Řád templářů

Řád templářů (Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu ) byl jeden z nejmocnějších křesťanských rytířských řádů středověku. S jeho mocí a velikostí se mohl rovnat pouze konkurenční Řád johanitů nebo Řád německých rytířů. Obecně se používají pojmenování templářský řád, rytíři templu či jen templáři. 

Řád byl založen roku 1119 nebo 1120 v důsledku úspěšné 1. křížové výpravy do Svaté země (1096 - 1099). V Levantě, tehdy zvané jako Outremer (Zámoří), vzniklo nové křižácké království, které nemělo dostatek sil k vlastní obraně. U zrodu rytířského řádu stála malá družina evropských rytířů (9 rytířů), kteří měli zájem se v dobytém Jeruzalémě usadit a vést mnišský způsob života, avšak coby bojeschopní muži byli povoláni ke službě jako organizovaná milice. Společným znakem jeho členů se staly bílé pláště, později doplněné o červené kříže, a na krátko střižené vlasy s dlouhými vousy, to aby se odlišili od běžných šlechticů. Byly jim zapovězeny ozdoby i rytířské turnaje. 

Původním posláním řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy k Božímu hrobu na cestě mezi přístavním městem Jaffa a Jeruzalémem po jeho obsazení křižáky. Řád natolik zesílil, že se z původně nepatrné milice potírající bandity stala elitní armáda schopná účastnit se velkých bitev. Počet rytířů se v poli vždy pohyboval v počtu několik desítek nebo i stovek těžkých jezdců, ale běžné oddíly mohly dosahovat tisíců pěšáků nebo lehkých jezdců. Tím se původní poslání řádu rozšířilo o obranu osvobozeného Kristova hrobu (resp. Jeruzalémského království) od tzv. "nevěřících", kterými byli sousední muslimské státy. Templáři se nikdy neúčastnili válek proti křesťanským heretikům, např. křížové výpravy proti Albigenským nebo plenění Konstantinopole během 4. křížové výpravy. 

Později řád o své poslání přišel, když byly všechny křižácké državy v Zámoří dobyty muslimy. Jeho členové se přesunuli do západní Evropy, kde nahromadili díky propracovanému systému bankovnictví velké jmění. Řád byl zrušen v roce 1312 bulou Vox in excelso jako nepotřebný, čemuž jistě dopomohla vážná nařčení z hereze a s nimi související ztráta dobré pověsti. Řád nebyl nikdy obnoven. Vzápětí na něj navázaly nově založené řády ve Španělsku a v Portugalsku, ale žádný nedosáhl jeho velikosti ani mezinárodního rozšíření. Ve Skotsku zřejmě nebylo zrušení řádu uskutečněno kvůli probíhající skotské válce za nezávislost a skotští templáři se sloučili s místními johanity a jako "řád sv. Jana a Templu" vydrželi do reformace.  

V polovině 11. století začaly ze střední Asie na Blízký východ pronikat turecké kmeny, které drancovaly civilizované země. V Džezíře (Mezopotámie = úrodný půlměsíc, území dnešního Iráku, severovýchodní Sýrie, jihovýchodního Turecka a jihozápadního Íránu) se Turci nechali islamizovat a vstoupili do služeb bagdádského chalífy, který se však stal jen loutkou závislou na vůli svých tureckých vezírů a rádců. Ve službách Abbásovců začali Turci útočit na území Byzantské říše  (= Římská říše, centrum křesťanského světa v oblastech východního Středomoří). Turecká vojska se skládala především z lehkých jezdců, což je činilo velmi mobilními a byzantská armáda je jen málokdy dostihla a utkala se s nimi. Proto se byzantský císař Roman IV. Diogenes rozhodl vytáhnout s celou armádou na východ a svést s Turky pravidelnou bitvu. Císařova statisícová armáda se s tureckým sultánem Alpazslanem utkala v bitvě u Mantzikertu, kde byla na hlavu poražena. Říše se porážkou uvrhla do chaosu, zatímco Turci tak mohli vtrhnout do Anatolie, centra byzantské moci, aniž by jim v tom mohl kdokoli zabránit. Turecké kmeny celou Anatolii vydrancovali a spálily, až se z této nejvýznamnější části Byzance stala prakticky poušť. Z porážky u Mantzikertu se císařství již nikdy plně nevzpamatovalo. 

Císař Alexios I. Komnenos, který vybojoval byzantský trůn roku 1081, se snažil Anatolii získat zpět, ale chybělo mu vojsko, neboť byzantští vojáci se často rekrutovali právě z Anatolie. Obrátil se proto na západní křesťanstvo a požádal papeže, aby mu pomohl osvobodit východní křesťany z jha tureckých barbarů a rovněž argumentoval, že muslimové okupují svatá místa křesťanství, čemuž nelze jen nečinně přihlížet. Alexiovi však šlo jen o znovuzískání Anatolie a svatá místa ho zajímala, jen pokud z toho mohla mít Byzantská říše prospěch. 

Papež Urban II., který rovněž po velkém schismatu chtěl zlepšit vztahy mezi západní a ortodoxní církvi, udržoval již od roku 1090 čilou diplomacii s byzantským císařem. Alexios roku 1095 vyslal své zástupce na Urbanův koncil v italské Piacenze, kde Byzantinci vylíčili utrpení východních křesťanů a zdůrazňovali, že turecká hrozba se netýká jen Byzance, ale ohrožuje i západní svět. Přítomní západní biskupové byli otřeseni, a papež Urban začal o jejich žádosti vážně uvažovat. 

Urban II. byl v dobré pozici, protože v minulosti byl opatem kláštera v Cluny, jehož mniši byli nejenom průkopníky církevní reformy, ale také zkušenými organizátory poutí do Svaté země a dobrými znalci poměrů panujících na Východě. Ze své minulosti také dobře rozuměl podmínkám a zájmům šlechty v oblasti jižní Francie, na kterou se při propagaci výpravy do Svaté země soustředil. Urbanova výzva v Clermontu, adresována především jihofrancouzské šlechtě a kázána biskupy a mnichy po celé Francii, měla úspěch a mnozí francouzští velmoži přislíbili účast. K obrovské spontánní odezvě však došlo u nižších vrstev obyvatelstva, podněcovaných fanatickým kazatelem Petrem z Amiensu, zvaným podle oděvu Poustevník. Nadšení pro svatou věc hrálo v jejich konání významnou roli, důležité však byly také materiální a demografické pohnutky, přání získat půdu a bohatství. 

Ozbrojená výprava tohoto druhu do Svaté země byla v křesťanském světě něčím novým. Ani Urban II. pravděpodobně neočekával tak horlivou odezvu, jakou dostal. Jako první se vydaly na cestu do Svaté země křižácké houfy ze severní Francie a Porýní, jejichž značnou část tvořili neozbrojení poutníci. Ti však neměli žádné vojenské zkušenosti a už vůbec ne jakoukoliv kázeň, jediné, čím oplývali, bylo bojové nadšení. To v nich dále podněcoval chudý rytíř Gautier Sans-Avoir - Bezzemek. Přestože se poutníci pohybovali pěšky a jenom ženy a děti se směly vézt na povozech tažených voly, ušli tisícikilometrovou vzdálenost na uhersko-byzantskou hranici za necelý měsíc. Počátkem května 1096 stanuli před byzantskou pohraniční pevností Bělehradem. Tady došlo k prvnímu střetu křižáků s místním křesťanským obyvatelstvem. Vyhladovělá chudina, jíž došly zásoby, začala totiž plenit vesnice po obou stranách hranice, a vyvolala tak několik ozbrojených konfliktů, jejichž důsledkem byli první mrtví. 

Ještě mnohem hůře si cestou přes uherskou zemi počínal houf, který přiváděl Petr Poustevník z Porýní. Dalším negativním jevem se staly rozsáhlé protižidovské pogromy, které rozpoutaly některé křižácké skupiny v německých zemích. Výprava Emerichových křižáků pak skončila na uherské hranici, neboť král Koloman je nechal rozehnat ještě před vstupem do své země. Menší křižácká skupina byla postavena i v českých zemích, pogromy proti Židům tak postihly také Prahu. 

Během léta 1096 dorazily oba francouzské chudinské houfy pod hradby Konstantinopole. Byzantské vládě bylo naprosto zřejmé, že tyto skupiny se nejsou schopny postavit seldžuckému vojsku, ale zároveň nemohla dovolit, aby zůstaly před hlavním městem, kde loupily a sužovaly místní obyvatelstvo. Proto měly být přesunuty na maloasijskou půdu, kde byl pro ně poblíž Nikomédie vybudován opevněný tábor, křižáky nazývaný Civetot. Tady měli poutníci vyčkat příchodu rytířských vojsk. Především francouzští rytíři, kteří přišli s nimi, však nechtěli čekat a pořádali výpravy do okolí Nikomédie. Jejich obětí se většinou stával majetek křesťanských rolníků a rolníci sami. Postupně se jim podařilo proniknout až před Nikáiu, obsazenou Seldžuky, a získat před jejími hradbami značnou kořist. Tato zpráva vyvolala v křižáckém táboře nadšení. Davy nezkušené chudiny vyrazily navzdory varování opatrnějších předáků k Nikáii. Tady je zastihli a rozprášili Turci. Poté vyplenili tábor a pobili většinu jeho obyvatel, děti byly prodány do otroctví. Zbylé křesťany, kterým se podařilo zachránit si život, převezli Byzantinci ke Konstantinopoli a ubytovali je tu, ale zbraně jim raději předem odebrali. V té době zahájila v západní Evropě svoji kruciátu šlechta.      

První křížové výpravy se neúčastnil žádný evropský panovník: římsko-německý císař byl s papežem ve stavu nepřátelství, francouzský král Filip I. byl na clermontském koncilu za bigamii exkomunikován, anglický král Vilém II. Ryšavý se ke křesťanství příliš nehlásil, vládcové skandinávských zemí, které byly v nedávné době christianizovány, byli příliš daleko a španělští králové byli plně zaměstnáni vlastní reconquistou (= znovudobytím). V Toursu, kam byl sezván další koncil, vystoupil papež v březnu 1096 podobně jako v Clermontu pod širým nebem a promluvil ke shromážděnému davu. Postupně projevili zájem o výpravu významní šlechtici. Vedle předem informovaného a s plánem obeznámeného Raimonda z Toulouse se připojil bratr francouzského krále Filipa I. Hugo z Vermandois. Mezi další zájemce o účast na výpravě byl nejstarší syn Viléma Dobyvatele normandský vévoda Robert, dobrý válečník bez státnických kvalit, a flanderský hrabě Robert II. ze severní Francie, jehož otec navázal nadstandardní diplomatické vztahy s Byzantskou říší. Váhavě se přidal Štěpán, hrabě z Blois a Chartres. Vojsko z Lotrinska vedli bratři z rodu hrabat z Boulogne.

Po evropském území táhla křižácká vojska na východ rozdílnými cestami. Armády, které vyzbrojili jednotliví evropští feudálové byly různě početné a hrály se svými veliteli různě důležitou úlohu v nadcházejícím tažení. Uprostřed Jaderského moře křižáky zastihla vichřice, která potopila několik lodí a zbytek zahnala na pobřeží Ilýrie (dnešní západní Balkánský poloostrov). Křižáci měli velké materiální i lidské ztráty. V březnu 1097 byla armáda Huga z Vermandois dopravena na asijskou pevninu, k Nikomédii. Dorazily další jednotky. Křižáci se seskupili a na zelený čtvrtek zaútočili na městskou bránu pod palácem Blachernae. Byzantinci byli dokonale překvapeni, brány však útoku odolaly. Alexios přešel do protiútoku a křižáky rozehnal. Křižáci složili Alexiovi přísahu a vzápětí na byzantských lodích se přesunuli na asijskou pevninu do tábora u Nikodémie, kde byl již se svou armádou Hugo z Vermandois. Robert Normandský se Štěpánem měli s Byzancí velmi dobré vztahy, a tak neváhali Alexiovi rovněž složit přísahu. Během naloďování se ale potopilo několik lodí a do Konstantinopole dorazili až v květnu 1097. Křižáci spolu s byzantským vojskem napadli Nikaiu, mocné řecké město v tureckých rukách.  

V polovině června se turecká posádka v Nikáii vzdala Byzantincům, nicméně i křižáci získali bohatou kořist a otevřela se jim cesta do nitra Malé Asie. Po celou dobu byli vystaveni nejen neustálé hrozbě vojenských útoků, ale také úmornému vedru, na jaké nebyli v Evropě zvyklí, trpěli žízní i hladem. Muslimy rozděloval mocenský zápas sunnitských Seldžuků s šíítskými Fátimovci a soupeření jednotlivých tureckých vládců. Hlavními nepřáteli křižáků se však stali Turci. Fátimovská diplomacie uvažovala o rozdělení území - Sýrie měla připadnout křižákům, Palestina pod nadvládu Egypta. Křesťanští bojovníci se však vypravili do dalekých krajů proto, aby osvobodili Svatou zemi z rukou nevěřících, a to, zda ji drží bojovnější sunnitští Turci nebo tolerantnější šíítští Arabové pro ně nehrálo žádnou roli. 

Nezměrné úsilí, které křižáci vyvinuli během namáhavého tažení Anatolií, bylo v roce 1098 korunováno prvními úspěchy. Na křižáky pohlíželi jako na osvoboditele, tak byl založen první z křižáckých států. Bylo typické, že v jeho čele stanul potomek významného šlechtického rodu, jenž byl druhorozeným synem, a proto doma neměl vyhlídky získat větší podíl z rodinného dědictví. 

Po dvou letech křižáci konečně stanuli před hradbami Jeruzaléma. V horkém červnovém počasí a při nedostatku potravin a čerstvé vody zamítli velitelé možnost dlouhodobého obléhání města a rozhodli se pro přímý útok. Dne 15. července 1099 po krátkém obléhání Jeruzalém padl. Boží hrob se dostal zpět do rukou křesťanů. Dobytý Jeruzalém byl křižákům vydán v plén, zajatci se přitom stali obětí masakru, podle zpráv, které zanechali křesťanští i arabští kronikáři, kradli, zabíjeli a dopouštěli se strašlivých zvěrstev. Dobytí Jeruzaléma znamenalo pro většinu křižáků dovršení výpravy. S bohatou kořistí se vraceli do Evropy. Jen někteří zůstali ve Svaté zemi a založili na dobytém území čtyři křižácké státy.  

Po dobytí Jeruzaléma účastníky 1. křížové výpravy a po ustavení Jeruzalémského království došlo k nárůstu počtu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí  nebyly cesty v království i v blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům. Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě do Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z Tyru a Aškelonu. Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce 1119 nebo 1120, přestože kronikář Vilém z Tyru uvádí rok 1118. 

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl první velmistr řádu Hugo z Payns svědkem potvrzení výsad johanitů jeruzalémským králem Balduinem II. Od svého vzniku se templáři těšili přízně krále, patriarchy, ale i významných poutníků jako byli například Fulko V. z Anjou, který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo Hugo I. ze Champagne, který se v roce 1125 stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě.

Vyvrcholením templářské mise v Evropě bylo na koncilu v Troyes v lednu 1129, kde Hugo z Payns popsal neformální zásady a skutky bratrstva. Řád se nejdříve přidal k řeholi sv. Augustina. O rozmach řádu a uznání řehole na koncilu v Troyes roku 1129 se významně zasloužil opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux sv. Bernard, který templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba tisícům mužů. 

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve Svaté zemi. Před odjezdem 2. křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří. Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barres stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva. Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli. Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard  z Barres. Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškelon. 

Význam Gazy se ukázal při konečném dobytí města, ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Aškelonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu. V 70. a 80. letech 12. století působilo na východě asi 600 rytířů a 2 000 seržantů. Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii. 

Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen, pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda, Robert ze Sablé.

Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili templáři vládce Damašku Ismá'íla. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260 - 300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři. 

V pol. 60. let 13. století zahájil mamlúcký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další hrad Chastel-Blanc a teprve dalšího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří se sultánem Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265 - 1271) se sultánu Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace ve Svaté zemi. 

V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty ve Svaté zemi, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce). 

Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem Jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci (= Řád rytířů špitálu sv. Jana v Jeruzalémě neboli Řád johanitů či hospitalitů neboli Řád maltézských rytířů) museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta. 

Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě, a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Blízkém východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění. 

V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. největší řádovou základnu na evropském Západě Templ, hlavní oficiální sídlo řádu ovšem zůstávalo až do jeho zániku na Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků základní hodnotou řádu staly právě peníze. Pařížský, ale i londýnský Templ sloužily jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované (právo azylu), které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.   

Moc a bohatství řádu samozřejmě popuzovaly světské panovníky. Proti templářům od roku 1307 začal vystupovat i francouzský král Filip IV. Sličný. Jako důvod uvedl, že mu templáři údajně odmítli přispět na jeho válečné výlohy. Do jaké míry to byla záminka a do jaké míry skutečný důvod, lez těžko posuzovat, každopádně důvodů k zakročení proti této mocné síle bylo více než dost. Templáři byli bohatí a samostatní, nepodléhali světské moci ani biskupům a sloužili pouze zájmům papeže. Je tedy možné, že posloužili jen jako prostředek králova boje proti papežskému stolci a svrchovanosti papeže nad světskými panovníky, zároveň představovalo velké pokušení možnost převzít jejich majetek. Filip IV. Sličný se rozhodl využít klesající popularity templářů a uskutečnil plán navržený jeho rádcem Vilémem z Nogaretu, který spočíval v postupné diskreditaci tohoto řádu. 

Řád uzavřený před okolním světem přirozeně obklopovalo mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k obviněním, která byla proti řádu vznesena mnohdy neprávem. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a sodomie. Francouzský král se snažil přimět papeže, aby templáře exkomunikoval, což ale odmítli přes značný nátlak jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči templářům (jakož i s řadou dalších požadavků vůči církvi). Právě tento papež později přesunul sídlo papeže do Avignonu (který sice v té době nebyl součástí Francie, ale italský básník Francesco Petrarca v této souvislosti hovořil o "avignonském zajetí"). 

Je pravděpodobné, že se templáři dozvěděli o přípravách útoku proti svému řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností však je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do portugalských a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny. 

Ráno v pátek 13. října 1307 (odtud nešťastný pátek třináctého) začalo rozsáhlé zatýkání templářů v celé Francii. Zároveň byl veškerý templářský majetek převzat královými zplnomocněnci. Rytíři se ale nepostavili na odpor a bylo tak zatčeno na 5 000 rytířů včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale nařízení se setkalo jen s malým ohlasem. 

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití útrpného práva. Postava Jacquesa de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži 12. května 1310. Přestože většina prelátů shromážděných na koncilu ve Vienne, který měl rozhodnout o osudu řádu, se zrušením templářů nesouhlasila, byl zrušen papežskou bulou Vox in Excelso datovanou 22. března. Rozhodnutí o zrušení bylo zveřejněno 2. dubna 1312. Majetek zrušeného řádu měl být převeden na johanitský řád. Z majetku řádu ale mělo být vyplaceno 200 000 livrů jako odškodné francouzské královské pokladně za údajně vzniklé ztráty. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffreoy de Charnay, kteří byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Po krátkém údivu, který mezi soudci jejich popření viny vyvolalo, nařídil král Filip IV., aby byli ještě téhož dne Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay upáleni. 

Dosud není jednoznačně dořešeno, zda bylo obvinění templářů z hereze oprávněné a nakolik bylo založeno na skutečných poměrech v řádu. Během mučení se někteří templáři doznali k homosexuálním praktikám a uctívání "hlavy", jakož i existenci tajemství označovaného jako Bafomet či Baphomet. Vůdcové řádu ovšem později tato přiznání popřeli. Popření původní výpovědi bylo automaticky považováno za opětovné upadnutí do kacířství, a proto byli popraveni. Mnozí historici proto neberou vynucená přiznání templářů v úvahu, jako ostatně nelze brát v úvahu ani jiná doznání, vynucovaná ve všech dobách útrpným právem. Jiní historici naopak předpokládají, že šlo o nepochopení tajných templářských rituálů, které pocházely z dob křížových výprav a které se odehrávaly za "zavřenými dveřmi". Tyto rituály měly zahrnovat popření Krista a trojnásobné poplivání Kříže, stejně jako líbání zadku mistrů. Podle Barbary Fraelové, která se podílela na nalezení vatikánských dokumentů) měly tyto akty simulovat pokoření a mučení, kterým mohli být křižáci vystaveni v případě zajetí muslimy. Jejich účelem bylo naučit nového člena řádu popřít víru jen myslí, ale ne srdcem. Ve výpovědích templářů se fráze učinil jsem to jen myslí, ale ne srdcem objevuje často. Teorie Fraelové se ovšem neshoduje s realitou, protože zajatí templáři byli obvykle nuceni zapřít svou víru a přijmout islám, na což zajatci z řad templářů a johanitů většinou nepřistupovali, takže bývali zpravidla popravování, v lepším případě uvězňováni. Jiní se domnívají , že se jednalo pouze o cvičení jakéhosi duchovního zápasu, nebo podle sv. Bernarda z Clairvaux (který prvnímu velmistru Hugovi z Paynsu sepsal pověstný spis De Laude Novae Militiae neboli Chvála Nového rytířstva) měl templář bojovat proti pozemským nepřátelům, nýbrž i proti nadpřirozeným bytostem (démonům) a sobě samému. 

Podle templáře Roberta z Torteville zavedl tyto zvyky v řádu velmistr, který byl v sultánově zajetí, na příkaz sultána. Tento popis odpovídá na velmistra Gérarda de Ridefort, který byl skutečně v zajetí sultárna Saladina a jako jeden z mála templářů byl vykoupen zpět, ale ani to nezní moc přesvědčivě, neboť smlouva či přísaha s nekřesťanem přestává okamžitě platit, pokud je učiněno pokání. Navíc tyto zvyklosti, které se měly v řádu údajně dít, nepřipomínají nic z toho, co pochází z Blízkého východu.