Předkové MARIE SELIGEROVÉ 

Josefu Nebeskému a Alžbětě Garajové se v Mostě dne 31. října 1957 narodil syn Josef Nebeský. 

Blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Marií Seligerovou, která se narodila 29. července 1955 v Duchcově, okres Teplice. 

Jejím otcem byl Vilém Seliger, narozený 28. června 1910 v Dubé č.p. 70, okres Česká Lípa, zemřel ve svých 65 letech dne 26. srpna 1975 v Praze. Matka byla Marie Staňková, narozená dne 26. srpna 1921 v Teplicích, zemřela ve svých 75 letech dne 17. července 1996 v Mostě. Jednalo se o smíšené německo-české manželství (Marie Staňková byla druhou ženou Viléma Seligera, první sňatek byl dne 23. srpna 1936 s Annou Perglovou). V době, kdy Vilém Seliger musel narukovat v době války k Wehrmachtu (= německé ozbrojené síly v letech 1935 - 1945), sběhl přes Finsko a Rusko zpět do Československa a požádal zde o české občanství, které obdržel. Sestra Viléma Seligera se vdala za Němce, a ti byli odsunuti, bratr Karel Seliger se z války již nevrátil.

V souvislosti s nástupem nacionálních socialistů k moci v Německu v roce 1933 došlo v německém právním řádu v následujících letech k velmi výrazným úpravám a změnám v otázkách státního občanství. Okruh německých občanů byl nejprve zúžen o osoby židovského původu (Zákon o říšském občanství z roku 1935 zbavoval práv a později i přímo občanství osoby židovského původu, tzv. norimberský rasový zákon), následně značně rozšířen o Rakušany a o osoby německého původu na územích anektovaných nebo okupovaných Německem v letech 1938 až 1943. Jako první bylo v březnu 1938 anektováno území Rakouska a jako poslední v červenci 1943 italské území Jižního Tyrolska. Jako první část z českého území se pod správu Německa dostalo pohraničí (tzv. Sudety). Jeho postoupení si vynutilo v Mnichovské dohodě, uzavřené v noci z 29. na 30. září 1938 mezi evropskými mocnostmi (signatáři dohody byly Německo, Velká Británie, Francie a Itálie, která navrhla samotné svolání konference). Následujícího dne podmínky dohody přijala na zvláštním zasedání československá vláda. Mezinárodní komise složená ze zástupců signatářských zemí Mnichovské dohody v následujících dnech vytyčila pět pásem, která měla být v průběhu října postupně předána pod německou správu. Drtivou většinu postoupeného území obsadila německá armáda už mezi 1. a 10. říjnem. Dnem 1. listopadu předávání území definitivně skončilo a na anektovaném prostoru vznikla nová říšská župa Sudety (Sudetengau) jako integrální součást Velkoněmecké říše. V průběhu října se přibližně 3 700 000 předválečných československých občanů ocitlo pod jurisdikcí Velkoněmecké říše a na jejím "státním území". 79 % z nich se přitom při československém sčítání lidu v roce 1930 hlásilo k německé národnosti nebo žilo ve smíšených rodinách. Právní normy přijaté na podzim 1938 je definovaly jako "osoby sudetoněmeckého původu" a "rodilé Němce" v duchu německého říšského zákona o občanství z roku 1913. Za Němce byl automaticky považován každý, kdo se při jednom ze dvou posledních sčítání lidu v letech 1910 a 1930 přihlásil k německé národnosti. Dne 22. listopadu 1938 byla podepsána mezistátní Smlouva mezi republikou Česko-Slovenskou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce č. 300/1938 Sb. Do státoobčanského svazku s Velkoněmeckou říší podle ní vstupoval každý, kdo měl k 10. říjnu 1938 domovské právo na území připojeném na základě Mnichovské dohody k Německu, hlásil se k německé národnosti nebo žil ve smíšené rodině, a jehož předkové žili na tomto území před 1. lednem 1910. Osoby českého původu, včetně všech osob přistěhovaných do pohraničí až po 1. lednu 1910, zůstávaly podle smlouvy občany Česko-Slovenska (a v březnu 1939 se z nich staly občané Protektorátu Čechy a Morava). Smíšeným rodinám a sporným případům byla navíc dána možnost opce. Dotyční si mohli sami zvolit státní příslušnost. S výjimkou Hlučínska, českoslovenští Němci nikdy v minulosti nebyli německými občany. Přesto německé občanství v letech 1938 a 1939 získali "původem", což uznal poválečný spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955. U Čechů donucených k přijetí německého občanství byla ale situace podstatně složitější: většina českých příslušníků smíšených rodin se v dotazníku v květnu 1939 přihlásila k "říšskému občanství", ale trvala na své české národní příslušnosti. Spolkový Zákon o úpravě státoobčanských otázek těmto osobám jejich německé občanství neuznal, nebyli tedy německé národnosti. 

V důsledku vyhlášení státní samostatnosti Slovenska, zániku Česko-Slovenska a okupace českého vnitrozemí 15. března 1939 Německem, proniklo německé (říšské) občanství i do zbytku českého teritoria. Dne 16. března 1939 vstoupil v platnost Výnos Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, který obsahoval 13 článků. Obyvatelé českého vnitrozemí měli být rozděleni podle národnosti na Čechy a Němce. Zatímco z Čechů se měli stát občané Protektorátu ˇČechy a Morava bez říšského občanství a měli podléhat jurisdikci protektorátních orgánů, naopak Němci žijící v protektorátu se měli stát "říšskými občany" podobně jako Němci v Sudetech a měli napříště podléhat přímo říšskoněmeckým úřadům v protektorátu (tzv. Oberlandrátům). 

Dne 20. dubna 1939 vstoupilo na území Protektorátu Čechy a Morava v platnost Nařízení o získání německé státní příslušnosti pro bývalé československé občany německého původu, kterým nabývali německé občanství všichni Němci a členové smíšených rodin žijící v českém vnitrozemí. Rozhodujícím kritériem pro určení národnosti se staly výsledky z československého sčítání lidu v letech 1910 a 1930. Všichni, kteří se při sčítání přihlásili k německé národnosti, museli v následujících týdnech vyplnit Dotazník zjišťující národní příslušnost v Protektorátu. Ostatní obyvatelé (Češi a Židé) tento dotazník nevyplňovali. Vznikl tak registr německých občanů v Protektorátu Čechy a Morava. Německé občanství tehdy obdrželi i Češi žijící v manželství s Němci, přestože se v dotazníku přihlásili k české národnosti. Německé občanství tehdy bylo vnuceno i německým antifašistům, včetně politických uprchlíků ze Sudet, za podmínky, že nebyli židovského původu. 

V následujících letech byla i rodilým Čechům dána možnost získat "říšské občanství" skrze tzv. poněmčení. Procedura spočívala v prokazování německých předků a dobrovolném vstupu do německého vojska. Podle zvláštního nařízení státního tajemníka na úřadu říšského protektora K. H. Franka z dubna 1939 mohla občanství ve výjimečných případech získat i osoba bez německých předků, pokud "dostatečně prokázala vůli, stát se příslušníkem národa" (rasový přezkum a vstup do německých ozbrojených sil). 

Část "neodsunutých" obnovou československého občanství po roce 1945 svoji německou státní příslušnost ztratila, avšak podstatné části z nich zůstalo německé občanství i poté zachováno. Podle § 25 StAG ztrácí německé občanství každý, kdo získá cizí projevem vlastní vůle, či-li na vlastní žádost (buď vlastní nebo jednoho z rodičů v případě nezletilých dětí). Pokud ale německý občan získá cizí občanství jinou formou než projevem vlastní vůle, například "původem" nebo kolektivním udělením, německé občanství mu zůstává zachováno a podle § 4 StAG dokonce přechází i na jeho potomky narozené v cizině, a to bez ohledu na to, zda-li je držitelem německých státoobčanských dokladů či nikoliv. Vzniku dvojího občanství bohužel přispěly i československé právní normy upravující po roce 1945 obnovu československého občanství. Německo bylo v roce 1945 rozděleno na čtyři okupační pásma a až do roku 1949 jako stát neexistovalo. Osoby pobývající na československém území, které tehdy měly pouze německé občanství, nebyly považovány za "německé občany", ale pouze za "německé bezdomovce bez jakéhokoliv občanství", protože Německo neexistovalo. 

Obnovené československé úřady nejprve prohlásily všechny státoobčanské akty učiněné v českých zemích během německé okupace za neplatné od samého počátku. Záhy však do státoobčanských otázek samy velmi výrazným způsobem zasáhly a v podstatě uznaly skutečnost udělování "říšského občanství" předválečným československým občanům a vyvodily z ní závěry obsažené v Ústavním dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Rakousko, Belgie, Itálie ani Francie například ale obdobné právní akty na svém území nikdy neuznaly a držitele "říšského občanství" z řad svých předválečných občanů německé národnosti kolektivně nepostihly ztrátou občanství. Sudečtí Němci ztráceli československé občanství zpětně k 10. říjnu 1938, Němci ve vnitrozemí k 16. březnu 1939 a Němci na Těšínsku k 26. říjnu 1969. Československého občanství byli zbaveni také slovenští Němci, a to k 10. srpnu 1945. Dále § 5 zbavoval občanství také Čechy, kteří se z vlastní vůle pokoušeli o poněmčení, a to i v případě, že jejich žádost o "říšské občanství" byla zamítnuta. Osobám zbaveným československého občanství byl zkonfiskován majetek a byly zařazeny do odsunu z Československa. Československé občanství naopak zůstalo zachováno těm Němcům, kteří se během okupace na policejních přihláškách hlásili k české národnosti, případně optovali pro česko-slovenské nebo protektorátní občanství. Ustavení se týkalo osob, které se v roce 1930 přihlásily k německé národnosti, ale v letech 1938 až 1945 se prohlašovaly za Čechy bez ohledu na to, zda obdržely "říšské občanství" či nikoliv. Československé občanství zůstalo zachováno také Čechům, kteří byli za okupace donuceni k přijetí "říšského občanství", avšak nadále se v době okupace na policejních přihláškách prohlašovali za Čechy. To se týkalo především českých členů smíšených rodin. Z účinnosti dekretu byli vyjmuti také Němci, kteří bojovali v československých zahraničních jednotkách, podíleli se na domácím odboji nebo byli vězněni z politických či rasových důvodů. Všechny osoby, na které se mohlo vztahovat některé z ustanovení o vyjmutí z účinnosti dekretu, si mohly v půlroční lhůtě podat žádost o vystavení Osvědčení o národní spolehlivosti. Skrze Osvědčení o národní spolehlivosti nabývaly československé občanství i děti ze smíšených rodin, narozené během okupace. Po roce 1945 jim byly vystaveny nové československé rodné listy. Téměř všechny osoby, které se před válkou a během ní hlásily k německé národnosti, byly zbaveny československého občanství a kolem 95 % z nich bylo v letech 1945 a 1946 odsunuto do Německa. Pokud žily ve smíšených rodinách, směly většinou zůstat. Byla jim dána možnost podat si žádost o znovunavrácení předválečného československého občanství. Pokud bylo žadatelům vyhověno, dotyční museli skládat československý státoobčanský slib a k datu jeho složení ztráceli podle spolkového Zákona o úpravě státoobčanských otázek z roku 1955 německé občanství s odkazem na § 25 RGB1.S.583.

Ještě počátkem roku 1953 se na československém území stále nacházely tisíce "německých bezdomovců", kteří nezískali ani Osvědčení o národní spolehlivosti ani neuspěli s žádosti o znovunavrácení československého občanství a nebo si tuto žádost vůbec nepodali. Zvláštním zákonem č. 34/1953 Sb., byli všichni Němci, kteří ztratili československé občanství, ale nakonec nebyli odsunuti, se k 7. květnu 1953 opět stali československými občany, a to kolektivně bez projevu vlastní vůle. Tyto osoby ale německé občanství netratily, v konečném důsledku to vedlo k různým kolizím - rodinné právo, pracovní právo, závazkové právo, dědické právo, vojenská služba, diplomatická ochrana.

Otec Viléma Seligera byl Antonín Seliger, narozený 22. dubna 1880 v Blatcích, okres Česká Lípa, který zemřel ve svých 65 letech v Dubé na náměstí v roce 1945, když jej roztrhala bomba. Matka byla Julie Kubíčková, narozená 24. dubna 1881 ve Slaným, okres Kladno, která celou tragédii v květnu 1945 viděla na vlastní oči. 

Otcem Antonína Seligera byl pak Karel Seliger z Dubé č.p. 99. 

Dubá je město ležící 16 km jižně od České Lípy a 9 km jihozápadně od Máchova jezera. První písemná zmínka o Dubé pochází z roku 1253, listina dosvědčuje nadání Dubé a dalších vesnic králem Václavem I. a dalších šlechticů nově založenému řád křížovníků s červenou hvězdou. Dubský statek byl pro řád příliš odlehlý a proto jej po roce 1257 prodali rodu Ronovců, kteří Dubou drželi téměř 400 let. Predikát "z Dubé" používala nejvýznamnější větev rodu Ronovců, například nejvyšší pražský purkrabí Hynek Berka z Dubé (zemř. 1348). Prvním z Berků, který byl vlastníkem Dubé byl kastelán Častolov ze Žitavy. Dalším byl v letech 1276 až 1288 Hynek Berka. V té době existoval hrad Dubá, kostel sv. Petra a Pavla a ves při něm. Archeologické vykopávky, nalezené při stavbě vilové čtvrti u kostela Nalezení sv. Kříže a na dalších místech, dokládají osídlení mnohem starší, z 11. století. Město bylo založeno kolem roku 1300 v údolí, zároveň byl postaven i druhý kostel sv. Kateřiny v místech dnešní pošty, při něm byla zřízena kolem roku 1408 i škola. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 poslední zdejší z Berků Václav propadl majetkem i hrdlem, městečko bylo konfiskováno a stalo se majetkem Albrechta z Valdštejna. Po jeho násilné smrti při atentátu roku 1634 v Chebu, se panství i s hradem a zámkem dostalo do vlastnictví jeho vraha Richarda Waltera Butlera. Po jeho smrti přešla Dubá do rukou vdovy regentky Anny Marie z Donína, která se provdala za hraběte z Heissensteinu. Pak nastalo období soudních sporů s irskou rodinou Butlerů. Butlerové zde tvrdě panovali až do roku 1723. Roku 1680 vymřelo mnoho obyvatel na mor a roku 1695 město poničil požár. Původní obyvatelstvo bylo české, až během 17. století sem přišli němečtí kolonisté. V letech 1723 až 1806 správu nad městečkem převzal hrabě Karel Rudolf Sweerst-Sporck (z rodiny Šporků). Měl umělecké sklony a jeho zásluhou se zde začaly stavět barokní stavby, chrám, kaple, sochy ve městě. V letech 1744 - 1760 byl postaven kostel Nalezení sv. Kříže, oba starší kostely byly posléze zrušeny a zanikly. Dubský hrad se rovněž nedochoval, v polovině 16. století postavil Adam Berka z Dubé nedaleko města zámek Nový Berštejn. V roce 1869 byla v Dubé ustavena Jednota bratrská, vybudováno středisko a konala se pravidelná náboženská kázání.

Od 18. století se v Dubé rozšířilo pěstování chmele, které znamenalo rozkvět celé oblasti Dubska, postupné upadání chmelařství po roce 1900 znamenalo ekonomický i demografický pokles. Nejstarší písemný doklad o existenci sušárny a sířírny chmele na jižním okraji města Dubá je z roku 1877. V Dubé je doloženo v době největší produkce chmele šest sušáren a síříren, z nichž se pouze jedna dochovala víceméně v původním stavu, proto je cennou technickou památkou. Protože byly zničeny stavební spisy z předválečného období, není možné vysledovat průběh stavby a přestaveb objektu. Prvními majiteli a pravděpodobně i staviteli byli manželé Langhansovi z č.p. 133 v Dubé. Počátkem roku 1877 sušárnu koupili obchodníci s chmelem J. Grundfest z Horní Vidimi a A. Sommer z Prahy. Koncem 19. století došlo k rozšíření sušárny, přistavěna byla severní část. Tomu odpovídá i datum nad jedním z vchodů – 1889. V roce 1904 získali sušárnu manželé Grundfestovi z Dubé a v listopadu roku 1924 ji koupili i s vybavením manželé Reichmannovi z č.p. 40 v Dubé, kteří ale vše s obavou před hrozící rasovou perzekucí v roce 1936 odprodali chmelařskému spolku Hopfenbau-Verband des Daubaer Grünlandes v Dubé. V prosinci 1943 se majitelem sušárny stala společnost Hopfenverkehrsgenossenschaft v Dubé. Současně s pěstováním chmele vznikly v Dubé i velké chmelové trhy. Chmelařstvím a obchodem s ním se zabývala především dubská židovská, německy mluvící, komunita. Po 2. světové válce byla sušárna konfiskována a v únoru 1950 přidělena Hospodářskému družstvu skladištnímu a výrobnímu v Dubé. Později se stala majetkem Státního statku, který zde choval kuřata – brojlery. Státní statek objekt posléze předal Městu Dubá. Dosud zachovaná jižní věž byla opravena státním statkem, druhou provizorně zastřešilo a zdivo nechalo opravit Město Dubá. Tyto věže jsou svým kruhovým tvarem v Čechách neobvyklé, obdobné se častěji nacházejí v Anglii. Sušení v nich probíhalo na sítech a dřevěných roštech, který je v jižní věži dosud zachovaný, pravděpodobně pomocí přímého vytápění v přízemí věží. Vlevo od sušárny v místech dnešních zahrádek býval morový hřbitov pro oběti velkého moru v roce 1680, velký kříž, který místo označoval se nyní nachází u kostela.

Jednou z příčin, proč se Dubá nikdy nerozrostla ve větší město, byla neštěstí, která ji postihla. Sužovaly ji časté požáry, při nichž vždy skoro celá lehla popelem. Požáry v letech 1690 a 1711 zničily všechny originály privilegií, kterých Dubá dosáhla. V roce 1771 zničil požár 157 domů. Tragický byl ten, který v roce 1845 zničil veškeré české památky ve městě - písemnosti, pamětní listiny a bohužel i kroniku. Další zkázou byly nakažlivé choroby a epidemie, které měly za následek vylidňování. Asi nejhorší zmínka je z roku 1680, kdy byla Dubá infikována morem. Zemřelo tehdy 134 osob, jejichž mrtvoly byly pochovány na hromadném pohřebišti. Obyvatelé měli takový strach, že opustili město a žili roztroušeně v polích ve zhotovených provizorních chatrčích. Usedlosti po zemřelých byly poté dávány nově příchozím zadarmo, aby se zabránilo úplnému vylidnění města. Frekvence trhů, zejména chmelových, se staly přínosem a vytvořily z Dubé v 19. století centrum širokého okolí. Údaje z roku 1843 vypovídají, že Dubá měla 1 433 obyvatel, v roce 1885 zde bylo celkem 268 domů a 1 929 obyvatel, bylo zde 7 veřejných studní, šest sušáren chmele, pivovar, čtyři mlýny na obilí. V roce 1900 zde žilo pouze 17 Čechů. Češi žijící v Dubé před 1. světovou válkou a během ní byli hospodářsky zcela závislí na Němcích, proto nijak nenarušovali klid německých spoluobčanů. Přizpůsobili se svému okolí, dávali své děti do německých škol. V roce 1914 ale začalo pro místní obyvatele utrpení, byli vyslýcháni a zavíráni, nesměli mluvit česky. Vypovídalo se z bytů, z práce, lidé žili pod neustálým tlakem a výhružkami. V letech 1890 - 1914 chodilo do zdejší německé školy v průměru 47 žáků, jejichž rodiče byli české národnosti, po roce 1914 klesl počet dětí na 10. 

Teprve v roce 1919, po skončení 1. světové války, byla založena první česká škola a v Dubé se pomalu začala organizovat česká společnost. Ne na dlouho. Fašismus v sousedním Německu vnesl opětovně na Dubou nacionalistické protičeské tendence a převaha německého obyvatelstva se nechala strhnout k fanatismu. 

V roce 1938 nastaly dny těžkého pokoření, a v celém pohraničí byl nařízený ústup. Dubá byla mnichovským diktátem spolu s ostatním pohraničím připojena k německé říši a její hospodářství tím bylo ochromeno. V této době byli téměř všichni Češi nuceni opustit Dubou a české školy byly zavřeny. 

V Dubé, která byla součástí Sudet, tak po skončení 2. světové války došlo k odsunu německého obyvatelstva a příchodu nových osídlenců. Na samém konci války, od 5. května 1945, projížděly městem tisíce motorových vozidel německé armády, prchající před Rudou armádou. Tato ustupující vojska byla 9. května, den po oficiálním příměří, bombardována. Bombardování českých a moravských měst za 2. světové války zůstává stále žhavým tématem. Nejvíce jsou v této souvislosti připomínány americké nálety 14. února 1945 na Prahu a 25. dubna 1945 na Plzeň. Na druhou stranu se opomíjejí nálety Rudé armády právě v první mírový den 9. května 1945. Hlavním motivem náletů letectva Rudé armády 9. května 1945 byla snaha zastavit ustupující německé jednotky. Podle kapitulačních protokolů se totiž útvary Wehrmachtu od 00.01 hod 9. května 1945 nesměly přesunout z místa, kde se právě nacházely. Málokdo z příslušníků německé armády i vojáků jejích spojenců se ovšem chtěl stát zajatcem Rudé armády, a proto se všichni usilovně snažili dosáhnout americké demarkační linie a tím i vytouženého zajetí americkou armádou. Tragickým symbolem útoků letectva Rudé armády se stala Mladá Boleslav, kde zahynulo nejvíce lidí, ale sovětská letadla zaútočila i na dalších místech severních a středních Čech a také v Moravském Ždírci nad Doubravou a Krucemburku. Odhaduje se, že při náletech 8. a 9. května 1945 zahynulo až 1 300 civilistů. Určitý přehled dávají operační svodky 2. letecké armády a jí podřízených útvarů z 9. května 1945. Letadla 6. gardového bombardovacího leteckého sboru útočila v prostoru Mělník, Liběchov, Mělnické Vtelno, Byšice, Roudnice nad Labem, Litoměřice, Dubá, Úštěk a Zahrádky na Českolipsku, navigátoři ze 4. bombardovacího leteckého sboru měli v hledáčku Mladou Boleslav, Litoměřice, Těchlovice, Zámostí-Brodce, Vrchovany, Dubou a Mělník, bitevní letci z 1. gardového bitevního leteckého sboru svrhli bomby a útočili palubními zbraněmi v prostoru Mělnické Vtelno, Řepín, Nebužely, Cítov, Spomyšl, Brozánky, Mělník, Mělnická Vrutice, Liblice a Byšice a piloti s palubními střelci z 3. bitevního leteckého sboru útočili na nepřátelské jednotky v prostoru Liberec – Jablonec nad Nisou.

Při náletech byla zasažena a rozbořena převážně okrajová část, kdy bylo z 300 domů poškozeno nebo úplně zničeno 54 staveb. Byli zde zastřeleni tři Rudoarmějci, pronásledující prchající německé kolony a kteří byli provizorně pohřbeni (až v květnu 1948 byla provedena exhumace ostatků a pozůstatky vojáků byly uloženy do připraveného společného hrobu na místním hřbitově). Ihned po obsazení Dubé byli Němci vyzváni k odevzdání všech zbraní. Přestože bylo Němcům důkladně zakázáno uchovávat střelné zbraně pod pohrůžkou zastřelení, našli se i tací, kteří zákaz porušili. František Richter, bývalý starosta města Dubá a obchodník s železem v Dubé a Berthold Stebrich, ředitel školy v Dubé, byli zastřeleni ve svých bytech v Dubé v květnu 1945 příslušníky Svobodovy armády, ježto neodevzdali zbraně a tyto byly u nich při domovní prohlídce nalezeny. Po 9. květnu 1945 místní správce komise v Dubé vydal vyhlášku, aby osoby německé národnosti odevzdali zbraně vlastní nebo nalezené po německé armádě. Krátce poté nezjištěný vojenský útvar Svobodovy armády na svém vyčiš´ťovacím postupu od zbytku německé armády v pohraničí vstoupil do Dubé, a jeho velitel, neznámého jména vydal nový rozkaz, aby osoby německé národnosti odevzdali ve stanovené lhůtě zbraně, ježto stále docházelo k přestřelkám s příslušníky německé armády a SS, ukrývajícími se v lesích okolo Dubé, a bylo podezření, že jsou občany německé národnosti podporováni. Po uplynutí stanovené lhůty k odevzdání zbraní provedli příslušníci tohoto útvaru domovní prohlídky, při nichž nalezli u Němců Richtera a Stebricha v bytě pod podlahou ukryté zbraně, a ihned po nálezu je na místě zastřelili. Dal-li k tomuto postupu rozkaz velitel tohoto útvaru, nepodařilo se zjistit (vyšetřovali: Jan Poláček, prap. SNB, Karel Martínek, štábní strážmistr SNB).

Němečtí obyvatelé byli internováni do sběrného tábora na Osterbergu (dnešní Vyhlídka) při silnici na Mšeno. Zde čekali na svůj odsun. Té části Němců, kterým byla přidělena pracovní povinnost zde, byla schválena a vyměřena výplata ve výši 8 800 korun za dva měsíce. Zbytek byl poslán do vnitrozemí, někteří dokonce jen malý kousek od Dubé, těsně kde končily Sudety. Tak se například stalo, že německé rodiny žily a pracovaly třeba ještě rok dva u cizích lidí, 15 km od svého původního domova, jak dokazuje pamětnice z Kaniny, paní Milada Cardová: "Byli jsme si pro rodinu Němců v Dubé, jeli jsme si pro ně žebřiňákem. Přivezli si s sebou vlastní věci, nábytek, peřiny, kožich aj. V našem domě měli vlastní obytný pokoj, kuchyň jsme obývali společně, kde jsme všichni dohromady jedli i vařili. Pracovali u nás na poli asi dva a půl roku. Byli velmi pracovití a hodní, nikdy nevznikl žádný problém. Veškeré věci si u nás nechali s tím, že se pro ně později vrátí. Pro věci už si ale nikdy nepřišli, vše tu zůstalo. Také jsme tu měli jednoho Němce, kočího, ten  byl odsunut až v roce 1954."

Ihned po osvobození ČSR byly v Dubé zabrány německé školy pro české děti. V budově školy sice bylo nakrátko ubytováno vojsko, ovšem ihned po jejich odchodu byla škola vydána všem do opatrování. Ředitelské místo bylo nabídnuto celé řadě starších učitelů, kteří se ucházeli o místo v pohraničí, převážná většina jich ale po zhlédnutí nejen stavu školy, ale samotné Dubé, raději odešla. Není se čemu divit, "škola značně utrpěla bombardováním, okna byla téměř všechna rozbita, a to nejen bombardováním, ale hlavně střelbou z pušek. Třídy vypadaly jako obraz zkázy, malba a omítka ve většině otlučena, nábytek zničen, osvětlovací tělesa rozbita, ve třídách plno zapáchající slámy, pošlapané a znečištěné, všude plno vší a štěnic". Takto popisuje počátky působení nový ředitel O. Horák. "Musel jsem sehnat Němce ze sběrného tábora, většinou ženy, které slámu odtahaly do tělocvičny. Odnést ji okamžitě nebylo možné, protože to bylo v době žní, které se toho roku následkem pomalého osídlování velmi zpomalily." Mnohé bylo sice rozkradeno, mnohé zničeno, ale opravy a vyčištění se podařilo stihnout do konce srpna a 3. září mohla začít výuka pro školní rok 1945 - 1946. V říjnu 1945 bylo na zámku Nový Berštejn ubytováno větší množství opuštěných německých dětí, zároveň byla schválena žádost zařídit zde nemocnici, a to i přesto, že objekt nebyl úplně vhodný. V roce 1946 došlo k tragickým úmrtím dvou chlapců, Vladimíra Krupičky a Josefa Hanzla, měsíc po sobě. Oba případy se staly díky neopatrným zacházením s nalezenou výbušninou a se střelnou zbraní. 

20. srpna 1945 bylo v Dubé evidováno 388 Čechů, z toho 166 mužů a 222 žen. V Dubé poté zůstalo ještě 553 občanů německé národnosti, kteří zde čekali až do roku 1946 na svůj odsun. O rok později, v červenci 1946, zde bylo 1 094 Čechů, z toho 396 mužů, 395 žen a 303 dětí. Příliv nových obyvatel tak pozvolna pokračoval dál a nová společnost se rozrůstala a utvářela. 

A jak vypadala Dubá a náměstí v Dubé, kde tragicky zahynul na konci 2. světové války Antonín Seliger? Podařilo se mi dohledat několik historických pohlednic ... Řada domů onoho osudného 9. května 1945 byla zničena, poškozený bombardováním byl tehdy i dům naproti Slavii (dříve hotel Zur Sonne, U Slunce, ve kterém bývali ubytováni obchodníci s chmelem a dojednávali zde cenu za odrůdu Dubský zelenáč), zahynulo celkem 50 dubských obyvatel.

Seligerů je v České republice k 09/2023 celkem 94 (44 mužů a 50 žen). V okrese Česká Lípa stále žijí 4 osoby s příjmením Seliger - pravděpodobní potomci Seligerů z Dubé či Blatců. Původ tohoto příjmení odkazuje na středohornoněmecké přídavné jméno saelec = dobrý, šťastný. 

Zhruba 6 km jihovýchodně od Dubé leží obec Blatce, která je nejen rodištěm tragicky zesnulého Antonína Seligera, ale i dalších jeho předků. První zmínka o obci pochází z roku 1414, kdy byla součást panství Houska a pak znovu v roce 1432. Tehdy ji Hynek Berka prodal Janovi ze Smiřic. Blatce se podle zdejší půdy původně nazývaly Bláto, později se začalo zdrobňovat na Blatce. K obci Blatce patří i Blatečky, které mají společnou historii i jazykový základ a vývoj. Najdeme zde stále několik dochovaných roubených stavení. V 18. století byla v obci postavena kaple Nejsvětější trojice a jsou záznamy o její opravě provedené roku 1821. V roce 1849 získala obec samosprávu. Od té doby pod ní patřily vesničky Beškov a Roveň. Zdejší děti chodily do školy v Bořejově, od roku 1899 do nové budovy v Dolní Housce. Tato budova dnes slouží jako obecní úřad. Historie Blatců byla v minulosti silně ovlivněna několikasetletou přítomností německého obyvatelstva, následkem jeho vysídlení po 2. světové válce byl nejen úbytek obyvatelstva, ale také přetržení kulturních souvislostí. Ještě začátkem tohoto století užívalo německé obyvatelstvo pomístního jména Tschihadel. Názvy obcí z mapy z roku 1932 dokazují, že jména byla poněmčená, ale původem česká. Nejvíce obyvatel měly obce okolo Blatců v roce 1869, od této doby pozvolně počet obyvatel klesá, přičemž výraznější pokles přišel až s obdobím 2. světové války a s následným vysídlením německého obyvatelstva. 

Dne 21. srpna 1851 zemřel ve věku 53 let Antonín Seliger z Blatce č.p. 4, narodil se tedy okolo roku 1798.

Antonín Seliger měl syna Josefa Seligera, který se narodil 11. února 1823 v Housce č.p. 69 a ve svých 29 letech se dne 8. června 1852 oženil s Marií Langerovou, dcerou familianta Josefa Langera z Roveně č.p. 29, která se narodila 19. září 1829.

V Blatcích č.p. 4 se Josefu Seligerovi a Marii Langerové narodili:

- 1. května 1853 ve 12 hodin v poledne syn Josef Seliger 

- 4. prosince 1854 v 19 hodin dcera Alžběta Seligerová 

- 29. srpna 1856 v 16 hodin syn Antonín Seliger

- 25. září 1858 v 9 hodin syn Václav Seliger

- 27. října 1860 v 16 hodin syn Vilém Seliger

- 4. listopadu 1862 v 8 hodin dcera Anna Seligerová

- 7. dubna 1866 v 10 hodin dcera Františka Seligerová, která zemřela ve svých 84 letech dne 29. prosince 1950 v Šemanovicích (v Šemanovicích žil i rod Nebeských)

Další dohledané záznamy z rodu Seligerů:

Dne 16. září 1834 byli oddání Antonín Seliger z ? č.p. 8 a Marie. Antonínu bylo 19 let, narodil se tedy okolo roku 1815.

Dne 12. ledna 1813 byli oddáni Josef Seliger z Blatce č.p. 13 s Marií. Josefovi bylo 25 let, narodil se tedy okolo roku 1787. Jeho otec byl Antonín Seliger.

Dne 7. února 1814 byli oddáni Václav Seliger z Blatce č.p. 22 a Františka. Václavu Seligerovi bylo 38 let, byl to tedy pravděpodobně vdovec narozený okolo roku 1776.  

Dne 18. července 1859 byli oddáni Jan Seliger z Blatce č.p. 23 a Rozálie. Janovi bylo 39 let, narodil se tedy okolo roku 1820. 

Dne 21. listopadu 1854 byli oddáni Josef Seliger ze Ždírce (Siertsch) č.p. 11 a Rozálie. Josefovi bylo 37 let, narodil se tedy okolo roku 1817.

Ve svém 1,5 roce dne 29. prosince 1824 zemřel v ? č.p. 21 ? (chlapec) Seliger, narozen byl tedy v roce 1822, otec Josef Seliger

Ve svých 72 letech dne 2. května 1876 v 7 hodin ráno v Roveni č.p. 28 (Rabenei)  zemřela Magdalena Seligerová, vdova po zemřelém Josefu Seligerovi z Kluku č.p. 7. Narodila se tedy kolem roku 1804. 

Rod Seligerů má být spjatý s katovskými předky. V Lexikonu nedotknutelných se dočteme, že na našem území žili ve středověku a raném novověku lidé, kteří byli postaveni mimo společnost. Byli to lidé bezcenní, jinak také "nedotknutelní", či prostě "lidé snížení". Nedotknutelní nepatřili mezi poddané, a tak se mimo jiné mohli volně stěhovat, čehož velice často využívali. Dělili se do tři skupin:

- nepoctivé živnosti - mlynáři (z důvodu izolace, mlýny bývaly za vsí či městem), ovčáci (přicházeli do styku s mrtvými ovcemi), koželuhové (pracovali s kůžemi mnohdy i padlého dobytka), holiči, lazebníci a porodní báby (přicházeli do styku s lidskými tělními tekutinami - krev, pot a také vlasy či vousy). Všichni poskytovali nepostradatelné služby, ale pro cechy patřili mezi nekalé živnosti, a proto se děti těchto řemeslníků nesměly stát členy cechu. Děti nepoctivých řemesel se nepokládaly za nepočestné, pokud pocházely z manželského lože, mohly tudíž vstoupit i do cechů.  

- vagabundi - sem patřili potulní muzikanti, kejklíři, medvědáři, mastičkáři, brusiči nožů, prostitutky, ocejchované osoby (psanci a uprchlí zločinci), potulní kramáři, žebráci, cikáni a Židé. Všichni patřili mezi neusedlé, neměli tedy svůj domov.

- veřejné služby, které byly spojeny se špínou, trestem a smrtí - hrobníci, soudní a policejní sluhové (biřici), žalářníci, vrátní, pohodní a kati. Jejich vyloučení ze společnosti bylo důslednější než u ostatních skupin. Zástupci veřejných služebníků měli např. privilegium nosit u pasu kord. 

"Nejvýše postavení" v této komunitě byli právě kati, kterým se říkalo mistři ostrého meče, mistři zadní (zadní zběř) či mistři popravčí. Níže než kati stáli pohodní, nazývaní též rasi, jednotáři, výražní či vznešeně drnomistři. Nejníže stáli biřici, jinak nazývaní mistři hole, šatlavní hospodáři či úředně poslové práva rychtářského. 

Jejich živnost byla smluvní, do vsí či měst byli najímáni na dobu určitou a navíc museli magistrátu odvádět každoroční poplatek a předem dohodnuté naturálie (rukavice, kožichy atd.). Po skončení dohodnutého období jim smlouva většinou bývala prodloužena. Při změně svého působiště se nové vrchnosti vykazovaly vysvědčením o dobrém chování a zdatnosti ve vykonávání řemesla. I přesto, že jejich služeb využívalo každé sebemenší město, vesnice nepočítaje, byli tito lidé v očích ostatních obyvatel vyvrheli, se kterými se není radno dávat do spolku. Nikdy nesměli nikoho oslovit první, pokud se s nimi někdo dal do řeči, nesměli se mu dívat do očí, museli stále hledět do země. Při jednáních na radnici musel bezectný předtím, než byl vyzván, aby promluvil, dbát na to, aby stál na svinské či oslí kůži (vydělaná kůže z prasete či osla, která určovala nižší stav). V kostele měli v odlehlém koutě vyhrazenu dlaždici, na které museli stát, nebo s celou rodinou seděli ve zvláštní lavici zastrčené tak, aby na ně nikdo neviděl. V hostinci měli vyčleněn stůl a židli se třemi nohami zpravidla někde v temném rohu šenku, kam nikdo jiný nesedal. Pivo či víno pili ze džbánku bez ucha. Při placení útraty položili peníze na stůl, hostinský na ně foukl a poté je teprve shrábl. Chtěl-li jít člověk nižšího stavu se svou ženou k muzice, musel to nejprve oznámit hostinskému a čekat na jeho povolení. Když chtěl se svou ženou tancovat, museli souhlasit i muzikanti, kteří ale pak hráli jen pro ně. Nikdo jiný kromě "nedotknutelných" netancoval. Po tanci přišla děvčata, podlahu pokropila a následně vymetla. Teprve pak mohli tancovat znovu i ostatní. Členové této komunity se ženili a vdávali převážně mezi svými rody, a tak se dá říci, že byli všichni příbuzní. Navíc se nejednalo o vlastní výběr budoucích manželů, ale o dohodu jednotlivých rodin a jejich představitelů. Z toho vyplývá, že snoubenci nebývali ze stejné, či sousední vesnice, nýbrž mnohdy z veliké dálky a poprvé se viděli až při svatbě. Jen výjimečně se stávalo, že nějaký bezectný uzavřel sňatek s člověkem se ctí (sedlákem či jiným obyčejným člověkem). Zápisy o narození, svatbě a úmrtí, faráři často zapisovali až na poslední stránku, protože jejich jméno nesmělo být mezi jmény poctivých občanů. Vzhledem ke svému stavu nemohli vykonávat řádné cechovní řemeslo, a tak synům v takto snížených rodech nezbývalo nic jiného, než kráčet v otcových šlépějích nebo se stát kočujícími obchodníky, muzikanty, či handlíři. Některé rody založily jakési "rodinné podniky", v nichž se všichni synové pohodného stali zpracovateli produktů z pohodnic - řemenáři, klíhaři, uzdaři, mydláři apod.   

První zmínka o katu jako o povolání nečistém je z roku 995, kdy byla dopadena žena z rodu Vršovců, která se dopustila cizoložství s knězem. Byla předána svému muži, který sám měl na ní vykonat trest smrti mečem, ale zdráhal se trest vykonat, "jako muž poctivý". Načež byla sťata mečem "obecního slouhy". 

Roku 1500 bylo vydáno Vladislavské zřízení zemské, které mělo rozhodující vliv na prostý lid. Páni a rytíři se stali nejen pány statků svých poddaných, ale také pány jejich života. Od této chvíle mohli vykonávat veškerou soudní pravomoc včetně hrdelních rozsudků bez jakékoliv možnosti odvolání odsouzeného ke královským soudům. Do této doby udělovali čeští králové hrdelní právo královským městům a výjimečně předním zemským pánům.

Katovské povolání bylo dědičné, takže po smrti otce na jeho místo nastoupil jeho syn. Syn kata musel v 7 letech odejít do služby k jinému katu jako holomek. Zde sloužil až do dospělosti, kdy složil mistrovskou zkoušku. Poté se vrátil ke svému otci, kde až do jeho smrti sloužil jako starší holomek. Při převodu katovny na syna musel zájemce zaplatit konšelům nemalou finanční částku. Ti si byli totiž dobře vědomí, že potomci katů nemají velký výběr při hledání povolání a že katovské rodiny jsou bohaté. Každý kat byl povinen na sv. Jiří zaplatit pohoštění celé městské radě a odevzdat přestaveným města rukavice z jelení nebo hovězí kůže. Kat měl jednoho holomka (= mladý syn, který neměl vousy, byl holý) a pacholka (byl katu plně poddán). 

Aby nedošlo k tomu, že by počestný občan omylem oslovil nebo pozdravil kata, musel se odlišovat. Od 13. století býval tedy kat odlišen tím, že chodil oděn v rudém oděvu, na hlavě nosil velký černý špičatý klobouk s červenou stuhou. Rudá barva symbolizovala barvu krve, výjimečně měl na sobě žluté kamaše. Jelikož červená barva pobuřovala církev, začala se od 16. století pomalu nahrazovat šedou a později černou barvou. 

Průběh poprav měl svá pravidla. Popravní průvod vycházel obvykle z radnice a vedl jej městský rychtář. Odsouzenec kráčel s biřicem a katem. Měl ruce svázané a na hrdle provaz nebo jiný symbol, který měl naznačit, že ztratil život. Někdy byl odsouzenec vezen na káře. Po celou cestu k popravnímu místu zvonil biřic zvonkem a vyvolával provinění odsouzence. Průvod se obvykle několikrát zastavil, buď aby byl odsouzenec mučen (trhání pásů kůže ze zad), nebo aby jej kněz přiměl k pobožnosti. Na popravišti se rychtář zeptal odsouzence, trvá-li na tom, co vyznal, poté obřadně zlomil dřevěnou hůlku a hodil ji odsouzenci pod nohy. Poté pokynul katu, aby konal svou povinnost.

V případě, že někdo spáchal sebevraždu, kat měl povinnost odklidit jeho tělo. Naložil ho na otevřenou káru a odvezl ho buď brzo ráno nebo pozdě večer "v neslušný čas" na popraviště, kde mu většinou pomocí rýče uťal hlavu. Poté jej buď spálil nebo zahrabal do neposkvrněné půdy popraviště. Vše, co se nalézalo v okruhu popravčího meče od sebevraha, náleželo katu jako odměna. Oděv patřil vždy nejstaršímu z katových pacholků. Pokud si chtěli příbuzní mrtvého některé věci nechat, museli je od kata odkoupit.  

Rod Zelinger se psal též Celinger, Czeilinger, Czelinger, Seeliger, Seliger, Selinger, Selingr, Selinker, Selyger, Yollinger, Szalinger, Zailinger, Zalyngr, Zanykl, Zanylek, Zeilinger, Zeillinger, Zeliger, Zeligr, Zelingr, zelinka, Zelinker, Zelinkr, Zellinger, Zellinker, Zellyger, Zellyngr, Zelyger, Zelygner, Zelygker, Zelygr, Zelygyr, Zelyker, Zelykr, Zelynger, Zelyngker, Zelyngr, Zelynker, Zelynkr, Zenygr, Zenykl, Zenykr či Zeylinger. Tento rod patřil mezi rody katovské, pohodnické a biřické, mimo území Čech se vyskytuje také v Rakousku. 

Nejstarším známým byl Matouš Zelinger (nar. před rokem 1580), okolo roku 1602 byl pohodným v Sobotce, od roku 1602 byl pohodným v Ostrově. Oženil se okolo roku 1602 s N.N. (nar. před rokem 1587 v Sobotce). 

N.N. (nar. před rokem 1610) se provdala za N. Zelingera, se kterým měla syna Jana. Podruhé se provdala v Čáslavi za Krištofa Wolfa. Syn Jan se narodil před rokem 1630 v Čáslavi a zemřel roku 1680 v Kostelci nad Černými lesy na mor, byl pohodným v Kostelci nad Černými lesy v letech 1654 - 1661 a 1666 - 1681), pohodným na Starém Městě Pražském v letech 1672 - 1681, do roku 1664 byl pohodným v Kutné Hoře. Oženil se 29. července 1664 v Novém Městě Pražském s vdovou Kateřinou Mydlářovou, narozenou roku 1632, se kterou měl děti Václava Františka, Annu, Karla a Václava. 

- Václav František Zelinger se narodil okolo roku 1670, zemřel 22. října 1682 v Praze na Starém Městě po dlouhé nemoci.

- Anna Seeligerová se narodila 3. dubna 1673 v Praze na Starém Městě a zemřela okolo roku 1673.

- Karel Seliger se narodil 3. června 1674 v Praze na Starém Městě a zemřel 28. července 1694 v Kostelci nad Černými lesy, kde byl až do své smrti pohodným. Oženil se 7. června 1693 v Poděbradech s Ludmilou Zelingerovou narozenou před rokem 1678, se kterou měl dceru Ludmilu. Ludmila se psala Zelyngr.

- Václav se narodil před rokem 1681. 

Prvním popravčím byl Václav Zelinger narozený před rokem 1615, který zemřel 7. září 1691 v Poděbradech. Byl zvaný Novolyský a mistrem popravčím byl v Poděbradech v letech 1637 - 1670. Oženil se s Dorotou, se kterou měl děti Alžbětu, Jiřího, Jana, Alžbětu, Daniela, Ondřeje, Annu, Kateřinu, Salomenu, Karla Matěje, Jindřicha a Ondřeje.   

Rod byl spřízněn s rody Alt, Altmann (Ulman), Bajer (Bayer), Beránek, Breüer, Brodina, Brückner, Eder, Erneker (Hernegr), Fux (Fix), Gaysler (Gaysller), Grázl (Krazl), Gruber, Holler (Heller), Hemer (Hemmer), Holík, Holoubek, Holub, Hořínek (Horzinek), Hubálek, Husa, Janoušek, Ječný, Jech, Jeřábek, Jiskra, Kaucký, Kocourek, Kollinger (Kollicher), Kounický, Krajina, Krátký, Ledvina, Maczera, Mydlář, Nebřenský, Pauly (Paula), Pečenka, Pírko, Pyskáček (Piskaczek), Růžička (Ruziczka), Sitt, Slavík, Spetr, Steyer, Sviták, Šmidla, Šunda, Těsnohlídek, Tměja, Vašák, Vejlupek (Wejlupek), Vlček (Wlk), Votruba (Wotruba), Wolf. 

Příjmení po otci si museli uchovat první dva synové v pořadí, další si již mohl změnit příjmení na nějakou odchylku. Příjmení byla povinná až od roku 1786.