04. ŘEŽ JAKO REKREAČNÍ OBLAST 

Všeobecně se traduje, že Řež byla za první republiky výletním místem a letním sídlem Pražanů. Pražané od 2. pol. 19. stol. s oblibou vyjížděli za Prahu na "weekend" (tehdy pouze na neděli) nebo na letní byt. Fenomén letních bytů se objevil v 2. pol. 19. stol., kdy se rodiny začaly vydávat na venkov, kde si pronajaly jednu nebo několik místností (to záleželo na podmínkách jak finančních, tak nabídnutých) u místních obyvatel a trávily tam letní čas. Délka pobytu pochopitělně také záležela na okolnostech. Venkovan, pronajímatel, mohl u sebe ubytovat několik rodin během léta, a to jak paralelně, tak i postupně. Bohatší rodiny si pak v oblíbených letoviskách stavěly vily, které pravidelně navštěvovaly. Celý vývoj tohoto fenoménu souvisel nejen s postupným objevováním volného času, ale i s rozvojem dopravy. Ježdění na letní byt se stalo módou středních vrstev, které chtěly navenek ukázat, že na to mají, ale zároveň se jim nedostávalo financí na dovolenou do ciziny. V okolí Prahy tak vzniklo velké množství letních sídel a letovisek, která každé léto čelila náporu Pražanů, zatímco Praha se vylidnila, jak o tom trefně psal Karel Čapek ve svém dopise Olze Scheinpflugové v srpnu 1928: "Z Prahy odjelo veškeré obyvatelstvo, ba i víc, je to téměř mrtvé město, následkem toho se tu dá žít".

Ale jak to vypadalo v Řeži? Ještě ve 2. pol. 19. stol., kdy se z některých vesnic a městeček stávala oblíbená a hojně navštěvovaná letoviska, se v Řeži z toho to pohledu nedělo vůbec nic. Na jaře 1895 obecní výbor pro spojené obce Klecany (Řež s Husincem tehdy patřily pod Klecany) dokonce udělil oběma vsím úlevy ze stavebního řádu s odůvodněním, že jsou malé, nemají průmysl ani silnici a leží mezi skalnatým vrchem a řekou. Dle mínění obecního výboru tedy nebyl žádný důvod se do Řeže přistěhovat, natož, aby sem někdo jezdil na léto a dokonce si tu postavil vilu. K roku 1890 měla Řež pouhých 52 obyvatel a 7 domů, zatímco v Husinci bylo 14 domů a 103 obyvatel. Obyvatelstvo se živilo především zemědělstvím (2 statky v Řeži a 4 statky v Husinci). Až výstavba silnice do Klecan, dokončená v roce 1911, otevřela oběma vsím cestu do světa. Celý projekt stavby trval dlouhých 13 let (od roku 1898), a to především z důvodu obtížného shánění peněz a přesvědčování Klecan, že silnice do Husince a Řeže se jim vyplatí. O důležitosti silnice pochyboval v roce 1905 i okresní úřad a na silnici proto nepůjčil ani korunu. Až v roce 1908, kdy už Klecany svolily, že vykoupí pozemky, které stojí silnici v cestě a kdy se okresní úřad odhodlal půjčit na stavbu 13 000 Korun (Husinec zaplatil 20 000,- a Klecany 2 000,- + výkup pozemků) se projekt stavby silnice konečně pohnul. Tato spojnice do Klecan byla základním předpokladem pro to, aby se Řež mohla stát výletním místem. Do té doby se sem lidé dostali pouze pěšky či povozem po staré cestě nad lomem nebo z vlaku přívozem ze zastávky v Žalově.

A ještě před 1. svět. válkou, můžeme-li věřit letopočtu na štítu domu č.p. 10 (dříve školka, dnes Hoffmannovi), vznikla v Řeži první vila, jejíž využívání přesně odpovídalo letnímu sídlu ze známých letovisek, jaké byly v Roztokách, Černošicích nebo v Senohrabech. Vilu si nechal postavit Alois Srdce, významný český knihkupec a nakladatel.

Po válce došlo k rozkvětu obce. Poté, co se v roce 1921 odpoutala od Klecan a stala se samostatnou obcí Husinec s osadou Řež, přistoupilo obecní zastupitelstvo v roce 1923 k elektrifikaci obce. Tou dobou zde již existovala i firma Silika, cementárna (dnes zde stojí ÚJV), a v důsledku její činnosti přibývalo jak obyvatelstva, tak i domů. Čistě zemědělský charakter obce zmizel a v této době můžeme mluvit o částečně agrární a částečně průmyslové obci. Je ale otázkou, zda tato lokalita nyní mohla lákat Pražany k výletům a k letním pobytům. Jisté však je, že celá řada vil vznikla v Řeži, zatímco Husinec je tímto fenoménem v podstatě netknutý. Přesto se objevuje celá řada zpráv o návštěvě Husince a nikoliv Řeže. Historik Otakar Odložilík tu byl na procházce na konci června 1924 a dotud zamířil na Levý Hradec. Podruhé do Husince zamířil v březnu 1928 při procházce z Kobylis přes Chabry, Klecany a z Husince do Roztok, přičemž si do deníku poznamenal, že "tyto krajiny jsou dosti jednotvárné". Zmínky v jeho deníku svědčí o tom, že takovéto procházky nemusely být výjimkou a byly podnikány i jinými návštěvníky. S návštěvami Husince mohla souviset i pověst, podle které Mistr Jan Hus nepocházel z Husince u Prachatic, ale právě z Husince u Prahy. Tato pověst byla ve 20. letech 20. století odborně diskutována a mohla působit jako lákadlo k výletům. Stanovisko, že Husinec u Prahy je Husovým skutečným rodištěm tehdy hájil i významný historik Josef Pekař, který mimo jiné Husinec také navštívil. Mnohem větší vliv než nějaká pověst měl ale fakt, že v průběhu dvacátých let dostavěný hostinec v Husinci nabízel příjemné posezení a ledasco naznačuje, že hostil i výletníky z parníku jedoucího na trase Praha - Roztoky - Kralupy - Mělník. Nepochybně větší přízni se však těšily konkurenční hostince v Roztokách a Klecánkách, kde parník míval prokazatelně pravidelné zastávky.

Řež oproti tomu přímo vybízela k zakupování pozemků a k výstavbě vil v romantickém záhybu řeky Vltavy. Například pozdější zastupitel Jan Dosoudil poprvé viděl Řež z vlaku, když jel z Prahy do Roudnice nad Labem, a tak se mu zalíbila, že si zde zakoupil pozemek. A nebyl zdaleka jediný, prakticky nezastavěná lokalita lákala i řadu jiných zajímavých osobností, jako byl třeba Jindřich Honzl, režisér v Osvobozeném divadle, který se podílel na hrách a filmech herecké dvojice Voskovce a Wericha. Postupem doby se Řež stávala známější a vily zde rostly jako houby po dešti. Především architektonicky zajímavá je tzv. čínská vila (č.p. 33), kterou si nechal postavit Alfred Guhry, který pracoval před 1. světovou válkou jako účetní v pojišťovně, ale o jeho kariéře za 1. republiky zatím není nic bližšího známo. O propagaci obce se prosazoval i novinář a obecní zastupitel Věnceslav Švihovský, který v roce 1928 vydal první a poslední číslo časopisu Pod Řivnáčem, v němž shrnoval přednosti obce - čistý vzduch, zdravý kraj, krásnou polohu, kulturní vyspělost obyvatel a pořádek. Přestože tento ojedinělý zachovalý pokus nemohl mít žádný větší vliv, protože vyšel pouze v obci a nemohl tedy oslovit širší veřejnost, jasně se v něm zrcadlila snaha dokázat, že právě Řež a Husinec jsou těmi místy, kam stojí za to vyjet s rodinou. Koneckonců, pamětníci se shodují, že Řež byla před 2. světovou válkou plná vil a v létě se to tu jen hemžilo Pražáky (lufťáky). Někdy údajně chodily děti letních hostů a majitelů vil v červnu a v září i do zdejší školy, aby zůstaly co nejdéle v přírodě na venkově, zbytek roku pak opět trávily v Praze. Na pobřeží Vltavy pak údajně existovala i jakási pláž, kam se "lufťáci" chodili opalovat a koupat.

Velkou roli v jejich rozhodnutí bezpochyby hrála lepší dostupnost k černému trhu potravin, který se v souvislosti se systémem potravinových lístků soustředil právě na venkov, kde bylo možno obstarat přece jen více potravin než ve městě. Řada lidí pak zůstala v obci na stálo i po válce. Některé vily však sloužily k celoročnímu obývání již před samotnou válkou, připomeňme alespoň vilu Václava Nebeského (č.p. 29, starosta 1935 - 1941)), Rudolfa Jaroše (č.p. 12), Věnceslava Švihovského (č.p. 9), Antonína Čibery (č.p. 36, starosta 1920 - 1928) nebo barona JUDr. E. Klingera, advokáta, který si údajně postavil vilu č.p. 38 jako své letní sídlo, ale pak zde žil i s ženou a pěti dětmi až do odsunu Němců po roce 1945 (nemusel být odsunut, protože měl rakouské občanství, ale odešel dobrovolně).

Po 2. světové válce prvorepublikový ruch letních hostů ustal. Ve změněných společenských podmínkách ale přesto Řež pokračovala v tradici rekreační obce, a to především v souvislosti s rozvojem chatařství. A jak se zdá, získala ještě větší popularitu než před válkou, kdy přeci jen, i přes velký boom výstavby vil a příjezdu nedělních výletníků, patřila k méně známým a méně navštěvovaným obcím než jiné obce okolí Prahy, jako byly Senohraby, Černošice nebo Řevnice.