Biřic

Biřic byl pověřený vykonavatel úřední moci. Mohl jím být najatý voják (dráb - ozbrojený panský úřední sluha, pochop - pomocná stráž nebo mušketýr).

Čeledín

Čeledín, jinak také zvaný pacholek, byl pomocník u sedláka. Čeledín pomáhal s různými pracemi v zemědělství, za odměnu u sedláka bydlel a stravoval se, dostával velmi nízký plat. Výplata probíhala buď týdně nebo za dohodnuté období nebo za konkrétní práci, někdy jednou ročně. Vždy záleželo na druhu práce (třeba za práci při žních, za zorání pole, odvedení dobytka na prodej na místo určení, nebo na tom, zda si najímající chtěl tuto osobu udržet). Spoustu práce zastaly děti, ať sedlákovy, nebo z rodin, které u něj pracovaly. 

Někteří měli své jasné určení - šafář, kovář, někteří měli trvale přidělenou práci - pacholek od volů, děvečka od krav, pradlena ... Zbytek čeládky dostával práci dle sezóny, dle potřeby. 

Čeledín, který se staral o údržbu domu byl podomek. Měl v čeledi nízké postavení. 

Chasa je někdy užívána jako další název pro čeleď, v dalších slovanských jazycích má spíše kriminální a vojenské konotace. Chasa však označuje ještě docela jinou skupinu "zaměstnanců". Chasníci byli totiž řemeslní pracovníci, na vesnici vetšinou ve větším výrobním provozu jakým byl mlýn, hamr nebo kovárna. Pokud bylo chasníků více dělili se na učedníky a zkušenější tovaryše. Za práci brali většinou jen stravu a byt, jejich hlavním ekonomickým ziskem bylo know-how.

Domkář

Domkář neboli baráčník (latinsky casarius, německy Häusler) je označení pro vlastníka menšího stavení (domku či baráku). Patřil k nejmenším majitelům nemovitosti na vesnici, neměl pole, pouze zahradu kolem domku (max. do 0,4 ha). Mohl se živit buďto námezdní zemědělskou prací, nebo provozováním řemesla.

Dráb

Dráb byl uniformovaný sluha vykonávající úřední nařízení. V dobách feudalismu to byl dozorce na polích a panských statcích, hlídač, posel, strážník, vykonavatel tělesných trestů apod. 

Hofmistr

Byl původně domácí učitel ve středověku, jenž byl odpovědný také za aktivity mimo výuku. Patřil k prvním dvorským úředníkům německých císařů a králů. Jeho úřední funkce sestávala nejprve ve vedení královského domácího rozpočtu a královské rodiny. Tito úředníci nacházeli uplatnění také u knížecích dvorů a nižších vladařů. 

Nejvyšší zemský hofmistr, také označovaný jako nejvyšší hofmistr Českého království, byl po nejvyšším purkrabím druhým nejvýznamnějším zemským stavovským úředníkem Českého království, původně správce královského dvora. V průběhu 15. století ztrácel na významu úřad královského hofmistra a vedle něj se vyvinul úřad nejvyššího zemského hofmistra, který se od roku 1453 řadil mezi nejvyšší zemské hodnosti. Tento nejvyšší hofmistr Českého království předsedal komornímu soudu a v soudních záležitostech byl i předsedou královské rady. Úřad přežil Obnovené zřízení zemské (1627). V předbělohorském období byl jmenován na doživotí, po roce 1627 pouze na pět let. Před Bílou horou přísahal králi a stavům, po Bílé hoře pouze králi a jeho dědicům. Do zániku místodržitelského kolegia v roce 1748 byl jedním z jeho jedenácti řádných členů. Osudným se mu staly reformy Josefa II. (králem 1780 - 1790). Stal se pouhou čestnou hodností, od roku 1783 pak předsedal nově zřízenému apelačnímu soudu. Roku 1790 však byl nejvyšší hofmistr ve vedení apelačního soudu nahrazen prezidentem, čímž úřad nejvyššího zemského hofmistra zanikl i formálně.

V roce 1490 činila odměna za vykonávání úřadu 1 000 kop grošů českých, příjem byl pojištěn z výnosu kutnohorské mincovny. 

Seznam nejvyšších hofmistrů Českého království:

• 1269 Petr
• 1283 Purkart z Janovic († po 1289)
• 1284 - 1288 Záviš z Falkenštejna († 24.08.1290 Hluboká nad Vltavou)
• 1304 - 1308 Albrecht z Lomnice
• 1315 Jindřich z Weilnau
• 1364 Petr z Janovic
• 1366 Jan z Hardeka
• 1369 - 1378 Petr z Vartenberka na Kosti
• 1380 - 1385 Konrád Krajíř z Krajku
• 1385 - 1395 (06.05.) Jindřich Škopek z Dubé († 06.05.1395)
• 1396 Beneš z Dubé
• 1397 Jan II. Opavský
• 1400 - 1402 Heřman z Chustníka
• 1403 Břeněk ze Skály a ze Švihova
• 1403 - 1407 Jan Krušina z Lichtenburka
• 1407 - 1411 Lacek z Kravař
• 1412 - 1416 Jan z Hradce
• 1436 - 1444 (20.08.) Hynek Ptáček z Pirkštejna (kolem 1400 - 20.08.1444 Rataje nad Sázavou)
• 1453 - 1457 (gubernátor) Jiří z Poděbrad (23.04.1420 Poděbrady (?) - 22.03.1471 Praha)
• 1458 - 1466 Jindřich ze Stráže († 16.01.1466 Kamenice nad Lipou)
• 1467 - 1480 Jaroslav Lev z Rožmitálu na Blatné (1425 ? - 23.10.1486 ?)
• 1490 - 1514 Vilém II. z Pernštejna na Helfštejně (1436 - 08.04.1521 Pardubice)
• 1514 - 1523 (13.02.) Vojtěch z Pernštejna na Pardubicích (04.04.1490 - 17.03.1534) - poprvé
• 1523 (02.02. ?) - 1526 Karel I. Minsterberský (04.05.1476 Kladsko - 31.5.1536 Ząbkowice Śląskie)
• 1527 (leden) Jan z Vartemberka
• 1527 (25.03.) - 1534 (17.03.) Vojtěch z Pernštejna na Pardubicích (04.04.1490 - 17.03.1534) - podruhé
• 1534 - 1553 (11.09.) Zdislav Berka z Dubé a Lipé (1467 / 1470 - 11.09.1553 Zákupy)
• 1554 - 1569 Jan III. starší Popel z Lobkowicz na Zbiroze (1490 - 14.06.1569 Libochovice; chlumecká linie)
• 1570 - 1584 Ladislav II. z Lobkowicz na Vysokém Chlumci a Jistebnici (1501 - 18.12.1584 Praha-Malá Strana; chlumecká linie)
• 1585 (19.02.) - 1594 Jiří (starší) Popel z Lobkowicz na Libochovicích (1540 - 27.05.1607 Loket, ve vězení)
• 1594 - 1596 (správce) Jan z Říčan († 1596)
• 1599 (04.09.) - 1609 (24.05.) Kryštof Popel z Lobkowicz zvaný Tlustý na Pátku a Tachově (28.04.1549 Horšovský Týn - 25.05.1609 Praha)
• 1609 - 1610 Ferdinand z Donína
• 1611 (18.06.) - 1619 Adam mladší z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou (1569 / 1570 - 1638) - poprvé
• 1619 - 1620 Vilém starší Popel z Lobkowicz na Horšovském Týně (1567-1626 Zbiroh; mladší popelovská linie - tachovská)
• 1620 - 1627 Adam mladší hrabě z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou (1569 / 1570 - 1638) - podruhé
• 1627 (22.03.) - 1628 (30.06. ?) Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (01.12.1572 Čestín - 19.01.1652 Vídeň)
• 1628 (12.07.) - 1638 (25.09.) Jaroslav Bořita z Martinic (06.01.1582 - 21.11.1649 Praha)
• 1638 (12.10.) - 1643 (13.10.) Bedřich z Talmberka († 13.10.1643)
• 1643 (04.11.) - 1646 (06.03.) Jindřich Libštejnský z Kolowrat (1570 - 06.03.1646)
• 1646 (15.06.) - 1649 (?) František Oldřich Libštejnský z Kolovrat (28.07.1607 Žichovice - 03.01.1650 České Budějovice)
• 1650 (05.02.) - 1651 (07.01.) Bernard Ignác Jan z Martinic (20.08.1614 - 07.01.1685 Praha)
• 1651 (04.02. - 07.03.) Heřman Černín z Chudenic (24.07.1576 - 07.03.1651)
• 1651 (01.04.) - 1658 (04.07.) Kryštof Ferdinand Popel z Lobkowicz (09.10.1614 - 04.07.1658; bílinská linie)
• 1658 (13.11.) - 1677 (20.12.) Maxmilián Valentin z Martinic (1612 - 20.12.1677 Praha)
• 1678 (15.01.) - 1688 (18.02.) Vilém Albrecht Krakowský z Kolowrat (18.02.1600 Týnec - 18.02.1688 Praha)
• 1688 (17.03.) - 1689 (01.07.) Jan Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka (1634 / 1637 Vídeň - 01.07.1689 Velvary)
• 1689 (11.07.) - 1700 (24.02.) Jan František Bruntálský z Vrbna (1634 - 22.08.1705)
• 1700 (18.09.) - 1704 (03.05.) Heřman Jakub Czernin z Chudenic (25.07.1659 Vídeň - 08.08.1710 Praha)
• 1704 (03.05.) - 1708 (25.01.) Václav Vojtěch ze Šternberka (09.02.1643 Bechyně - 25.01.1708 Praha)
• 1708 (21.05. - 28.06.) Arnošt Josef z Valdštejna (07.06.1654 Praha - 28.06.1708 Praha)
• 1708 (24.07.) - 1732 Antonín Jan Nostic-Rieneck (1652 - 30.10.1736)
• 1740 (18.12.) - 1746 (22.12.) Štěpán Vilém Kinský (26.12.1679 - 12.03.1749)
• 1747 (23.01.) - 1757 Filip Josef Gallas (24.08.1703 Praha - 23.05.1757 České Budějovice)
• 1757 (13.08.) - 1767 (10.10.) František Leopold Buquoy (29.11.1703 Vídeň - 10.10.1767 Praha)
• 1767 (20.11.) - 1780 (18.12.) Karel Gotthard ze Schaffgotsche (27.07.1706 - 18.12.1780)
• 1781 (21.04.) - 1782 (18.11.) František Antonín Nostitz-Rieneck (17.05.1725 Pakoměřice - 29.09.1794 Praha)
• 1783 (23.01.) - 1789 (14.09.) František Xaver Věžník (1711 - 14.09.1789)
• 1789 - 1804 (25.02.) Jan Václav Špork († 25.02.1804)
• 1807 (18.11) - 1830 (05.12.) Jan Kazimír Deym († 05.12.1830)
• 1831 (21.11.) - ? Heřman Hess
• ? - 1848 Robert Salm-Reifferscheidt-Raitz (1804 - 1875)

Chalupník

Chalupník (německy Häusler, Kleinbauer, Kothsaß, Beisaß, Söldner) bylo označení pro drobného zemědělce. Podle tradičního členění zemědělců byl chalupník menším zemědělcem než sedlák (zpravidla majitel statku a větší výměry polí), ale větším než baráčník (ten byl majitelem domku, ale neměl žádná pole, pouze zahrádku okolo domu). Chalupník zpravidla vlastnil usedlost (chalupu) a menší rozlohu polí. Konkrétní výměra kolísá na místě i čase, např. Josef Jungmann uvádí, že chalupníci hospodařívali na výsevku 12 - 20 korců, Kott uvádí, že od 18. století se za chalupníky považovali ti, co měli do 30 korců polí.

Chalupník je někdy označován jako čtvrtláník (tedy majitel čtvrtiny lánu). Souvislost podle rozměru polností naznačoval jinak uměle vytvořený poměr berních jednotek pro potřeby berní ruly, kde se osedlý (tj. sedlák, základní berní jednotka) rovnal čtyřem chalupníkům a osmi zahradníkům (tj. baráčníkům).

Jirchář

Jirchář neboli bělokožešník byl řemeslník zabývající se zpracováním kůží. Jircháři se pracovním postupem lišili od koželuhů (černokožešníků). Toto řemeslo bylo už v 11. století. Jirchář vydělával kůže pomocí roztoku kamence. Nejprve zbavil kůži na líci vlasu a pokožky a na rubu tukové vrstvy a blan. Jirchy se máčely v roztoku vody, kamence, žloutků a mouky, případně v různých dalších roztocích. Při barvení jirch se velmi dlouho udržela přírodní barviva, která později nahradily barvy dehtové. Po vysušení se jirchy vymnuly, ubrousily na rubu a vyleštily na líci.

Konšel

Byl ve středověku přísežný člen městské rady (lat. consilium civitatis). Městská rada vykonávala správu města a měla nad jeho měšťany soudní pravomoc.

Různé formy městské samosprávy vznikly už ve starověku z prosté nutnosti. Ve Středomoří, zejména v severní Itálii se zachovaly až do středověku. Ve 12. století je města musela těžce hájit proti císaři, roku 1183 v Kostnici však došlo k dohodě, která pak určovala povahu městských práv i ve většině českých měst. Jen ve městech, založených podle tak zvaného Magdeburského práva (například Litoměřice, Olomouc), spravovali a soudili kmeti (něm. Schöpfen), jmenovaní vrchností. I tam se však už od 13. století vedle nich prosazují městské rady s volenými konšely podle italského vzoru.

V čele městské správy stával rychtář (z něm. Richter, soudce), jmenovaný panovníkem nebo vrchností. Konšelé byli původně sbor jeho rádců a pomocníků, vybíraný z usedlých a obvykle majetných občanů. Konšelé se obvykle střídali po roce nebo po dvou, nové na doporučení rady uváděla do úřadu vrchnost nebo panovník. Při výběru hrály často významnou roli cechy. Od 13. století se ale konšelé začali scházet samostatně, často v cechovních prostorách, a v českých zemích si ve 14. a 15. století prosadili samostatné radnice. Volený purkmistr (starosta) byl původně jen předsedou konšelského shromáždění, už v pozdním středověku však začal zatlačovat do pozadí rychtáře a přebírat jeho pravomoci. Některá města si rychtu mohla "vykoupit" a rychtářského úřadu se úplně zbavit.

Už za Vladislava Jagellonského byla městská samospráva omezena a pak znovu po roce 1547 Ferdinandem I. Po Bílé hoře byla sice roku 1628 opět rozšířena, během 18. století však postupně omezována a roku 1783 byly radnice nahrazeny magistráty a policejními úřady se jmenovanými a placenými úředníky, od nichž se vyžadovalo právní vzdělání. Volené městské samosprávy obnovil až František Josef I. roku 1848. 

Lokátor

Byl středověký podnikatel a developer, který organizoval založení nové vesnice během kolonizace. Většinou to byl drobný šlechtic. Zprostředkoval smluvní vztah mezi vrchností a osadníky (hamfešt, emfyteutické právo). Většinou musel vrchnosti zaplatit návod, musel sehnat osadníky (z německých oblastí se však přesouvaly i celé vesnice), rozměřit plužinu a vymáhat stanovené platy. Za to dostal řadu výhod a privilegií. Často se lokátor stal rychtářem, mnohdy doživotním (sev. Čechy, Morava). Dostal do užívání největší usedlost s jedním až pěti lány, z nichž sám nic neplatil (ale měl stejné právo jako ostatní, tj. purkrecht). Míval dovoleno zřídit si krčmu, mlýn, lázeň, kovárnu, řeznictví nebo jinou živnost. Jakožto rychtář vykonával omezenou soudní pravomoc a měl tak příjem ze soudních pokut. 

Man

Man nebo-li nápravník (provisorii) na panství byl chudší zeman, který měl povinnost k vojenské službě a měl za to od vrchnosti nebo od krále k doživotnímu užívání ves, po jednom nebo několika lánech, které byly jejich výsluhou (nápravou, provizí). 

Man též leník je uživatelem léna (= podmíněná držba půdy) a je vázán svému lennímu pánovi slibem věrnosti a poslušnosti a rovněž případné vojenské pomoci. Leník byl většinou původem z řad nižší šlechty a převážně bez vlastních svobodných statků, který za své vojvodské služby případně i jiné služby prokazované panovníkovi nebo některému jinému významnému šlechtici či duchovnímu, získával do správy a užívání příslušné majetky - manství.

Plnomocník

Plnomocenství je oprávnění jednat právně za jiného jeho jménem tak, aby účinky právního jednání stihly zastoupeného. Vzniká buď smlouvou mezi tím, kdo je dává - zmocnitelem (mandantem) a tím, kdo je přijímá - zmocněnec (plnomocník, mandatář) anebo ze zákona nebo soudním nařízením. 

Plná moc je buď užší nebo širší, všeobecná generální, zlváštní či speciální, omezené či neomezená. Může být učiněna buď ústně nebo písemně. Z plné moci vznikají povinnosti a práva. Plnomocník musí jednat podle svého slibu a plné moci, řádně a správně, a ručí za škodu, kterou svým zaviněním zmocniteli způsobí. Plná moc zaniká odvoláním ze strany zmocnitele, ale i výpovědí ze strany plnomocníka. 

Podruh

Podruh (latinsky inquilinus, německy Miethmann, Inwohner, Einwohner) byl nájemník bydlící v nájmu (tedy podruží) u sedláka (případně jiného venkovského majitele nemovitosti). Zpravidla se také živil jako námezdní zemědělský dělník, takže byl u sedláka členem čeládky, tedy čeledínem. Na Moravě se podruhům říkalo hofer (z Hofherr, protože obývali stavení na dvoru). 

Podsedník

Nájemník, který měl od sedláka pronajatou část polnosti, zahrady nebo louky. Nedržel půdu bezprostředně od vrchnosti, ale od obce nebo sedláka, vrchnosti tedy ani neplatili. De facto poddaní poddaných. Jako nájemníci nebyli osedlými (leda nepravými osedlými, pokud jim patřil alespoň dům - v tom případě šlo o domkáře a baráčníky, kteří se nájmem půdy stali podsedky). Pokud podsedkovi nepatřil ani dům, kde bydlel, nepočítal se mezi sousedy (tj. mezi členy obce, "občany") a neměl jejich práva. Na druhou stranu na rozdíl od domkářů mohli mít půdu, která jim umožňovala samostatné hospodaření.

Podsekr

Ponejvíce se jednalo o nesamostatného sourozence majitele. Dost často měl statek zvláštní obydlí jak pro podsekry, tak pro výměnkáře.  

Porodní bába

Porodní asistentka. Od raného novověku byla snaha o vzdělávání bab, první zkoušky na Karlově univerzitě byly roku 1651. Roku 1748 přijat zákon o povinných zkouškách. Bába zkoušená (geprüfte) znamená diplomovanou specialistku. Od roku 1789 se objevují v matrikách narození. Od roku 1813 je tento údaj povinný. 

Potažník

Potažník (celo potažník) byl sedlák, který měl celý potah, se kterým robotoval, tedy dva koně nebo dva voly. Polopotažník byl sedlák s polovičním potahem. 

Purkmistr (Bürgermeister)

Purkmistr byl od 13. století starosta, původně předseda městské rady (sboru konšelů), protějšek rychtáře jako nejvyššího jmenovaného úředníka. Ve funkci purkmistra se konšelé zprvu střídali, později byl purkmistr volen a potvrzen vrchností. První purkmistr v roce se nazýval primas či primátor. V pozdním středověku se jeho pravomoci postupně rozšiřovaly, až funkci rychtáře z velké části převzal nebo dokonce nahradil. Od konce 15. století se městská samospráva pozvolna omezovala, až v 18. století byla nahrazena magistrátním úřadem se jmenovanými a placenými úředníky. Volená obecní zastupitelstva obnovil František Josef I. roku 1848.

Purkrabí

Purkrabí či kastelán byl původně vysoký úředník zeměpanské správy v čele purkrabství (v období hradské soustavy), později - po zkonstituování vrcholně středověké pozemkové šlechty - správce a strážce hradu. Ve 13. století na purkrabí a komoří přešla moc županů. Od 13. století jsou purkrabí též soudní a zemští úředníci, jejichž moc postupně značně roste. Nejvyšší purkrabí byl v době stavovské v Čechách dokonce nejmocnější zemský úředník. 

Nejvyšší purkrabí Království českého či také nejvyšší zemský purkrabí, původně pražský purkrabí nebo purkrabí Pražského hradu, byl v období stavovského státu nejvýznamnějším zemským úředníkem Českého království. Byl předsedou zemského sněmu, předsedou zemského soudu a velitelem zemské hotovosti. Mezi všemi purkrabími (správci hradů) získal purkrabí Pražského hradu nejvyšší postavení, což souviselo s významem Pražského hradu jako prvního hradu mezi českými hrady, sídla českého panovníka. Pražský purkrabí velel hradní posádce, ale i zemské hotovosti, dokonce zastupoval krále v otázkách ochrany veřejného pořádku v zemi a převzal výkonnou moc nad zemským soudem. Od 14. století se pražský purkrabí počítal ke sboru nejvyšších zemských úředníků, mezi nimiž se postupně dostal na nejvyšší pozici.

Nejvyšší purkrabí byl jako jediný zemský úředník dosazován přímo králem, byl jmenován doživotně a mohl být sesazen jen za zcela mimořádných okolností. Byl zodpovědný nejen panovníkovi, ale i stavovské obci. Nejvyšší purkrabí byl předsedou zemského sněmu a zemského soudu. Předsedal také vlastnímu soudu nejvyššího purkrabství, který řešil spory o dlužní úpisy (dalším podobným soudem byl již jen soud purkrabího hradeckého kraje). Byl také velitelem zemské hotovosti a nadřízeným krajských hejtmanů. Reprezentoval českou státnost při korunovaci a pohřbu krále, kdy mu byla svěřena svatováclavská koruna. Úřad nejvyššího purkrabího byl zachován i po vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627 a stal se ještě předsedou místodržitelské rady. Po reformách Marie Terezie (královnou 1740 - 1780) a jejího syna Josefa II. (králem 1780 - 1790) nejvyšší purkrabí postupně ztrácel faktickou moc. Titul nejvyššího purkrabí byl však i nadále udělován a jeho držitel zůstával prvním mužem království. Zrušen byl v roce 1848.

Tradičním sídlem pražských purkrabí byla už od dob středověku budova nejvyššího purkrabství mezi Zlatou uličkou a Jiřskou ulicí v blízkosti Černé věže. Této renesanční budově byly v nedávné době obnoveny renesanční štíty a fasáda se sgrafitovou výzdobou. Dnes se v budově nejvyššího purkrabství nachází muzeum hraček. Město Hradčany bylo od svého založení (kolem roku 1333 nejvyšším purkrabím Hynkem Berkou z Dubé) až do svého povýšení na královské město roku 1598 podřízeno nejvyššímu purkrabímu jako své přímé vrchností a jím bylo spravováno. 

Seznam nejvyšších purkrabí: 

• 1175 - 1177 Mutina z Bukovce
• 1180 Slavibor
• 1187 Veliš
• 1199 Martin
• 1211 Matouš
• 1211 - 1213 Bohuslav
• 1220 - 1250 Mstidruh z Dobrovičevsi
• 1235 - 1240 Hypolit
• 1249 Borut
• 1249 - 1251 Smil z Lichtenburka
• 1253 - 1264 Jaroš ze Slivna
• 1265 - 1269 Oldřich Zajíc z Valdeka
• 1267 Konrád
• 1271 - 1272 Zbislav
• 1277 - 1279 Mstidruh z Chlumu
• 1277 Fridrich
• 1277 - 1278 Domaslav ze Škvorce [?]
• 1283 Zdislav z Lemberka
• 1284 - 1288 Hroznata Húžic
• 1288 - 1289 Zdeslav III. ze Šternberka
• 1291 - 1297 Beneš z Vartemberka
• 1303 - 1305 Jindřich Hynek Berka z Dubé
• 1305 - 1309 Hynek z Dubé
• 1309 Vítek Ojířovic z Landštejna
• 1309 Heřman Zvířetický z Lemberka
• 1313 Oldřich z Lichtenburka
• 1315 Beneš z Michalovic
• 1318 Oldřich ze Žebráka
• 1321 (?) Heřman Berka z Dubé
• 1321 - 1346 Hynek Berka z Dubé († 1348)
• 1346 - 1351 Hynek mladší Berka z Dubé († 1361)
• 1351 - 1356 Vilém z Landštejna († 1356)
• 1356 - 1378 Ješek z Vartemberka a z Veselé
• 1381 - 1386 Petr z Vartemberka na Kosti
• 1388 - 1394 Ota III. z Bergova
• 1394 - 1396 Burchard Strnad z Janovic na Vožici[1] († 11.06.1397)
• 1396 - 1397 Jindřich III. z Rožmberka († 28.07.1412)
• 1398 Jindřich z Hradce
• 1400 - 1403 Jindřich III. z Rožmberka († 28.07.1412)
• 1403 - 1407 Jan Krušina z Lichtenburka
• 1408 - 1411 Lacek z Kravař a Helfštejna (asi 1348 - koncem roku 1416 Fulnek ?)
• 1411 - 1413 Jan z Hradce
• 1414 - 1420 Čeněk z Vartenberka na Veselí († 17.09.1425 Veliš u Jičína)
• 1420 Václav z Dubé
• 1431 Oldřich z Rožmberka
• 1436 (05.10.) - 1448 Menhart II. z Hradce (1398 - 03.02.1449 Říčany)
• 1448 - 1467 Zdeněk ze Šternberka na Konopišti (asi 1420 - 04.12.1476 Vídeňské Nové Město)
• 1467 - 1468 Zdeněk Kostka z Postupic na Litomyšli († 1468)
• 1470 - 1503 (20.04.) Jan Jenec z Janovic a z Petršpurka († 20.04.1503)
• 1503 - 1507 (17.01.) Jindřich IV. z Hradce (13.04.1442 - 17.01.1507)
• 1508 (05.03.) - 1523 (13.02.) Zdeněk Lev z Rožmitálu na Blatné (před 1470 - 14.07.1535 Blatná) - poprvé
• 1523 (05.03.) - 1525 Jan z Vartemberka na Dubu († 02.10.1543) - poprvé
• 1525 (únor) - 1530 Zdeněk Lev z Rožmitálu na Blatné (před 1470 - 14.07.1535 Blatná) - podruhé
• 1530 - 1541 Jan z Vartemberka na Zvířeticích († 02.10.1543) - podruhé
• 1542 (18.01.) - 1554 Volf starší Krajíř z Krajku († 1554)
• 1554 - 1570 (12.04.) Jan IV. (mladší) Popel z Lobkowicz na Horšovském Týně a Tachově (08.11.1510 - 12.4.1570)
• 1570 (26.05.) - 1592 (31.08.) Vilém z Rožmberka (10.03.1535 zámek Schützendorf, Horní Rakousy - 31.08.1592 Praha)
• 1593 (09.06.) - 1596 (24.11.) Adam II. z Hradce (1549 - 24.11.1596 Praha)
• 1596 - 1608 úřad neobsazen
• 1608 (29.05.) - 1619 Adam II. ze Šternberka na Bechyni († 10.04.1623) - poprvé
• 1619 - 1620 Bohuchval Berka z Dubé a z Lipé na Bělé a Kuřívodách (před rokem 1590 - po roce 1621)
• 1620 - 1623 Adam II. ze Šternberka na Bechyni († 10.04.1623) - podruhé
• 1627 (22.02.) - 1638 (24.08.) Adam ml. z Valdštejna na Hrádku nad Sázavou (1569 / 1570 - 24.08.1638)
• 1638 (25.09.) - 1649 (21.11.) Jaroslav Bořita z Martinic (06.01.1582 - 21.11.1649 Praha)
• 1649 (?) - 1650 (03.01.) František Oldřich Libštejnský z Kolovrat (28.07.1607 Žichovice - 03.01.1650 České Budějovice)
• 1651 (07.01.) - 1685 (07.01.) Bernard Ignác Jan z Martinic (20.08.1614 - 07.01.1685 Praha)
• 1685 (27.01.) - 1703 (04.09.) Adolf Vratislav ze Šternberka (1627 Postoloprty - 04.09.1703 Zásmuky)
• 1704 (03.05.) - 1710 (08.08.) Heřman Jakub Černín z Chudenic (25.07.1659 Vídeň - 08.08.1710 Praha)
• 1710 - 1712 úřad neobsazen ???
• 1712 (23.04.) - 1734 (14.08.) Jan Josef z Vrtby (1669 - 14.08.1734)
• 1734 (27.11.) - 1747 (11.07.) Jan Arnošt Schaffgotsch (27.12.1675 Dobromierz - 11.07.1747 Praha)
• 1748 (17.10.) - 1771 Filip Nerius Krakowský z Kolowrat (26.03.1686 Praha - 28.03.1773 Praha)
• 1771 (20.07.) - 1782 (18.08.) Karel Egon I. z Fürstenbergu (07.05.1729 Praha - 11.07.1787 Praha)
• 1782 (18.11.) - 1785 František Antonín Nostitz-Rieneck (17.05.1725 Pakoměřice - 29.09.1794 Praha)
• 1785 - 1787 úřad neobsazen ???
• 1787 (13.08.) - 1791 Ludvík Cavriani (20.08.1739 Vídeň - 24.12.1799 Vídeň)
• 1791 (27.01.) - 1792 Jindřich František z Rottenhannu (03.09.1738 Bamberk - 14.02.1809 Vídeň)
• 1792 (23.11.) - 1794 Prokop Lažanský z Bukové (14.09.1741 Struhaře - 05.08.1804 Praha)
• 1794 (22.01.) - 1802 František Václav Kager ze Štampachu († 22.04.1804)
• 1802 (31.08.) - 1805 Jan Rudolf Chotek z Chotkova a Vojnína (17.05.1748 Vídeň - 26.08.1824 Vídeň)
• 1805 (17.06.) - 1810 Josef František Wallis (31.08.1767 Praha - 18.11.1818 Vídeň)
• 1811 (13.04.) - 1826 František Antonín Libštejnský z Kolowrat (31.01.1778 Praha - 04.04.1861 Vídeň)
• 1826 (03.10.) - 1843 Karel Chotek z Chotkova a Vojnína (23.07.1783 Vídeň - 28.12.1868 Vídeň)

Rychtář

Rychtář neboli šulc, fojt nebo šoltys (v listinách i richter nebo iudex) byl v období středověku představeným městské či vesnické obce (obdoba dnešního starosty). Během 15. a 16. století se obsah funkce změnil, od roku 1547 v městě dosazený královský rychtář reprezentoval jen zájmy panovníka. Funkce královského rychtáře byla zrušena v roce 1783.

Ve středověku rychtář mohl být do své funkce buď dosazen vrchností, resp. panovníkem, obec si mohla vlastního rychtáře volit nebo se mohlo jednat o pozici děděnou v jednom rodě. Často tento rod vlastnil i práva na volný prodej rychtářství. Za své služby měl rychtář obvykle podíl na vybraných pokutách, odvedených dávkách, mohl vlastnit krčmu, masné krámy nebo byla část jeho polností osvobozena od povinných berní.

Mezi povinnosti a práva rychtáře patřilo nižší soudnictví ve městě či vesnici, správní funkce, zastupoval obec vůči okolí a často také byl reprezentantem vrchnosti a ručil jí za dodržování povinností a příkazů a vybírání daní, poplatků a úroků. Ve městech mu v této činnosti měla pomáhat rada konšelů (jejich pravomoci a povinnosti se opět lišily z místa na místo). Bezprostředně po lokaci města se rychtářem obvykle stával lokátor. V průběhu 14. století byla moc rychtářů oslabována a do popředí se dostávala osoba purkmistra, volené hlavy rady konšelů. Z rychtáře se tak stal čistě vrchnostenský (či královský) úředník a v 2. polovině 15. století a především ve století 16. města začala od vrchnosti (krále) rychty vykupovat a tak se zbavovat přímého dohledu. Zdá se, že v 15. a 16. století byla do funkcí královských rychtářů často uváděna nižší šlechta.

Synonymně se pro rychtáře v pramenech nachází výraz šoltys, tento název byl preferován v oblastech franského práva (hlavně sever Čech, Moravy, dále ve Slezsku a Lužici), rychtář pak v oblastech magdeburského práva. Označení fojt se objevuje na Moravě.

Sedlák

Sedlák (latinsky rusticus, německy Bauer) je dnes příliš neužívané označení pro většího zemědělce vlastnícího statek (obytný dům s hospodářským zázemím). Podle tradičního rozčlenění českých zemědělců (nepočítáno šlechtický velkostatek) byl sedlák největším zemědělcem ve vsi, menšími byli chalupníci, zahradníci a nejmenšími majiteli nemovitostí byli domkaři, baráčníci.

Zejména s prosazováním emfyteutického práva se ustálilo dělení vesnice na lány - lán byly polnosti, které obhospodařoval jeden zemědělec (sedlák). Odsud se také odvíjí názvy tříd jednotlivých zemědělců (když se později ucelené statky rozdrobovaly): celoláník byl celosedlák, později se objevovali půlláníci (poloviční sedláci), čtvrtláníci (čtvrtníci). Čtvrtina lánu se někdy udává jako hranice mezi sedlákem a chalupníkem apod.

Sedlák se obecně jako označení začal používat v 16. století v tzv. selských řádech vydávaných vrchností (tj. oznámení vrchnosti jak a v čem se zachovat na daném panství, kde byl řád vydán).

Svobodník (Dědiník) (Freysasse)

Svobodný sedlák, který dědičně držel svobodnou půdu (alod) a mohl mít řadu dalších privilegií (např. honební, várečná atp.), ale i zvláštních povinností (např. vojenská). Právně patřil vlastně k drobné šlechtě (byl zapsán v Zemských deskách), ze které nejspíše vzešel (výjimečně mohlo jít o propuštěného poddaného - viz výhost). V Čechách se svobodníci vyskytují zejména na Podblanicku, jinde byli často pod tlakem šlechty donuceni k poddanství. Se zánikem poddanství roku 1848 splývají s ostatním venkovským obyvatelstvem. Z genealogického hlediska představují svobodníci v rodokmenu určitou výhodu, protože pro ně existují starší písemné prameny, než pro obyčejné poddané.

Šafář (Schaffer)

- z něm. Schaffer = pastýř

Správce poplužního dvora. Dohlížel na veškeré hospodářství a hlavně úkoloval čeleď. Manželka šafáře, šafářka, pomáhala s živočišnou výrobou (především produkce mléka) a starala se o stravování čeledi, zvlášť dohlížely na chování děveček. Obydlí šafáře sousedilo s ratejnou (čeledníkem), sestávalo z komory, kuchyně a sklepa k uchování mléka (mlíčnice, chládek), ochlazovaným studánkou nebo průtokem pramínku. Kuchyně měla na rozdíl od těch selských větší počet nádobí, hlavně měděného, protože šafářka vařila nejen pro čeleď, ale v sezoně také pro nádeníky.

Šlechtic

Šlechta (též nobilita či aristokracie) je mocenský, vládní stav, třída, kasta, soubor jedinců, majících mocenské, právní výsady spojené se šlechtickým titulem a zpravidla i znakem rodu - erbem ve feudální společenské formaci. Tvořila tak základ mocenského společenského uspořádání států (zejména evropského středověku). Platnost těchto výsad měla omezení na stát, kterým byly udělena, ale čestné výsady byly často respektovány i v cizině. Příslušnost ke šlechtě souvisela původně (a zpravidla i později) s brannou povinností služby ve vojsku, ať už osobní, rodovou anebo i udržování obecné hotovosti, případně přímo určeného rozsahu počtem mužů.

Šlechta spolurozhodovala (i když v některých dobách jen formálně, jindy ale i proti vůli vládce) o státních záležitostech v rámci šlechtické demokracie, tvořila zemský, případně říšský sněm a schvalovala jednotlivé zákony a někdy volila panovníky. V tomto smyslu byla politickým lidem. Ale v zájmu stability země a hospodářství se panovník stejně jako ostatní šlechta stával dědičným, tj. jeho potomci byli zpravidla potvrzováni sněmem a teprve po vymření panovnického rodu se volil opravdu nový panovník. Dominance panovníka nad šlechtou a naopak jsou jedním z hlavních a také z nejoblíbenějších témat dějepisu i historických uměleckých děl.

Příslušnost k této skupině vychází z několika zdrojů:

• rodového principu, je zpravidla založena manželským původem po šlechtickém otci.
• povýšení do šlechtického stavu panovníkem.
• automatické šlechtictví, dané jako jeden z požitků některých vysokých úřadů, např. bratry papežů a jejich patrilineární potomky na základě buly Urbem Romam papeže Benedikta XIV. z roku 1746.

Šlechta měla různý podíl na celkovém počtu obyvatel. Podle odhadu šlechta tvořila na konci 17. a počátkem 18. století 10% obyvatel polsko-litevské unie, 7 - 8% obyvatel Španělska. Vyšší počet byl také v Uhrách (okolo 4 - 5%) a v Rusku (2 - 3%). Naopak ve Francii, Itálii a v německých zemích se hustota šlechtického obyvatelstva pohybovala jen kolem 1%. Ve Skandinávii a Anglii to bylo ještě méně. Na počátku 17. století se v Čechách šlechta podílela na skladbě obyvatelstva asi 1% (14 tisíc šlechtických osob, z toho 13 tisíc příslušníků nižší šlechty), na Moravě to bylo o něco méně. V druhé polovině 18. století se v Evropě ke šlechtě hlásilo přibližně 3 - 5 milionů osob včetně rodinných příslušníků, to znamená zhruba 3% všech Evropanů. V Uhrách byl podle sčítání z roku 1840 poměr všech obyvatel k příslušníkům šlechty 17:1. V rakouských zemích tento podíl činil 350:1, v Lombardsku-Benátsku 300:1 a v Čechách dokonce 828:1.

Počátky šlechty souvisí obecně s přechodem od rodové společnosti. V návaznosti na ni dochází k vyčleňování úspěšných jedinců, kteří na základě svých vojenských či jiných schopností a zásluh získávají ve společnosti respekt a výsadní postavení - obdobně, jako v rámci rodu, ale v širším společenství. V zájmu stability se pak prosadila zásada dědičnosti jejich postavení.

Ustavení takové privilegované, vládnoucí vrstvy se v historii mnohokrát událo velice zřetelně a prakticky ve všech zemích, po jejich ovládnutí cizí mocností, např. Římské říše germánskými kmeny, Británie seveřany nebo později Normany, Ruska germánskými Varjagy, Bulharska turkickými Protobulhary, Čech po bitvě na Bílé Hoře, Indie po ovládnutí Moguly, Číny po ovládnutí Čingischánovými Mongoly, oblast Blízkého východu po dobytí Řeky vedenými Alexandrem Makedonským a podobně. Jindy ustavení šlechty proběhlo pozvolna, postupným upevněním postavení úspěšných rodů, např. ve středověkých Českých zemích, Polsku, ale i v klidných obdobích prakticky všech zemí.

S rozvojem průmyslové výroby došlo ke změnám ve významu vrstev obyvatelstva a liberalizaci, postupnému vyrovnání práv, resp. zmírňování rozdílů, jednotlivých skupin. Tím faktický význam šlechty pozvolna klesal až k formálnímu, čestnému stavu současnému. V některých zemích se ale moc krále a šlechty, např. panovnického rodu, zachovala, jako v některých arabských zemích.

V některých zemích ale i nyní vládne šlechtě obdobná vládnoucí vrstva v podobě stranických struktur, typických pro autoritativní státy, zejména komunistické, kde o společenských záležitostech rozhodují sbory zástupců vládnoucí vrstvy (výbory - ústřední, oblastní apod.), často na čele s panovníkem - revolučním vůdcem a jeho rodem, jako v KLDR nebo na Kubě. Obdobná mocenská (čili politická) nerovnoprávnost panuje i v dalších zemích, kde vládne jiná vydělená vrstva, teokracie, nyní zejména v Íránu.

Šlechtické tituly jsou uznávány ve všech evropských zemích s monarchickým zřízením. Roku 1918 byly v Československu (zákonem č. 61/1918 Sb.) a Rakousku postaveny mimo zákon. V Německu nikdy šlechtické tituly nepřestaly být uznávány a v současnosti jsou legální součástí příjmení německých obyvatel. Ve Francii jsou v platnosti zákony, které chrání oprávněné nositele šlechtických titulů před jejich uzurpací. 

Vladyka

Vladyka je označení příslušníka nižší šlechty používané v Království českém a Markrabství moravském zhruba do 16. století. Vladykové byli drobní šlechtici, kteří sídlili na venkovském dvoře či tvrzi a živili se hospodařením na své půdě nebo ve službě panovníkovi jako nižší správní, soudní a vojenští úředníci. Často byli velmi chudí. Ke šlechtě, k urozeným, patřili proto, že byli osobně svobodní a jejich pozemkové vlastnictví bylo zapsáno v zemských deskách. Tato společenská vrstva bývá též nazývána zemani. Někdy se však rozlišuje mezi zemanem a vladykou, kdy je u zemana zdůrazňován vztah k vlastnictví půdy a u vladyky spíše služebná funkce. Ve stavovské hierarchii stáli níže než rytíři, kteří se uplatňovali hlavně v oblasti vojenství, tento titul získávali za vojenské zásluhy a bývali panovníkem pasováni. (Nejnižší postavení měli panoši, nevlastnící pozemkový majetek a vstupující do služeb vyšší šlechty). V Čechách později převládlo pro označení nižší šlechty jako celku pojmenování vladyka, na Moravě byl spíše používán zeman. Od 16. století se v zemích Koruny české již rozlišovaly pouze dva stavy, stav panský (vyšší šlechta) a stav rytířský (veškerá nižší šlechta); titul vladyka postupně zanikl.

Vladykové, stejně jako vyšší šlechta, měli právo nosit erb. Vladyctví nebylo přísně uzavřeným stavem, zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky ztratily svůj status. Některé původem vladycké rody dosáhly povýšení do panského stavu, zchudlé panské rody naopak mohly spadnout do stavu vladyků. Vladycký titul býval udělován čerstvě povýšeným rodům. Vladyctví je však nutné odlišovat od erbovních měšťanů, tzn. lidí s městským právem, kteří dostali erb od panovníka; k tomuto titulu se nevztahovala šlechtická stavovská práva. 

Za husitských válek se většina příslušníků nižší šlechty přidala ke straně podobojí, mnozí se stali husitskými hejtmany (vedle Jana Žižky např. Mikuláš z Husi, Jan Hvězda z Vícemilic), leckdy dosáhli značného majetku (např. Diviš Bořek z Miletínka). 15. století znamenalo i společenský vzestup vladyckého stavu, jejich zástupci se prosadili do zemských úřadů, někteří byli povýšeni do panského stavu (např. Kostkové z Postupic). O obsazování nejvyšších zemských úřadů sváděli páni a vladykové boje. Koncem 15. století byla sjednána dohoda o rozdělení úřadů. Správu českých krajů vedli dva hejtmani, jeden za stav panský a jeden za vladycký, na dvacetičlenném zemském soudu zasedalo 8 nižších šlechticů. Od roku 1501 si páni vymohli, že do panského stavu může být přijat jen ten, jehož rod byl ve vladyckém stavu aspoň čtyři pokolení. Podobně se pak od roku 1564 mohl stát vladykou ten, kdo byl po tři generace panošem.

Výměnkář

Měli od určité doby svá práva (jednalo se o původní vlastníky statku - většinou staré rodiče), měli smluvně pevně stanoveno, co, kdy a kolik dostanou ročne - strava, otop, přilepšení i peníze...

Výměnek byla nejprve zvláštní světnice - komora, později skromný příbytek, zpočátku přímo u hlavního domu, později vzadu za dvorem statku, dost často při stodole, nebo chlévu, který byl zdrojem tepla.

Výměnek nebo vejminek (latinsky reservatum rusticum) je smlouva, jež náleží k tradičním občanskoprávním typům smluv. Byl to venkovský zvykový právní útvar, prostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek (tzv. na vejminek, tj. do obydlí většinou v rámci statku nebo v jeho těsném sousedství za tím účelem postaveného), bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek (výjimečně dávek finančních nebo služeb). Odstupujícím hospodářem býval zpravidla otec, který statek předával do užívání svému synu a sám odcházel na vejminek. V českých zemích byl výměnek jako institut zrušen roku 1948 uzákoněním národního pojištění, jímž byl (vynuceně) nahrazen.

Zeman

Zeman je označení nižšího šlechtice v českých zemích, Polsku a Uhrách. Původ slova ukazuje na vztah k zemi, tj. k vlastnictví půdy. Ještě počátkem 14. století bylo zeman či zeměnín (podobně jako vladyka) označením šlechty jako celku. Později se význam posunul k obecnému pojmenování příslušníka nižší šlechty, popř. v Čechách úžeji k nižšímu šlechtici, který sídlil na venkovském dvoře a na rozdíl od rytíře - bojovníka se živil hospodařením na své půdě či ve vrchnostenské správě. V rámci nižší šlechty byl zeman někdy odlišován od vladyky, který se uplatňoval spíše v soudnictví nebo vojenské službě, ale častěji jsou obě pojmenování zaměňována. Zeman i vladyka byli ve stavovské hierarchii na nižší úrovni než rytíř. Na Moravě byl termín zeman déle označením nižší šlechty jako celku, v Čechách převládlo pojmenování vladyka (vladycký stav).

Od 16. století se v zemích Koruny české již rozlišovaly pouze dva stavy, stav panský (vyšší šlechta) a stav rytířský. Vrstva zemanů či vladyků postupně vplynula do pevně ustaveného rytířského stavu. Později slábla a stávala se klientelou bohatých panských rodů nebo se stěhovala do měst. Označení zeman ztratilo formálně právní význam, přetrvávalo však v běžném jazyce nejen v 16., ale i v 17. století.