35. PRAHA a ČESKÉ ZEMĚ ZA TŘICETILETÉ VÁLKY

I když se Třicetiletá válka chýlila ke konci, hlavní město Prahu nejtěžší boje teprve čekaly. Švédové vtrhli do Prahy v půl třetí ráno dne 26. července 1648 a město obléhali až do začátku listopadu. Přesto Pražané dokázali město ubránit. Ztráty na majetku a i na životech byly ale značné. Vraťme se ale na začátek.

Za první významnou událost, která bezprostředně předcházela válce v Českých zemích a která veškeré dění odstartovala, bylo považováno uzavření dvou evangelických kostelů v Broumově a v Hrobě v prosinci roku 1617. České nekatolické stavy hodnotily tyto události jako porušení Majestátu o náboženské svobodě z roku 1609 a jako projev rekatolizačního úsilí. 

Majestát na náboženskou svobodu známý též jako Rudolfův majestát byla listina vydaná 9. července 1609 císařem Rudolfem II. Tato listina potvrzovala svobodu náboženství v Českém království. Zároveň potvrzovala Českou konfesi (= společné vyznání víry, které předložily české nekatolické stavy na zemském sněmu), kterou Rudolfův otec Maxmilián II. slíbil pouze ústně, a to v roce 1575. Jedinou legální konfesí (= vírou) vedle katolicismu byl v českých zemích před rokem 1575 utrakvismus (stoupenci se označovali jako utrakvisté či kališníci), který vzešel z husitství a trval až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře. Utrakvismus byl právně upraven basilejskými kompaktáty (=ujednání mezi basilejským koncilem a zástupci husitských Čech a Moravy, vyhlášena byla 5. července 1436), formálně se mu museli přizpůsobit i luteráni (=křesťanské protestantské vyznání vycházející z odkazu a teologie Martina Luthera), též označovaní i jako evangelíci či protestanti. Jednota bratrská, jedna z protestantských církví působících v českých zemích, byla zakázaná. 

Na základě těchto událostí svolali do Prahy do Karolina na dny 5. - 11. března 1618 sněm nekatolických stavů, ve kterém se nejvíce angažoval Jindřich Matyáš Thurn a kde se ostře proti porušování náboženských svobod protestovalo.

Jelikož tento protest pražští místodržící Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic odmítli, obrátili se čeští stavové na samotného císaře Matyáše. Císař jim však ve svém prohlášení ze dne 21. března 1618 zakázal jakékoli další protesty včetně svolávání dalších sjezdů pod pohrůžkou trestu. Česká nekatolická šlechta reagovala na toto prohlášení svoláním nového sjedu, který se konal od 21. do 23. května 1618 opět v pražském Karolinu a opět v čele s Matyášem Thurnem. Stavové jasně prohlásili, že výtky nejsou namířeny proti císaři, ale proti jeho místodržícím. Císař Matyáš a jeho dvůr však plně své zástupce podporoval. Proto byla na den 22. května 1618 svolána tajná schůzka v domě pánů Smiřických ze Smiřic na Malostranském náměstí. Zde bylo domluveno, že podniknou násilné kroky právě proti Slavatovi a Martinicovi. Tím mělo být jejich vyhození z okna České kanceláře. Stejný trest měl pak postihnout i sekretáře této kanceláře Pavla Michnu, ten však v předvečer akce uprchl do Vídně. V dalším kroku ujednali vytvoření vlády třiceti direktorů (10 pánů, 10 měšťanů a 10 rytířů), která bude řídit další politický vývoj, a vytvoření vlastního bojeschopného vojska, přičemž se počítalo i se zahraniční pomocí.  Mezi hlavní protagonisty radikální skupiny patřili jednak zástupci jednoty bratrské, a to Václav Budovec z Budova, Václav Vilém z Roupova a Albrecht Jan Smiřický, kteří měli určité politické plány a záměry, a na druhé straně zástupci vojenské části opozice, a to již zmiňovaný Jindřich Matyáš Thurn, Linhart Colona z Felsu a Oldřich Vchynský z Vchynic, kterým šlo především o upevnění společenského postavení a o jejich hmotné zajištění.

V osudný den 23. května 1618 odpoledne se zástupci české nekatolické šlechty, rytířů a měšťanů vydali směrem k Pražskému hradu. Vzhledem k atmosféře, která v tyto dny panovala, byli dobře ozbrojeni. V kanceláři byli zastiženi čtyři místodržící, Adam ze Štemberka, Děpolt Matouš z Lobkovic, Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic. První dva zmínění patřili k umírněným katolíkům a stavové je trestu ušetřili a vyvedli je z místnosti. Se Slavatou a Martincem provedli krátký proces a vynesli nad nimi rozsudek. Oba dva zmiňovaní páni byli spolu se svým písařem Filipem Fabriciem vyhozeni z okna České kanceláře. I přesto, že stavové vyhodili místodržící se záměrem usmrtit, zázrakem všichni pád ze šestnáctimetrové výšky přežili. Události, které se tento den staly, vešly nejen do českých, rakouských a německých dějin, ale také do dějin evropských. Zprávy o pražské defenestraci se velice rychle šířily jak po Praze, tak po všech evropských zemích, zejména veliký ohlas měla akce v Nizozemí, v Anglii a u protestantských říšských knížat a stavů. Tuto událost můžeme považovat za začátek třicetiletého evropského konfliktu.

Pražskou defenestrací vstoupily české nekatolické stavy do otevřeného boje proti habsburské monarchii. Podle plánu bylo na sněmu 25. května 1618 zvoleno třicet direktorů. Mezi nejznámější zástupce panského stavu patřili Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Vilém z Lobkovic a Václav Vilém z Roupova, jenž byl postaven do čela direktoria. Mezi významné zástupce stavu rytířského patřili Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Bohuslav z Michalovic a Petr Mylner z Mylhauzu. Královská města byla pak zastoupena čtyřmi delegáty Starého města pražského, třemi delegáty Nového města pražského, a po jednom měli zastoupení Menší město pražské, Kutná hora a Žatec. Namísto České kanceláře byla ustanovena Kancelář českých direktorů, která převzala veškeré její funkce a její správa byla dána do rukou Petra Mylnera z Mylhauzu. Do čela stavovské armády se postavil Jindřich Matyáš Thurn a Linhart Colona z Felsu. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem byla vláda třiceti direktorů rozpuštěna.  

Císařem a vídeňským dvorem byly pražské události brány jako útok na habsburskou vládu, a proto na doporučení radikální strany, jejíž členy byli vedle Ferdinanda Štýrského také nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic, sekretář bývalé České kanceláře Michna a španělský vyslanec Oñate, Matyáš přistoupil k masivnímu zbrojení. Morava, Slezsko a obojí Lužice se na protihabsburskou stranu postavila až v květnu roku 1619. Radoslavu ml. z Vchynic a Petru Mylnerovi z Mylhauzu se podařilo uzavřít konfederaci se stavy v Horních a Dolních Rakousích. Pokus o získání Uher a zabezpečit tak jihovýchodní hranice českého státu dopadly nejhůře. Zmocněnec Ján Jesenský Jesenius, vyslaný v červnu 1618 k jednání do Bratislavy, byl zajat a vězněn. Vojenská spolupráce byla domluvena s knížetem sedmihradským Gáborem Bethlenem až o rok později. Habsburkové museli spoléhat pouze na země pod vládou Ferdinanda a arciknížete Maxmiliána (Štýrsko, Korutany, Tyroly, Istrie a tzv. Přední rakouské země) a počítali samozřejmě s pomocí Španělska, španělského Nizozemí, papeže, katolické Ligy a s pomocí polského krále Zikmunda III. Čeští stavové měli přislíbenou pomoc Falce, Protestantské unie a Nizozemí. 

Na první boje na českém území se nečekalo dlouho. Velké vojenské problémy působily českým stavům města Plzeň a České Budějovice, jejichž katoličtí občané odmítali podvolení nekatolickým stavům a zůstávali věrni císaři. Stavovská armáda, pod vedením Matyáše Thurna, zabrala významné strategické město Český Krumlov, odkud vyhnala císařské posádky, a obsadila také důležité cesty a místa na trasách do Bavorska a Rakouska v okolí Českých Budějovicích, jež se mu nepodařilo dobýt. První část císařské armády rychle odpověděla a pod vedením Jindřicha Duvala hrabě Dampierra, který se již dříve osvědčil v boji proti Turkům a Benátčanům, vypravila jednotku na pomoc obléhaným Budějovicím. Druhá část císařské armády, zatím pod vedením plukovníka Jana Esebia Khuena a nazývaná "habsburskou trestnou výpravou", postupovala v srpnu od Znojma k Jihlavě a Polné. Vojsko nenarazilo na sebemenší odpor, jelikož ke všeobecnému překvapení vyhlásila moravská stavovská reprezentace neutralitu. Na začátku září se armáda dostala až k Čáslavi, kde již pod vedením hraběte Buqoye obsadila Pelhřimov a Německý Brod. U Čáslavi tehdy proti sobě stály dvě armády, které bojem testovaly opevněné postavení protivníka, palbou si vynucovaly výhodnější pozici a pokoušely se o obchvat nepřítele. Podobné manévrové, unavovací boje byly na přelomu 16. a 17. století obvyklé na velkých bojištích v Uhrách i v Nizozemí. Nakonec však k otevřenému boji nedošlo, císařská armáda se z stáhla a na první bitvu Třicetileté války se muselo ještě počkat.

Tou můžeme považovat obléhání Plzně datované na 19. září 1618 - 21. listopadu 1618. Plzeň obléhal pluk o dvoutisících mužích pod velením Arnošta Mansfelda, který byl do služeb českých stavů přijat 30. srpna 1618. Tento pluk byl financován na náklady Savojska a Benátek, jakožto podpora českých šlechticů. V říjnu bylo podnikáno mnoho drobných střetů a výpadů mezi plzeňskými obránci a plukem. Finální boj se ale udál dne 21. listopadu 1618, kdy Mansfeldovi žoldnéři překonali rozstřílené hradby a postupovali k obrannému zátarasu v centru města, který ve večerních hodinách úspěšně zdolali. Tři dny na to Mansfeld slavnostně vstoupil do města a stal se jeho pánem. Získání města Plzně do rukou nekatolických stavů znamenalo výhodné postavení pro další útok, kterého však nebylo využito. Další bitvou války byla bitva u Lomnice probíhající dne 9. listopadu 1618. Ustupující jednotky císařské armády pod vedením generála Buquoye byly poraženy početnou stavovskou armádou a jen zázrakem nebyla císařská armáda zdecimována. Vojenské události roku 1618 hovořily ve prospěch stavovských vojsk. To se ovšem už nedá říct o roce 1619. Za první důležitý okamžik roku 1619 můžeme označit veliké zbrojení habsburské armády, která tím získávala nad armádou českou převahu. Především poskytnutí španělských peněz na naverbování armády z Valonů ze Španělského Nizozemí a Němců z Tridentska ovlivnilo události druhé poloviny roku 1619.

Druhým důležitým okamžikem byla smrt císaře Matyáše a zvolení jeho nástupce, nekompromisního Ferdinanda II., císařem. Ačkoli byl roku 1617 zvolen českými stavy českým králem, čeští stavového ho v srpnu 1619 sesadili. Na jeho místo jmenovali Fridricha Falckého, vůdce protestantské Unie a falckého kurfiřta, známého pod jménem Zimní král. 

Koncem května 1619 podnikla stavovská armáda důležité vojenské tažení pod vedením Matyáše Thurna s cílem dobít Vídeň. Thurnovi se však nepodařilo využít moment překvapení a dal císařským vojskům prostor k mobilizaci. Obléhání Vídně skončilo 13. června 1619 a armáda se dala na ústup do Čech. Následujícím zlomovým okamžikem byla bitva u Záblatí, dne 10. června 1619, jež znamenala první vojenský úspěch císařských vojsk na českém území. V této bitvě sehráli hlavní roli dva vojevůdci, na české straně to byl Arnošt Mansfeld a na straně protivníka generál Buquoy, a podruhé se spolu střetli v bitvě, kde byl tentokrát úspěšnější generál Buquoy. Pomocí lsti a momentu překvapení byl téměř celý Mansfeldův pluk zničen a sám Mansfeld si stěží zachránil život. Touto bitvou se císařští dostávali pomalu, ale jistě do ofenzivy. Padl Týn nad Vltavou, Hluboká, Rožmberk a Nové Hrady. Morálku českých velitelů zvedla až porážka císařských vojsk pod vedením Dampierra na jižní Moravě. Druhé tažení na Vídeň se konalo na podzim 1619, opět bylo vedeno Matyášem Thurnem a opět bylo úspěšně odraženo. Stejným výsledkem dopadlo i tažení třetí, konané ke sklonku roku 1619. Českofalcká armáda Matyáše Thurna byla definitivně poražena nedaleko Vídně v červenci následujícího roku.  

Události roku 1620 nabraly rychlý spád. Císař dosáhl na začátku roku příměří se sedmihradským vévodou Gáborem Bethlenem a v červnu oficiálně vyhlásil trestnou výpravu proti Fridrichu Falckému. Současně přestala prakticky fungovat i Protestantská unie, jelikož většina protestantských německých knížat se odmítala zapojit do boje. Císařská vojska a jejich spojenci pomalu postupovali a obsazovali strategické pozice. V září téhož roku bylo zahájeno tažení na Prahu. Císařská armáda, pod vedením generála Buqouye, a ligistické jednotky, pod vedením generála Jana Tserclaea Tillyho, společně postupovala a 7. listopadu stála obě vojska před Prahou. Následujícího dne 8. listopadu 1620, se konala bitva na Bílé hoře. Porážka stavovského vojska měla za následek faktické zhroucení povstání, přičemž samotný boj trval dvě hodiny. V době bitvy byl český král Fridrich Falcký na Pražském hradě. Následujícího dne vstoupil generál Buquoy vítězně do Prahy a Fridrich "uprchl" do slezské Vratislavy, odkud se pokoušel řídit další odboj.

Již 5. února 1621 nařídil Ferdinand II. zadržení všech představitelů třicetičlenného direktoria a jejich vyslanců. Hromadné zatýkání probíhalo dne 20. února, kdy všichni páni a rytíři byli uvězněni v tzv. Bílé věži na Pražském hradě a měšťané na radnicích pražských měst. Byl vytvořený speciální soud, který měl rozhodnout o osudu všech zatčených. Dne 5. dubna 1621 byl vynesen rozsudek nad těmi, kteří se procesu osobně neúčastnili, jelikož opustili zemi. Jednalo se o jednoho z vůdců povstání Václava Viléma z Roupova, nejvyššího purkrabího Bohuchvala Berku a Jindřicha Matyáše Thurna. V tomtéž měsíci byli nadále posmrtně odsouzeni nejvýznamnější představitelé povstání, jako Linhart Colona z Felsu, Albrecht Jan Smiřický či Oldřich Vchynský. K veřejné popravě, která se konala 21. června 1621 a stala se symbolem oficiálního konce české války, bylo odsouzeno 29 představitelů stavovského odboje a z toho 27 popraveno - 3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů.

Vítězstvím na Bílé hoře se také otevřela cesta k úplné rekatolizaci Českých zemí. Jelikož otázky víry byly v této době i politickou záležitostí, bylo nekatolictví považováno za něco, co jde proti císaři. Proto jedinou možností bylo přistoupit na katolickou víru a nebo odejít do vyhnanství. Od roku 1621 bylo systematicky znemožňováno protestantskému duchovenstvu působit. Nejdříve byli vyhnáni všichni čeští knězi hlásící se k České konfesi, o rok později byli taktéž vyhnáni i němečtí luteránští kněží a byl zapovězen kalich. Poté se přistoupilo i k ostatnímu lidu. Násilná rekatolizace měla za následek velkou emigraci české šlechty, zámožného měšťanského obyvatelstva, uprchlíků z královských měst a komorních statků. Velká část emigrace se usazovala především ve Slezsku, Slovensku a v Lužicích, ostatní se pak rozutekli na všechny strany (Sedmihradsko, protestantská německá knížectví, Nizozemí, Anglie a Skandinávie). Dalším důsledkem habsburského vítězství byly obrovské konfiskace majetku. Propadlo jim 905 panství a statků, 220 domů a 41 vinic. Všechny tyto statky byly prodávány především prohabsbursky orientované katolické šlechtě, jak domácí, tak cizí (hlavně německé, vlašské a španělské), a to za zlomek jejich skutečné hodnoty. Císař počítal s tím, že nabytý majetek z prodeje zkonfiskovaných statků bude použit na další vedení války. Mezi nejvíce obdarované a nejbohatší šlechtice patřili Jan Oldřich Eggenberg, který vlastnil ohromný majetek v jižních Čechách, generál Karel Buquoy a Albrecht z Valdštejna, který vlastnil statky v severních Čechách. 

Dne 18. ledna 1622 bylo v Praze vytvořeno mincovní konsorcium, jež získalo výsadu k ražbě mincí. Účastnil se ho Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna, Pavel Michna z Vacínova, holandský bankéř Jan de Witte a židovský bankéř Jakub Bassev. Konsorcium nahradilo původní mince mincemi s nižším obsahem stříbra, a tak byly mince znehodnoceny. Za tzv. dlouhou minci, jak se nové minci říkalo, skupovali tito šlechtici zabavené statky a půdy za zlomek jejich původní hodnoty, čímž si přišli na obrovské jmění. Činnost konsorcia měla být ukončena o 14 měsíců později, avšak trvala až do prosince roku 1623, kdy došlo ke státnímu bankrotu a dlouhá mince byla znehodnocena. Valdštejnovi se koupí mnoha panství a půdy povedlo vytvořit velký územní celek, do kterého spadala města jako Frýdlant, Liberec a Jičín a v březnu 1623 bylo toto území prohlášeno za vévodství svaté říše římské národa německého.

Po bojích na českém území se hlavní dějiště, společně s vedoucími představiteli stavovského odboje, přesunulo především do severního Německa. Část protestantských knížat se vzdala a podepsala v dubnu 1621 dohodu o dodržování všech císařských rozkazů. O měsíc později ukončila svoji činnost Protestantská unie. Moravská šlechta se habsburské moci podřídila, výjimkou bylo panství Lukov a Vsetín (Valaši). K prvnímu střetu došlo v červnu 1621 u Nového Jičína. Díky porážce císařských žoldnéřů se otevřela cesty na Uhry. Moravští spojenci zůstali na Moravě a ohrožovali nepřátelské oddíly v Brně, Olomouci a Kroměříži. V září se podařilo dobýt Hranice, v říjnu Holešov a dále úspěšně obsadili hrad Helfštýn a město Lipník. K velice ráznému vojenskému tažení proti habsburským vojákům se rozhodl sedmihradský kníže Gábor Bethlen, který v srpnu 1623 vyrazil posílený četnými tureckými a tatarskými oddíly na moravské hranice, kde se utkal s jednotkami Valdštejna a Montenegra, které zatlačil k Hodonínu a obklíčil. Turecké a tatarské oddíly však plenily města, což zapříčinilo nevoli drobné šlechty, měšťanstva i Valachů, k Bethlenovi se nepřipojili a koncem listopadu bylo mezi oběma stranami dohodnuto příměří.

V roce 1624 se uskutečnilo mnoho jednání o případném spojenectví proti Habsburkům, k uzavření dohody mezi Anglií, Dánskem, Nizozemím a dolnosaskými stavy proti katolickým protivníkům došlo až 9. prosince 1625. Do čela koaliční armády byl zvolen Petr Arnošt Mansfeld. V čele císařské armády stanul Albrecht z Valdštejna a v čele ligistické armády Jan T. Tilly. Valdštejn postavil armádu čítající až 100 000 mužů, zároveň ji sám financoval. Soustředil se kolem Chebu a odtud se ve dvou vlnách vypravil do Lipska. Po tažení do Dánska se Valdštejn stal jedním z nejbohatších mužů na německém území, a to se stalo trnem v oku Maxmiliánovi Bavorskému a německým kurfiřtům. Albrechta z Valdštejna proto v srpnu roku 1630 sesadili z velení císařské armády a do čela jmenovali generála Tillyho. Během dánské války se na českém území uskutečnilo několik povstání. Ferdinand II. vyhlásil 10. května 1627 pro Čechy a 10. května 1628 pro Moravu "Obnovené zřízení zemské". Tímto potrestal české stavy za účast na odbojích, české království zbavil všech práv a ta od této doby náležela pouze císaři, pouze on mohl tuto ústavu měnit a obnovovat. Mezi hlavní změny oproti dřívějšímu stavu patřilo ustanovení o absolutní dědičnosti českého trůnu pro habsburský rok, hlavní místo v zemském sněmu zaujímalo duchovenstvo a jen panovník mohl jmenovat zemské úředníky, jenž mu byli plně podřízení. Katolictví prohlásil za jediné možné státní náboženství a němčina byla na všech úřadech zrovnoprávněna s češtinou. Dotýkalo se to i života poddaných. Tento dokument zakazoval stěhování a svatby bez souhlasů jejich vrchnosti, což znamenalo uzákonění nevolnictví. 

Švédsko se to Třicetileté války zapojilo již v bojích v roce 1628. V případě obsazení města habsburskou armádou by císař získal kontrolu nad celým pobřežím, což představovalo jak pro Dánsko, tak pro Švédsko, jisté ohrožení. Dne 6. března 1629 byl vydán císařem Ferdinandem II. tzv. restituční edikt, který navrátil katolické církvi všechny její hmotné statky násilně zabavené protestantskými knížaty a městy a obnovil tím náboženský stav z roku 1555, tedy z doby před Augšpurským mírem. Rozsáhlé konfiskace majetku se dotkly velikého počtu obyvatel a na straně protestantů vypukly nepokoje, kterých zanedlouho využil právě švédský král Gustav II. Adolf. Dalším důvodem vstupu Švédska do války byla nepochybně touha po mocenských a územních ziscích. Země oficiálně vstoupila do války v červenci roku 1630, kdy se král Gustav II. Adolf vylodil na severoněmeckém ostrově Usedom a ihned zabral města Štětín a Stralsund. Významným spojencem se kromě protestantských braniborských kurfiřtů, sasko-výmarských knížat, Brém či saského kurfiřta Jana Jiřího stala také Francie, která se zavazovala velkou finanční pomocí. 

První boje války začaly v květnu 1931 v Magdeburku. Město bylo půl roku obléháno prohabsburskou armádou pod vedením plukovníka Pappenheima a po spojení se s vojskem generála Tillyho město společně dobyli, vypálili a vyplenili. Právě hrůznost této bitvy a zacházení s občany Magdeburku bylo důvodem, že se výše zmiňovaní němečtí šlechtici přidali na stranu Švédska. Porážka Tillyho armády u Breitenfeldu v září téhož roku vyvolala velké zděšení a císař Ferdinand II. byl přinucen vyjednávat s Valdštejnem o návratu do čela habsburských vojsk. Ten nabídku přijal a v prosince roku 1931 se opět stal vrchním velitelem císařské armády. Sasko-švédské vojsko se rozdělilo, Gustav táhl do Durynska, obsadil Franky a dostal se až do Dolní Falce, zatímco saská armáda v čele s generálem Arnimem měla podle plánu obsadit slezské území. Sasové nejprve táhli na Lužici, ale následně začali ustupovat přes Šluknovský výběžek a Děčín do Čech. Bez většího vojenského odporu zabírali města, nejprve Šluknov a Děčín, postupně pak obsadili Ústí nad Labem, Teplice a Litoměřice. Úspěšně pak pokračovali přes Roudnici, Mělník až ke Slanému a Praha se jim vzdala bez boje dne 15. listopadu 1631. Společně se saskou armádou se do Čech vracel velký počet protestantských emigrantů v čele s Jindřichem Matyášem Thurmem a Václavem Vilémem z Roupova. Do země se vraceli jak protestantští šlechtici, např. generál Jan z Bubna, bývalý moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína, tak i měšťané a protestantští kněží, kteří následně vyhnali z Prahy především jezuity. Po rychlém obsazování Čech a Prahy panovala mezi emigranty bujará nálada. Ti šlechtici, jejichž bývalé zkonfiskované statky ležely na území okupovaném Sasy, si svůj majetek zabrali zpět a dosavadní majitele vyhnali. Exulanti převzali politickou moc a úřady, od čehož se však Sasové distancovali. Ze Staroměstské mostecké věže byly také sundány hlavy popravených účastníků stavovského povstání a byly důstojně pohřbeny na tajném místě.

Generál Tilly podlehl zranění z bitvy u Donauwörthu, Maxmilián byl nucen opustit svou zemi. Dne 25. května 1632 Valdštejn obsadil Prahu a vyhnal saské oddíly i ze zbytku českého území, poté táhl směrem na Sasko, kde v říjnu obsadil Lipsko. Opět nastaly nové konfiskace a tresty. Ze země byli opět vyhnáni protestantští kněží, šlechtici a měšťané. Dne 16. listopadu 1632 byla mezi oběma armádami rozhodující bitva u Lützenu, ve které Gustav II. Adolf padl. Začátkem roku 1633 se Valdštejn tajně sešel se zástupci české emigrace, kteří se ho snažili přesvědčit, aby přešel na jejich stranu a pomohl jim ve válce proti císaři. V květnu téhož roku mu byl předán dopis, ve kterém mu zástupci nabízeli českou korunu a žádali ho o přechod na stranu protihabsburskou. Na dopis Valdštejn nikdy neodpověděl. Valdštejn táhl s vojskem do Slezska, kde v září uzavřel mír se Saskem a porazil švédské pluky v bitvě u Stínavy. Se zajatými švédskými generály, mezi kterými byl i Jindřich Matyáš Thurn, jehož ale propustil, se odebral do Plzně. Na základě intrik, pomluv a tajných schůzek, se vídeňský dvůr postavil proti Valdštejnovi, dne 24. ledna 1634 vydal císař dekret, kterým Valdštejna uvolnil ze svých služeb a vrchním velitelem jmenoval svého syna Ferdinanda III. spolu s generálem Gallasem. Valdštejn odešel do Chebu, kde byl 25. února 1634 spolu s jeho hlavními veliteli generálem Iowou, hrabětem Kinským a generálem Trčkou, zavražděn. 

Silná císařská armáda postupně obsadila Řezno a Donauwörth, kde se spojila s armádou španělskou a na začátku září 1634 svedla rozhodující a poslední bitvu švédské války. Drtivým způsobem habsburská armáda porazila Švédy u města Nördlingen. Postupně obsazovala města na řekách Rýn, Neckar a Mohan. 

Rokem 1635 se do Třicetileté války aktivně zapojila i Francie. Do této doby jen vyčkávala a poskytovala protihabsburským jednotkám finanční pomoc. Prostřednictvím kardinála Richelieu a jeho vyslanců se snažila navázat diplomatické vztahy s evropskými státy, jež stály proti Habsburkům. V únoru 1635 byla uzavřena aliance se Spojenými provinciemi nizozemskými, která byla namířena proti Španělskému Nizozemí, o čtyři měsíce později uzavřela dohodu se Švédskem o společném postupu proti rakouským a španělským Habsburkům. K Francii se přidaly malé italské státy Parma, Modena, Savojsko a Mantova. Roku 1636 se císařští generálové Gallas a Piccolomini se svými oddíly dostali až k Paříži, španělské vojsko obsadilo pevnost u města Amiensu a Bavoři došli až k městu Champiègne. Francouzi však velice rychle zareagovali a všechny útoky se jim podařilo odrazit, ba i postoupit na území Německa do měst Erfurt a Lipsko. Francouzská vojska, pod vedením knížete Bernharda, pronikla až k pevnosti Breisach, jež byla považována za významný strategický bod v dalším tažení jak na sever, tak na jih, dále pak pronikla do Alsaska, které celé dobyla. Švédům, v čele s generálem Banérem, se podařilo porazit habsburské vojsko u Saské Kamenice a roku 1639 postoupili až na území Čech. 

Švédská okupace Českých zemí započala v polovině roku 1639 a v podstatě s menšími přestávkami trvala, ať už v Čechách, na Moravě či Slezsku, až do konce války. Jako první se svým vojskem vstoupil do Čech generál Banér, který postupoval od severozápadních Čech směrem na Prahu. Dobře opevněnou Prahu se mu však nepodařilo dobýt, a tak jeho armáda postupně obsazovala okolí města, Brandýs nad Labem, Starou Boleslav a celou oblast Polabí. I přesto, že se Banér stavěl do pozice osvoboditele, jeho vojsko zacházelo s obyvatelstvem nevybíravě. Pro Čechy nastalo asi nejhorší období třicetileté války. Švédské oddíly, které zemi okupovaly až do jara 1640 a které měly pod kontrolou kromě jižní části země celé Čechy, postupně plenily a vypalovaly všechna města, městečka a vesnice, jenž jim při jejich loupeživých válkách stála v cestě. Armáda pak dále postupovala do Slezska, kde obyvatele stihla stejná katastrofa jako ty české. Nevyzpytatelný generál Banér se ovšem opět rozhodl obrátit do Čech a znovu se pokusil dobýt Prahu.

Císař Ferdinad III. odvolal vrchního velitele svých vojsk neschopného generála Gallase a na jeho místo povolal svého bratra Leopolda Viléma. I přesto, že jeho bratr nebyl voják, ale duchovní hodnostář, dařilo se mu s císařskou armádou z jara roku 1640 švédská vojska postupně vytlačovat pryč ze země. Nejdříve úspěšně vyhnal švédské jednotky z Kolína a Nymburka. Banér se svými jednotkami ustupoval přes Litoměřice, Mělník do Brandýsa nad Labem, dále k České Lípě a dále pak do Saska. Císařské vojsko osvobodilo Čechy od Švédů na jaře 1640.

Po Banérově smrti v roce 1641 se vrchního švédského velení ujal generál Lenhart Torstensson. Ten se rozhodl se svou armádou vypravit opět směrem k Českým zemím a na jaře roku 1642 pronikl přes Slezsko na Moravu a v červnu obsadil město Olomouc, které se až do konce války stalo opěrným bodem švédské moci ve střední Evropě. Švédové se setkávali také s velkou podporou obyčejného obyvatelstva, které je pravidelně zásobovalo potravinami. Na zimu 1642 - 1643 byly na Moravě ponechány jen švédské malé oddíly a Torstensson se vypravil s armádou na sever do Holštýnska, kde vedl válku proti Dánům. Válka byla ukončena až po roce a půl, kdy obě strany podepsaly 13. srpna 1645 mírovou dohodu v Brömsebru. Švédsko tím získalo dva výhodně položené ostrovy Ösel území, která izolovala přístav Göteborg a zabezpečilo si tím spojení se západoevropskými zeměmi a obchodními partnery. Po vítězství pokračovala švédská vojska zpět do Německa, kde v listopadu 1644 porazila u Magdeburku saskou armádu generála Gallase. Následně v bitvě u Jankova dne 6. března 1945 Torstensson rozprášil i armádu bavorskou. Torstenssonovým odvoláním zpět na sever se snažil využít vídeňský dvůr. Císařská armáda získala znovu na území Moravy převahu a moravští spojenci Švédů byli potrestáni. Švédská vojska vzala Moravu ještě jednou útokem a v roce 1645 se pokusila dobýt Brno. Avšak ani po čtyřech měsících obléhání se nepodařilo město zlomit. Morava až do konce války zůstala rozdělena na dvě části. Jedna oblast spadala pod nadvládu švédských vojsk a druhá císařských. V září 1645 saský kurfiřt Jan Jiří se Švédskem příměří. 

V posledních letech války se nedařilo ani jedné straně získat významnou převahu. Proto se od roku 1644 ve vestfálckých městech Osnabrück a Münster začaly vést diplomatické rozhovory. Na jaře vznikla předběžná dohoda, podle které měly být náboženské, právní a majetkové poměry v Evropě uvedeny zpět do stavu jako byly k 1. lednu 1624. S tím ale zásadně nesouhlasilo Švédsko zastupující i zájmy českých exulantů, kteří se během války do země uchýlili. Došlo by totiž k faktickému potvrzení výsledků bělohorské bitvy a exulanti by ztratili poslední naději na návrat. Švédská delegace proto trvala na navrácení poměrů až před rok 1618. Vzhledem k tomu, že v roce 1648 švédská armáda ovládala značnou část Čech a Moravy, ustrnula jednání na mrtvém bodě. Podpis mírové smlouvy byl odložen a diplomaté přenechali prostor naposledy vojákům.

Až v roce 1648 podnikli Francouzi a Švédové větší výpad do Bavorska a do ostatních habsburských zemí. Pomalu protivníkovu armádu vytlačili až k Augšpurku, kde se v květnu strhla bitva u Zusmarshausenu a kde císařské vojsko utrpělo velkou porážku. Švédská armáda se pak neúspěšně pokusila dobýt Vídeň. Poslední válečnou akcí bylo obsazení části Prahy Švédy v červenci 1648, tentokrát však pod velením generála Jana Kryštofa Königsmarcka. Vysloužilý císařský voják Arnošt Ottovaldský se dostal po svém zmrzačení v bojích do tíživé finanční situace a Švédům proto nedaleko Chebu nabídl své cenné informace. S generálem Königsmarkem uzavřel dohodu, že mu pomůže dobýt Malou Stranu a Hrad bez ztráty jediného muže. Nedávno totiž ve městě půl roku pobýval a znal tak veškeré slabiny jeho opevnění, které se navíc mnohde opravovalo. Königsmarck sebral asi dva a půl tisíce vojáků a s vidinou bohaté válečné kořisti tak zamířil rovnou na Prahu. Diplomatům by tím Švédsko zároveň poskytlo argument ve prospěch svých požadavků. Vše navíc podporovali čeští exulanti, kteří tvrdili, že české obyvatelstvo toužebně očekává osvobození z moci Habsburků. Ve městě bylo tou dobou jen asi tisíc dvě stě vojáků valdštejnského pěšího pluku. Velitelem pražské posádky a současně i vrchním vojenským velitelem v Čechách byl polní maršál Rudolf hrabě Colloredo z Wallsee. Varování, že se k Praze blíží nepřátelské oddíly, sice dostal, stráže v branách města ale měly rozkaz pouze zpřísnit kontrolu všech nově příchozích. Oddíly generála Königsmarka se ale přes Čechy přesunovaly jenom v noci a šly velmi opatrně. Asi třem stovkám Švédů se tak i díky informacím od Ottovalského podařilo dne 26. července 1648 v půl třetí ráno překonat rozestavěnou zeď za břevnovským kapucínským klášterem a pronikli přes hradby. Překvapenou hlídku snadno zlikvidovali a jednotkám Königsmarka otevřeli Strahovskou bránu. Vojáci rychle opanovali Hradčany i Malou Stranu, kde obsadili i malostranské mostecké věže. K úspěchu přepadové akce přispěla i malá bdělost stráží. Shodou okolností totiž v Praze zrovna probíhaly oslavy nedávné císařovy svatby, na které přijela i bohatá česká šlechta. V malostranských palácích kvůli tomu padlo do švédských rukou kolem dvou stovek osobností, které se musely draze vykoupit.

Byl mezi nimi i pražský arcibiskup kardinál Harrach nebo nejvyšší purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic. Polní maršál Colloredo unikl jen díky tomu, že v noční košili opustil svůj palác a loďkou se nechal přepravit na pravý břeh Vltavy. Obsazením mosteckých věží a přívozu bylo přerušeno spojení s pravobřežní částí města a znemožněn příchod posil. Na Staré Město se ale švédská vojska nedostala, protože Pražané rychle spustili mříž na Staroměstské mostecké věži Karlova mostu, který od té doby usilovně bránili. Švédové se zkusili přebrodit u Vyšehradu, ztroskotali tu ale na odporu podolských vorařů.

Praze ovšem tehdy velmi pomohla chamtivost vojáků. V prvních třech dnech se útočníci místo obléhání města vrhli především na rabování. Na pravém břehu Vltavy se tak mezitím zformovala obrana pod velením polního maršála Colloreda, který měl ovšem k dispozici jen 1 200 vojáků. Do zbraně proto byla povolaná městská milice v počtu asi čtyř tisíc mužů. Dalších 750 mužů tvořila takzvaná studentská legie, složená z univerzitních studentů a profesorů. K valdštejnskému pluku se postupně přidaly i další oddíly, sestavené narychlo z pražských kněží, šlechtických služebníků a nakonec i ze šlechticů samotných. Colloredo povolal do Prahy i pluky od Vlašimi, z Budějovic a Tábora. Malé skupiny vojáků dorazily z Loun, Mělníka, Litoměřic a dalších míst. Zhruba do konce července tak celkový počet obránců Prahy dosáhl asi na osm tisíc mužů. 

Königsmark měl jen dva tisíce dragounů. Začal proto město ostřelovat ukořistěnými císařskými děly a čekal na posily. Snaha o první dobytí Prahy ztroskotala, a to přesto, že město téměř žádná děla nemělo. Švédové kvůli několikadennímu plenění propásli moment překvapení a odhodlaní Pražané kladli tvrdý odpor. Zklamali tak očekávání českých exulantů, kteří si mysleli, že budou "osvoboditele" ze Švédska vítat. Švédská vojska ale už tou dobou řádila v Čechách i na Moravě a lidé si bez ohledu na náboženství bránili hlavně svůj majetek a životy. I tak přišla Praha během třicetileté války asi o třetinu obyvatel. Pražany, v jejichž čele stál staroměstský primátor Mikuláš Turek z Rosenthalu, nezlomily ani kanony, ani posily pěti tisíc mužů švédského polního podmaršálka Wittenberga, které do Prahy dorazily 30. července. Tehdy začal druhý pokus o dobytí města. 

Většina bojů dosud probíhala na Karlově mostě a v jeho okolí. Noví vojáci se ale utábořili u Vysočan. K dosavadní frontě tak přibyla další, probíhající po linii opevnění Nového Města a Vyšehradu. V následujících čtyřech dnech sice pobořilo švédské dělostřelectvo hradby kolem Horské brány nedaleko dnešní křižovatky U Bulhara, hradební zeď se jim ale prolomit nepodařilo. Na začátku srpna bylo Wittenbergovi jasné, že Praha snadná kořist rozhodně nebude, a proto se se svým vojskem přesunul ke Zbraslavi a později dál na jih, kde viděl snadnější možnost, jak získat další majetek. Nepovedl se tak ani druhý pokus o dobytí Prahy. Königsmark město dál ostřeloval děly, hradby ale neprolomil. Stejně jako Wittenberg proto v září soustředil pozornost na loupeživé výpravy do neobsazených oblastí Čech. Wittenberg dobyl a vydrancoval mimo jiné Tábor nebo Český Krumlov, Königsmark obsadil Děčín.

Pražané si tak mohli krátce vydechnout, doplnit zásoby a stavbou valů a obranných linií město připravit na další obléhání. Wittenberga u Horšovského Týna zastavil císařský generál Zikmund Myslík z Hyršova, a tak se koncem září vrátil opět do Prahy, kam navíc 4. října dorazilo i dalších šest tisíc Švédů pod velením následníka trůnu falckrabího Karla Gustava. Začal tak už třetí pokus o dobytí města. Boje byly velmi úmorné a kruté. Do poloviny října pronikli švédští vojáci přes poničené hradby do města. V dalším postupu jim ale bránily zdi zahrad a improvizovaná polní opevnění. Karel Gustav následně vyzval Prahu ke kapitulaci. S městem se ale nedokázal dohodnout na podmínkách, a tak boje dál pokračovaly. Opět se ale zhroutily na houževnaté obraně. Švédsko už navíc nechtělo hájit zájmy národa, který místo vítání osvoboditelů od katolických Habsburků urputně kladl odpor. V sobotu 24. října 1648 byl proto podepsán Vestfálský mír se Švédy v Osnabrücku a s Francií v Münsteru, který s konečnou platností rozhodl, že Čechy zůstanou katolické a habsburské. Zatímco Evropa konečně slavila toužebný konec války, do Prahy zpráva o podpisu míru nedorazila a tvrdé boje zuřily dál. Dne 24. října dokonce začal generální útok, do kterého se vrhly čtyři tisíce švédských pěšáků a dva tisíce opěšalých jezdců podporovaných dělostřelectvem. Švédům se podařilo částečně proniknout až k Jindřišské věži a obránci museli na několika místech ustoupit. Stále se ale mohli krýt obrannými liniemi, které stihli ve městě vybudovat hned čtyři. K poslední linii se Švédové nikdy nedostali. Útok se ve dvě hodiny odpoledne zhroutil a vojáci se stáhli zpět do zákopů. V těžkých bojích se zvláště vyznamenaly oddíly pražských studentů. 

Oznámení o skončení války přišlo do Prahy až na konci října. Karel Gustav se proto zaměřil hlavně na zisk co největší válečné kořisti a město vyzval ke kapitulaci. Po zamítavé odpovědi nařídil 30. října poslední útok. Vojákům se už do boje příliš nechtělo a podle toho i výpad dopadl. Praha se tak zachránila na poslední chvíli. Začaly totiž docházet zásoby, a střelného prachu zbýval dokonce pouze jediný sud. Švédská vojska se začala z města pomalu stahovat až 1. listopadu. K podpisu příměří došlo 29. listopadu 1648 v provizorní stavbě uprostřed Karlova mostu. Poslední švédští vojáci ale Prahu opustili až v září 1649. 

Pro české exulanty dopadla bitva o hlavní město a následný Vestfálský mír neslavně. Jan Amos Komenský si už 1. listopadu 1648 posteskl švédskému kancléři Oxenstiernovi, že "... je počátkem moudrosti jíti sami do sebe a žalovati na vlastní nedostatek kajícnosti... a na netečnost vůči sobě samým, kteří jsme - musím to přiznati - o sebe nedbali a chceme, aby se za naší dřímoty o naši věc starali jiní..." V Praze se naopak slavilo. Dne 6. listopadu 1648 probíhaly děkovné bohoslužby v Týnském chrámu a na přilehlém Staroměstském náměstí. Na stejném místě, kde před sedmadvaceti lety padly hlavy těch, kdo tuto válku rozpoutali. 

Učitel Václav František Kocmánek popisuje konec války v Praze takto:

"Nařízen od vrchnosti duchovní jest půst na poděkování Pánu Bohu, že nás z těch ukrutných a naší krve žádostivých rukou nepřátelských vysvoboditi ráčil. K tomu cíli slavná procesí (při níž všichni duchovní řádové, generální osoby, Jejich Milosti páni místodržící a velmi mnoho obecného lidu se scházelo) z Nového Města z kostela svatého Jindřicha do Starého Města do kostela Týnského se držela. Toho dne ve známost bylo uvedeno, že v Münsteru pokoj zavřín a utvrzen jest, z čehož nemalá radost mezi lidem povstala."

Švédi sice Prahu nedobyli, levý břeh města ale vyplenili. Předpokládá se, že si tehdy odvezli majetek za přibližně 12 milionů zlatých. Nejcennější kořist prohlásil Königsmark za majetek státu a nechal ji poslat přímo do Stockholmu. Šlo o velkou část sbírky císaře Rudolfa II., z níž bylo mimo jiné ze šesti stovek obrazů do Švédska odvezeno přes čtyři stovky děl včetně obrazů od Michelangela, da Vinciho, Raffaela, Tiziana nebo Dürera. Jen zázrakem se zachránilo slavné Dürerovo dílo Růžencová slavnost. Zmizely i vzácné rukopisy a knihy, které se daly snadno přepravovat. K nejvzácnějším patřila takzvaná Stříbrná bible (Codex argenteus) - rukopis ze 6. století, který obsahuje gótský překlad bible ze 4. století. Nyní je kniha vystavena ve švédské Uppsale. Zřejmě nejznámější je pak takzvaná Ďáblova bible (Codex gigas). Největší rukopisná kniha světa je také stále majetkem Švédska. České republice se ji přes opakované snahy nepodařilo získat zpět. Do Prahy se kniha vrátila na přelomu let 2007 a 2008. O zapůjčení požádal v roce 2005 tehdejší premiér Jiří Paroubek během návštěvy Švédska. Zaručil se, stejně jako při zahájení výstavy jeho nástupce Mirek Topolánek, že jde jen o půjčku, ne o snahu o restituci válečné kořisti. Zástupce švédské Národní knihovny tehdy nicméně další případné zápůjčky vyloučil. Kniha tak zřejmě byla v Česku naposledy.

Z Hradu byly během Třicetileté války odvezeny i bronzové sochy od Adriana de Vries z paláce Albrechta z Valdštejna nebo strahovská či rožmberská knihovna, jejíž jádro je stejně jako Ďáblova bible dodnes v Královské knihovně ve Stockholmu. Naprostá většina uloupených knih ale později při požáru paláce a knihovny ve Stockholmu shořela. Málem tak skončila i Ďáblova bible, která byla v poslední chvíli vyhozena z okna třetího poschodí. Prasklé desky knihy dodnes tuto událost připomínají.

O návrat uměleckých děl se neúspěšně snažili mnozí čeští představitelé. První, komu se povedlo část knih ve Švédsku vykoupit, byl již ve 2. polovině 17. století císařský vyslanec ve Stockholmu Antonín Jan Nostic. V roce 1792 se vypravil za ukradenými spisy do Švédska i Josef Dobrovský. Malou část vzácných listin se podařilo získat zpět do vlasti v 19. století zásluhou moravského historika Bedy Dudíka. V roce 2014 je Moravský zemský archiv v Brně poprvé po 140 letech ukázal veřejnosti. Do Prahy se nicméně vrátila jen malá část kořisti, zejména archiválie.

Naopak pozitivním důsledkem švédského obléhání Prahy bylo vybudování lepšího opevnění města. Stavební práce začaly v roce 1654 a trvaly několik desetiletí. Při té příležitosti se rozhodlo i o osudu Vyšehradu, který byl definitivně proměněn v citadelu bez civilního obyvatelstva a stal se nejpevnějším bodem nového opevnění. Hrdinný boj Pražanů proti Švédům se stal i předlohou pro mnoho uměleckých děl. Mistrně je znázorněn například na rozsáhlém dioramatu bratří Liebscherů v zrcadlovém bludišti na pražském Petříně. 

Památkou na statečnost tehdejších Pražanů je ruka s mečem, která se chystá hájit otevřenou bránu proti nepřátelům. Najdete ji na znaku hlavního města Prahy, do něhož přešla z erbu Starého Města. Císař Ferdinand III. ocenil hrdinné skutky Pražanů při obléhání Švédy mariánským sloupem, který byl v roce 1650 vztyčen na Staroměstském náměstí. V listopadu 1918 byl ale sloup zbořen jako "ohavná připomínka habsburské dynastie". Nově byl Mariánský sloup na Staroměstské náměstí vrácen v roce 2020 k 400. výročí bitvy na Bílé hoře.

Popis toho, co se dělo v Praze roku 1611, 1620, ale i v roce 1648 po přepadení Švédy, nám přibližuje ve svém životopisu Václav František Nebeský z Blumenberka. Pravděpodobně se jedná o mého dalšího předka, který se narodil 4. března 1606 na Novém Městě pražském a zemřel ve svých 68 letech dne 18. dubna 1674, pochován je v kapli sv. Zikmunda v Chrámu sv. Víta na Hradčanech. 

... "Já Vácslav František Coelestin z Blumenberka narodil jsem se roku  1606, buď právě před aneb po svátku přenešení sv. Václava (tj. 4. března) z rodičů sice chudých, ale poctivých a katolických. Otec můj slul Ambrož Nebeský, byl měšťan Nového Města pražského, matka má slula Anna. Když pasovské vojsko do Prahy vtrhlo a luza kláštery obloupila, rozbila a mnichy zabila, zejména v klášteře Panny Marie na Písku (tj. františkánský klášter u Matky Boží Sněžné), dne totiž 25. února 1611, bylo mi tenkráte šest let. Pamatuji se ještě, kterak podruh náš tři věci sebou domů přinesl z téhož kláštera: velkou knihu, komži a okrouhlý kámen. V devátém roce stáří počal jsem se učiti ve škole písmeny znáti. Přiznávám se, že jak to chlapci dělávají, i já jsem často za školu chodíval, běhaje raději po venkově nebo po ulici. Otec mne též zavedl do škol Tovaryšstva Ježíšova. Avšak v krátké době na to vyžádal si mně od rodičů jeden kněz luteránský, s nimž jsem odešel do Kouříma, kdež on okolo roku 1616 děkanem byl. U něho strávil jsem velkou část svého mládí. Sliboval sice mnoho, splnil však málo, a já se pro rozličné služby učiti nemohl. Vystál jsem s ním také velkou bídu po vítězství sběhlém na Bílé Hoře. Tenkráte roku 1620 byli jsme v Plaňanech. Dali jsme se na útěk přes hory, pahrbky, přes lesy a přes vody, avšak vojáci nás chytili, nás oba dva svázali a zbili. Sklíčen jsa bídou a nouzí volal jsem konečně s pláčem k Hospodinu o pomoc, a Hospodin jest skutečně dobrotivý a milosrdný, neboť vyslyší volání usoužených přispívaje ku pomoci těm, kdo se v něho důvěřují. Naskytla se příležitost, abych praedikanta mohl opustiti: šel jsem pak společně s jinými do Kutné Hory, do Čáslavi, do Německého Brodu a dále až do Slavonie a do Uherska, ale tam nás hlad svíral, a k návratu donutil. To bylo roku 1622. Příštího pak roku 1623 přišel jsem na Mělník, kdež jsem kratičký čas do školy chodil" ...

... "Přišel jsem do Prahy roku 1644, a na den sv. Jiří byl jsem na faru týnskou dosazen. Farářem týnským zůstal jsem tři leta bez několika měsíců, neboť dne 25. října 1646 povolán jsem byl za kanovníka hradčanského. Na den sv. Kateřiny (25. listopadu) držel jsem svou probatiku čili své zkušební kázání. Na hrad zámecký přestěhoval jsem se dne 5. listopadu 1647. Vykázali mi na Hradčanech vedle kanovníka Jiří Kneblota můj byt, který však byl velmi malý a již na spadnutí. Přijal jsem dosti nevolně toto kanovnictví kostela metropolitního Instalován jsem byl za kanovníka od vldp. Ondřeje Kockera děkana tehdejšího, zároveň s vldp. Janem Krištofem Reinheldtem, Němcem ze Slezska. Stál jsem při instalaci na pravé straně, poněvadž se ohled vzal na Čechy. Volba a instalace nových kanovníků děje se obyčejně na svátek sv. Vojtěcha a sv. Vácslava; ale nás mimo tento čas proto tak ochotně vyvolili a tak milostivě přijali, poněvadž právě ani českého ani německého kazatele neměli. Celá kapitula metropolitní sestávala tou dobou jenom ze čtyř oudů. Proboštem byl Jan Rasch, děkanem Ondřej Kocker,, archidiakonem Jiří Kneblot, scholastikem hrabě Beno z Martinicův. Ostatek nebylo již žádného kanovníka a proč? Poněvadž pro nedostatek a pro bídu nemohli se udržeti. Sedláci žádných poplatků povinných nedávali, z fundací se též ničeho neodvádělo. Kapitula měla jenom jeden hospodářský dvůr a ten byl zbořený a prázdný. Pivovaru neměla žádného. V.d.p. Šebestian Zbraslavský stav se přede mnou kanovníkem, snášel tuto bídu jen jeden rok a pak odešel do archidiakonátu plzeňského. Mně se skutečně po tři léta, od roku 1646 - 1648, zle vedlo. Z důchodů kanovnických jsem ničeho neobdržel ... Potkalo mně pak roku 1648 i to neštěstí, že jsem v době tří hodin obloupen byl ze všeho toho, co jsem ještě na penězích, na šatstvu, na nábytku a na jiných potřebných věcech měl. Stalo se to na svátek sv. Anny, když švédské vojsko nenadále Hradčany přepadlo a Malou Stranu pražskou obsadilo. Byl jsem až do nahoty obloupen, poněvadž nás nepřítel po půlnoci o druhé hodině překvapil. Švédové mne také až na krev stloukli, následkem čehož jsem pak čtyry neděle ležel na Hradčanech v klášteře barnabitův. Dokud obležení trvalo a nepřítel neodtáhl, vedlo se mi téhož roku velmi bídně; já sám a také můj lid domácí byli jsme nuceni žebrati svůj chléb po domech. Roku pak 1649 na svátek sv. tří králů vyžádal jsem si faru sv. Štěpána Většího na Novém Městě pražském pro svou výživu, a abych aspoň místečka pro svůj nocleh měl. Na této faře jsem však z rozličných příčin sotva svého kaplana a svůj domácí lid uživiti mohl, a proto jsem se jí roku 1651 opět dobrovolně vzdal."

Ke konci roku 1657 nebo na počátku roku 1658 dostal Václav František Nebeský od císaře a krále Leopolda I. erb s predikátem "z Blumenberka".

Více z jeho vlastního životopisu pak najdete zde: Václav František Nebeský z Blumenberka.

Spolu s německými zeměmi měly Čechy a Morava největší úbytek obyvatelstva. Uvádí se, že na českém území z 1 700 000 jich zbyl necelý jeden milion a na Moravě z 800 000 pouhý půl milion. Opuštěné vesnice a města bychom nacházeli po celém území. Okolí Prahy a Brandýsa nad Labem zelo prázdnotou až ze 100 %, stejně tak jako města Tábor, Jihlava, Domažlice, Hradec, Plzeň, Žatec a Most. České země se potýkaly jak s problémem neobdělávaných polí a vylidněných hospodářství, tak s velkým úpadkem řemeslné výroby. Na mnoha územích si šlechta pozemky připojila ke svému dvoru, nebo se založil dvůr nový. Po válce tedy počet dvorů rapidně stoupl a s tím se do rukou šlechty dostalo přes polovinu pozemkového majetku. S tímto souvisel i obrovský nárůst roboty. Jelikož nebylo dostatek pracovní síly, činil podíl robot průměrně kolem 50 %, avšak na některých dvorech byli poddaní nuceni robotovat v některých ročních období až šest dní v týdnu. Velké bylo i zadlužení měst, která během války musela vydávat velké finanční obnosy armádám, aby se zachránila před vypálením nebo vyrabováním.

Co se týče náboženské otázky, bylo ve Vestfálském míru ujednáno vrátit restituci náboženských poměrů do 1. ledna 1624. I přesto, že Švédsko a německá protestantská knížata požadovaly navrácení poměrů pro české země do roku 1618, nepodařilo se jim tento bod prosadit. Císaři nic nebránilo pokračovat v protireformačním tažení, které započalo již v období po bitvě na Bílé hoře. V roce 1651 byly zřízeny rekatolizační komise, které procházely kraj a zjišťovaly stav náboženství, byl také vyhotoven soupis obyvatelstva podle vyznání. Díky úspěšným protireformačním nátlakům a nařízením proti nekatolíkům se již v 1. polovině 17. století v Čechách a ve 2. polovině 17. století na Moravě a ve Slezsku hlásila ke katolictví celá země. V některých regionech však existovaly tajné evangelické spolky.