8. PORODNICTVÍ

"... žena gramotná, duchaplná, obdařená dobrou pamětí, pracovitá, počestná a bez smyslových vad. Má mít zdravé končetiny, silné tělo a dlouhé štíhlé prsty s krátkými nehty. Má být klidné povahy, střízlivá, bez předsudků a nemá být chtivá peněz, aby neposkytovala látky vyvolávající potrat za úplatu". Takto popisuje ideální pomocnici při porodu sto let před naším letopočtem Sorános z Efesu.

Až do doby osvícení byl porod záležitostí výhradně žen. Porodní báby (dnes porodní asistentky) u nás byly již od 14. stol. Říkalo se jim "ženy položené" nebo "báby pupkořezné". Manžel porodní báby byl babák. Jejich profese byla relativně opovrhovaná, poskytovaly pouze primitivní pomoc, vycházející z mnohaletých zkušeností, předávaných po pokolení. 

Nová porodní bába se učila u zkušené porodní báby tak, že s ní 4 roky chodila, získávala od ní nové zkušenosti. Po čtyřech letech byla oprávněná vykonávat své povolání zcela samostatně, a to v takovém rozsahu, jak sama uznala za vhodné. Lékaři se v této době porodnictvím nezabývali, tato profese pro ně nebyla důstojná.

Od založení Karlovy Univerzity roku 1348 probíhají na lékařské fakultě přednášky z gynekologie a porodnictví. Tyto přednášky byly pro lékaře. Pro porodní báby se konaly přednášky o porodu, tato výuka však byla pouze teoretická, protože přednášející byly profesoři patřící k duchovnímu stavu.

První učebnici pro porodní báby psanou v českém jazyce vydal v roce 1519 mladoboleslavský lékař Nicolaus Claudjan, byla to Zpráva a nauczenie žienam tiehotnym a Babam pupkorzeznym netoliko prospessna, ale také potrzebna. Další českou učebnicí byla Růžová zahrádka plodných žen, kterou sepsal v roce 1577 Matouš Wokenberger. Obě tyto učebnice byly plné mystiky a pověr, avšak z pohledu dnešní prenatální psychologie bychom zde našli celou řadu zajímavých a užitečných postřehů.

Životní úroveň tehdejších porodních bab byla velmi bídná. Jednalo se většinou o staré vdovy, které svoji porodnickou praxi vykonávaly místo žebrání. Neuměly číst ani psát. Odměna za práci byla nepatrná. V této době povolává Marie Terezie z Holandska doktora Gerharda van Swietena, který rychle chápe neutěšené poměry rakouského zdravotnictví a obrátil svoji pozornost nejprve ke zlepšení porodnické péče. Dne 30.12.1745 bylo Dvorním dekretem stanoveno, aby porodním bábám a jejich pomocnicím přednášel profesor anatomie.

Na návrh doktora Swietena Marie Terezie roku 1753 vydala nový zdravotní Generální řád pro Království české, který se zabýval právě i postavením porodních bab. Obsahoval pravidla, jimiž se musely porodní báby řídit. Například po složení přísné zkoušky a přísahy věrnosti musely nosit odznak, který je odlišoval od bab, které zkoušku nevykonaly. Generální řád je nabádal k čestnému chování, zakazoval pití vína a dalších alkoholických nápojů a pod hrozbou trestu se zakazovalo jakékoli předčasné vypuzení plodu a podávání léků šestinedělce i novorozenci. Porodním bábám se také dostává první novodobé učebnice, jednalo se o knihu H. J. Grantzce Vedení k pravému a dokonalému babímu umění, kterýžto Josef Zlobický na český jazyk obrátil.

Za otce pražské porodnické školy je považován Antonín Jungmann, bratr Josefa Jungmanna. Téměř půl století působil v čele porodnictví u Apolináře. Za tu dobu se tu vyškolilo 8 276 porodních bab. Jeho učebnice Úvod k babení z roku 1804 je na první pohled úsměvná, snad proto, že je sepsána češtinou ještě dosti neobratnou. To však nic neubírá na jejím obsahu, a na skutečnosti, že poprvé měly naše porodní báby, latiny neznalé, možnost studia zásad svého povolání. V témže roce byl stanoven pro porodní báby první studijní řád, ze kterého plynuly tyto povinnosti: báby se musí zúčastnit porodnického kurzu na univerzitě nebo lyceu, po jehož ukončení dostanou diplom a také alespoň dva měsíce musí věnovat praktickému vyučování v porodnici. "Jaké vlastnosti bába schopná míti bude?" ptá se Jungmann v učebnici. A odpovídá: "K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se:

1. By bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, neb churavá a rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese. Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé.

2. Mimo tělesnou tu vlastnost, budiž bába prostředního věku, 20 - 30 let, totiž ona jenžto do učení teprve přichází. Mladá obyčejně bývá nepovážlivá, ztřeštěná, bez důvěrnosti obecné. Příliš letitá zapomnlá, nedostatečná, nevrlá a často předsudků plná.

3. Cenu báby povyšuje a množí nápodobně: šlechetnost a čitelnost srdce, bedlivost v jednání, opatrnost, střídmost, povážlivost, trpělivost, přívětivost, svědomitost ve všem konání. Budiž bába nepřítelkyně žvanivosti, klevet, opilství, milovnice čistoty."

Tolik první česká příručka pro porodní báby. Ještě před pár desítkami let, kdy bylo porodnictví neprodyšně sešněrováno sterilitou lékařské vědy, nebylo pro vzpomínky na porodní báby místo.

Přes všechna opatření se sociální postavení porodních bab nezlepšilo, ba naopak bylo čím dál horší. V těchto dobách se báby snažily alespoň částečně zlepšit poměry ve stáří a zakládaly podpůrné spolky. V Praze takový spolek vznikl v roce 1890.

A jak to vypadalo s babictvím ve 20. století? V první polovině minulého století to nebylo s výsledky porodů nijak valné. Spousta dětí i matek umíralo. Ke zlepšení podmínek vedlo jak zvýšení životní úrovně, hygiena a také zavedení prenatální péče. S postupem techniky se začínaly budovat nemocnice a porodnice. Vzniká také zdravotní pojištění a porod se přesouval ze soukromí domova do porodnic a tím se z něj stala věc veřejná.

Porodní asistentky si začaly zřizovat poradny, dále také byly zaměstnány v porodnicích, porody vedly ony. Pro případ potřeby byl vždy k dispozici lékař, neboť porodnice byly společné s gynekologickým pracovištěm. Tento model péče fungoval do 60. let 20. století.

Na francouzském královském dvoře

Jednou z nejvýznamnějších porodních bab byla patrně Francouzka Louise Bourgeois Boursier (1563 - 1636) narozená v Paříži. O babictví se začala zajímat až poté, co sama porodila. Byla proškolena a vzdělávána svým manželem, ranhojičem a chirurgem. Prostudovala spisy Ambroise Parého, účastnila se i pitev a díky tomu získala představu o anatomii ženských pohlavních orgánů. Po pětileté praxi mezi pařížskou chudinou získala licenci. Chodila nejen k porodům, ale vzdělávala také řadu dalších porodních bab. Měla obrovské znalosti a zkušenosti. Znala např. problematiku výhřezu pupečníku, porodu obličejovou polohou nebo vrozeného zúžení pánve. Byla zastánkyní indukovaných porodů právě při zúžení pánve. Později působila více než čtvrt století na dvoře francouzského krále. Přivedla na svět všechny děti Marie Medicejské (1575 - 1642), francouzské královny, dcery velkovévody toskánského, od roku 1600 druhé manželky Jindřicha IV. Navarrského.

Madam Boursier se stala velmi vyhledávanou mezi pařížskou, ale i francouzskou aristokracií, pokles její slávy způsobilo až úmrtí princezny Marie de Bourbon-Montpesier na horečku omladnic v roce 1627. Je autorkou mnoha děl, mezi nejvýznamnější patří díky tomu, že jde o první učebnici pro porodní báby, kterou sepsala žena. "Observations diverses sur la stérilité, perte de fruict, foecondité, accouchements et maladies des femmes et entfants naiz etc." (Různá pozorování o neplodnosti, ztrátě plodu, plodnosti, porodech a nemocech žen a dětí). Druhé vydání této knihy z roku 1617 obsahovalo navíc dvě stati, a to "Zvláštní kapitolu o porodech a křtění dětí Francie pod králem Jindřichem IV. velmi slavné pověsti" a "Pokyny mé dceři". V roce 1625 vychází v Paříži "Récit véritable de la naissance de monseigneurs et dames, les enfants de France" (Pravdivá zpráva o narození pánů a dam, dětí Francie) a v roce 1635 "Recueil des secrets etc. auquel sont contenues ses plus rares expériences" (Sbírka tajemství, kde jsou obsaženy nejvzácnější zkušenosti).

Tato kniha se stala hojně překládanou do německého i holandského jazyka a citována byla také mnoha anglickými autory. V pozdějším věku madam Boursier přestala publikovat odborné věci a věnovala se především psaní svých pamětí.

Jinou Francouzkou byla vrchní porodní bába Marguerite du Tertre de Lamarche (1638 - 1706), která se věnovala vzdělávání porodních bab na porodnickém oddělení ve špitále Hotel Dieu v 70. letech 17. stol. Od roku 1677 pravidelně organizovala tříměsíční školicí kurzy. Její spis "Instruction familier et tres facile, faite par questions et réponses touchant les choses principales qu´une sagefemme doit savoir" (Rodinné pokyny velmi snadné, prováděné otázkami a odpověďmi, týkající se všech základních věcí, které by porodní bába měla znát) schválila také místní lékařská fakulta. Madam du Tertre popisuje své zkušenosti se vcestným lůžkem, vnitřním obratem na jednu nožku a věnuje se i problematice správného kojení.

Proti předsudkům i administrativě

Do britské a později i americké historie se nesmazatelně zapsala jiná žena, Anna Hutchinsonová (1590 - 1643), neteř anglického básníka a dramatika Johna Drydena. V roce 1634 přišla se svým mužem do Bostonu, kde začala působit jako porodní bába. Kromě své činnosti se angažovala i v pořádání náboženských shromáždění, bojovala za práva a rovné postavení žen. Kvůli předsudkům spojeným s porodem vrozeně poškozeného plodu (anencephalus) musela opustit Boston a přestěhovala se na Rhoe Island. Bohužel i tam se dostala do sporu s místní administrativou. V roce 1643 byla spolu se svými čtrnácti dětmi zabita při útoku Indiánů. Její socha stojí před budovou soudu v Bostonu a její jméno nese také místní řeka, Hutchinson River.

S Boží pomocí a šikovnou rukou

Dílo, které Siegemundin sepsala, mělo formu jejího dialogu s žákyní Christinou. Vydáno bylo v roce 1690 a nazývalo se "Die Chur-Brandenburgische Hof-Webe-Mutter. Das ist: Einbochstnöthiger Unterrich, von schweeren und unrechtstebenden Geburten, in einem Gespräch vorgestellet" (Pruská a brandenburská královská vyhláška nejvyšší dvorní porodní asistentky). Sklidila za něj i kritiku, nejen kvůli formě, ale proto, že bylo psáno v němčině a ne v latině. Přesto byla patrně první porodní bábou, která popsala abnormální rotaci plodu a dirupci (umělé protržení) vaku blan k zástavě krvácení u vcestného lůžka. Teprve o několik let později bylo její dílo doceněno a vydáno v několika dalších vydáních a také překladech.

A protože v tomto období kromě Paříže neexistovala žádná škola pro porodní báby, stala se publikace významným pomocníkem každé porodní báby. Svůj názor vyjadřuje ve své knize mj. takto: "S Boží pomocí a požehnáním pohybovat šikovnou rukou, na tom je založena veškerá má činnost". Na knihu Justine Siegemundin navázala Anna Elizabeth Horenburgin. Díky tomu, že její otec byl vojenským ranhojičem, získala jisté zkušenosti a po smrti svého manžela se stala tzv. přísežnou webemutter v Braunschweigu. V roce 1700 jí v Hannoveru vyšel spis nazvaný "Unterrich für Hebammen" (Zpráva pro porodní báby).

Jiná Němka, Barbara Widenmannin, se věnovala nejen porodnické praxi či zmenšovacím operacím, ale zaměřila se také na kojence a jejich onemocnění. V roce 1738 publikovala v císařském městě Augšpurku svou učebnici "Kurzen Anweisung christlicher Hebammen" (Stručný pocit křesťanských porodních asistentek), její druhé vydání vyšlo v roce 1751.

Propopulační opatření v Evropě a posílení pozice porodních bab

Po skončení třicetileté války (1618 - 1648), která fakticky zasáhla většinu zemí tehdejší Evropy, dochází k posílení absolutismu a určité politické centralizaci. Jednotlivé země si začaly uvědomovat, že došlo ke zničení a ekonomickému zdevastování značné části populace tímto dlouhotrvajícím válečným konfliktem a že je třeba zavést určitá propopulační opatření. Jedno z nich se týkalo medicíny, hygieny a také porodů. Významné místo mezi evropskými vědci a vzdělanci tehdejší doby zaujímal Gottfried Wilhelm von Leibniz (1646 - 1716). Tento německý matematik, filozof a vědec patřil spolu s francouzským filozofem, matematikem a fyzikem Reném Descartesem (1596 - 1650) a nizozemským židovským filozofem Baruchem Spinozou (1632 - 1677) k nejvýznamnějším racionalistům 17. století.

Výrazně přispěl k rozvoji fyziky a techniky, ale předznamenal i myšlenkové pochody, které se později projevily mj. v biologii a medicíně. V roce 1680 vydal spis, ve kterém uvádí medicínské postupy, jež by měly přispět ke zlepšení chodu německéo státu. V roce 1696 vychází Behrensova publikace, nazvaná "Medicus legalis", která obsahuje rozsáhlé lékařské a hygienické pokyny a předpisy. V medicíně se objevují trendy začít vzdělávat vedle lékařů rovněž porodní báby. Změny, které byly zahájeny v tehdejším Německu, se začaly rozbíhat i v jiných evropských zemích. Například v Čechách se podle královského výnosu z roku 1651, který se týkal tří pražských městských obvodů, měly vedle doktorů medicíny, lékárníků a chirurgů zkoušet také porodní báby.

V holandském Amsterodamu zase byly ke zkoušce z praktického porodnictví (rok 1700) stanoveny okruhy, které měly adeptky řádně zodpovědět, teprve pak dostaly povolení praktikovat. Musely například:

1. Vyjmenovat názvy různých částí dělohy

2. Vyjmenovat seznam znamení pro stanovení těhotenství

3. Popsat rozlišení diagnózy mezi těhotenstvím a zásnětí hroznovou (mola hydatidosa)

4. Popsat známky započetí porodu

5. Určit a popsat přípravu před samotným porodem

6. Popsat a vysvětlit uložení rodičky během porodu

7. Popsat průběh normálního porodu

8. Vyjmenovat opatření nutná pro abnormální uložení plodu v děloze

9. Popsat a stanovit stadium porodu, kdy má bába poučit rodičku, aby začala tlačit

10. Vědět, jak postupovat, pokud blány zůstanou zachovány, ale rodička silně krvácí

11. Vědět, jak postupovat při porodu, kdy již blány praskly, ale porod nepostupuje.

Babictví tehdejší doby z hlediska finančního nestálo na okraji společnosti. V případech, kdy se porodní báby angažovaly například při porodech členů panovnických rodin nebo docházely k jiným významným aristokratům, byly tyto ženy placeny často lépe než například osobní lékaři panovníků. Jedna z nejbohatších porodních bab, španělská partera Anna Devalos, údajně brala u každého porodu od císaře Leopolda I. (1640 - 1705) 1 000 zlatých a císařovna jí platila ještě dalších 450 zlatých. Přitom Leopoldův osobní lékař dostával "pouze" 1 000 zlatých.

BOJ S POVĚRAMI

Pověry, věštby a nejrůznější praktiky provázely porod a šestinedělí odedávna. Běžnou praktikou bylo například předvídání počtu dalších dětí, které se ženě narodí, podle množství uzlů na pupeční šňůře. Stejně tak zhlídnutí, tzv. imagination. Pohled těhotné na ošklivé zvíře nebo zmrzačeného člvoěka mohl vést k porodu zrůdy. Toto s sebou bohužel nepřinášela jen lidová slovesnost, ale mnohdy se na takových názorech podíleli i zcela seriózní vědci, a to ještě v polovině 18. století. V 17. století se v některých částech světa věřilo tomu, že žena může otěhotnět a porodit, aniž by měla s mužem sexuální styk. Jedním z typických případů byl rozsudek parlamentu v Grenoblu ze 13. února 1637, který ve svém prvním řízení na základě svědectví předvolané řady svědků a také vyjádření lékařů a porodních bab rozhodl, že žena vdova, o které se jednalo, byla patrně oplodněna organickými substancemi a větrem plovoucími zárodky, které ji oplodnily.

Rozsudek byl ovšem nakonec 13. června téhož roku prohlášen za falešný a následně zrušen. Jinou velmi bizarní historkou, ve které se dokonce angažoval anglický král Jiří I., se řešil případ, kdy žena, analfabetka Marie Toftová, prodělala údajné zhlídnutí králíkem. Následně potratila, dlouhodobě krvácela a asi po sedmi měsících porodila králíka a pak ještě několik dalších v následujících dnech. Věc, která vzbudila pozornost nejen veřejnosti, ale i královského dvora, byla nakonec dvěma věhlasnými porodníky, Manninghamem a Douglasem, posouzena jako podvod. Hlavní podíl na něm byl prokázán jedné ze sousedek, která Marii Toftovou pro vidinu snadného zisku přemluvila, aby si do pochvy vkládala maličké novorozené králíčky, které jí dodávala, a Marie pak dělala vše, aby to vypadalo, že je sama porodila.

Osvícené 18. stol. s sebou přináší také snahu o výraznější boj s pověrami. To je ale velmi obtížné, protože v porodnictví ještě existovala "řada neznámých", jež čekala na svá objasnění, a hranice mezi pověrou a náboženstvím byla někdy velmi nezřetelná. Pověry týkající se například určité stravy, která se ženám doporučovala, měla někdy své ratio a jindy zase vůbec ne. Během porudu, se podle spisu "Moschion", měla jíst například husí vejce.

Obdobné to bylo i s zvyky mužů, kteří čekali, až jejich žena porodí. Například na Korsice nebyly po porodu ošetřovány ženy-šestinedělky, ale muži, kteří na několik dní ulehli a odpočívali. Tento zvyk také platil jak v evropském Španělsku, tak v jihoamerické Brazílii, na Karibských ostrovech nebo v dalekém Japonsku. Ve Francii bývalo zvykem, že když žena slehne k porodu, má být na svobodu vypuštěn z klece ptáček. Na africkém ostrově Madagaskar zase žena musela říci předs svým porodem muži o své případné nevěře, jinak by zemřela. A pokud se tak skutečně stalo, bylo to přisouzeno tomu, že žena muži lhala.

POJMENOVÁNÍ PORODNÍCH BAB V EVROPĚ

Ve většině jazyků se v lidových názvech pro babice, porodní báby a asistentky objevují výrazy, které nějak souvisejí s těhotenstvím, porodem nebo péčí o novorozence, případně také označují životní zkušenost, moudrost, důvěryhodnost a spoluúčast žen, které se porody zabývají:

- Čechy - žena položná, bába pupkořezná, babička, porodní bába, nověji porodní asistentka (asistere = účastnit se)

- Anglie - midwife (prostředek, spoluúčast)

- Německo - hebamme, starší německé a staroněmecké výrazy: amm, ammfrau, amme (kojná, chůva), webe-mutter (matka kladoucí do plátýnka), hevana, hewam, hefianna, hafibana, hebende, ahnfrau (pramáti), bademomen, bademutter (matka zajišťující koupání novorozence), hebemutter, nabelmutter (nabel = pupek)

- Dánsko - jordmor (matka země)

- Holandsko - vroedmoeder, vroedvrouwe, vroedwyf (moudrá žena)

- Francie - sage-femme (moudrá, opatrná žena), matrone, sommere, bonne mere, accoucheuse (accoucher = slehnouti)

- Bretaň - mamdigues (matka domu)

- Portugalsko - comadre (spolu s matkou), madrona

- Španělsko - partera (partus = porod, pario = plodit, rodit, tedy ta, která provází porodem)

- Itálie - commare, comare, lebatrici (zvedající)

- Řecko - omphalotomon (bába pupkořezná, omphalos = pupek, tome = řez), iatrina (lékařka), maia

- Polsko - položna

- Rusko - akušerka, povivalnaja babka, povitucha

KARLO-FERDINANDOVA UNIVERZITA V PRAZE

Rozdělením univerzity na německou a českou část v roce 1882, byl v rámci českých zemí završen delší zápas o zrovnoprávnění českého jazyka na nejvyšší úrovni vzdělání, který trval několik desítek let. Zásadní obrat k zrovnoprávnění češtiny přinesl už rok 1848, kdy vláda povolila vedle dosavadní němčiny i češtinu jako vyučovací jazyk na univerzitě. Po potlačení revolučního hnutí v letech 1848 - 1949 a období bachovského absolutismu v 50. letech 19. století, kdy čeština na univerzitě spíše živořila, nastává od 60. let velká poptávka po českých přednáškách a příliv česky mluvících pedagogů.

Univerzita se v té době rychle polarizuje. Němečtí pedagogové přicházejí s návrhem na rozdělení univerzity s požadavkem, aby historická kontinuita zároveň přešla na německou univerzitu. Proti tomu Češi silně protestují a požadují prozatimní rozdělení profesorských sborů v rámci školy a definitivní řešení odsunout na později, až bude institucionalizace české univerzity v Praze zcela připravena, tj. až bude dostatek česky přednášejících pedagogů, české vědecké literatury a českých učebnic.

V roce 1879 premiér Edvard Taaffe nabídl českým poslancům říšského sněmu řešení otázky české univerzity v Praze výměnou za podporu jeho vlády. Výnos císaře Františka Josefa I. z 11. dubna 1881 pak schválil, aby Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze byla napříště uspořádána tak, aby v Praze existovala jedna univerzita s německým a jedna univerzita s českým jazykem vyučovacím a obě nadále užívaly jména Karlo-Ferdinandova.

Boje o univerzitu pokračovaly na parlamentní půdě až do počátku rou 1882, kdy vláda přistoupila na požadavek Němců a výše zmíněným zákonem rozdělila fakticky pražskou univerzitu na českou a německou. S rozdělením vyvstala řada praktických problémů. Dosavadní profesoři se mohli rozhodnout, na kterou z univerzit přejdou. Profesory automaticky následovaly celé semináře a kliniky na lékařské fakultě, včetně veškerého materiálního a personálního vybavení. Chybějící obory na obou univerzitách byly doplněny jmenováními nových pedagogů. Díky tomuto principu byl do Prahy povolán např. Tomáš Garrigue Masaryk, který se stal nejprve v roce 1882 mimořádným a od roku 1897 řádným profesorem filozofie na české Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy v Preze.

Společné oběma univerzitám zůstaly botanická zahrada a univerzitní knihovna. Historickou aulu v Karolinu užívaly obě univerzity střídavě. Právo užívat historické insignie získala německá univerzita. Česká univerzita si nechala vyrobit kopie. K instalaci prnvího českého rektora, známého historika Václava Vladivoje Tomka, tak došlo až 19. prosince 1882.Prvním německým rektorem se stal lékař, profesor fyziologie, Ewald Hering.

Dne 14. května 1882 se ustavily profesorské sbory obou filozofických a právnických fakult. Všechny čtyři pak zahájily sovu činnost od školního roku 1882/83. Filozofické fakulty zůstaly v Klementinu a právnické fakulty sídlily v Karolinu.

Ve školním roce 1883/84 už byly připraveny zahájit výuku i lékařské fakulty, u kterých byla složitější situace vzhledem k vybavení klinik a potřeby dodatečných prostor. Česká univerzita v tom roce měla 1 481 posluchačů, zatímco německá 1 368, což zahrnovalo i všechny teology. Pro odpor pražského arcibiskupa, který měl právo dohledu nad touto fakultou, zůstala totiž teologie až do počátku 90. let 19.stol. výhradně na německé univerzitě. Česká teologická fakulta zahájila činnost teprve ve školním roce 1891/92.

Ani lepší startovní materiální a pedagogické vybaveí německé univerzity nezabránilo odlivu zájmu studentů o její přednášky. Stala se postupně provinční německou univerzitou, pro pedagogy startovní čárou nebo přestupní stanicí. Poměr studentů se neustále zvyšoval ve prospěch české univerzity (v roce 1910 už dosáhl 7:3), která naopak systematicky rozvíjela českou vědu. Navazovala mezinárodní kontakty a zaujala pozici vrcholné vzdělávací instituce v českém jazyce, srovnatelnou v řadě oborů s evropským standardem. V roce 1911 se na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze stal profesorem teoretické fyziky Albert Einstein.

Obě univerzity pokračovaly v činnosti i po vzniku Československa roku 1918, změnilo se však jejich právní postavení. Na základě zákona č. 135/1920 Sb. ze dne 19. února 1920, známého jako Lex Mareš, byla za pokračovatelku tradic pražské univerzity od té doby označena česká Univerzita Karlova, která měla převzít na principu restituce většinu majetku a hlavně starobylé písemnosti a insignie.

VILÉM WEISS (nar. 07.04.1935 v Milosticích u Tábora, obec Želiv ?, zemř. 02.07.1891 v Praze ve věku 56 let)

Někdy je uváděn též jako Willhelm Weiss. Byl to český chirurg, pedagog a autor odborných textů, jeden z nejznámějších lékařů své doby.

Po absolvování gymnázia v Jindřichově Hradci studoval na pražské lékařské fakultě, kde se zaměřil na chirurgii v oboru urologie (nemoci močoplemenidlné). Jeho učitelem byl František Piťha. V roce 1859 získal titul doktora medicíny a následujícího roku nastoupil jako sekundář do všeobecné nemocnice (dnes Všeobecná fakultní nemocnice v Praze). Brzy se zapojil do vědecké, publikační a pedagogické činnosti. Byl členem Spolku českých lékařů od jeho založení roku 1862 a přispíval do Časopisu českých lékařů (v letech 1870 - 1878 působil jako redaktor, přičemž rozšířil okruh přispěvatelů a zvýšil odbornou úroveň, čímž se časopis vyrovnal podobným periodikům v jiných zemích). Během vědecké cesty roku 1863 se seznámil s léčebnými postupy ve Francii, Anglii a Německu. Velký dojem na něj udělala francouzská chirurgie, kterou od té doby považoval za vzor. Jedním z vynálezů, které po návratu pomáhal rozšířit v Čechách, byl sádrový obvaz pro léčení zlomenin. Také publikoval a podílel se na vytvoření českého lékařského názvosloví. Roku 1866 se stal asistentem stolice (katedry) chirurgické u prof. Blažiny. V roce 1872 byl jmenován docentem, roku 1876 mimořádným a roku 1882 řádným profesorem medicíny s českým vyučovacím jazykem. Když se roku 1883 rozdělila pražská univerzita na českou a německou část, stal se Weis prvním děkanem české lékařské fakulty. Roku 1887 byl jmenován rektorem české univerzity. K jeho zásluhám patří, kromě tisíců vyléčených pacientů a stovek žáků - lékařů, především zvýšení úrovně pražské lékařské fakulty a české odborné literatury.

Jeho jméno a podpis jako děkana C.K. České univesity Karlo-Ferdinandské se nám dochoval na osvědčení vystaveném 14. ledna 1885 Alžbětě Čacké, roz. Hájkové v Tuchoměřicích v Čechách, která se toho dne podrobila přísné zkoušce z porodnictví a byla tak uznána za schopnou a zkušenou "bábu porodní".

JAN STRENG (nar. 10.05.1817 v Praze, zemř. 31.03.1887 v Praze ve věku 69 let)

Byl to český lékař - gynekolog, profesor porodnicví a rektor Univerzity Karlovy. Vystudoval gymnázium a pražskou lékařskou fakultu, roku 1842 byl promován na doktora, poté se stal na čtyři roky asistentem Antonína Jungmanna. V roce 1852 byl jmenován mimořádným a roku 1870 řádným profesorem porodnictví, ředitelem kliniky pro pomocnice při porodu a lékařem na ženském oddělení všeobecné nemocnice.

Roku 1878 byl jmenován rektorem česko-německé Karlo-Ferdinandovy univerzity. Když se česká část oddělila, zařadil se v roce 1883 spolu s Bohumilem Eiseltem, Vilémem Weisem a Josefem Schöblem mezi první řádné profesory české lékařské fakulty. Roku 1884 byl jmenován rektorem české univerzity. Při té příležitosti vložil 4 000 zlatých do nadace na podporu chudých mediků.

Ke konci života patřil k nejstarším a nejzasloužilejším pražským lékařům. Byl oceňovaný jako odborník s dobrým úsudkem, vlastenec a humanista, který vychoval řadu porodníků a gynekologů. Byl oblíbený mezi studenty i pacienty, mimo jiné pro svůj jemný humor. V listopadu 1885 obdržel řád železné koruny III. třídy.

Zemřel na zánět ledvin. Pohřben je na Olšanských hřbitovech.

I jeho jméno je pravděpodobně uvedeno na osvědčení Alžběty Čacké.