23. ČESKOSLOVENSKÉ LEGIE

Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za 1. světové války. Tento název vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, emigrantů, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku a chtěli bojovat proti Rakousku-Uhersku. Tito dobrovolníci, již byli v hojném počtu z Varšavy a jejího okolí, v Rusku vytvořili legendární "Českou družinu" (Češi a Slováci měli velkou převahu). Jiní dobrovolníci vytvořili ve Francii "Rotu Nazdar". Za 2. světové války to byli především Volynští Češi, Češi nuceně vystěhovaní z pohraničí po okupaci nacistickým Německem. Tito legionáři se pak zasloužili nejvíce v bitvě na Dukle (8. září - 28. října 1944).

Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů - oficiální označení příslušníka vojska). Celkem padlo 5 153 legionářů, z toho 4 112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.

Podle místa působení lze legie rozdělit na:

- československé legie v Rusku

- československé legie ve Francii

- československé legie v Itálii

Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.

Československé legie v Rusku - byly dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914 - 1920, jež bojovaly nejdříve proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině a poté za ruského cara spolu s Bílou armádou proti Rudé armádě. Jeden z hlavních velitelů legií v Rusku byl Radola Gajda (významný český fašista Rudolf Geidl, který si změnil jméno na srbské frontě).

Československé legie se zvláště vyznamenaly v boji proti rakousko-uherské armádě v bitvě u Zborova (2. července 1917), v poli jako legionář bojoval Ludvík Svoboda, podle legendy proti němu na straně Rakouska-Uherska stál Klement Gottwald, ale podle jiných pramenů byl Gottwald v té době v nemocnici ve Vídni, další československé jednotky pak vznikaly na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T. G. Masaryka.

Československé legie ve Francii - byly dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 1914 - 1919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar! Účastnila se vítězně bitvy u Arrasu dne 9. května 1915, kde však utrpěla výrazné ztráty, přesto však tato bitva rotu navěky proslavila. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. Za přítomnosti T. G. Masaryka a prezidenta Poincarého se u města Darney dne 30. června 1918 konala velká vojenská slavnost spojená s přísahou 21. střeleckého pluku, který převzal bojovou zástavu, vytvořenou dle návrhu F. Kupky. Poté byl 21. a 22. pluk spojeny v Československou střeleckou brigádu. Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu 20. října 1918. V roce 1919 působilo ve Francii již 11 300 našich legionářů. Ve francouzských legiích bojoval i slavný malíř František Kupka. Generálem francouzské armády byl v tu dobu Milan Rastislav Štefánik, s českou emigrací se aktivně podílel jako diplomat na jednání o vzniku samostatného Československa. Ve Francii padlo 650 československých legionářů. Nasazení legionářů na západní frontě vedlo k tomu, že francouzská vláda dne 29. června 1918 podpořila právo Čechů a Slováků na samostatnost a uznala Národní radu Čechů a Slováků jako orgán zastupující tyto národy.

Československé legie v Itálii - byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 1917 - 1918. První se vytvářely až v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře 1918 došlo k vytvoření československé divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Vznik československých jednotek v Itálii byl podmíněn nátlakem ze strany ostatních spojeneckých mocností a špatným vývojem válečné situace, protože Itálie samotná dlouho bránila vzniku dobrovolnických čs. jednotek, ačkoliv disponovala poměrně značným počtem rakousko-uherských zajatců českého a slovenského původu. Důvodem bylo vytvoření nežádoucího a italským zájmům nebezpečného precedensu, neboť uznáním práva na sebeurčení Čechoslováků by de facto uznala stejná práva i Jihoslovanům. Právě ale o část jihoslovanského území spravovaného rakousko-uherskou monarchií se chtěla Itálie po vítězství Dohody rozšířit (resp. na pobřeží Jadranu, tedy o Dalmácii a přístav Terst). Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čsl. legionáři mnohde válčili proti českým a slovenským vojákům rakousko-uherské c.k. armády. Čsl. legionáři na sebe výrazně upozornili v bitvě u Doss Alto v září 1918. Italský tisk pojal úspěch Čechoslováků v boji na Doss Altu velmi slavnostně. 6. československá divize měla také pochvalné ohlasy v řadách představitelů italské vlády, armády a italské veřejnosti. Vrchní velitel italské armády, 22. září 1918 uvedl: "Neochvějné oddíly 6. československé divize, které zahájily pozici na výšině 703, se bránily s obdivuhodnou chrabrostí ..." Propagátorem legionářů byl také pozdější italský diktátor Benito Mussolini, v té době novinář (vydával list Italský lid) a autor kacířského spisu Jan Hus, hlasatel pravdy. Mussolini se později k této své rané politické aktivitě již nehlásil. Na italské frontě zemřelo 355 československých legionářů, dalších 55 mužů bylo popraveno po zajetí rakousko-uherskou armádou.

V československé armádě byli legionáři upřednostňováni před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska. Legionářů bylo kolem 66 tisíc a kolem pěti tisíc jich padlo. Čechů v rakousko-uherské armádě bojovalo asi 1,4 milionu a padlých na této straně bylo zhruba 138 000. Vysoká čísla padlých Čechů v rakouské armádě a nízký počet v čsl. legiích je z mnoha důvodů:

- rakousko-uherská armáda měla často 20 - 50 % ztrát živé síly (z rakousko-uherské armády přebíhali nejen jednotlivci, ale dokonce i celé prapory k protistraně, např. k Rusku, poté, co byli zajati, vstoupili do legií)

- v rakousko-uherské armádě často čeští vojáci zůstávali, jelikož byla jejich manželkám vyplácena tzv. "podpora", cca 3 koruny za den (mnohdy vyšší částka než měl odvedenec v dobách míru).

Tak jako se mi podařilo nalézt předky padlé v 1. světové válce, dohledala jsem i předky, kteří sloužili v československé legii.

František Čadský, narozen 8. dubna 1878 v Horoměřicích, zemřel ve svých 69 letech dne 25. července 1947 a je pohřben na hřbitově v Kojeticích, hodnost vojín, desátník

u rakousko-uherské armády sloužil u 1. domobraneckého pěšího pluku a 8. domobraneckého pěšího pluku (k. k. Landsturm Infanterieregiment Nr. 8), do zajetí padl ve svých 36 letech dne 10. září 1914 v Křesomysli (Kraśnik v dnešním Polsku), ten den probíhal boj u Goscieradówa v Polsku

Bitva u Krašniku, která se uskutečnilo mezi 23. a 25. srpen 1914, byla první větší bitvou první světové války mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. K bitvě došlo na východní frontě nedaleko města Kraśnik na území Kongresového Polska. V důsledku bitvy u Krašniku byly poražené ruské jednotky donuceny stáhnout se k Lublinu.

V první fázi 1. světové války bylo do rakousko-uherské armády zmobilizovány přes 3 milióny vojáků, z toho Češi tvořili asi 435 tisíc mužů. Rakousko-uherská armáda se rozvíjela na dolním toku řeky San, mezi pevností Přemyšl a ústím Sanu do Visly. Její ostudná porážka od Srbů na Drině podlomila reputaci a tak potřebovala jiný úspěch. Dne 22. srpna se jednotky generála Viktora Dankla srazily s dvěma ruskými sbory. Dříve, než mohly dorazit další posily, přinutil generál Dankl Rusy k boji. Tak se rozvinula třídenní bitva, která skončila vítězstvím rakousko-uherských zbraní a umožnila průnik na území nepřítele jižně od Lublina. První ofenzíva tak odvrátila pozornost od neúspěchů na srbské frontě, ovšem ne na dlouho. Ruská 3. a 8. armáda se odhodlala k útoku na Halič a začala vytlačovat rakousko-uherská vojska zpět. Válka se přenesla na rakouské území a v polovině září ustál pohyb fronty. Boje stály Rakousko-Uhersko v roce 1914 na této frontě čtvrt miliónu padlých a zraněných. Mobilní boje se přeměnily v zákopovou válku a prostí vojáci poznali, že nebudou doma dřív, než spadne listí. Viktor Dankl byl povýšen na šlechtice a jako šlechtické jméno přijal von Krasnik.

téměř na den přesně po čtyřech letech dne 1. září 1918 se přihlásil do ruských legií ve městě Samara (Rusko), z legií vystoupil 9. listopadu 1920, sloužil u záložního praporu a u 1. sborné roty, byl demobilizován (= propuštěn z armády po zrušení válečné pohotovosti armády)

jako bydliště tehdy uvedl Panenské Břežany, Kojetice, okres Praha - východ, po válce byl obchodníkem, jeho manželka byla Vincencie Čadská (19. března 1886 - 13. února 1956)

Antonín Čacký, narozen 15. ledna 1891 v Horoměřicích, hodnost vojín, porodní bába byla dokonce moje praprababička

u rakousko-uherské armády sloužil u 2. pluku pevnostního dělostřelectva (k. u. k. Festungsartillerieregiment Nr. 2), do zajetí padl ve svých 24 letech dne 22. března 1915 v Přemyšli (dnešní Polsko)

Obléhání Přemyšli bylo nejdelším obležením v průběhu 1. světové války trvající s krátkým přerušením od 26. září 1914 do 22. března 1915. Rakousko-uherská posádka v pevnosti Přemyšl čelila po porážce Rakušanů v bitvě o Halič od září 1914 útoku 3. ruské armády generála Dimitrieva. Díky německému útoku na Varšavu se rakousko-uherským jednotkám vedeným generálem Svetozarem Borojevićem podařilo 11. října zatlačit Dimitrieva zpět za řeku San a do 9. listopadu tak prolomit obležení. Po porážce Hindenburga v bitvě na Visle však Rusové pevnost znovu oblehli a rakousko-uherská posádka byla 22. března 1915 donucena po 133 dnech obležení kapitulovat. Rakušané se Přemyšlu s německou pomocí znovu zmocnili 3. června 1915.

Evakuace civilního obyvatelstva z Přemyšlu probíhala od 4. do 18. září 1914, kdy dělostřelecká palba postupujících Rusů přerušila železniční spojení. Jednotky 3. ruské armády blokující pevnost, se kolem Přemyšlu rozmístily od 22. do 26. září 1914. Obléhající armádu tvořilo 11 divizí 3. armády podpořené dvěma armádními sbory 8. armády. To představovalo 128 pěších praporů, 28 jezdeckých eskadron a 915 lehkých a středních děl, celkem přibližně 280 000 mužů. Dne 2. října odmítl velitel obránců Hermann Kusmanek von Burgneustädten výzvu ke kapitulaci. Navzdory původnímu plánu se po zásahu generála Alexeje Brusilova pak ruská strana rozhodla k přímému útoku proti pevnosti. Ruské jednotky napadly 5. října 1914 rakouská opevnění ze severu, jihu a jihovýchodu v místech, kde byla Přemyšl nejhůře bránitelná. Hlavní směr útoku z jihovýchodu podporovalo i ruské dělostřelectvo. Obránci třídenní sérii útoků odrazili, přičemž ruské ztráty se při těchto špatně vedených úderech vyšplhaly na 10 až 20 000 mužů. Posádka pevnosti přišla o 3 až 4 000 vojáků. Postup Němců na Varšavu využila počátkem října třetí rakousko-uherská armáda pod velením Svetozara Borojeviće, která se začala probíjet k obleženému Přemyšlu. Rusové proto raději upustili od obléhání a 8. října 1914 se stáhli zpět za řeku San. Borojevićovi vojáci vstoupili do pevnosti den poté.

Ačkoliv došlo k prolomení obležení, nedařilo se město kvůli přerušení železniční tratě a ucpaným podmáčeným cestám, adekvátně zásobit. Trať z Horních Uher byla uvedena do provozu až na konci října 1914 a ze zásob pevnosti byly podporovány i nově příchozí vyčerpané a vyhladovělé rakousko-uherské jednotky. Nová ruská ofenzíva a porážka Němců na Visle předznamenaly nový postup ruské armády, která už 9. listopadu 1914 Přemyšl znovu oblehla. Rakušané byli v zimě podruhé v krátké době zatlačeni až ke Karpatům a pevnost se ocitla hluboko za frontovou linií. Rusové poučení z prvního nezdaru tentokrát upustili od přímých útoků, město obklíčili a pokusili se jej vyhladovět. Rakousko-uherské velení se pokoušelo prorazit frontu v Karpatech a probít se zpět k Přemyšlu, avšak útoky v lednu i únoru 1915 Rusové odrazili. Velitel obléhajících jednotek generál Andrej Nikolajevič Selivanov navíc zastavil i pokusy zoufalé posádky o uskutečnění průlomu. Rychle se tenčící zásoby donutily obránce porazit a sníst tisíce koní, avšak podvýživa, mráz a šířící se nemoci rychle snižovaly akceschopnost rakousko-uherských sil uvězněných v Přemyšlu. Poslední výpad byl oblehateli odražen 19. března 1915, načež vyhladovělá posádka pevnosti vystavená navíc od února vytrvalému ruskému ostřelování, 22. března 1915 kapitulovala. Velitel von Burgneustädten nařídil před vydáním pevnosti zničit všechno vybavení a zařízení pevnosti. Kromě likvidace pevnostních objektů, děl a dalšího vojenského materiálu, došlo i ke stržení mostů přes San a pobití 5 000 zbývajících koní. Do ruského zajetí padlo 120 000 rakousko-uherských vojáků včetně 9 generálů.

Obsazení pevnosti uvolnilo ruskému velitelství síly vázané obléháním, načež v březnu 1915 přešli Rusové v Karpatech do ofenzívy. Předchozí neúspěšné snahy o prolomení ruských linií a vyproštění posádky v Přemyšlu stály Rakušany obrovské množství padlých a vyčerpané rakousko-uherské jednotky demoralizované kapitulací pevnosti se proto novému ruskému náporu ubránily jen díky německé podpoře. Mezitím se do zničeného Přemyšlu v dubnu 1915 přijel osobně podívat i car Mikuláš II., avšak Rusové se z dobytí města na Sanu nemohli radovat příliš dlouho. Poté, co německá a rakousko-uherská armáda prolomily východní frontu v bitvě u Gorlice, oblehly ruskou posádku tentokrát rakousko-uherské síly podporované Němci. I díky dostatečné podpoře těžkého dělostřelectva se Centrální mocnosti znovu zmocnily Přemyšlu už po čtrnácti dnech, 3. června 1915. Kvůli zdemolovanému opevnění neumožňujícímu obranu pak pevnost v pokračující válce ztratila vojenský význam.

blíže nezjištěného dne se přihlásil do ruských legií ve městě Taganrog (Rusko), do dalších legií se přihlásil 30. března 1918, z legií vystoupil 5. května 1920, sloužil u 9. střeleckého pluku a 3. lehkého dělostřeleckého pluku, byl demobilizován 

Antonín Čadský, narozen 23. července 1879 v Horoměřicích, hodnost vojín, zemřel ve svých nedožitých 43 letech

u rakousko-uherské armády sloužil u 28. pěšího pluku a 56. pěšího pluku (k. u. k. Infanterieregiment Nr. 56), do zajetí padl ve svých 37 letech dne 12. července 1916 v Bučači (dnešní Ukrajina)

blíže nezjištěného dne se přihlásil do ruských legií ve městě Volyň (dnešní Ukrajina), do dalších legií se přihlásil 22. července 1916, z legií vystoupil 9. května 1921, sloužil u 2. střeleckého pluku, byl demobilizován 

Během ruského útoku 3. dubna 1915 se bez výrazného odporu vzdala velká část právě c.k. 28. pěšího pluku. Posádkovým městem pluku byla Praha a tak byl tvořen v drtivé většině rodilými Čechy, z nichž mnozí šli do zajetí s hlasitě projevovaným nadšením (Rusové zde měli proti Rakušanům pouze jeden prapor bez záloh. O dlouho trvající protirakouské morálce u 28. pluku svědčí i úředně zakázaná a proto velmi oblíbená píseň se slovy "Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč, my jdeme na Rusa nevíme proč, nevíme proč!"

Vyčerpané jednotky bylo nutno buď stáhnout do příznivějších pozic nebo vystřídat, což však velení 28. divize neučinilo, ačkoli o to plukovník Schaumeier velitelství divize nakonec požádal. Vojáky doslova ležící ve sněhu víc než nepřítel trápil hlad, omrzliny a průjmy. Lékař I. praporu dr. Greif se rozhodl zřídit ošetřovnu ve škole ve Stebnícké Huti, která ležela v "území nikoho" a chodili si sem pro vodu, ohřát se a najíst vojáci obou stran. Při svých návštěvách udržovali vojáci nepsané příměří a vzájemně se nenapadali. Součástí ruských vojsk však byli i Češi usedlí na Rusi, kteří pro carskou armádu konali rozvědnou službu v rámci tzv. České družiny. U ruské 49. divize, která stála v Karpatech proti 28. divizi, to byla polorota pod vedením V. V. Klecandy, on a jeho muži se snažili již před tím přesvědčit k přechodu příslušníky rakousko-uherských jednotek složené z etnických Němců, Chorvatů, Slovinců a Italů, ale bez úspěchu. Aby se vykázali alespoň nějakým úspěchem, porušili nepsané příměří ve Stebnícké Huti a 29. března zajali skupinu nemocných z místní školy, kromě dr. Greifa. To byl pro ruskou stranu cenný zdroj informací o zoufalém stavu rakouských jednotek. Ve vzduchu visel rozsáhlý útok ruských vojsk od Zborova až po údolí Laborce, na toto nebezpečí bohužel rakouské velení adekvátně neodpovědělo a jen pasivně očekávalo vývoj dalších událostí. Tento fakt vyvrací pověsti Klecandy o tom, že se jednalo o fingovaný útok s cílem uskutečnit předem vyjednaný přechod pluku. Příslušníci Klecandovy poloroty byli během útoku staženi cca 4 km dozadu k velitelství divize, akce se neměli účastnit a dokonce ji ani nemohli sledovat. 

Ráno 3. dubna na Bílou Sobotu zahájila vojska ruské 49. divize mohutný útok na pozice I. a III. praporu 28. pluku a rovněž na součásti 47. pluku. První prapor je zatlačen po prudkém boji ruskou přesilou a zajat poté, co Rusové odřízli ústupovou cestu k zadním rakouským pozicím. Třetí se rychle stahuje z neudržitelného postavení na nové u Hutiska, kde je však stejně obklíčen, z části zlikvidován a z části zajat. Plukovník Schaumeier nebyl schopen na vzniklou krizi adekvátně reagovat a tím, že nenasadil zálohy, zejména III. prapor 87. pluku, který disponoval i oddílem strojních pušek, de facto nechává 28. pluk svému osudu. Zbytky obou praporů pak vedou s Rusy ústupové boje, k večeru se protiztečí částí 47. a 27. pluku podaří Rusy zastavit a linii ustálit. Nutno zdůraznit, že takových a podobných bojů bylo svedeno za Světové války mnoho, před tím i potom, na všech frontách, ve všech časech. Pokud se skutečně některý z příslušníků pluku dobrovolně vzdal Rusům, pak se jednalo o jednotlivce, kteří tak učinili z vlastní vůle a nikoliv organizovaně na základě agitace Klecandových mužů. Je třeba mít na paměti, co všechno měli mnozí vojáci za sebou a že byli v tomto případě špatně nasazeni. Motivací těch, kteří se vzdali dobrovolně nebyla nejspíš politika, ale prostá vyčerpanost, zima, hlad, omrzliny, nemoci, strach... Pokud by se mezi nimi skutečně našel takový idealista, pak musel být trpce zklamán přístupem Rusů k zajatcům, mnozí byli okradeni a všichni nahnáni do zajateckého tábora. O nějaké bojovém nasazení proti Rakousku-Uhersku nemohlo být v té době ani řeči, lze navíc předpokládat, že by většina zajatých bojovat proti vlastní zemi odmítla, jak to učinili později, když jim tato možnost byla nabídnuta. Proč se tedy zrovna tato událost a její protagonisté stali součástí pověsti o zradě 28. pluku?

Pověst se údajně zrodila přímo ve velení rakouské armády. Její představitelé pod vedením Franze Conrada von Höttzendorf soustředění na zámku v Těšíně hledali příčinu neúspěchu předchozích karpatských ofensiv a naopak úspěchu postupu Rusů přes karpatský oblouk. Zjistili, že na vině není jejich chybné plánování a vedení armády, ale malá bojechtivost jednotek z "neněmeckých" oblastí Předlitavska. Hlášení pplk. Schaumeiera o přechodu "pražského" pluku do zajetí se tedy velice hodilo k zakrytí vlastních chyb. Přikročilo tedy k mimořádnému opatření, tedy k rozpuštění pluku, které bylo 11. dubna stvrzeno rozkazem Arcivévody Friedricha:

Dne 3. dubna 1915 vzdaly se v těžkých bojích na Dukelském průsmyku dva prapory pěšího pluku č. 28 včetně důstojníků, aniž by použily své střelné zbraně, jednomu jedinému ruskému praporu, a tím na sebe uvalily největší pohanu a hanbu. 73. pluku se ve spojení s říšskoněmeckými jednotkami podařilo postavení za těžkých ztrát udržet do příchodu nových sil. (...)

Ano, stalo se to 3. dubna a boje byly těžké, ale to je vše. O nepoužití zbraní netřeba hovořit, 73. pluk (chebský) byl v té době asi 100 kilometrů východněji, říšsko-německé jednotky do bojů rovněž nezasáhly. S jedním jediným praporem by Rusové asi rovněž nevystačili. Rakouskem i Uherskem se následně přehnala šovinistická tisková kampaň v silně protičeském duchu, která otrávila ovzduší monarchie víc, než by si mohli její nepřátelé za hranicemi přát. Nicméně se v rozkaze nehovoří o aktivním přechodu k nepříteli, ale o tom, že se vojáci vzdali.

(...) Na základě hlášení velitele pluku o tom, že pluk přešel do zajetí, byl pluk zrušen a po soudním prošetření byl opět ustaven. IV. batalion příkladně sloužil na frontě v Montenegru - zde byl až do roku 1918.

Přímo na frontové linii, pod vrcholem Cima Val di Puartis, v místě velitelství II. praporu, vztyčili osmadvacátníci kamenný památník své válečné služby. Pomník s plastikou císaře Františka Josefa I. a nápisem "Na věrné stráži - II/28 polní prapor - 18. VIII. 1916" byl slavnostně odhalen u příležitosti 86. narozenin císaře, kdy u paty pomníku byla sloužena polní mše za účasti důstojníků a mužstva. Pražský pomník je dnes jednou z mála autentických připomínek, že i v této krásné a zároveň velmi nehostinné krajině před více než sto lety řádila jedna z nejkrutějších válek, co lidstvo poznalo. Na památku "pražských dětí", z úcty k jejich obětem a utrpení a ke cti dalších obětí Velké války se zrodila iniciativa pro obnovení tohoto pomníku s lokalizací 46°35'47.00"N / 13°6'37.17E v Karnských Alpách nedaleko hranic Rakouska a Itálie, kudy dnes vede i pěší turistická stezka.