10B-2-4. KAREL NEBESKÝ a ALŽBĚTA HLAVATÁ
Antonínu Nebeskému a Anně Brázdové se v Brozánkách č.p. 2 dne 12. dubna 1840 narodil syn Karel Nebeský. Zemřel náhle ve svých 75 letech dne 20. října 1915 po 12. hodině polední v Radouni č.p. 23 na lavičce, kde seděl, a to na mozkovou mrtvici.
Karel Nebeský byl statkář v Radouni u Mělníka, kam se ve svých 24 letech přiženil dne 14. září 1864 k Alžbětě Hlavaté, která se narodila 6. září 1838 v Radouni. Alžběta zemřela ve svých 80 letech dne 3. července 1919 ve 3 hodiny odpoledne na marasmus. Jejím otcem byl statkář Josef Hlavatý z Radouně č.p. 23 (zemřel ve svých 52 letech na úbytě v roce 1860) a matka Anna Zlatohlávková, dcera statkáře z Radouně č.p. 2 (zemřela ve svých nedožitých 43 letech na souchotiny v roce 1863).
Radouň leží v okrese Litoměřice asi 4 km od Štětí. Nejstarší písemná zmínka pochází z roku 1057. Podle historických pramenů byla Radouň rozdělena na 3 části a byla zde tvrz, po které není nyní ani stopy. Hlavní radouňská silnice ústí do rozlehlé návsi, dnes s parkovou skupinou vysokých stromů, rybníčkem a kaplí. Kaple svatého Floriána pochází z roku 1767, je pozdně barokní a byla rekonstruována v letech 1866 a 1930.Radouňská škola byla postavena roku 1876 a od počátku měla německý vyučovací jazyk. Po roce 1945, po odsunu německého obyvatelstva se zde učilo česky až do konce 70. let, kdy byla ves přiřazena k městu Štětí a škola zanikla. Následně byla budova využívána zemědělským družstvem a nyní je po odprodeji městem Štětí v soukromých rukou. Počátek židovského osídlení v Radouni se datuje k 18. století. V 19. století byla ve vesnici postavena synagoga, která stávala v ulici vedoucí z návsi na Čakovice. Budova byla stržena v 80. letech 20. století z důvodu havarijního stavu a místo po ní zůstává nadále prázdné. Na kopci severozápadně nad Radouní se nachází částečně zachovaný židovský hřbitov z roku 1789, který sloužil pro pohřby Židů ze širokého okolí (např. Dubá, Štětí, Hoštka). Čítá na 200 náhrobků různého stylu a stáří.
V Radouni č.p. 23 se jim narodili:
- 27. června 1865 v 7 hodin večer syn Josef Ladislav Nebeský, zemřel ve svém 1,5 roce dne 13. ledna 1867 ve 2 hodiny odpoledne na psotník
- 21. února 1868 ve 2 hodiny odpoledne syn Václav Karel Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Ludmilou Nebeskou z Wojkowicz, která se narodila 5. července 1878 v Nymburce Janu Křtiteli Nebeskému a Františce Machalické, Václav Karel Nebeský zemřel ve svých 64 letech dne 22. srpna 1932 v Praze na Smíchově
- 30. června 1872 ve 2 hodiny odpoledne dcera Božena Marie Anna Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za blíže nezjištěného Voldřicha
Statek č.p. 23 v Radouni dnes již bohužel neexistuje.
Na dalších pozemcích Nebeských je dnes bytový dům a řada rodinných domů.
Karel Nebeský, rolník z Brozánek a funkcionář, byl odsouzen k trestu 2 let za to, že si společně s Františkem Vinklerem rozdělili 1 580 zlatých za neprodanou usedlost ve Vtelně (Mělnické Vtelno), že v téže obci koupil pozemky pod cenou a že prostřednictvím Vinklera získal podhodnocené akcie Živnostenské banky.
František Vinkler (18. ledna Bílovice u Prostějova - 6. července 1899 Plzeň) byl český novinář, překladatel, samosprávný úředník, finančník, společenský organizátor a defraudant činný převážně na Mělnicku. Do Mělníka přišel ve svízelné situaci. Když se jel na jaře roku 1865 představit, všiml si kočí, který ho z ochoty svezl z jenšovického nádraží do Hořína, že má obnošený kabát a jen malý raneček; na setkání s představiteli města si půjčil nový kabát. Dne 22. listopadu 1865 byl okresním zastupitelem v Mělníku zvolen tajemníkem (sekretářem). Období, v němž tuto funkci získal, bylo později vzpomínáno jako doba velkého nadšení, ale i neprofesionality, kdy se okresními tajemníky občas stávali výřeční, sebevědomí lidé bez hlubšího vzdělání a zkušeností, jen na základě činnosti ve spolcích a vnějšího dojmu, který na své okolí dělali. Po nástupu do funkce se ubytoval v chudší čtvrti Podolí a na začátku si byl nucen půjčit i vybavení domácnosti. Musel také splácet 1 800 zlatých dluhů z Boleslavi, přičemž nástupní plat měl 800 zlatých ročně. Brzy se ale jeho situace začala zlepšovat. Koncem roku 1866 byl jmenován účetním a později i pokladním okresní hospodářské záložny, za což mu náleželo dalších 800 zlatých ročně. Díky přátelskému vystupování a organizačním schopnostem se na Mělnicku brzy stal oblíbeným veřejným činitelem. Uspořádal tábor lidu pod Řípem, kde se sešlo kolem 20 tisíc lidí, byl zvolen předsedou potravního spolku, starostou místního Sokola, spoluzaložil akciový obchod střižním zbožím, byl členem spolku Radhošť na podporu moravských vysokoškolských studentů, jednatelem Umělecké besedy, zapojil se do úsilí o záchranu krachující textilní továrny v Bělé pod Bezdězem, uspořádal společný výt několika sokolských jednot do Litoměřic. Roku 1886 spolupořádal výlet pražských Sokolů do Mělníka, o rok později byl členem výboru k uvítání amerických Sokolů, v tisku byl chválen jako horlivý a obětavý venkovský sokolský starosta. Velmi aktivní byl roku 1888, kdy agitoval proti plánovaným úpravám školského zákona, přednesl hlavní projev při odhalování pamětní desky Václava Bolemíra Nebeského v Novém Dvoře u Kokořína. Jako okresní tajemník a majitel vinic se roku 1891 účastnil jubilejní zemské výstavy, pozornost návštěvnic tam budila vystavená bohatá svatební výbava jeho dcery.
Ke kontroverzi došlo ale už v roce 1866. V roce 1865 byla transformací někdejší okresní kontribučenské sýpky z dob feudalismu založena Okresní záložna hospodářská v Mělníku. Do kontribučenské sýpky odváděli sedláci část úrody, společné zásoby obilí byly určeny pro léta neúrody. Vznikaly na vesnicích na základě patentu Josefa II. z roku 1789, ale v roce 1864 byla jejich funkce zrušena. Podíly původních účastníků - rolníků byly vloženy do základního nedělitelného fondu, určeného pouze k úhradě ztrát. Toto základní jmění představovalo 38 tisíc zlatých, což v té době byla značná částka. V roce 1866, kdy už František Vinkler byl účetním, byla přijata změna stanov, která umožňovala přijímání vkladů od veřejnosti k vzájemnému podporování členů i pro svůj zisk. Limit pro přijímání vkladů byl nastaven na 2 000 000 zlatých, ale i ten byl někdy překračován. Mělnická záložna, působící v bohatém, úrodném kraji, se tak stala největším podobným podnikem v Čechách. Jak se ale později zjistilo, docházelo při řízení ústavu k porušování platných předpisů. Podle zákona z roku 1882 měl okresní výbor vypsat a zorganizovat volby nových funkcionářů tak, aby jich bylo 12, nově zvolené ředitelství pak mělo neprodleně zkontrolovat účty; v praxi ale řídilo záložnu až do roku 1889 jen 7 funkcionářů, kteří všichni přešli z kontribučenské sýpky.
Ke konci roku 1886 byl do funkce účetního přijat okresní tajemník Vinkler s platem 800 zlatých ročně. O něco později mu byla svěřena i pokladna. Tato kumulace funkcí, která komplikovala účinnou kontrolu, přetrvávala i po jejím zákazu zákonem z roku 1890. Vinkler ji využíval k rozsáhlým a dlouhodobým defraudacím. Hlavní způsob, jakým vyváděl ze záložny peníze, byly tzv. parcelace. Když chtě některý sedlák prodat statek a obrátil se o pomoc na záložnu, zorganizoval Vinkler následující obchod: pozemek prodal chudému zájemci za přehnaně vysokou cenu, kterou měl uhradit později, přičemž prodávající dostal peníze okamžitě. Z prodeje si Vinkler společně s některým členem vedení účtoval provizi, kterou si vyplatili v hotovosti. Kupující si na přemrštěné ceny nestěžovali, protože v důsledku transakce mohli pozemky po určitou dobu zdarma využívat a jiným majetkem za závazek neručili. Jakmile nebyla kupní cena v dohodnuté lhůtě zaplacena, propadlo hospodářství do exekuční dražby, při níž byla zpravidla prodána za výrazně nižší částku. Někdy dražili i členové ředitelství, kteří takto na úkor ostatních podílníků přišli levně k majetku. V jednom případě bylo pole nejprve prodáno za 3 150 zlatých. Když ale kupující nesložil ani haléř, bylo po čase prodáno v dražbě za 1 330 zlatých, přičemž nabyvatelem se stal člen ředitelství, který dražbu pořádal. Týž funkcionář ještě téhož roku prodal stejné pole dalšímu zájemci za 1 950 zlatých, čímž vydělal 620 zlatých a záložna ztratila 1 820 zlatých + úroky a administrativní výdaje. Podobných případů se napočítalo 24, ale možná jich bylo víc, protože všechny nebyly zapsány do účetnictví. Dalším zdrojem peněz pro Vinklera bylo uvádění nepravdivých údajů do účetnictví. Výdaje nadhodnocoval a příjmy krátil. Půjčku jednomu cukrovaru například zaúčtoval jako 50 000 zlatých, ačkoliv dlužník přijal jen 30 000. Jindy zapsal do směnečného deníku výdaj 15 000 zlatých s poznámkou "Vloženo do Z. b. (N. N. a V.)", ale žádný takový příjemce neexistoval. V jiném případě nezaúčtoval přijaté úroky z přebytků (vkladů u jiných bank) ve výši cca 12 tisíc a z cenných papírů cca 18 tisíc. V několika případech přepsal číslici, například ze 100 udělal 400. Aby se ztráty zakryly, manipuloval Vinkler s účetními výkazy. Upravoval příjmy a výdaje tak, aby vždy vycházel zisk. V důsledku toho záložna vyplácela dividendy z fiktivních příjmů, čímž se deficit ještě zvyšoval. Schodek, včetně ušlých úroků, tak k roku 1897 dosáhl závratných 808 282 zlatých.
Vedoucí představitelé záložny toto nepoctivé hospodaření tolerovali, protože přinejmenším někteří z nich na něm profitovali. Kromě možnosti podílet se na exekučních dražbách jim také poskytoval nezajištěné půjčky. Vinkler věděl o řadě nepravostí, které jeho nadřízení prováděli, a využíval informace k jejich ovládání. Nikomu ani nepřišlo zvláštní, že Vinkler, který přišel na Mělník roku 1865 nemajetný a zadlužený, už o deset let později vystavěl honosnou vilu v romantickém slohu anglické gotiky (Vila Karola pojmenovaná po jeho manželce). Na vysvětlení uváděl, že má doplňkové příjmy z prodeje pojištění a z příspěvků pro Národní listy. Určitou roli hrálo také to, že účetní výkazy byly předkládané vedení v červnu a červenci, kdy funkcionáři – většinou sedláci – měli mnoho práce na polích a málo času na kontrolu. Určité pochybnosti o správnosti Vinklerově hospodaření vyvstaly už roku 1873. Tehdejší předseda záložny Antonín Procházka požádal o kontrolu účtů profesionálního revidenta Emanuela Sluníčka z Vinohrad. Ten při kontrole zjistil nepořádky v účetnictví, přičemž v pokladně oproti účetním záznamům chybělo 30 000 zlatých. Procházka na jeho doporučení rezignoval z předsednické funkce, protože neměl sílu Vinklerovi čelit. Když schodek Vinklerovi vytkl, ten se zasmál a řekl, že je to jen účetní chyba. Ostatní členové vedení neměli zájem cokoli řešit.
Roku 1895 zjistil úředník Rerych, že v pokladně chybí před bilancí 3 000 zlatých. Když na to Vinklera upozornil, ten okamžitě na rozdíl vystavil směnku a zaplatil ji. Rerych ovšem pojal podezření a oznámil to členu vedení Hausmanovi. Ten podal návrh na odbornou revizi, na kterou člen výboru Nebeský najal profesora chrudimské obchodní akademie Františka Trmala. Její provádění ale bylo obtížné - Vinkler namítal, že má mnoho práce a knihy stále potřebuje k zápisům. Revize proto mohla začít až v září. Při ní bylo zjištěno, že účty jsou vedeny povrchně a ledabyle, způsobem, který by mohl stačit hokynáři, ale určitě ne peněžnímu ústavu. Trmal k podrobné revizi nedostal všechny požadované podklady a mohl pouze provést inventuru, která odhalila schodek nejprve 350 000 zlatých a po dalším zkoumání 666 000 zlatých. Když to Trmal oznámil na schůzi ředitelství, zavládlo mezi přítomnými zděšení. V následujících měsících se rozběhla jednak akce na záchranu záložny, jednak hledání viníků. V dubnu 1897 bylo zahájeno trestní řízení a proti Vinklerovi zavedeno vyšetřování. V úterý 5. října byl předvolán k výslechu do Prahy a ihned poté vzat do vazby. Během vyšetřování popíral svou vinu. Podle něj není pravda, že by přišel nemajetný; přinesl s sebou 6 000 zlatých od knížete Thurna. Literární a novinářskou činností si vydělával 2 200 zlatých ročně, z čehož uhradil stavbu vily. Dceři dal věno 10 000 zlatých a svatební výbava stála 3 000 zlatých, nikoliv násobky této částky. Bilance záložny sestavoval s pomocí úředníka Wenzla, zpravidla na základě údajů předchozího roku. V účetnictví se považoval za naprosto neznalého. Pokud někdy došlo k početní chybě, je to jen neúmyslný omyl. Už delší dobu si prý přál, aby ho v záložně nahradil schopnější pracovník, a uvažoval, že svou pozici předá místnímu učiteli. Ve vazbě vážně onemocněl. Kvůli zdravotnímu stavu i s ohledem na postup vyšetřování byl o měsíc později, 4. listopadu 1897, propuštěn na kauci 10 000 zlatých. Odstěhoval se do Plzně, kde žil u rodiny své dcery. Krátce před posledním vyšetřovacím výslechem, ještě před započetím soudního procesu, v Plzni náhle zemřel. Podle matriky zemřel na diabetes mellitus.
Počátkem ledna 1898 vyhlásila záložna úpadek poté, co vkladatelé nesvolili k dostatečně vysokému odpisu svých pohledávek. V důsledku krachu záložny přišlo mnoho lidí o celoživotní úspory. Například mělnický kočí Josef Fuxa u soudu vypověděl, že ztratil přes 500 zlatých, které našetřil z ročního platu 80 zlatých. Železniční zřízenec Antonín Zafouk z Dolních Beřkovic si tam uložil 544 zlatých, o vše přišel a musí žít z denní podpory deseti krejcarů denně. Výměnkář Josef Hurt z Brozánek ztratil 2 700 zlatých, které měl jako zajištění na stáří a zůstal odkázaný na milost svého okolí. U některých záruk se navíc ukázalo, že byly fakticky bezcenné. Například dvě Vinklerovy švagrové poskytly záruční listy v celkové výši 38 000 zlatých, ale s doložkou, že jsou povinny platit pouze úrok 4 % za dobu do prohlášení konkurzu. Když záložna zkrachovala, staly se bezcennými a soud v prosinci 1899 musel povolit jejich výmaz z pozemkových knih, aniž by jistina byla zaplacena.
V únoru 1900 se konal trestněprávní proces se šesti členy vedení záložny a třemi komplici, obžalovanými z podvodu a zpronevěry. Z nich byli nakonec odsouzeni:
- Karel Nebeský k trestu 2 let za to, že si společně s Vinklerem rozdělili 1 580 zlatých za neprodanou usedlost ve Vtelně, že v téže obci koupil pozemky pod cenou a že prostřednictvím Vinklera získal podhodnocené akcie Živnostenské banky
- Josef Hanek (rolník z Chorušic, funkcionář) na tři měsíce, protože roku 1897 přijal v plné hodnotě vkladní knížky zkrachovalé záložny ve Mšeně a podobně jako Nebeský koupil přes Vinklera podhodnocené akcie Živnobanky
- František Košťák (mlynář z Horních Přívor, funkcionář) ke dvěma letům, protože si od záložny prostřednictvím Vinklera vypůjčoval větší sumy peněz, ač věděl, že je nebude moci splatit. Roku 1891 také zprostředkoval prodej pozemků pod cenou.
Nejhůře nesl rozsudek Nebeský, který se po jeho vyhlášení v soudní síni zhroutil a musel mu pomoci vězeňský lékař. Byl to totiž právě on, kdo roku 1895 pozval na kontrolu prof. Trmala a přispěl tak k odhalení ztrát. Zbylí obžalovaní byli osvobozeni, ačkoliv porota i některým z nich vytkla určité nepravosti.
V tisku se novináři pozastavovali nad naivitou představitelů záložny, kteří si nechali od podřízeného vyplácet podíly na obchodech a jiné výhody, aniž by je napadlo, odkud – a hlavně od koho – peníze pocházejí. Zapomněli na známý princip, že když čeledín pozve sedláka na šunku, měl by se sedlák ihned podívat do komína, jestli mu nechybí kýta. Aby se podobným aférám předcházelo, nařídila Jednota záložen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku roku 1900 povinnou revizi účtů svých členů. Požadavku ale bylo možné se vyhnout, pokud záložna z této jednoty vystoupila. Teprve po krachu pražské Svatováclavské záložny roku 1902, při níž vznikla více než čtyřnásobná škoda (asi 7 milionů korun, tj. cca 3,5 milionu zlatých), uzákonila vídeňská vláda v červnu 1903 povinnou revizi pro všechny finanční ústavy.
