3-2. MARTIN NEBESKÝ a MAGDALENA ?

Adam Převozník a Ludmila Nebeská měli syna Martina Nebeského, který se narodil blíže nezjištěného dne a roku v Brozánkách, kde i zemřel, a to po roce 1650, tedy po Třicetileté válce.

Byl to hospodář na gruntu v Brozánkách, pravděpodobně nynější č.p. 4. 

Oženil se s blíže neztotožněnou Magdalenou. Ta zemřela v době po 5. lednu 1668 - 1669. V Gruntovní knize se dočteme, že dne 5. února 1669 po ní dědil její (druhý) manžel Jiřík Novotný.

V Brozánkách se Martinovi a Magdaleně narodili: 

- blíže nezjištěného dne a roku (cca 1620 - 1630) syn Jakub Nebeský, byl to převozník na Čertovce, dle zápisu v Gruntovní knize rychty Vrbenské 1648 - 1702 "neví se kde jest", v roce 1667 se zřejmě na grunt vrátil, neboť z 5. ledna 1668 je zde záznam o vyplacení důchodu "Cžertowskýmu 1 kopa" za ujmutí se gruntu Václavem Čížkem v roce 1654, blíže nezjištěného dne se oženil s Dorotou, byla to pravděpodobně vdova po Matějovi, který zemřel před rokem 1650

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Anna Nebeská, provdaná do Bosyně

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Kateřina Nebeská, provdaná do vsi Nebužely

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Ludmila Nebeská, zběhlá poddaná, v roce 1665 již provdaná za Jakuba Bílého, zemřela pravděpodobně roku 1668 jako její matka Magdalena

A proč je Jakub Nebeský v gruntovní knize uveden v jednom zápise jako "Cžertowský"? Víme, že měl být převozníkem na Čertovce. Podíváme-li se na mapu, vidíme, že severovýchodním směrem od Brozánek je Pšovka - dnes součást Mělníka. Vlévá se zde do Labe stejnojmenná říčka. Pšovka pramení v českolipském okrese pod hradem Houska, protéká Kokořínským dolem, kde zásobuje řadu rybníků a tůní, z nichž nejznámější se Harasov. Dále protéká Mělníkem a vlévá se do Labe.

A právě podle říčky Pšovka, která tudy protéká, se měl jmenovat nejstarší mělnický hrad Pšov, lid zde žijící Pšované. Ves ležící na místě dnešní Pšovky se v minulosti nazývala Šopka (Schopka). První písemná zmínka je z roku 1372, vznikala pro zajištění potřeb augustiánského kláštera. Ten v okolí založil chmelnice, vinice, mlýny, pivovar i labský přístav. 

Od roku 1876 zde vyráběl Josef Čížek košíky, které vystavoval roku 1891 na Všeobecné zemské výstavě v Praze. Po vzniku první republiky založil továrnu na výrobu košíkářského zboží a dětských kočárků. V roce 1931 mu hrozil konkurs a nakonec provedl soudní vyrovnání. Firmu pak vedla Ludmila Čížková, která vyráběla dětské kočárky "Elastic". V roce 1948 byla továrna znárodněna a přiřazena k národnímu podniku Radovan se sídlem v Mělníce, později pod národní podnik Liberta a nakonec Továrny dětských vozidel Mělník. Možná se jedná o potomky Čížka, který po Třicetileté válce převzal do užívání pustý grunt Martina Nebeského.

Nedaleko je klášter obutých augustiánů v Mělníku-Pšovce. Vybudován byl roku 1264 bratry Smilem z Cítova a Pavlem z Luštěnic. Augustiniáni sem přišli z Pivoně. Konventní kostel sv. Vavřince vysvětil biskup Jan III. z Dražic. Vybudování údajně schválil roku 1266 papež Klement IV. a roku 1268 je potvrdil král Přemysl Otakar II. Roku 1328 získal klášter příjmy ze Střem. Později se statky ještě rozmnožily díky dalším dobrodincům, mezi nimiž byli biskup Hynek Berka z Dubé, Ješek z Buškovic a z Vliněvsi, Jan z Obříství a Jan Byškovický. Arcibiskup Jan z Jenštejna udělil 4. března 1392 odpustky těm, kdo přispějí na opravu a stavbu budov kláštera. Roku 1373 měl konvent spor s Mělníkem o hranice. 

Dne 18. března 1421 byl klášter napaden a vypálen husity a 26 členů konventu bylo buď pobito, nebo uteklo. Řeholní život zde byl obnoven v roce 1484. Brzy však kázeň v klášteře silně poklesla. Bylo zde mnoho mnichů z Itálie. Nakonec je roku 1543 skrze právo podací prodal Bohuslav z Beškovic se svým strýcem Mikulášem panu Smilovi Vlinskému z Vliněvsi a roku 1543 získal opravu rytíř Jaroslav Beřkovský ze Šebířova. 

Píše se rok 1611, ve kterém vyvrcholil spor mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem a také císařův spor s českými stavy. Aby zvrátil situaci danou vydáním Rudolfova majestátu (1609), který byl nepřijatelný pro oficiální habsburskou linii, pozval Rudolf v roce 1611 do Prahy vojsko pasovského biskupa, arciknížete Leopolda. Jím byla dobyta levobřežní část Prahy, Staré a Nové Město vzdorovalo. Proti vojsku, které měl Rudolf k dispozici, se připravovalo tažení české zemské hotovosti. Formovala se i mělnická hotovost, vyslaná na shromaždiště do krajského města Litoměřic. Ta opustila město Mělník 17. února 1611 Labskou branou (v dnešní ulici Legionářů), směřující k severu naší země. Odvedenci byli vedeni Matyášem Zvonařem a Janem Růžem, zvaným Kolář, předními měšťany, kteří byli zodpovědní za kázeň v mužstvu. Jejich očekávanou úlohu, ale také skutečnou roli, již sehráli při tažení Pšovkou, popsal později ve své žalobě mělnický rychtář Jan Husa (12. října 1612): "jim týž lid pod správu svěřen s takovým přitom od Vašich Milostí poručením a napomenutím, aby žádnému jak na zdraví, tak i na statku neškodili a neubližovali, nýbrž majíce za svou službu jistou mzdu a záplatu, a dá-li jim kdo co z lásky a dobré vůle, na tom přestávali. Oni pak proti Pánu Bohu Všemohoucímu, proti řádu a právu nenáležitě, nešlechetně a nekřesťansky, mocí a kvaltem klášter sv. Vavřince ležící pod Mělníkem spolu s pomocníky a jinými soldáty jsou vybili, vytloukli, zplundrovali a v něm všeckna okna, voltáře, kruchtu a hroby, v kterýchž od mnoha let mrtvá těla poctivých lidí odpočívaly, poloupali a potloukli, vornáty a jiná roucha posvátná, nádobí cínové, muškety, ručnice, pistoli a sumou všeckno, k čemu přijíti mohli, pokradli, pobrali, vydrancovali a pryč z kláštera vynesli i také víno z sudův v sklepích vytočili a vypili." Z dochovaných písemných pramenů nevyplývá jasná příčina zpustošení kláštera mělnickými odvedenci - snad jím byl "fedruňk" (peníze), které požadovali od převora. Možná je inspirace pustošením pražských klášterů, jež se odehrálo 15. února 1611 - nicméně pšovecký klášter sice utrpěl velké hmotné škody, nikoli však ztráty na životech, jak tomu bylo u františkánského kláštera u kostela Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. A jak dopadli viníci? Mlynář Martin Goliáš byl v Roudnici oběšen, hlavní původci plenění, Zvonař a Kolář, měli být zaživa vpleteni do kola a upáleni, což nakonec nebylo vykonáno. Další provinilci platili pokuty. Opravy zpustošeného kláštera a kostela byly zahájeny ještě v roce 1611, pracovali zde truhláři, sklenáři, kameníci, zedníci, tesaři i pokrývači, v roce 1614 byl pořízen zvon "ke cti Boha Všemohoucího, Nejsvětější Panny Marie a sv. Vavřince, Mikuláše Tolentinského a anděla Gabriela". Ten možná vítal nejvznešenější císařovnu Annu, která "spolu s císařem Matyášem roku 1615 dne 6. listopadu tento kostel navštívila a obohatila jej o darovaných 85 kop 45 grošů 5 penízů". Dramatickou událost z roku 1611 zachycuje i rytina, která jednak ukazuje podobu kláštera před jeho barokní přestavbou, jednak představuje nejstarší známou vedutu města Mělníka.

Posledním převorem před českým povstáním byl od roku 1615 Gabriel z Hory Ulmy. Dne 28. října 1619 povstalí stavové zabavili konventu jeho hmotné zabezpečení a použili ho na úhradu vojska. Areál kláštera v roce 1620 koupilo od stavů město Mělník, a řeholníci byli nuceni žít jen v několika místnostech v patře konventních budov, zůstala jim ještě zahrádka v ambitech Obec se ale zavázala k platbě převorovi ve výši 102 kop míšeňských ročně, jako deputát. V roce 1622 se panství vrátilo zpět augustiánům. K dalšímu úbytku počtu mnichů došlo za třicetileté války a obnovy se klášter dočkal až v roce 1640. Klášter a kostel prodělaly barokní přestavbu, kdy se na výzdobě hlavního oltáře klášterního kostela podílel Karel Škréta. Řeholníci tehdy působili také v duchovní správě několika okolních farností (např. v Horní Vidimi). V roce 1789 byl klášter císařem Josefem II. zrušen. Tehdy bylo v klášteře patnáct řeholníků, kteří odešli buď do Svaté Dobrotivé u Hořovic nebo ke sv. Tomáši v Praze a do Bělé pod Bezdězem. Augustinián Marek Blažej se stal prvním farářem v Pšovce, kdy byl konventní kostel sv. Vavřince prohlášen za farní. Od náboženské matice koupila roku 1789 klášter i statek Marie Ludmila Černínová, provdaná z Lobkovic a v klášteře byly zřízeny kanceláře vrchní správy lobkovického panství Mělník. V 80. letech 20. století byla v klášteře učňovská škola.

Na detailu mapy Pšovky můžeme vidět vpravo augustiánský klášter a vlevo bývalý Polabský mlýn, ke kterému vede ulice Čertovská. Mlýnu se říkalo Polabský, Podlabský, Čertovský, Kosairův či Čertovka. Stojí nedaleko Pšovky u Labe. Areál velkého, dnes již bohužel, zchátralého mlýna se skládá ze tří vzájemně propojených budov, dvou provozních a jedné obytné. Náhon procházel mezi provozními budovami. Ke mlýnu patřila velká hospodářská budova, skrz ní je možné vstoupit dlouhým tmavým průchodem na zarostlý dvůr. Mezi mlýnem a Labem byly postaveny náspy pro silnici a železniční vlečku pro cukrovar. V minulosti tu bývala i hospoda a fungoval přívoz ...

Klášterní mlýn pšovecký využívalo město Mělník krátkodobě během stavovského povstání (1618 - 1620), jinak patřil jiné vrchnosti. Příjmy z mlýnů byly před Bílou horou zlatým dolem pro městské hospodaření (představovaly až pětinu všech příjmů). Ke správě mlýnů a dohledu nad nimi tak jmenovala rada vždy spolehlivého člověka. V blízkosti Polabského mlýna ležel tehdy největší a nejvýznamnější, Pětikolský mlýn. Mlýn se stal během třicetileté války terčem opakovaných útoků různých živlů, i proto, že stál na samotě, a také nocležištěm mnoha císařských i nepřátelských vojenských oddílů. Zanedlouho se z něj stala ruina. Zařízení v něm vojáci zničili, střechy a zdi opakovaně pobořovali, budovu vypálili. Zanedbávány byly také mlýnské strouhy a potok Pšovka. Aby mlýny mohly fungovat, museli do nich nájemci často investovat vlastní prostředky (za třicetileté války byla vyživovací povinnost měst vůči císařským, ale i cizím vojákům). Mlynářské řemeslo se během této doby ocitlo pod hranicí rentability, mělničtí mlynáři často ukončovali nájem a odcházeli jinam nebo alespoň žádali o anulování nájmu. Jejich mlýn a potenciální majetek totiž přitahoval pozornost i nekalých živlů. Jeden z mělnických mlynářů byl dokonce ve 20. letech 17. století zavražděn ... 

Protože rod Nebeských vlastnil usedlosti a půdu, spoustu podrobných informací se mi tak podařilo zjistit nejen z matrik, ale i z mnohem starších gruntovních knih. Gruntovní a pozemkové knihy sloužily k zapisování údajů o převodu a prodeji pozemků a nemovitého majetku a práv a povinností s nimi spojených. Gruntovní knihy se vedly od 15. století do poloviny 19. století. V nich se zachycovaly informace o nemovitém poddanském majetku. V této době byla výhradním vlastníkem půdy vrchnost a naši předci dané grunty (z něm. der Grund) obhospodařovali, aniž by je ve skutečnosti vlastnili. Od vrchnosti mohli mít usedlost buďto pronajatou nebo i formálně zakoupenou, s čímž se pojilo právo grunt prodat, směnit nebo předat potomkům. Vrchnost o všech těchto věcech ale musela být předem informována a dát k nim povolení. Veškeré zápisy prováděla a knihy vedla vrchnostenská kancelář. 

Se zrušením poddanství v roce 1848 došlo k přechodu na tzv. pozemkové knihy, které byly vedeny okresními soudy. V té době už se naši předci stali nejen formálními, ale také skutečnými vlastníky usedlostí. 

Jednotlivé zápisy v knihách jsou často až několik stran dlouhé, plné zkratek a dnes již skoro neznámých slov. Přesto se z nich dá vyčíst mnoho zajímavého. Součástí každého zápisu je název gruntu. Usedlosti se často pojmenovávali po tom, kdo je vedl původně, a to i v době, kdy už zde hospodařil úplně jiný rod. V zápisu je vždy také uvedeno, kdo od koho grunt kupuje a ve kterém roce k převodu došlo. 

Nejčastější byla situace, kdy hospodář předával statek svému synovi a odcházel na výminek. Pokud si v hospodaření náš předek ale nevedl zrovna dobře, mohlo se stát, že ho vrchnost vyměnila za hospodáře jiného. Nový hospodář se gruntu mohl ujmout i po četných válkách, které v naší zemi probíhaly, grunty pak byly označeny za pusté, spálené apod. Odlišná situace mohla nastat ve chvíli, kdy předek zemřel a zanechal majetek vdově. Nemovitost pak mohl částečně odkoupit a vyženit její nový partner. Usedlost ale mohl převzít i nejstarší syn. 

V zápisech gruntovních knih je uvedena také celková cena usedlosti včetně jejího inventáře. Stejně tak je možné vyčíst, jak rozsáhlý pozemek náš předek vlastnil. Rozepsáno zde bývá i movité vybavení. Tím základním byly nástroje potřebné pro zemědělství - nejčastěji pluh, vůz, radlice, brány či kosa. Uvedena zde bývají také zvířata, která ke statku patřila. Nejrozšířenější byly krávy, prasata, ovce a slepice. Majitelé usedlostí se označovali jako domkáři, chalupníci, velcí chalupníci, polo potažníci (= sedlák s polovičním potahem) či celo potažníci (= sedlák, který měl celý potah, tedy 2 koně nebo 2 voly).

Jakub Nebeský se dne 20. února 1650 oženil s Dorotou, vdovou po Matěji ?.

Dle záznamů v matrice Pšovky je až do roku 1653 uveden jako svědek nebo kmotr u několika křtů. Povolání je uvedeno "tabernator", což v latině znamená "krčmář". V dalším záznamu je pak uvedeno "traiector noster".

Kmotr či kmotra (nář. kmoch, kmocháček, křesníček, původně praslovanský ženský tvar kmotra je odvozen z latinského commater = spolumatka, mužský tvar kmotr vznikl přechýlením) je osoba, která podle tradičního pojetí převzala za dítě trvalý závazek vůči dítěti a jeho rodině, záruku, že o dítě bude pečovat, kdyby ztratilo rodiče nebo se o ně rodiče nemohli postarat, jako základní závazek náhradního rodičovství, či bude rodičům dále pomáhat při výchově dítěte a bude se proto s dítětem přátelit, aby mu mohla být důvěrníkem a rádcem.  

Zřejmě po této době byl až do roku 1667 "nezvěstný" (celých 14 let), neboť v gruntovní knize rychty Vrbenské 1648 - 1702 "neví se kde jest". Co se tedy odehrávalo mezi lety 1653 až 1667 na Mělnicku? 

Po skončení Třicetileté války klesl počet obyvatel z necelých 2 milionů na 900 000. V některých částech Čech bylo opuštěno až 70 % hospodářství, značná část půdy ležela ladem. Situace využila šlechta a opuštěné nemovitosti scelovala s těmi, které již vlastnila. Nedostatek finančních prostředků řešil stát mimořádnými daněmi a různými přirážkami, např. pivo bylo zatíženo dvojí pivní daní, daň z tabáku přišla vzápětí. Propracovaný byl i systém výběru cel a ungeltů. Základem příjmů měla být ve 2. pol. 17. století daň z půdy, k tomu účelu mělo pomoci zjišťování počtu berních jednotek. Avšak bylo to na úkor poddaných, zdanění totiž podléhala pouze půda rustikální, nikoliv dominikální. Šlechta si oblíbila pokuty - vedle finančních postihů např. za pozdní odvod berně, v poddanském řádu jindřichohradeckého panství najdeme ztrátu očí za případné činění škody na vrchnostenských gruntech, lesích, potocích a rybnících. Bití a věznění bylo na denním pořádku. Na lemberském panství dokonce majitel ženám svých poddaných stříhal vlasy, a ty pak prodával vlásenkářům na paruky. S rostoucí potřebou finančních prostředků rostl i útisk poddaných. Neúměrně se navyšovaly robotní povinnosti a tím rostla i nespokojenost sedláků. Mezi nejobtížnější roboty patřily např. povinné předení, stavební roboty (stavba nových kostelů), daleké fůry (poddaný vlastním potahem musel přepravovat nejrůznější materiál a zboží podle přání vrchnosti), odchov vrchnostenského dobytka nebo práce u hamru. Mezi další povinnosti patřily také povinné odběry komodit z produkce vrchnostenských statků a provozoven za neúměrné ceny (nejčastěji pivo, kořalka, dobytek a drůbež). Rebelie se postupně rozšířily až na 130 panství. Dehonestaci lidské osoby nejlépe dokumentuje Loketský krajský patent, který nutí poddané projevit lítost tím, že "padnou na kolena". Rychtáři, kteří se účastnili selského povstání, byli pak po jeho potlačení souzeni za tzv. zločin felonie - zradu věrnosti vazalů vůči lennímu pánovi. Jedním z největších vůdců povstání byl zámožný sedlák, který hovořil šesti jazyky, mimo jiné i dobře francouzsky - Jan Cikán z Vraňan. Měl schopnost empatie, soucit se sociálně slabšími a chtěl lepší zítřky pro všechny. Mezi další postavy, bez kterých si povstání nelze představit, byli písaři. Na úřad nebylo možné se obrátit s požadavky jen tak sepsanými na kusu papíru. Stížnostem bylo nutné dát řád a formu. K sepsání petic byli většinou využíváni vesničtí učitelé, ale jako první písař je zmiňován měšťan a soukeník Jindřich Rössel. Ten však patřil pouze mezi ty, kteří sepsali požadavky rebelantů. S takto připraveným konceptem bylo nutné vyhledat někoho, kdo dá požadavkům potřebnou úřední podobu. V této souvislosti jsou zmiňováni především dva advokáti - Patzenhauser a Kouřimský. Další význačná postava naznačuje i propojení mezi jednotlivými regiony. Pro německé sedláky z panství Hanšpach totiž stížné články sepisoval písař v Mělníce. Mělnický písař Eliáš upravoval petice a pořizoval jejich čistopisy. V období selského povstání se můžeme setkat s dokumenty psanými v latině, němčině a češtině. Stížnost čtyř zádušních vsí města Domažlice: 

"Spravedlnost jest stálá a neustálá vůle práv své jednomu každému slušně žádajícímu udíliti. Tou spravedlností na tomto světě Bůh všemohoucí v císařské milostivě celému křesťanstvu nám představiti, a k ní se v potřebách rozličných slušných ucházejí, od ní poděleni být, poroučet ráčí. Té regule my se držíce od šestnácti mil k Vaší císařské milosti se ucházejíce, při chránění a spravedlnosti dostání, žádajíce v příčině této."

Události selského povstání roku 1680 byly od počátku provázeny celou řadou stížností a jejich jednotlivé body, tedy stížné články, měly nejrůznější charakter. Např. v mělnickém panství si poddaní stěžují na povinnost chovat psy a na vysoké náhrady při jejich ztrátě. Kuriózní je rovněž stížnost děčínských poddaných na pokuty, které jim byly ukládány za to, že propíjeli utržené peníze. 

I když poddaní vlastnili nejrůznější zbraně, ozbrojené oddíly trpěly nedostatkem disciplíny a nejednotností. Přestože měli mezi sebou válečné veterány a dezertéry, nemohli organizačně ani technicky konkurovat trénovanému a dobře vyzbrojenému vojsku. Situaci dobře dokládají počty zbraní, které byly zabaveny v jednotlivých oblastech. Mezi nebezpečné zbraně byly zařazeny i obyčejné okované vycházkové hole a bubny. Jako dobrý příklad může posloužit soupis zabavených zbraní z Mělnicka, kde z dochovaného dokladu vyplývá, že na černínském panství bylo zabaveno celkem 100 a půl kusů zbraní (počítáno v párech). Ani v centru dění, v Hoříně, ve Vrbně a ani ve Vraňanech, se nenacházelo takové množství zbraní, které by mohlo vzbuzovat nějaké naděje na úspěch v případě jejich použití. Na celém území mělnického panství se našla pouze jedna mušketa a třináct karabin. To, že se u sedláků nacházely zbraně, nelze ve většině případů přičítat jejich snaze o ozbrojený odpor, ale prostému faktu - pozůstatky po účasti některých členů rodiny v dřívějších válečných konfliktech, ale i obrana proti útoku vlka, někde i medvěda. 

Mělník, včetně panství, patřil jako věnné město do svrchovaného vlastnictví českých královen, ale dominium v poválečném dění několikrát měnilo zástavního správce. V roce 1646 bylo zastaveno Heřmanu Černínovi z Chudenic. Rod Černínů spravoval panství i v době selského povstání. Od roku 1654, kdy se ujal správy Humprecht Jan Černín, se stal mělnický zámek centrem černínské správy. Hospodářství mělnického panství, na rozdíl od města, nebylo v tak zuboženém stavu. K panství náleželo město Štětí (s vinicemi) a 37 vesnic. Od 16. století do územního celku dominia patřily Brozánky (s přívozem), Hořín, Vrbno, Zelčín, Chramostek, Vraňany, Mlčechvosty, Spomyšl, Daminěves, Jenišovice, Býkev, Vliněves, Mlazice (s vinicemi), Počeplice, Vehlovice (s vinicemi), Zimoř, Újezd, Krpy, Vrutice, Mikov, Záboří, Kly (s vinicemi), Borek, Rousovice (s vinicemi), Vtelno, Chorušice, Choroušek (Choroušky), Zamachy, Stračí, Střížovice, Vysoká, Střednice, Strašnice, Malý Újezd (Újezdec), Maštířovice, Kozlov, Podblatí a osady Podlabí, Vlčí Důl. K panství náležel i deskový statek Dolní Přívory (s obcemi Tuhaň, Libiš, Všetaty, Nedomice a Ovčáry) a některé další statky, např. Kozárovice, ale rovněž i pět manských statků ve Velvarech. Centrum vrchnostenské ekonomicky tvořily poplužní dvory v Hoříně, Býkvi a Malém Dvoře. 

Oblast poplužních dvorů se nachází na levém břehu Vltavy a můžeme ji označit za epicentrum veškerého dění  v době selského povstání - od Vraňan po Brozánky, bez obce Lužec. Nepokoje v roce 1680 započaly zkraje roku událostmi na severu a hlavní snahou nespokojených sedláků bylo využít přítomnosti císaře v Praze k předání petic s jejich stížnostmi. Za tím účelem vysílali do hlavního města své zástupce. Nejpravděpodobnější je, že procházeli právě přes území panství v místech, kde se nacházel poplužní dvůr Hořín. V obci Brozánky, která se nachází v těsné blízkosti Hořína, se totiž nacházel přívoz a byl zde pravidelně stavěn i provizorní most. Trasa dál na Prahu vedla přes Mělník po pravém břehu Labe až k přívozu na území panství Obříství. Poddaní Černínů začínají své protestní akce až počátkem dubna. Ve stejném čase propukají rovněž nepokoje na sousedních panstvích patřících Lobkovicům. Hejtman mělnického panství Čermák oznamuje vrchnímu správci černínských panství J. Procházkovi, že poslal lokaje, aby objel panství a vymlouval poddaným jejich vzpouru. Ti však odpovídali, že už se domluvili s cizími na shromáždění, které se mělo konat na Pšovce nebo v Malém dvoře či na zámku příští pátek a zde chtěli projednat své požadavky. Lokaj také předal informace, že ostatní rychty s nimi musí držet, neboť vraňanští vzkázali do vesnic vrbenského rychtářství, aby vůbec nerobotovali a že budou vyzývat i další vesnice. Vůdce povstání Jan Cikán odjel se stížností do Prahy k císaři Leopoldovi I. Ustanovená vyšetřovací komise odsoudila 15. dubna 1680 hlavního podněcovatele povstání Jana Cikána k trestu smrti. Dne 17. dubna byl oběšen na stromě za Pšovkou, večer sejmut a pochován pod stromem. Událost otřásla všemi nevolníky. Dne 28. června 1680 byl císařem Leopoldem I. v Pardubicích, kam se uchýlil před morem poté, co se nemoc dostala i do Prahy, vydán robotní patent, který omezoval šlechtu v objemu roboty, kterou mohla svým poddaným ukládat. Nově nesměli být poddaní nuceni k práci v neděli a ve svátky a celkově měli pracovat na panském nejvýše tři dny v týdnu, v akutních případech (např. pokud hrozily povodně) však měli povinnost pracovat bez jakýchkoliv omezení, zcela dle libovůle vrchnosti ...

Nevíme přesně, kdy se Jakub Nebeský narodil, ale v roce 1669 mu mohlo být mezi 39 - 49 lety. Vrátil se z nějaké války a zažil selské nepokoje na Mělnicku? Převážel rebely přes řeku nebo se snad sám rebelií účastnil? To se už asi nedovíme ...

Přesně od roku 1654 do roku 1667 se ale v Evropě vedla "1. severní válka". Stále probíhaly dozvuky Třicetileté války a Švédsko se snažilo ovládnout Pobaltí. Do války o Livonsko (oblast dnešního Lotyšska a jižního Estonska) se zapojilo Estonsko, Polsko, Dánsko a carské Rusko. Livonsko bylo ve 13. století rozděleno mezi rižské arcibiskupství a Řád mečových rytířů. V zemi se postupně začali usazovat šlechtici, duchovenstvo i měšťané z Německa. Do roku 1561 byla severní část Livonska pod nadvládou Švédska, střední a jižní část přijala svrchovanost Polsko-litevského státu. V roce 1625 se Švédsko zmocnilo Rigy a obsadilo zbytek Livonska, které drželo až do roku 1721, kdy jej Švédsko po porážce ve Velké severní válce muselo postoupit carskému Rusku. Polsko-litevská unie, stejně jako Habsburská monarchie, ale musela čelit dalším vojenským útokům Turků. Ti se v letech 1663 - 1664 neúspěšně pokusili o dobytí Horních Uher (4. rakousko-turecká válka). K rozhodujícímu střetnutí došlo 1. srpna 1664 v bitvě u Mogersdorfu, kde Turci utrpěli těžko porážku. Přestože měl Leopold I. strategickou výhodu, kvůli nedostatku financí na vydržování armády podepsal 10. srpna téhož roku s Osmany pro něj nevýhodný mír ve Vasváru, ve kterém uznal tureckou kontrolu nad Novými Zámky (dnešní Slovensko) a Sedmihradskem. 

Zpět na hlavní rodovou větev.