9R-1. MARIE NEBESKÁ a ?
Danielu Nebeskému a Alžbětě Riglové se v Roudníčku č.p. 7 dne 5. srpna 1799 narodila dcera Marie Nebeská.
Marie Nebeská byla domkářka, žila v předměstí Budyně č.p. 50. Domkář byl obyvatel vesnice, který vlastnil pouze obydlí, případně jen nepatrnou výměru polí nebo zahrádku. Za feudalismu byli domkáři a chalupníci povinni vykonávat tzv. ruční robotu na rozdíl od sedláků, kteří museli robotovat potahem. Koncem 18. a počátkem 19. století, kdy došlo k nebývalému vzestupu počtu drobných usedlostí, se domkáři a chalupníci stali velmi početnou skupinou vesnické komunity.
Marie byla svobodná matka. Zemřela blíže nezjištěného dne před rokem 1851.
Pravděpodobně v předměstí Budyně č.p. 50 se jí narodila:
- blíže nezjištěného dne a roku dcera Anna Nebeská
Budyně nad Ohří je město v okrese Litoměřice ležící nedaleko řeky Ohře. Samotným městem pak částečně protéká rameno Malé Ohře. K městu patří ještě šest vesnic, a to Břežany nad Ohří, Kostelec nad Ohří, Nížebohy, Písty, Roudníček a Vrbka. Název města je odvozen z osobního jména Buda ve významu Budova ves. V historických pramenech se název objevuje ve tvarech: "in Budin" (1218), "na Budyni" (1316), Budynye (1336), Budyna (1352 - 1405), "de Budinye" (1400) a "držel Budyni" (1400). Nejstarší známé stopy osídlení v budyňském katastrálním území pochází z období neolitu a nachází se v místech s pomístním názvem Mileticko jihozápadně od města. Areál města byl později osídlen také v eneolitu a dalších obdobích pravěku. U budyňského nádraží byl prozkoumán hrob bojovníka s koňským postrojem příslušející bylanské kultuře z doby halštatské a na náměstí byly odkryty hroby z mladší doby římské. Prostor náměstí a přilehlé Slánské ulice však byl osídlen téměř souvisle od mladší doby bronzové do středověku. V 8. století se na Mileticku (zaniklá středověká vesnice) nacházelo slovanské osídlení. Větší sídliště vzniklo v prostoru okolo náměstí v 10. a 11. století. Osídlení dokládají také dvě částečně prozkoumaná kostrová pohřebiště. Starší z nich (10. - 12. století) se nacházelo na návrší Bruska severovýchodně od města. V tamních hrobech bylo mimo jiné nalezeno 37 esovitých záušnic z bronzu a ze stříbra. V průběhu 11. století byl v Budyni založen knížecí dvorec. Jeho poloha není známá, ale předpokládá se, že stával v místech později vybudovaného kostela Panny Marie Sněžné, kde až do 60. let 19. století stávala románská kaple sv. Anny. Ve dvorci mohlo být shromažďováno obilí z blízkých vesnic a zpracovávána železná ruda z okolí Roudníčku. Ke dvorci se zřejmě vztahuje první písemná zmínka o Budyni z roku 1173, která ji uvádí jako nezcizitelný panovnický majetek, jehož výnosy si pro sebe vymínil král Vladislav II., když předal vládu svému synu Bedřichovi. Ve dvorci pobýval také král Přemysl Otakar I., který zde v roce 1218 potvrdil zakládací listinu litoměřické kapituly. V letech 1262 a 1267 král Přemysl Otakar II. v Budyni vydal dvě listiny. Předpokládá se, že někdy v té době byl panovníkem založen budyňský hrad. Samotná Budyně tehdy nejspíš byla trhovou vsí, kterou vedla méně významná větev Chlumecké stezky. K povýšení vsi na královské město došlo až za vlády krále Václava II. (někdy v letech 1290 – 1293). Město bylo zřejmě od počátku opevněné, ale první zmínka o hradbách je až z roku 1376. Držitelem města se brzy stal míšeňský biskup Bernard z Kamence a později Václavova teta, vévodkyně Griffina Haličská. V roce 1310 se u města spojil Jan Lucemburský s oddíly biskupa Jana z Dražic a společně postupovali do českého vnitrozemí. Roku 1316 Budyni obsadili vzbouření šlechtici, kteří podporovali králova odpůrce Jindřicha z Lipé. Panovník tak musel město i hrad s podporou Pražanů oblehnout a dobýt zpět. V roce 1321 král město zastavil Jindřichovi z Waldenburka a Albertovi, purkrabímu z Leisnigu.
K významné změně majitele došlo 21. ledna 1336, kdy Jan Lucemburský vyměnil Budyni se Zbyňkem Zajícem z Valdeka za jeho panství Žebrák. K Budyni tehdy patřily čtyři popluží, vesnice Žabovřesky nad Ohří, Břežany nad Ohří, Písty, Vrbka, Roudníček a další práva. Zajícům z Hazmburka potom Budyně patřila až do roku 1614. V průběhu 14. století se vrchnost vzdala samostatného hospodaření a panskou půdu rozdělila mezi poddané, kterým stanovila peněžní úrok náhradou za dřívější naturální dávky. Měšťané a obyvatelé blízkých vesnic postupně získali od panovníků nebo od vrchnosti různá privilegia a osvobození od roboty. Od roku 1380 například směli samostatně vypravit dva vozy se zbožím do Žitavy. Naopak od roku 1414 nemuseli poskytovat vrchnosti koně a vozy, vozit dřevo na hrad nebo víno do Prahy. Přesto v městském hospodářství chyběla specializovaná řemesla a hlavní roli mělo zemědělství včetně vinařství.
Půdorys města se dlouho příliš nezměnil, takže lze předpokládat, že středověký počet domů odpovídá popisu uvedeném v berní rule z roku 1654, kdy v samotné Budyni stálo 62 domů a dalších 17 na předměstí. Počet obyvatel se pohyboval v rozmezí 450 - 500 lidí.
Nejstarší židovské osídlení Budyně nad Ohří je doloženo od 1. pol. 16. století. V roce 1638 čítala místní komunita 11 rodin, v roce 1724 již 22 rodin (104 osob), v roce 1783 celkem 34 rodin, v roce 1880 se jednalo o 113 osob a v roce 1930 (při sčítání lidu) o již jen 39 osob. Ve městě existovalo ghetto, které se nacházelo severně od náměstí. Založeno bylo již v 16. století a dodnes se dochovala část domů v přestavbách. Asi 200 metrů od náměstí se v Ostrovní ulici nachází synagoga. Původně dřevěná synagoga byla v 1. pol. 19. století přestavěna ve zděnou pozdně klasicistní budovu s pozdně rokokovým průčelím. Činná byla do 2. světové války, dnes slouží jako skladiště a je kulturní památkou. Židovské hřbitovy v Budyni existovaly dva. Starý hřbitov se nacházel u městských hradeb při severozápadní baště. V roce 1787 byl uzavřen a postupně zlikvidován. Novější hřbitov se nachází asi kilometr jihovýchodně od centra Budyně uprostřed polí. Pochází z roku 1785, čítá zhruba 200 náhrobků a jeho součástí je novorománská obřadní síň.
Ve válkách o rakouské dědictví byla Budyně opět sužována válkou, roku 1759 byla obsazena pruskými vojsky. Neodevzdání výpalného mělo za následek zapálení města a vojáci zakázali požár hasit. Zničeno bylo celé město, hrad i most přes řeku Ohři. Když Marie Terezie uzavřela s pruským králem Bedřichem roku 1766 mír, vydala nové zemské řády. Roku 1775 snížila roboty a její syn císař Josef II. v tom i nadále pokračoval. V těchto letech Budyně opět několikrát vyhořela, z čehož se Budyňští nemohli vzpamatovat. Největší požáry jsou zaznamenány z let 1783 a 1787. Až do roku 1813 byla Budyně ušetřena válečných útrap. Když však začal Napoleon ohrožovat Rakousko, byla podél Ohře i u Budyně stavěna opevnění. V Budyni se ubytovala vojska saská, rakouská, pruská i ruská, které museli obyvatelé živit a ubytovávat bez náhrady. Po porážce Napoleona v bitvě u Waterloo (18. června 1815) nastal klid. Budyně se však již ze škod vzniklých válkami vzpamatovávala velmi pomalu a ztrácela své postavení.