celé svatební veselí. Z dívky se tímto okamžikem stala nová paní domu. Nevěsta přicházela do nového domova většinou druhý nebo třetí den po obřadu v závislosti délce oslav. Aristokratické dívky mohly na tento okamžik čekat podstatně déle. Obzvláště pokud se vdávaly do jiné země nebo do větší vzdálenosti. Při první svatbě Viléma z Rožmberka přijela jeho žena Kateřina Brunšvická na Krumlov až osm měsíců po svatbě. Nebezpečným místem pro nevěstu byl práh nového domova, který jako přechodový symbol pro ni představoval nebezpečí. I když z Českých zemí ani z Anglie nejsou zaznamenány tak vyhraněné situace, jako z Německa, kde pokud v domě, do kterého přicházela nová žena, předtím někdo umřel a rakev vynesli dveřmi, nesměla dívka těmito dveřmi vstoupit, ale musela vlézt oknem stoupnout na postel tam pojíst sýr a zbytek hodit za sebe. V Čechách i v Anglii byla přes něj přenášena svým manželem, aby se jej nedotkla.