Rod Anzenbacherů pochází ze stejnojmenné obce Anzenbach, která je součástí tržního města Berchtesgaden. Pravděpodobně již od konce 14. století byl Anzenbach 1. kostelním obvodem "Urgnotschaft" v regionu Berchtesgaden na jihovýchodě Bavorska, obklopeným Berchtesgadenskými Alpami a ohraničený jako poloostrov rakouskou spolkovou zemí Salcbursko. 

Od roku 1380 tvořil jádrovou oblast berchtesgadenské císařské prelatury a pozdější nezávislé říše Berchtesgaden. Po třech změnách vlády byl Berchtesgaden v roce 1810 připojen k Bavorskému království a Berg se stal v roce 1812 součástí obce Salzberg. Od roku 1817 do roku 1818 se Anzenbach stal na jeden rok součástí obce Gern, než se znovu stal součástí obce Salzberg až do 31. prosince 1971. V průběhu správní reformy v Bavorsku byla obec Salzberg dne 1. ledna 1972 začleněna do Berchtesgadenu, čímž se Anzenbach stal součástí obce neboli Gnotschaftem (= kostelem) tržního města Berchtesgaden. 

Kníže-probošt Jakob Pütrich (1567 - 1594) nechal v Anzenbachu postavit Meierhöfe Dietfeld a Rosenhof, který vznikl z bývalého Pfannhausu (= solnice). Třídílná nemovitost Rosendorf, podle nápisu na zdi postavená v roce 1576, z níž byla po zchátrání zbořena kočárovna, je v současné době zcela rozebrána a bývalá stájová stodola je přestavována na denní stacionář (školku). 

V roce 1574 nechal Pütrich postavit malý rekreační zámeček Etzerschlössl asi 430 m severně od Rosenhofu v Gnotschaft Vordergem a vybavil jej vzácným borovým obložením a uměleckými kamny. Se svými deseti místnostmi byl Etzerschlössl také dočasně otevřen občanům jako útočiště v době ohrožení epidemií; později přešel na různé vlastníky. Naposledy sloužil jako dětský domov, dokud nebyl v roce 1960 zbourán. Etzermühle (mlýn), který byl součástí zámečku, byl také již jako zchátralý zbořen, se nacházel u výtoku Gerer Bach a byl jednou z "nejstarších romantických staveb v zemi".    

Kdo ale byli předkové Pavla Anzenbachera narozeného v Plasech? Část rodu Anzenbacherů se v blíže nezjištěnou dobu dostala do západních Čech. Prvním známým byl František Anzenbacher.  

1. František Anzenbacher

František Anzenbacher se narodil blíže nezjištěného dne a roku na blíže nezjištěném místě. 

Stejně tak nevíme ani datum a místo sňatku, víme ale, že se oženil s blíže neztotožněnou Jenoféfou. Původ tohoto jména, které znamená matka rodu, ploditelka života je nejasný, pravděpodobně je ale starogermánský nebo galský. Svatá Jenovéfa je uctívána římskokatolickou církví jako patronka Paříže.   

2. Ignác Anzenbacher 

Narodil se na blíže nezjištěném místě blíže nezjištěného dne okolo roku 1774 rodičům Františkovi Anzenbacherovi a Jenoféfě.  

Ve svých 30 letech se dne 6. srpna 1804 v Radnici č.p. 40 oženil s 27 letou Rozálií Siebertovou.

Rozálie Siebertová se narodila okolo roku 1777 na blíže nezjištěném místě. Jejím otcem byl krejčí z Parhy Karel Siebert a matka Terezie, dcera Bernarda Kabáta. Z knihy pokřtěných víme, že poslední dítě v Radnici č.p. 40 se narodilo v březnu 1798. Dům byl tedy pravděpodobně až do roku 1804 prázdný a Ignác Anzenbacher jej pro svou novou rodinu mohl koupit.

Město Radnice leží v okrese Rokycany v nadmořské výšce 382 m.n.m. v Plaské pahorkatině. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1336, kdy byly Radnice prodány králem Janem Lucemburským Petrovi z Rožmberka spolu se Zbirohem, Týčkem, Mýtem a Újezdem. Roku 1418 získalo město privilegium od Oldřicha z Rožmberka, které kromě jiných zlepšení přineslo i zrušení práva odúmrtí. Roku 1478 Radnice odkoupili Jaroslav a Zdeslav ze Šternberka. Tím se poprvé dostali Sternbergové do spojitosti s Radnicemi. Ale ještě koncem století prodali Radnice Pešíkům z Komárova. Za nich došlo též poprvé k rozdělení města na dvě části mezi členy rodiny. Někdy před rokem 1541 získal Radnice Drslav Černín z Chudenic. Dočasně sice došlo ke spojení, ale později má město opět dvě vrchnosti.  Roku 1570 povýšil Maxmilián II. na přímluvu Jana Černína z Chudenic městečko na město a povolil pečetit červeným voskem. Poprvé došlo ke spojení s březinským panstvím. Po Bílé hoře byly Radnice Černínům zkonfiskovány a získal je Jan z Klenové a Janovic. Za Třicetileté války bylo město několikrát vypleněno. Za Ludmily Konstancie z Bubna a Litic došlo k přestavbě kostela na náměstí. V roce 1758 získal panství Jan Nepomuk Šternberk. Za jeho vlády zde byly často ubytovány vojenské oddíly. Roku 1790 se stal majitelem Jáchym ze Šternberka. Ten sem také roku 1806 přivedl jako faráře významného českého obrozence Antonína Jaroslava Puchmajera. Zde také vznikla myšlenka propagovat český jazyk a literaturu pomocí čtenářských společností. První taková vznikla roku 1818 pod protektorstvím Kašpara ze Šternberka. Český název Radnice je používán od roku 1854.

V roce 1587 zde byl založen městský pivovar, zrušen byl až roku 1945. Roku 1865 zde byl založen Šternberský pivovar a ten byl zrušen až v roce 1959. Ve 20. letech 20. století zanikly sklárny na výrobu dutého skla a broušení váz a podnosů. Je zde kostel svatého Václava z roku 1720, vedle kterého stála i barokní zvonice, která ale shořela při požáru města v roce 1848. Dále je zde kaple Navštívení Panny Marie na Kalvárii, postavená roku 1745 na náklady Jana Václava z Bubna a Litic dle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Nedaleko kaple stojí barokní poustevna, ke kapli vede Křížová cesta tvořená 14 kamennými sloupky na trojdílném podstavci z roku 1883. Ještě o něco starší je kaple svaté Rozálie se hřbitovem - údajně postavená roku 1713 a upravená roku 1836 po požáru v roce 1835. Dále se zde nachází i synagoga a židovský hřbitov. Dalšími památkami jsou zámek z roku 1673 vystavěn Malovci. Dvůr lemovala po stranách nižší jednopatrová křídla s pokračováním do přízemních hospodářských stavení. Od počátku 19. století, po výstavbě zámku v Březině, se stává sídlem hospodářské správy panství. Od roku 1827 je v přízemí hostinec U orla. Roku 1849 zámek vyhořel, část byla zbořena. Od roku 1945 je majetkem města, v sousedním domě sídlí městské muzeum. 

Panství Radnice a Darová s ještě rozestavěným zámečkem Březová zdědil po Jáchymu ze Šternberka jeho bratr Kašpar Maria hrabě ze Šternberku, který se narodil 6. ledna 1761 jako páté a poslední dítě Jana Nepomuka ze Šternberka a Anny Josefy hraběnky Krakovské z Kolovrat. Byl to jeden z nejvýznamnějších přírodovědců 1. pol. 19. století, specializoval se na botaniku, geologii a paleontologii. V letech 1820 - 1832 se jeho blízkým přítelem stal německý básník a spisovatel Johann Wolfgang Goethe. Posledním jeho projektem bylo prodloužení Lánské koněspřežky, která z Prahy - Kladna - Stochova - Lán měla pokračovat přes Zbečno, Zvíkovec, Liblín, Radnici až na Plzeň. A také uspořádání 15. kongresu německých lékařů a přírodovědců v roce 1837. Hrabě ze Šternberku zemřel téměř slepý, po několika mrtvicích na svém březinském zámku ve svých 77 letech dne 20. prosince 1838. 

Z matrik víme, že Ignác Anzenbacher byl "wundartz", což byl dřívější termín používaný od středověku až do 2. pol. 19. století pro chirurga - léčitele, který působil jako chirurg (chirurgus). Jaký byl ale rozdíl mezi chirurgem a ranhojičem, internistou?

Chirurgové byli vyučení u holiče nebo lazebníka se závěrečnou tovaryšskou zkouškou. Některé procedury byly povoleny pouze pod dohledem nebo na základě pokynů učeného lékaře. Akademičtí lékaři (medici) však sami žádné chirurgické zákroky neprováděli. Chirurgie byla v té době považována za řemeslný výcvik na univerzitách s malým ohledem nebo dokonce odsuzována. Někteří chirurgové byli ale specializováni na určité výkony. Hlavním úkolem chirurgů byla péče o vnější rány, abscesy, nádory, hemeroidy, popáleniny a křečové žíly, prováděli operace šedého zákalu, operace močového měchýře a kýly, ošetřovali zlomeniny kostí a trhali zuby. Kromě toho prováděli amputace a vyráběli protézy. Občas měli další příjem tím, že pracovali jako holiči. Na přechodu ze středověku do novověku nesli hlavní břemeno lékařské péče právě chirurgové. 

V závislosti na regionálních charakteristikách byli organizováni do cechů - lazebníci, holiči a chirurgové. Holiči či lazebníci také prováděli odběry krve a léčili zlomeniny kostí, výrony, čerstvé rány, bolesti zubů a celkové vnitřní nemoci. Holiči pracovali také jako zubaři a lékárníci. Holiči byli méně společensky uznávaní než chirurgové, často se jim dokonce říkalo šarlatáni, i když na rozdíl od chirurgů znali léky. Lazebníci často provozovali také lázně. Chirurgům bylo zakázáno provozovat interní lékařství. Odborná příprava chirurgů byla běžná až do 2. pol. 19. století. V Bavorsku se v roce 1843 celá tehdejší lékařská věda (interna, chirurgie a porodnictví) spojila s akademickým lékařem na plný úvazek. 

V Rakousku byly za Marie Terezie založeny ústavy pro lékařsko-chirurgickou přípravu chirurgů, protože akademických lékařů bylo příliš málo na to, aby poskytovali lékařskou péči obyvatelstvu. Tyto školy vznikaly v hlavních městech těch rakouských krajů, kde nebyly univerzity nebo jen univerzity bez lékařské fakulty. Tyto vzdělávací instituce poskytovaly venkovskému obyvatelstvu chirurgy po více než 100 let. Tato studia trvala zpočátku dva roky, později tři roky. Od roku 1777 byly hodiny anatomie pro chirurgy povinné. V 19. století byl nastaven kurz moderní medicíny a bylo překonáno dělení na vnitřní lékařství a chirurgii. V roce 1873 byly chirurgické školy uzavřeny. Doktorem se člověk mohl stát pouze akademickým studiem. Po mnoho let praktikující chirurgové v Rakousku nadále převyšovali počet lékařů s doktoráty z univerzit. Po uzavření chirurgických škol jejich počet přirozeně postupně klesal, až v roce 1937 dosáhl nuly. 

Ranhojič neboli felčar byl ve středověku praktický ošetřovatel a medik. Prováděli často pouštění žilou, které bylo velmi rozšířenou léčbou. Ve válečné medicíně byla častým zákrokem amputace. Univerzitně vzdělaní lékaři se v té době omezovali na diagnostiku nemocí a předpis léků, praktickou chirurgii považovali za podřadnou práci. Hippokratova přísaha dokonce praktikování chirurgie zapovídala slovy: "Nebudu (lidské tělo) řezat, ani ty, kdo trpí kameny, a tento zákrok přenechám mužům, kteří takové řemeslo provádějí."

V Radnici č.p. 40 se Ignácovi a Rozálii narodili:

- 22. července 1805 dcera Anna Marie Anzenbacherová, která však zemřela po necelém měsíci svého života dne 16. srpna 1805 

- 19. prosince 1806 syn Jan Anzenbacher, byl to lékař (ranhojič) u hraběte Wurmbranda v Bocnu a člen prvního čtenářského spolku Puchmajer a Matice České, ve svých 47 letech se dne 24. července 1854 oženil s 35 letou Františkou Riedlovou z Liblína č.p. 2,  zemřel ve svých 76 letech dne 12. května 1884 v Radnici

- 7. listopadu 1808 syn Josef Ignác Anzenbacher, u jehož křtu byl farář Antonín Jaroslav Puchmajer

- 3. září 1810 dcera Anna Rozálie Anzenbacherová, u jejího křtu byl farář Antonín Jaroslav Puchmajer

- 29. dubna 1812 syn Karel Vojtěch Anzenbacher, který byl sládkem knížete Metternicha v Plasech, zemřel ve svých 81 letech dne 4. října 1893