12H-B-3. KAREL NEBESKÝ a HERMÍNA REIMAROVÁ

Ferdinand Adolf Jan Nebeský a Antonie Spenglerová měli syna Karla Nebeského, který se narodil dne 30. listopadu 1912 ve Vídni, kde byl v dómu sv. Štěpána pokřtěn. Zemřel ve svých nedožitých 77 letech dne 7. března 1989 na Křivoklátě č.p. 109.

S rodiči a sourozenci bydlel Na Ořechovce 222/30 v Praze 6. 

Karel Nebeský navštěvoval obecnou školu i České státní reálné gymnázium v Drtinově ulici (dnes přestěhované Gymnázium Na Zatlance),  maturoval v roce 1930 a v letech 1930 - 1936 studoval farmacii na Univerzitě Karlově. Studium dokončil 16. října 1934. 

Roku 1934 byl dokonce předsedou spolku československých farmaceutů. 

V době vysokoškolských studií spojil svou životní pouť s Hermínou Reimarovou. 

Hermína Jaroslava Reimarová se narodila dne 7. listopadu 1912 v Radotíně. Jejím otcem byl železničář Eduard Reimar (1885 - 1955), matka byla Marie (1889 - 1963). Hermína měla sestru Emilii (1914 - 1960). Hermína studovala na Drtinově dívčím reformním reálném gymnáziu v Praze XVI (Drtinova ulice, dříve Husova ulice). Maturovala v roce 1930 stejně jako Karel Nebeský. Je tedy pravděpodobné, že  se s Karlem Nebeským znala již od dob středoškolských studií. Jejich vztah začal pravděpodobně roku 1933 a Karlovu univerzitu již absolvovali spolu. 

Jejich první společnou láskou byl skauting a tramping.

Čtyři měsíce poté, co se Karel Nebeský vrátil z vojny (bylo mu téměř 24 let), se blíže nezjištěného dne v říjnu 1936 vzali. Krátce pracovali v Praze, ale protože otec Ferdinand Nebeský jejich vztahu nepřál, odešli do Ledče nad Sázavou do lékárny "U Černého orla", kde na přelomu 30. a 40. let vystřídali PhMr. Marii Přerovskou. 

Něco málo informací z tehdejšího lékárenství:

Od roku 1820 do roku 1949 se rozlišovaly dva typy lékáren – veřejné s právem osobním (koncesované) a veřejné s právem reálným. Koncese mohla být udělena jen osobě s farmaceutickým vzděláním a po splnění dalších podmínek. Zanikla po skončení doby platnosti koncese či úmrtím osoby.

Reálné právo nebylo závislé na osobě, byly dvojího typu – radikované a volně prodejné. Radikovaná se nesměla volně stěhovat a mohl ji vlastnit kdokoli. Volně prodejná lékárna byla provozovaná právem, se kterým mohl majitel tohoto práva volně bez účasti úřadů nakládat. Majitelem obou typů těchto lékáren mohla být osoba bez farmaceutického vzdělání, vést ji však musela osoba s farmaceutickým vzděláním. 

Další typy lékáren byly ústavní (nemocniční) lékárny, lékárny domácích lékařů a zvěrolékařů a vojenské lékárny.

Jeden z podstatných kroků pro obdržení koncese byl výběr prostorů pro lékárnu (narůstající počet lékáren, existenční boj). Nový koncesionář mohl také koupit již zavedenou lékárnu. Cena lékáren se řídila mimo jiné podle obratu lékárny . Místo pro provoz lékárny muselo splňovat požadavky na počet a rozvržení místností (oficírna, laboratoř, zásobárna materiálu, sklad, půda, sklep, umývárna nádobí a pomůcek, inspekční pokoj k odpočinku a občerstvení zaměstnanců.

Kompletní zařízení lékárny stálo okolo 250 000 Kč (plat lékárníka se pohyboval v rozmezí 2 000 – 3 000 Kč). K povinnému vybavení patřila zásoba léčiv, destilované vody a drog, destilační a reagenční aparát a analytické váhy.

Důležitým aspektem bylo i příjemné prostředí interiéru – dostatek světla, sjednocení signatur na nádobách, leptané / bohatě zdobené okna.

Po roce 1938 se situace v lékárenství změnila – výlohy musely být zatemnělé, vnitřní světlo ztlumené na minimum, výklady se často natíraly barvou.

Po roce 1939 došlo i k dočasnému omezení v živnostenském a jiném výdělečném podnikání a vztahovalo se na přísnější posouzení vydávání nových koncesí. Např. za rok 1939 bylo zemským úřadem zasláno Hlavnímu grémiu lékárníků pro Čechy celkem 92 žádostí o provozování lékárny, uděleno bylo pouze 15 koncesí, z toho 6 lékárníkům v pohraničí.

Po roce 1940 musely mít všechny veřejné lékárny dvojjazyčné označení – první měl být nápis německý, pod ním nápis český. 

Těsně před mobilizací v roce 1938 se v Praze konal VI. Mezinárodní kongres pro léčivé, aromatické a příbuzné rostliny pod patronátem ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. I přes předválečné napětí přijelo mnoho hostů z různých zemí – Anglie, Belgie, Německa, Lotyšska, Španělska, Francie, Maďarska, Egypta a další. Program byl z oblasti teoreticko-vědecké, oblasti produkce, obchodu a zkoušení drog.

V roce 1939 se konal Kongres Mezinárodní lékárnické federace v Berlíně, účastníci české delegace do Berlína dorazili, avšak po příjezdu zjistili, že vzhledem k válečně hrozbě v Evropě spousta delegací svou účast na poslední chvíli odřekla. Česká delegace se v Berlíně zdržela do druhého dne, předseda svazu si po přátelském večírku pochvaloval srdečné přijetí od říšskoněmeckých kolegů, především od Reichsapothekerführera a SA-Brigadeführera A. Schmierera.

Lékárny nebyly prohlášeny za podniky důležité pro obranu státu. Došlo k hromadnému povolávání lékárníků do vojenské služby, sklady velkoobchodů a výrobců léčiv byly uzavřeny. To vedlo k zadlužování některých lékáren. Nakonec se prokázala důležitost existence lékáren jako významné složky veřejného zdravotnictví.

K četným obratům v životě lékárníků docházelo v pohraničí po odtržení Sudet od území Československa. Ti, kteří v pohraničí zůstali, museli prodávat německé výrobky. Např. německá firma Bayer dodávající kromě léčiv i jedovaté bojové plyny zasílala od roku 1938 korespondenci lékárníkům pouze v němčině. To vyvolalo pocit národní hrdosti a zvýšenou podporu českých výrobků – snížený odběr německých léčiv, vracení léčiv s dvojjazyčnými obaly či vyvěšování cedulí: Žádáte-li Aspirin či Veramon, kupujete říšskoněmecké výrobky.

Od září 1939 byly zavedeny přídělové lístky. Nutností bylo předkládání dokladů o reálné spotřebě surovin – cukru, lihu, olejů, sádla apod. Na příděl bylo i mýdlo. Pokud to bylo možné, prováděly se záměny za dostupnější suroviny. Zpřísnil se dohled nad užíváním omamných látek.

Na lihové přípravky byla zavedena válečná přirážka (2 Kč na 1 litr lihového výrobku bez ohledu na obsah alkoholu). Ta byla zrušena v roce 1940 vydáním nařízení říšského protektora o lihovém monopolu..

Na léky a léčiva byla určena i nová prodejní přirážka (pro neregistrované léky a léčiva vyrobené na území Protektorátu Čechy a Morava a pro všechny léky a léčiva vyrobené na ostatním území Říše a v cizině): do 10 Kč přirážka 70 %, 10 – 25 Kč přirážka 64 %, 25 – 75 Kč přirážka 60 %, nad 80 Kč pak 50 Kč. Roční obrat lékárny byl cca 1 milion Kč.

Konflikt mezi lékárníky a drogisty trval kvůli rozsahu oprávnění k prodeji léčivých přípravků přibližně od 2. pol. 19. století. Drogerie mohly prodávat léčivé přípravky, chemikálie, kosmetické přípravky a rostlinné drogy (odtud název drogerie). Drogisté byli živnostníci, kteří drogerii provozovali. Provozovateli však byli často i farmaceuti, kteří si nemohli dovolit otevřít vlastní lékárnu. Drogerie nepodléhaly pravidelným ročním kontrolám, nemusely mít na skladě přesně určené množství léčivých látek, nedržely noční služby i vzdělání drogistů bylo jednodušší. Od roku 1919 museli absolvovat dvouletou odbornou školu pro drogisty. Měli vlastní grémia.

Drogerie přebíraly lékárnám zákazníky, zejména kvůli nižším cenám. Přípravek nebyl vázán na lékařský předpis. Lékárničky CPO a plynové masky byly vyhrazeny pouze lékárnám, často se objevovaly ve výlohách i drogistů. K úpravě legislativy došlo až po roce 1948. 

Již v Ledči se začala projevovat Karlova činorodost - byl prvním poválečným střediskovým vedoucím skautů (zůstalo mu jméno Orel) a členem dobrovolných hasičů. Vyráběl také proslulý bylinný likér "Ledečská žaludeční hořká". V Ledči zůstali po celou dobu války a narodila se jim zde:

- blíže nezjištěného dne roku 1941 dcera Ludmila Nebeská, která zemřela ve svých 60 letech blíže nezjištěného dne roku 2001.

Koncem roku 1945 nebo začátkem roku 1946 z neznámých důvodů odchází ze zavedené vlastní lékárny do pohraničí, do Nového Sedla u Lokte (nebo do sousedního Chodova u Karlových Varů). Ve 40 km vzdálených Mariánských Lázní má Karel Nebeský příbuzné ze strany bratra dědečka Adolfa Jana Nebeského - Ferdinanda Adolfa Nebeského. Fotografie z Ledče hovoří o nadstandardní životní úrovni, jaká se dá očekávat u vzdělaných lidí z vyšší měšťanské vrstvy. Odchodem z Ledče však jakýkoliv dostatek končí. O pobytu v Novém Sedle (1946 - 1948) rovněž nejsou sebemenší zprávy kromě informace, že kvůli dceřině zdravotnímu stavu odcházejí do Jesenice u Rakovníka.

V Jesenici jsou již jen zaměstnanci ve zdravotnictví a lékárníkem je pouze Karel Nebeský, jeho žena pracuje jako pomocná síla za minimální plat. Krátce po příchodu, ještě v roce 1948, přicházejí manželé Nebeských s myšlenkou založit loutkové divadlo. Soustředí kolem sebe okruh spolupracovníků a kutilů (Vladimír Zuska, Miroslav Hrdina, Božena Sádlová, Oldřich Fus, Jiří Řepík aj., připojují se také dobrovolníci z řad starších žáků), začnou vyrábět loutky a rekvizity, zkoušejí a 8. května 1949 již hrají zahajovací představení. Do prázdnin sehrají ještě 7 her s 12 představeními. Paní Nebeská s paní Sádlovou ušily přes sto kompletních oděvů a krojů, na malém soustruhu v dílně pana Řepíka se vyráběly loutky i vodítka vlastního systému, v inventáři bylo přes padesát namalovaných trvalých kulis i skříň plná různého nábytečku. Zázemí získali v nově opraveném Domě osvěty. V následujících letech vystupovali 2x měsíčně a hry vždy pečlivě vybírali. Úroveň jejich představení byla tak vysoká, že i po více než 65 letech je tato činnost v Jesenici stále pojmem. Jenom v roce 1950 sehráli 17 představení se závěsnými loutkami, 8 představení s maňásky, zajížděli i do okolních vesnic, kam je vozil F. Švajcr, majitel nákladního auta na uhlí, které vždy pečlivě vydrbal a osadil lavicemi a plachtou, uspořádali 14 nedělních besed se zábavným a poučným programem a velkou loutkářskou výstavu. Karel Nebeský v prostorách loutkového divadla také několik let promítal filmy. 

Roku 1953 přicházejí první útoky na hlavní aktéry i na soubor (osobní i politické včetně vyšetřování StB - "hrají politicky nevhodné hry"), takže manželé Nebeští loutkovou scénu úplně opouští a předávají ji V. Zuskovi. Ten je však časově zaneprázdněn, divadlo stagnuje a roku 1959 úplně zaniká. Veškerý inventář je předán Svazu mládeže, ale mladí ve hraní nepokračují. Loutkové divadlo je v Jesenici obnoveno až dlouho po odchodu Nebeských do Křivoklátu, dokonce až po jejich smrti. 

V této době se již přátelí s Karlem Fibigerem, ředitelem jesenické měšťanské školy, který od roku 1950 pořádá městský archiv a věnuje se historii. Kouzlu historie propadnou rovněž a jejich zájem jim vydrží až do smrti. Soustředí kolem sebe podobně smýšlející přátele (T. Hrabík, J. Vanický, V. Řebec aj.). Jejich schůzky vyústí nápadem založit Vlastivědné muzeum a Nebeský se stává jeho správcem. Pořádají mezi občany sbírky, sami pátrají a hledají. Muzeum je slavnostně otevřeno na podzim roku 1959 a během několika málo let je hodnoceno jako jedno z nejlepších z celé oblasti. Za působení Karla Nebeského je nashromážděno na 800 exponátů včetně starých listin. 

Souběžně se vznikem muzea, rovněž roku 1959, zakládají Nebeští vodácký kroužek Havana. Pod hlavičkou pionýrské skupiny oslavují kubánského politického vůdce a navazují na skautské tradice a v jejich duchu i kroužek organizují. S dětmi staví lodě a jezdí na vodu, pořádají tábory a výlety. Děti je oslovují strýcu a teto, paní Hermína jim tábornicky vaří. Později je jejich kroužek přejmenovaný na vlastivědný, přidávají se další děti. 

Roku 1962 nalézají v Tleskách unikátní poklad z přelomu 13. a 14. století, jehož část je v Národním muzeu v Praze a část v jesenickém muzeu. 

Kroužek vedou 11 let. Přátelství, která tehdy vznikla, provázela Nebeských až do smrti. Jejich bývalí svěřenci jim i v dospělosti psali, navštěvovali je, a když pořádali každoroční srazy, nezapomněli je pozvat. "Srazy svěřenců klubu Havana se konaly v Tleskách na chalupě Josefa Černíka (Tlesky č.p. 19). Nebeští samozřejmě na srazy jezdili, sjely se zde desítky kamarádů s rodinami, udělal se oheň a všechny děti si hrály kolem, bylo to vždy fajn", vzpomíná Pavel Černík, syn Josefa Černíka, který byl členem klubu Havana a byl přímo i u nálezu Tleského pokladu. Název vesnice Tlesky je odvozen od jména vlastníka, roku 1419, ze kdy pochází první písemná zmínka, patřila Henslinovi z Tlesek. V roce 1530 zde sídlil Jan z Tlesek. V současných pramenech i mapách se vyskytuje i ve tvaru Tlestky. 

Hermína přispívala do okresního Rozvoje i krajské Svobody a v letech 1965 až 1972 psala jesenickou kroniku. 

I přestože byl za svou práci v loutkovém divadle i vodáckém kroužku při ZDŠ Jesenice Karel Nebeský několikrát oceněn různými čestnými uznáními i plaketami na místní, okresní i krajské úrovni, v letech 1949 až 1955 pracoval v JZD jako zapisovatel všech schůzí i při různých brigádách, odpracoval přes tisíc hodin ve veřejně prospěšných pracích, byl členem Osvětové besedy, finanční, plánovací i kulturně školské komise, důvěrníkem Okresní péče o mládež při MNV Jesenice, nesměla jeho dcera Ludmila Nebeská vystudovat vysokou školu, stále měla "špatný původ". Rodiče zůstali bezpartijní a stále byla vnučkou rakouského a prvorepublikového důstojníka, i když ten ve svých 72 letech už jako generál ve výslužbě pomáhal v květnu 1945 osvobozovat Prahu. 

Ludmila Nebeská vystudovala střední ekonomickou školu a roku 1962 se provdala za Oldřicha Hájka (nar. 1940) ze Zbečna. Když krátce nato dostali byt, odstěhovali se do Roztok, kde žila až do smrti. 

Když manželé Nebeských odcházeli do důchodu, museli uvolnit služební byt. Chtěli si koupit domeček v Jesenici a pokračovat ve své práci. Obec pro ně byt neměla a malý domek za lékárnou jim neprodala. Ke všemu se opět začaly objevovat osobní útoky. Nebeští boj vzdali a v dubnu 1972 odcházejí do Křivoklátu. Do Jesenice se již nikdy nevrátí. Společně s Hájkovými, rodiči jejich zetě, si kupují malý domek (č.p. 109) v podhradí (bez vody a elektřiny), upraví ho (ve dvou místnostech vpravo žijí Nebeští, ve dvou místnostech vlevo Hájkovi, chodbu mají společnou) a dožijí zde. Dnes zde žije vnuk Karla a Hermíny Nebeských - Ing. Michal Hájek.

Ani v důchodu nezahálejí. Společně pokračují v historickém bádání, napíší několik strojopisů o Budech (křivoklátském podhradí) i některých dalších vesnicích v okolí, jezdí na výlety po hradech a zámcích, věnují se vnukovi. Hermína vyrábí háčkované dečky, vaří a peče, Karel vyráží s partou dětí kolem vnuka na kole do přírody, stanují, vymýšlí jim úkoly. Na půdě si udělá malou dílničku a kutí. Vyrábí keramické kachle, zdobí bílé talíře různými motivy, nejčastěji chodskými. Postaví si kolejiště a vláčky, pokračoval v chovu rybiček (rozměrné akvárium měl už v lékárně v Jesenici). Občas ještě vyrobil nějaký ten bylinný likér. Vnuk Michal ho pamatuje jako výborného společníka, milovníka Wericha, činorodého člověka se spoustou úžasných nápadů (vzpomíná na převleky, které spolu vymýšleli, i na oblíbenou "muniční" - hrachovou polévku). 

Když paní Hermína v den jeho 76. narozenin zemře, zapíše si roztřeseným rukopisem do rodinné kroniky:

"Přebolestný den nadešel v mém životě ve středu 30. listopadu 1988 ..., zemřela moje nejdražší, milovaná manželka Hermínka. Tím pro mě skončilo překrásných 55 let společného života a "Slunečný den", jak jsme ji s přáteli jmenovali, se provždy zatáhl mračnem smutku. Zatím nemám dost sil, abych vylíčil, jak se vše událo podrobněji. Snad později budu moci zapsat do této rodinné kroniky více, aby kdo tyto řádky jednou bude číst, mohl si představit, co pro mne do poslední chvíle svého dechu znamenala. Byla to vzácná bytost, věrná, obětavá, jakých je v dnešním světě pořídku". 

Dost sil na další zápis už Karel Nebeský nenašel a tři měsíce poté, dne 7. března 1989, sám umírá. Oba jsou pochováni v rodinném hrobě v Městečku u Křivoklátu.      

František Jiskra z Městečka o nich napsal do příspěvku "K Ledečských lékárníkům" do Ledečských novin toto:

"Vím, že manželé Nebeských působili v Jesenicích u Rakovníka. Karel Nebeský se v této době věnoval svému koníčku, kterým byla archeologie a historiografie. Jezdili za ním nadšenci i studenti z Prahy, s nimiž dělal v regionu terénní výzkumy a publikoval to. Když se dostal do důchodového věku, tak si zakoupil domek pod hradem Křivoklátem a bydleli zde s rodinou své dcery. V jejich bytě bylo plno skříní plných knih. I nadále za ním jezdili zájemci a nadšenci, dokonce až z Moravy a hezky mu říkali "strýcu". Brzy se seznámil i s archiváři na místním hradě, kde tehdy byly umístěny archiválie i z Prahy. Proto Karel Nebeský našel právě zde studnici historických dokladů pro svoji publikační činnost a vypisování gruntovních, robotních i dobových událostí. Seznámil jsem se s ním i já a zaujala ho pamětihodnost "Ohnivcovy vsi". K tomu musím vysvětlit o co šlo:

V raném středověku mívali vladaři a panovníci v každém kraji tzv. ohnivce. Tito v rozkazech podléhali pouze jim. Jejich úkolem bylo, že jeli na bílé brůně, oděni v červený šat a s hořící smolnicí vypalovali zboží odpůrců či zpupných, ať to bylo v době válek nebo nepokojů. Za tuto službu bývali zproštěni roboty a udělovány jim držebnostě. V obci Městečko, spadající pod vrchnost v Křivoklátě, tu pobývali Jakub Carda, Šimon Šíp aj. Karel Nebeský tuto záležitost zpracoval, ale publikace je pouze v rukopise o třech dílech. 

Jmenovaný také zpracoval historii mlýnů v povodí Rakovnického potoka, dále Rokytné a džberových lázní v podhradí. Pustil se rovněž do historie obce Roztoky a mně si postěžoval, že když vše pracně "zchrastil dohromady", měl nepříjemnosti. Uvedl totiž i některé dobré stránky některých feudálů na Křivoklátě. Např. to byl kníže Karel Egon z Fürstenberku, který na vídeňském sněmu prosazoval právo volební i pro poddané. Ale neuspěl tam pro zamítavé stanovisko šlechty. Zpracovanou publikaci dal na MNV, ale brzy se k němu dostavil holobrádek, který kategoricky požadoval, aby ihned změnil onu pasáž. Autor se zaštiťoval historicky doloženými fakty, ale neuspěl. A tak si raději svoji zajímavou studii odnesl domů. 

Zakrátko poté mu zemřela žena a Karel Nebeský to nesl velice těžce. Jak ona, tak i on rádi chodili do Městečka. Už Alois Jirásek o jeho založení uvádí zajímavou pověst. Hovoří se, že když královna, dlíc na hrádku (tak slul Křivoklát), ráda chodila s doprovodem proti toku Rokytné na stranu půlnoční - k severu - kde v rozkvetlém údolí bylo slyšet zpět ptactva, bylo utěšeně a tam, jak se z lesů a niv vlévala bystřina do potoka, ráda usedala na pažit, aby sobě odpočinula. Říkávala, že toto je moje zamilované "místečko". A když sama měla v hrobce českých králů důstojné místo, lid z této osady je nazval "Městečko". 

PhMr. Karel Nebeský svoji paní dlouho nepřežil a brzy skonal, a tak se naplnilo obapolné shledání vzácně se doplňujícího manželství".

Dílo Karla a Hermíny Nebeských: 

- Budy, křivoklátské podhradí 

- Křivoklátské mlýny

- Městečko

- Ohnivcova ves

- Česká Amazonka

- Červený man

- U panského dvora

- Roztoky

- Dějiny Karlovy Vsi

- Zdravotně výchovné scénky

Za doplnění životopisu Karla a Hermíny Nebeských děkuji pracovnicím Vlastivědného muzea v Jesenici u Rakovníka.