07- Mlýny na Šáreckém potoce
Mlýny měly v tehdejším hospodářském životě značný význam. Dnes po nich zůstaly jen názvy a historie zaznamenaná ve starých spisech.
Za koupalištěm na Dívčím skoku, za rozcestím na Jenerálku a do Nebušic, stojí dodnes Hovorkův mlýn. Záznamy říkají, že v roce 1618 byl v majetku Jana Karhana. Po roce 1755 se stal jeho majitelem Jan Hovorka, odtud tedy mlýn nese název Hovorkův. Ve mlýně se ještě prý pracovalo za nacistické okupace.
O něco níže se nachází Čertův mlýn. K němu se váže pověst o Ctiradovi a Šárce. Mlýn kdysi patřil ke statku nejvyššího purkrabství. Pražské středisko památkové péče datuje jeho vznik přibližně do 15. stol. Bližší datování a pozdější stavební úpravy nejsou podchytitelné, vzhledem k dezolátnímu stavu, ve kterém se mlýn dlouho nacházel. Teprve nynější majitel provedl značné stavební úpravy. Pořídil kopie barokních mříží do oken a změnil kdysi pustý mlýn na obytné stavení. Celý objekt je obehnán zdí, která je prolomena jednak pravoúhlým vstupem při domě, jednak zaklenutým vjezdem. Zdivo budov je kamenné v síle asi 70 cm. Právě v těchto místech podle pověsti došlo k oné tragické události. Dav bojovných dívek napadl Ctiradovu družinu, pobily ji, Ctirada svázaly a vpletly v kolo. Tehdy prý se les rozezvučel strašným lomozem a ďábelským chechotem. Čerti měli z nešlechetného činu bojovných dívek velkou radost a dávali ji svým způsobem najevo. Na tomto místě byl prý ten mlýn postaven. Pro jeho odlehlost, jak vypravuje pověst, žádný mlynář v něm dlouho nevydržel. A tak se začalo po vesnicích nad údolím vyprávět, že tam straší, že se tam čerti žení. Každý, kdo tudy jel, pobídl koně, aby už byl z těch temných míst pryč.
... Tenkrát se nastěhoval do mlýna mladý mlynář. Byl sám, bez ženy a strašidelným povídačkám se jen smál. Vyspravil střechu a mlýnský náhon a všechna kola a čepy řádně namazal. Třetí den mlýn začal vesele klapat. K večeru se obloha zatáhla, spustil se liják, na skalách nad mlýnem zuřila vichřice. O půlnoci se v šalandě zatemnilo a před mlynářem stál čert. Mlynář si čerta zvědavě prohlížel. Byl to čert, jak má být. Chlupatý, černý a rohy jak jalůvka a na těch rozích navěšené barevné pentličky. Když ho mlynář viděl, dal se do smíchu. To čerta rozzlobilo. Hnal se na mlynáře s vidlemi. Ale ten se nedal. Chytil čerta pod krkem a smýkal s ním do kouta. Tak přece jen je to pravda, že se ve mlýně čerti žení. Ale s tím teď bude konec. Pakuj se, ať tě tady víc nevidím, řekl mlynář. Nevyháněj nás, začal čert s prosíkem. Já ti to hned vysvětlím. U nás je takový zvyk, že když se někdo z čertů žení, pořádáme svatbu právě tady ve mlýně. Dosud nás tu nikdo nerušil, byl tu klid a mohli jsme si tu dělat, co jsme chtěli. Vy tady máte svatbu? divil se mlynář. První čert mu představil ženicha a nevěstu. Tak dobrá, pro jednou nebude tak zle, řekl mlynář. Ale ráno, ať vás tady nevidím. Nastala vřava až uši zaléhaly. Čerti se dali do tance, skákali až do stropu, venku nad mlýnem to burácelo. Mlynář raději zalezl do komory, přetáhl si deku přes hlavu, aby nic neslyšel. K ránu ho někdo tahá za ruku. Byl to první čert. Přišel mlynáři poděkovat. Když nás tu zase necháš, až budeme mít svatbu, pomůžeme ti nahánět vodu. Tak dobrá, řekl mlynář. Pukla rána, v komoře zasmrděla síra a čert byl pryč. Venku byl krásný den, Po cestě ke mlýnu drkotal vůz, naložený pytli s obilím ...
Při silnici vedoucí Šáreckým údolím směrem od Jenerálky do Podbaby je u rybníka rozsáhlý mlýn zvaný Dubový mlýn. V gruntovní knize nebušické je zapsán jako mlýn panský. Roku 1696 ho od strahovských premonstrátů koupil Pavel Mysliveček, děd slavného Josefa Myslivečka. Matěj Mysliveček, který mlýn zdědil, sjednal s premonstráty dědičný pacht mlýna v Chýni u Prahy, koupil na Kampě v Praze Sovův mlýn a v Šárce vinici Kulišku. Stal se přísežným mlynářem zemským (= zavázaným přísahou). Když roku 1749 odešel z tohoto světa, zůstali po něm chlapci Josef a Jáchym a dcerka Mariana.
Bratři Myslivečkové se stali mlynáři v málo příznivé době. V roce 1756 se na území Čech rozpoutala sedmiletá válka, která v Praze způsobila velké škody. Bylo pobořeno na 880 domů. Pruské střely se nevyhýbaly ani malostranským mlýnům. Když vojsko odtáhlo a Josef Mysliveček viděl tu spoušť, rozhodl se, že mlynářem, třebas zemským a přísežným nebude. Vypůjčil si od strahovských premonstrátů na Dubový mlýn dva tisíce zlatých a ve společnosti hraběte Šporka dal Praze vale.
Právě tato krajina kolem Jenerálky, rybník, morový hřbitůvek, kostelík v trníčku, byly Josefu Myslivečkovi přisouzeny, aby ji, ve své mysli, nesl na neklidné pouti životem.
Deset či patnáct minut chůze podél potoka stojí Záporecký mlýn, později Kalinův. Zakladatel mlýna, Václav Černý, využil toho, že po západní straně louky, která patřila k jeho dvoru, táhlo se koryto Šáreckého potoka. Na jižní a východní straně potoka zřídil strouhu k náhonu vody a tam, kde se stýkaly dejvické pozemky s lysolajskými, vystavěl mlýn, dnešní č.p. 55. Jeho vrstevníci nazvali mlýn "Na posledním penízi", snad proto, že první nájemníci tam nacházeli jen skromné živobytí. Druhé jméno mlýna - Záporecký, se objevuje v listinách na počátku 17. století. Podle zvyku doby byl mlýn Na posledním penízi také krčmou. Svědčí o tom tato příhoda z roku 1581: "Tehdy hospodařil ve mlýně nájemce Martin Kuba. Došlo ke krvavé potyčce, v níž změřily své síly sedlák Jiří Ota z Horoměřic a šlechtic Julius Opit z Maličína se sedlákem Janem Bryndou. Seděli a pili. Opit vykládal sedlákům o svém šlechtictví a kreslil svůj erb na stole. Ota se velmi neuctivě o erbu vyjádřil a dodal: Já mám více peněz, než mnohý zeman, a lepší statek. Ty jsi svůj dvůr spálil, já nespálil. Opit mu řekl: Potvorníče, dej pokoj, by pak více peněz měls, jsi chlap. Byl již večer, když hosté z mlýna odcházeli. Mlynář Kuba předvídal, že na cestě dojde k horším věcem než jsou hanlivé řeči. Jeho svědectví to jasně dokazuje: Tu oboje strany jsem prosil, poněvadž sousedy jsou, aby spolu pokojně šli. Jednomu, který s panem Opitem šel, dal jsem já kratečku do ruky. Po malé chvíli přišel ten zase, kterému jsem tu kratečku půjčil, plakal, byl celý vokrvavený, a pravil, že ti sedláci pana Opita skoro zabili a on že musel utéci. Tak zle sice nebylo, ale Opit si s ranami po kordu přece jen poležel".
Za třicetileté války byl mlýn pobořen, byl držitelem opuštěn a ponechán pozemkovým pánům k dispozici. Teprve roku 1691 Jakub Zelenka, mlynář a člověk svobodný, požádal probošta, aby jemu ten od dávných dob ve spuštění stojící mlýn nebo řkouce samotné to místo s nějakou hromadou kamene prodati ráčil, že jej na svůj vlastní náklad vystavěti a z něho povinný úrok platiti chce.
Pan probošt ráčil se k tomuto nakloniti a jemu, Jakubu Zelenkovi, Heleně manželce a jeho dědicům a budoucím jejich, týž mlýn s horníma a dolníma struhy a břehy, tak dalece však, co by k vyhazování a vyčištění těch struh zapotřebí bylo, za třicet rýnských prodal. Zelenka vzal na sebe závazek, dávati proboštům svatojiřského úroku jednu kopu a třicet grošů.
Dalším majitelem mlýna, nevíme však zda přímým zástupcem Zelenkovým, byl Matěj Volman, který roku 1709 prodal mlýn Václavu Králíčkovi za 785 rýnských zlatých. Po jeho smrti, až do zletilosti syna, spravovala mlýn vdova po něm, až do roku 1721. Václav Králíček mladší přečkal zlou dobu vláky o dědictví rakouské a počátky války sedmileté, ne však bez velké pohromy svého majetku. Zemřel před rokem 1761. Zanechal mlýn zcela zpustlý a zruinovaný. O pozůstalost se mělo podělit pět dětí. Proto probošt, Antonín Petr, hrabě Příchovský nařídil, aby mlýn a jeho příslušenství byly spravedlivě oceněny. Sešli se na to, Martin Malý - rychtář, Jan Richter - konšel a Jiří Sýkora - mlynář z Dubového mlýna (pravděpodobně otec Anny Magdaleny Sýkorové, která se provdala za Josefa Čadského), kteří ohledali stavení, dílny, hospodářství a pozemky a odhadli vše na 250 zlatých. Mlýna se pak ujal Martin Králíček, syn Václavův, na závazek, že vyplatí podíly svým čtyřem sestrám. Do smlouvy byly pojaty tyto body:
1) Possessor (= držitel; ten, kdo měl faktickou moc nad věcí) a jeho budoucí, spolu se svými svěřenci, mají předně bohabojný a příkladný křesťanský život vésti a žádné podezřelé lidi při sobě přechovávati.
2) Possessor je povinen jak mlýn, tak všeliké mlýnské nádobí, každého času a to časně opatřiti, spraviti a před škodou všemožně chrániti, aby tak všechno bylo v dobrém stavu zachováno a věrně a bez falše s lidmi, kteří by tam mleli, zacházeno bylo.
3) Držitel mlýna má dávati proboštu 4 zlaté a 40 krejcarů roční činže, polovinu na sv. Jiří, polovinu na sv. Havla, jakož i dva zlaté královského platu z kol. Nezaplatí-li, bude mlýn uveden v sekvestraci.
4) Držitel mlýna má vždy pod mlýnem vycházející strouhu vlastním nákladem prázdniti.
5) Na panské louky a rybní potoky, aby se žádná škoda nestala, bedlivý pozor dávati.
Roku 1800 Martin Králíček postoupil mlýn nejmladšímu synovi Martinovi. Uložil mu, aby vyplatil podíly starším bratřím Jiřímu a Janovi, kteří byli na vojně a sestrám Kateřina a Rozálii, celkem tisíc tři sta zlatých. Smlouva o postupu byla zapsána do pozemkových knih roku 1802. Brzy potom Martin Králíček prodal mlýn se vším příslušenstvím Janu Tůmovi za 3 200 zlatých. To se stalo roku 1803. Nový hospodář podržel mlýn šest let. Mlýn odevzdal svému nejstaršímu synovi Ignáci. Když pak Ignác Tůma strojil svatbu své dceři Kateřině, která se provdala za Jana Kalinu, syna Jana Kaliny, mlynáře pod Tachlovicemi, postoupil mladým manželům mlýn Záporecký. Od té doby se členové rodu Kalinů střídali v držení mlýna až do roku 1939.
Nejvyšší pražský purkrabí, Vilém z Rožmberku, dal v roce 1592 svolení k tomu, aby na pozemku lysolajském, v místech bývalého hostince "Na mlýnku", byl založen mlýn, později nazývaný mlýnem "U platejsky". V roce, kdy svolení bylo vydáno, nebyla ještě zřízena strouha nahánějící vodu na mlýn. Když potom za Vilémova nástupce pana Adama z Hradce došlo k rozhodnutí, že potok nepatří obci Lysolajům, ani úřadu pražského purkrabí, ale proboštovi, držitelé mlýnského stavení pozbyli práva k vodě. O tom, jak probošt Jiří Berthold Pontán propůjčil mlýnu potřebný živel, on sám vypravuje v hamfesním listě z roku 1610. "Jakožto jest na onen čas slavné paměti pana Viléma z Rožmberka na gruntech nejvyššího purkrabství v Šáreckých pod kostelem sv. Matěje mlejn ustaviti dovolil, kterýžto podepsaný mlejn Petr Vidtman, mlynář, koupivše jej a potřeby, které k mlejnu náleží spraviti dal, ale nemohouce od jinudy vodu na ten mlejn vésti dáti než z potoka, který mimo mlejn Dionisiusa Rottenbergra z Děvína, nájemce mlejna Záporeckého, dole v Šárkách do řeky Vltavy jde, mne množstvíkráte vyhledával, abych jemu, jako pán těch gruntů dovolil a přál, aby mohl z potoka vody do nového toku až k nadepsanému mlejnu vodu vésti dopustil."
Než došlo k písemné smlouvě, probošt si vyžádal znalecký posudek a podle zdání znalců zavázal Petra Vidtmana splniti tyto podmínky: "Práh či splávek v potoce musí býti usazen v přítomnosti mlynářů ze Záporeckého a Podbabského mlýna, aby snad nebyl položen příliš vysoko. Protože u splávku je vozní cesta přes potok, Vidtman je povinen vystavěti na tomto místě můstek a svým nákladem jej udržovati. Mlýnská strouha musí být tak upravena, aby voda v kamení a štěrku se neztrácela a mlynář v Podbabě nebyl o ní připravován."
I tento mlýn za třicetileté války zpustl a teprve ve dvacátých letech 18. stol. dal jej další majitel přestavět a obnovit náhon.
Podbabský mlýn označený č.p. 40 byl od roku 1708 v držení Urbana Moce. Ten spolu s mlynářem z Malého mlýna, Pavlem Malým, musel hájit mlynářské právo na vodu. Žalovanou stranou byl majitel usedlosti Šatovka, Josef Frank.
Také mlýn v Podbabě byl za třicetileté války pobořen. Mocův zeť neměl peněz na opravy a tak mlýn prodal roku 1748 Jiřímu Kalousovi. Po něm se mlýn nazýval Kalousovským.
Dávno zanikl klapot mlýnů na Šáreckém potoce. Místy se ještě objevují stopy minulosti. Zachoval se rybník u Dubového mlýna, jalový potok, kterým odcházela voda ze Záporeckého mlýna i splávek, nad nímž vedla vozová cesta, kde mlynář Vidtman byl povinen vystavěti můstek a svým nákladem jej udržovati.