11H-B-2-2. PhC. PAVEL NEBESKÝ a KLOTILDA VYŽĎÁLKOVÁ

Václav Bolemír Nebeský a Terezie Anežka Fastrová měli syna PhC. Pavla Nebeského, který se narodil dne 6. února 1861 v Praze a zemřel zcela psychicky zlomený ve svých 52 letech na zánět ledvin dne 18. února 1913 v Sedláčkově ul. 9, Plzeň.

Pavel Nebeský byl kandidát filozofie, režisér, herec, překladatel, dramatik, žurnalista a později redaktor v Plzni. V letech 1899 - 1913 byl správce Městské knihovny v Plzni.

Studoval na pražském malostranském gymnáziu, které absolvoval v roce 1878. Ve studiích pak pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však z politických důvodů nedokončil (účastnil se tzv. chuchelské řeže - viz níže), ze studentské obce byl vyloučen a nařízená vojenská služba mu tak zabránila, aby velmi úspěšné studium dokončil, a tak se hrdě podepisoval s titulem PhC - kandidát filozofie. Po vojně nastoupil do redakce Šimáčkových "Českých novin", kde zpracovával zejména divadelní referáty. V letech 1881 - 1884 podnikl studijní cesty po Evropě (např. Rakousko, Německo, Itálie, Francie). 

Ve svých 23 letech v roce 1884 se stal hercem a režisérem plzeňského divadla. V letech 1885 - 1891 působil v Národním divadle v Brně jako člen činohry, dirigent a režisér. Roku 1887 působil jako režisér činohry ve společnosti Pavla Švandy ze Semčic. Po jeho smrti se stal správcem podniku a přešel do Plzně. Od roku 1891 působil v Městském divadle Plzeň. 

V roce 1894 nastoupil do redakce Plzeňských listů jako "činoherní i operní referent" a vedl rubriku "Ze světa uměleckého". V letech 1899 - 1913 byl správcem městské knihovny v Plzni (nyní Knihovna města Plzně). Za jeho působení mu ve správě knihovny pomáhala jeho žena - Klotilda Nebeská, která pracovala v knihovně i po jeho smrti. V roce 1905 měla knihovna přes 10 000 svazků beletrie a vědeckých knih. Správu Obecné knihovny vedl až do své smrti v roce 1913. Za něj došlo k profesionalizaci knihovny. V posledním roce svého života byl jmenován dramaturgem. Překládal z němčiny a francouzštiny divadelní hry, operní a operetní libreta. 

Je také autorem několika divadelních her, vytvořil i libreto k opeře plzeňského skladatele Stanislava Sudy "Lešetínský kovář", divadelní hru "Slovanská vzájemnost", "Baron Trenk", "Lydie aneb Román ruské nihilistky". Přeložil např. divadelní hru "Bobří kožich : zlodějská komedie o čtyřech jednáních", "Kean : hra o 5 jednáních", libreto "Evangelista : hudební drama o dvou jednáních". Napsal přednášku "O Josefu Kajetánu Tylovi". V úzké spolupráci se Studentským akademickým spolkem Radbuza a s Pošumavskou jednotou připravoval řady přednášek a zasloužil se o české menšinové hnutí západního pohraničí. Byl předním členem známé stolní společnosti "Mha", ve které se scházela po řadu let elita plzeňské umělecké a kulturní obce. Přeložil lidovou zpěvohru Polský Žid. Psal i pod pseudonymem Petr Lípa. 

Na štaci v Litomyšli se v roce 1884 poznal s dcerou okresního hejtmana Wižďálka a na svatbě mu byl svědkem Alois Jirásek, který vzpomíná:

"Do klidu a jednotvárnosti maloměstského života přinášely ruch a žádoucí změnu divadelní společnosti. Mně bývaly obzvláště vítány. Milovalť jsem divadlo již od mládí. Při společnosti Pokorného byl také mladý herec Pavel Nebeský, kterého jsem si vyhledal, když jsem se dozvěděl, že je synem básníka spisovatele Václava Bolemíra Nebeského. Mladý nadšenec divadelní často mne navštěvoval. Za rok jsem šel za svědka, když měl v listopadu roku 1885 svatbu se slečnou Klotyldou Wižďálkovou, která před tím také na jevišti a se zdarem vystupovala jako zpěvačka ochotnice, jmenovitě jako Lidunka V studni a jako Vendulka v Hubičce."

Ve svých 24 letech se dne 7. listopadu 1885 oženil s Klotildou Vyžďálkovou, která se narodila 3. října 1864 ve Voticích, zemřela ve svých 61 letech dne 7. prosince 1925 v Plzni. Byla to knihovnice. Dochoval se tento zápis z pamětí septimána tehdejšího gymnázia:

"Pan správce nás odvedl přes krátkou chodbu do dveří, kde byla vlastní půjčovna. Místnost dosti veliká a dosti šerá, z níž asi čtvrtina plochy byla vyhrazena jako čekárna pro návštěvníky. Vpravo byly k sobě sražené obyčejné stoly a na nich krabice s půjčovními lístky, lístky půjčených knih a lístky čtenářů. Za příčným pultem s dvířky, kde začínal pracovní prostor, vládla milostpaní Nebeská, důstojná postarší dáma v černém. Dva jsme byli přiděleni k půjčovním lístkům, dva k vyhledávání knih a jeden do druhého patra, kam se chodilo po železných točitých schodech. Spojení obstarával "výtah", tj. truhlík běhající na provaze mezi dvěma latěmi. Za práci byla odměna 10 korun rakouské měny (říkalo se tehdy "pětka"), a to už bylo něco."

V Turnově se jim narodil:

- 1. března 1887 syn Václav Nebeský, který zemřel ve svých 21 letech dne 1. června 1908 na tyfus (tak jako o měsíc a půl později jeho nejmladší bratr Zdeněk), byl to student

Poté již žili v Plzni v Sedláčkově ulici č.p. 191/9. 

V Plzni se jim narodili: 

- 15. února 1889 dcera Ludmila Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku vdala za Antonína Ottise, měli syna Pavla Ottise, Ludmila se výrazně zapsala do novodobého knihovnictví

- 29. června 1890 syn Pavel Nebeský, byl prý velmi vzdělaný, dobrovolně se přihlásil s praporem Sokolů do 1. světové války, kdy bohužel hned v prvních dnech 1. světové války byl prohlášen za nezvěstného, padl ve svých 24 letech dne 19. srpna 1914 v Grušici v Srbsku

- 23. září 1893 syn Vladimír Nebeský, který se roku 1920 oženil s Emou Zahrádkovou, zemřel blíže nezjištěného dne a roku, kdy z nevyjasněných důvodů spáchal sebevraždu

- 4. ledna 1899 syn Zdeněk Nebeský, který zemřel ve svých 9 letech dne 13. července 1908 na tyfus

PhC. Pavel Nebeský byl v roce 1913 pochován na Ústředním hřbitově v Plzni, hrob U29 / O 10, se všemi poctami, které město mohlo poskytnout.

Pavel Nebeský se narodil v rodině básníka a příslušníka velké obrozenecké generace Václava Bolemíra Nebeského a byl vnukem bouřliváka Otty Fastra (revoluce 1848). Od nejútlejšího dětství tedy na něj působily velké možnosti rodiny, která se výrazně podílela na pobachovském vývoji české kultury. Pro jeho předpokládané a společensky odpovídající postavení v rámci státní správy rakousko-uherského mocnářství se však jako rozhodující stala účast na tzv. "chuchelské aféře", při které se v rámci rozdělení univerzity na českou a německou ostře střetli pražští čeští a němečtí studenti. Tato bitka přerostla hranice Prahy a čeští účastníci byli exemplárně za přímého dohledu Vídně tvrdě potrestáni. Relegace, česky vyobcování, dnes vyloučení, ze studentské obce a nařízená vojenská služba mu tak zabránila, aby velmi úspěšné studium dokončil, a tak se hrdě podpisoval s titulem PhC. (titul kandidáta).

Chuchelská řež neboli Chuchelská bitka bylo napadení německých studentů českými studenty ve výletní restauraci (terasa ve východní části objektu č.p. 42 v Malé Chuchli) v úterý dne 28. června 1881, které souviselo s boji o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity (k němuž došlo následujícího roku). Několik německých studentů bylo zraněno. 

Egon Erwin Kisch ve své reportáži z roku 1930 nazval tento střet Kuchelbader Schlacht (Chuchelská bitva), což se ujalo jako obvyklé označení. Napětí vyvrcholilo v pondělí 27. června 1881, kdy byly zveřejněny výsledky voleb do obchodní komory, v nichž uspěli němečtí kandidáti, a zároveň tento den začínala výroční slavnost německého studentského svazu Corps Austria (založeného v Praze v únoru 1861), spojená s demonstrativní jízdou městem v uniformách svazu, což čeští studenti považovali za provokaci.

V úterý 28. června na 10. hodinu se členové Corps Austria a jejich příznivci přesunuli parníkem na slavnost do restaurace v Malé Chuchli, kde jim hrála pozvaná kapela 36. pěšího regimentu. Souběžně se v Národních listech objevil český inzerát s výzvou: "Dnes dostaveníčko odpoledne v Chuchli! Kdo můžeš, přijeď do 4 hodin, parníky šroubové jezdí po celé odpoledne." V reakci na to u vstupu do restaurace preventivně hlídaly stráže s nasazenými bajonety, později byl povolán oddíl četnictva. Po výzvě se celé odpoledne shromažďovalo v Chuchli velké množství českých studentů, kteří se usadili v zahradě, kde zpívali nacionalistické písně (např. Hej, Slované).

Němečtí studenti se snažili si českých studentů nevšímat, avšak čeští studenti začali zpívat rakouskou státní hymnu, při níž se postavili a smekli, a poté nechali německým studentům vzkázat, aby, až zazní opět státní hymna, také povstali. Když byl kapelník pověřen zahrát hymnu podruhé, němečtí studenti ji zazpívali společně s českými a nějakou dobu byl klid. Pak náhle přiletěl z prostoru, kde byli čeští studenti, mezi německé studenty kus dřeva, který nikoho nezranil, současně zazněl k německým studentům výkřik: "Čepice dolů!", tento požadavek však němečtí studenti nesplnili. Princ Johann Thurn-Taxis, přítomný mezi studenty Corpsu, byl opakovaně bouřlivě označován za odpadlíka národa. Na opakované výzvy německých studentů, aby četnictvo zjednalo pořádek, postavil četnický komisař mezi české a německé studenty asi 20 četníků.

Pak zaznělo od českých studentů zvolání: "Němečtí psi, domů!" a mezi německé studenty přilétla sklenice, kterou byli zraněni hosté JUDr. Heinrich Feitis a host ze svazu "Saxonia" pan Angeger. Tato první sklenice vyvolala všeobecnou spršku létajících sklenic. Němečtí studenti si chránili hlavy zvednutými židlemi a soustředili se dozadu. Aby se vyhnuli těmto útokům, snažili se pod ochranou četnictva a s židlemi nad hlavami dostat na svůj parník. Přispěchavší hostinský je však donutil nechat židle v hostinci. Za prchajícími studenty a jejich hosty létaly sklenice, lahve i kameny, přičemž byl německý technik pan Lumpe trefen velkým kamenem do hlavy a upadl s těžkým zraněním v bezvědomí na zem. Lékař Dr. Sievert z Greifswald raněného zvedl a odnesl na loď. Německý právník Pick dostal do hlavy ránu velkým klackem, po které také upadl do bezvědomí, ale opět nabyl vědomí poté, co s ním jeden z Čechů zacloumal. Ostatní studenti se zatím chaoticky rozprchli přes železniční a silniční násep a na zalesněné úbočí a málo z nich vyvázlo bez zranění.

Teprve když útoky trochu polevily, odvážili se Němci ze svých úkrytů a pokradmu se dostali na parník, kde Dr. Sievert ošetřoval raněné, zatímco se čekalo na chybějící studenty. Po dvou hodinách došla od jedné z hlídek zpráva, že někteří studenti došli do Radotína a kvůli obavám z dalších útoků se vrátí do Prahy až vlakem druhý den ráno. Parník vyrazil v 11 hodin v noci do Prahy. Při průjezdu pod pražským Podskalským mostem dostal parník další spršku kamenů, jeden člen lodní posádky byl přitom významně zraněn na ruce. Těžce ranění byli v Praze odvezeni do Všeobecné nemocnice. Za fiakrem, který je vezl do nemocnice, běželo asi dvacet českých mladíků. Jeden z nich byl zatčen, když sbíral kameny, aby je házel po vozu.

Následujícího roku byla univerzita rozdělena. K události došlo 17 dní po otevření a měsíc a půl před požárem pražského Národního divadla, přičemž existují konspirační teorie, které souhru náhod, které způsobily požár a ztížily jeho hašení, dávají do souvislosti s národnostním napětím. Někteří čeští studenti byli za účast na aféře vyloučeni z univerzity a bylo jim znemožněno další akademické působení, např. PhC. Pavel Nebeský.  

K Pavlu Nebeskému ml. se mi podařilo zjistit zatím jen tyto informace:

Grušice (česky Kruščica) je vesnice v Srbsku v Bela Crkva, okres Jižní Banát, provincie Vojvodina. Obec má srbskou etnickou většinu (71,38 %) a českou menšinu (23,35%).

Dne 28. června 1914 v Sarajevu uskutečnil Srb Gavrilo Princip atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda. Z tohoto činu obvinilo rakousko-uherské mocnářství Srbsko jako stát. Dne 5. července se proti Srbsku postavilo i Německo, když císař Vilém II. ujistil Rakousko-Uhersko německou pomocí, i kdyby konflikt se Srbskem přerostl v celoevropskou válku. Již 7. července rozhodla rakousko-uherská ministerská rada o válce se Srbskem. Dne 23. července bylo zasláno Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připraveno, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 tedy vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a rakouské dělostřelectvo vypálilo několikrát na Bělehrad. Následující den však začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat srbské hlavní město soustavně. 

Rakouský útok začal 12. srpna 1914 a zhroutil se prakticky během pouhých deseti dnů. Generál Potiorek totiž zcela zanedbal ten faktor, že ač bylo Srbsko těžce oslabeno dvěma Balkánskými válkami, morálka jeho vojska byla vzhledem k tomu, že brání svoji vlast, značně vysoká. Nedaleko kopce Cer utrpělo rakouské vojsko v rozhodující bitvě těžkou porážku. Srbové a Černohorci odpověděli protiútokem do Bosny a Banátu, který však byl vzhledem k nedostatečnému počtu vojska odsouzen k nezdaru. 

Bitva o Cer se uskutečnila mezi 15. a 24. srpnem roku 1914. Rakousko-uherské síly byly v bitvě přinuceny ustoupit zpátky za řeku Drinu, načež Srbové získali své první vítězství, které bylo současně první vítěznou bitvou na straně Trojdohody (Francie, Rusko, Velká Británie) x Trojspolku (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie). 

Srbské divize do boje vedl generál Stepa Stepanović a rakousko-uherské Oskar Potiorek. Rakousko-uherská armáda měla za cíl obsadit údolí řeky Driny a ze Šabace a Loznice pokračovat směrem na Valjevo a eventuálně až k Užici. Již na začátku srpna překročilo rakousko-uherské vojsko řeky Sáva a Dunaj. Obsazení města Šabac bylo pro Rakousko-Uhersko úspěchem, ačkoliv srbská obrana byla v této oblasti jen velmi slabá, takže rakousko-uherské jednotky narazily na jen velmi malý odpor. Srbové museli svoji linii obrany zkonsolidovat dále v horách, a jako vhodným pohořím se jevil Cer, nejsevernější z hřebenů srbských hor v oblasti Podriní. Ve večerních hodinách 15. srpna spatřili na úpatí hory srbští vojáci nepřítele, následovaly srážky mezi oběma armádami, které trvaly celou noc i značnou část následujícího dne. Velmi rychle se tyto srážky změnily v chaos, který nakonec vedl k zastavení postupu rakousko-uherského vojska. To v tomto boji utrpělo velké ztráty. Srbská armáda, která byla značně povzbuzena počátečním úspěchem, vytáhla směrem na sever s vidinou znovudobytí města Šabac. Tento útok však nebyl úspěšný, neboť v blízkosti řeky Dobrava nedokázali Srbové zatlačit zpět nepřátelskou armádu. Poté probíhaly dlouhé boje v blízkosti měst Rasulijača a Kosanin Grad, které se Srbům za velikých ztrát nakonec podařilo po několika dnech obsadit. Pavel Nebeský byl mrtev. Dne 20. srpna dosáhly srbské armády řeky Driny, což donutilo rakousko-uherské vojsko k zběsilému úprku přes řeku zpět na území Bosny a Hercegoviny. Po krátkém obléhání byl dne 24. srpna nakonec obsazen také Šabac a srbské vojsko dosáhlo i řeky Sávy.

Srbský úspěch v boji proti technicky mnohem vyspělejšímu nepříteli stál na několika faktorech. Jednak Rakousko-Uhersko vyčlenilo na boje v Srbsku méně vojáků, než bylo původně plánováno (vzhledem k bojům s Ruskem na východní frontě) a srbská armáda navíc upřednostnila silně defenzivní strategii. Výhodou se pro Srby ukázaly též zkušenosti s moderním způsobem vedení války, které nabrali v nedávných balkánských válkách. Kromě ztrát na životech však Srbové za vítězství zaplatili také vysokou cenu na válečném materiálu. Během bitvy spotřebovali například 35 tisíc kusů dělostřelecké munice, což se rovnalo celoroční produkci srbských muničních továren. Bylo jasné, že bez dodávek ze zahraničí bude velmi obtížné úspěch zopakovat. 

V průběhu bitvy došlo k historicky prvnímu leteckému boji, když se pilot rakousko-uherského průzkumného letounu setkal se srbským průzkumníkem a začal po něm střílet z pistole (neozbrojený srbský pilot unikl). Během několika týdnů byly letouny na obou stranách vyzbrojeny kulomety. Bitva u Ceru byla považována za velký úspěch sil Dohody (Trojdohody). Značně zvýšila morálku ruských, francouzských i britských vojsk, že se i malá země dokáže vzepřít silnému nepříteli. V srbských dějinách je považována za vzorný příklad obrany národa před nepřátelskou armádou. 

Pochod, který je považován za poněkud alternativní hymnu Srbska, zobrazuje tuto bitvu (Marš na Drinu). 

V roce 1964 byl v Jugoslávii na motivy této bitvy natočen válečný film Marš na Drinu.