9H-B-3-1. JOSEF NEBESKÝ a MARIE KAFTANOVÁ
Pavel Nebeský a Terezie Sklenářová měli syna Josefa Nebeského, který se narodil dne 30. května 1794 v Brozánkách č.p. 4 a zemřel blíže nezjištěného dne a roku ve Chvalech u Prahy.
Josef Nebeský byl úředník na panství Chvaly, kontrolor.
Pravděpodobně 15. září 1828 se oženil s Annou, která se narodila blíže nezjištěného dne roku 1794 v Dašici, okr. Pardubice. Anna pravděpodobně brzy zemřela, neboť Josef Nebeský se podruhé oženil.
Po čase se mi podařilo zjistit, že první manželkou Josefa Nebeského byla Anna Holá, narozená 25. ledna 1794 v Dašici č.p. 66, okr. Pardubice. Její otec byl Josef Holý (1766 - 17. prosince 1831, Dašice) a matka byla Ludmila Horníková (1769 - ?, Dašice č.p. 105).
Anna Holá měla mimo jiných sourozenců i o 9 let staršího bratra Antonína Holého, který se oženil s Magdalenou Pavlasovou. Jejich prvorozená dcera, Anna Holá, která se narodila 28. října 1834 v Dašicích č.p. 66 se 11. listopadu 1856 provdala za Karla Holuba, který se narodil 1. prosince 1857 v Holicích. Roku 1903 se Karel Holub, už co by vdovec, znovu oženil, a to s Kateřinou Pavlasovou. Ta se pravděpodobně po smrti Karla Holuba provdala za Vincence Holuba, který se narodil roku 1855. Jeho otec František Holub, narozen 26. listopadu 1809 ve Štáhlavech č.p. 31, se oženil s Annou Ebertovou. Mladším bratrem Vincence Holuba a tak i dalším synem Františka Holuba a Anny Ebertové byl Emilian Karel Jan Holub - známý jako cestovatel Dr. Emil Holub. Emil Holub je tak spřízněn s rodem Nebeským - konkrétně se mnou, je to přes 19 kroků sňatkem.
Emil Holub se narodil 7. října 1847 v Holicích č.p. 120, zemřel ve svých 54 letech dne 21. února 1902 ve Vídni. Byl to český lékař, cestovatel, kartograf a etnograf v Africe. Během dvou pobytů v jižní Africe v letech 1872 až 1879 a 1883 až 1887 zde vykonal několik vědeckých výprav a pořídil rozsáhlou přírodovědnou a etnografickou sbírku. Na jeho druhé expedici jej doprovázela i jeho manželka, spolupracovnice Růžena (Rosa ) Holubová.
Jeho otec František Holub byl lékař. Matka Anna Ebertová se narodila blíže nezjištěného dne a roku pražskému měšťanu a krupaři Josefu Ebertovi a Anně Zápotocké z Vokovic č.p. 16. Ebertovi žili v Praze IV č.p. 154. Teoreticky Anna Zápotocká se mohla znát i s mým předkem z matčiny strany, Matějem Čadským, který se narodil roku 1825 v Horoměřicích, ale žil a oženil se s Annou Jandovou z Vokovic č.p. 20.
V roce 1857 se rodina přestěhovala do Pátku nad Ohří. V dětství Emil četl africký cestopis Davida Livingstona, který jej podle jeho pozdějších slov silně ovlivnil. První ročník gymnázia studoval na německém reálném gymnáziu v Praze, další ročníky pak na německém gymnáziu v Žatci, kde maturoval v roce 1866. Chtěl studovat přírodní vědy a archeologii, ale na přání otce začal studovat na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde 24. února 1872 promoval a získal titul doktor medicíny.
Za podpory Vojtěcha Náprstka (rodinný přítel i Nebeských) odjel 18. května 1872 na svou první cestu do jižní Afriky. Vyplul z anglického Southamptonu a po krátkém mezipřistání v Kapském Městě se vylodil 8. července v Port Elizabeth. Díky doporučení tamějšího rakouského konzula Adlera zde začal pracovat jako lékař v evropských rodinách. Dne 26. srpna 1872 odešel vykonávat lékařskou praxi do města Dutoitspan (nyní předměstí Beaconsfield v Kimberley) mezi hledače diamantů. V březnu 1873 se přidal ke konvoji místních lovců na dvouměsíční cestu - "vědecké safari" na území bečuánských kmenů, kde získal první zkušenosti s domorodci a výstrojí. Sestavil přírodovědeckou sbírku, kterou ve dvaceti bednách odeslal Náprstkovi do Prahy.
Dne 3. listopadu 1873 vyrazil na druhou vědeckou výpravu se zaměřením na sbírku etnografických materiálů, z níž se vrátil 7. dubna 1874. Probádal východní okraj pouště Kalahari a navštívil Šošong, hlavní sídlo bečuánského kmene Bamangwatů. Zpět se vracel podél řeky Limpopo.
Třetí expedici vykonal od 2. března 1875 do listopadu 1877, při níž podnikl cestu k řece Zambezi a zpracoval první detailní mapu oblasti Viktoriiných vodopádů.
Dorazil až do Šešeke, hlavního sídla kmene Loziů (Bartostů, Maruců), kde se setkal s jejich králem Sipopem. Sipopo byl krutý tyran, ale Holuba si oblíbil a poskytl mu prostředky na plavbu po řece Zambezi. Ta však neskončila příliš šťastně, neboť Holub i s domorodým doprovodem ztroskotal v peřejích, kde se utopily jeho sbírky, cestovní deníky i několik domorodých veslařů.
Po tomto neúspěchu se Holub rozhodl k návratu. Dne 5. srpna 1879 se vydal na zpáteční cestu do Evropy. Do Prahy s sebou vzal i bečuánskou dívku Bellu . Vrátil se 18. října téhož roku a začal přednášet po celém území Rakouska-Uherska a psát články. Napsal a vydal první knižní popis Viktoriiných vodopádů, vydaný anglicky v Grahamstownu roku 1879. Na Střeleckém ostrově uspořádal velkou výstavu. V letech 1880 - 1881 vydal cestopis Sedm let v jižní Africe - příhody, výzkumy a lovy na cestách mých od polí diamantových až k řece Zambezi (1872 - 1879).
Dne 2. listopadu 1883 se v 1 hodinu odpoledne ve Vídni oženil s osmnáctiletou Rosou (Růženou) Hofovou, narozenou 11. května 1865 ve Vídni.
Díky podpoře veřejnosti i císařského dvora připravoval druhou cestu do Afriky, při níž chtěl z Kapského Města projít celým kontinentem až do Káhiry. V případě komplikací by se obrátil k východu na pobřeží Indického oceánu. Vyplul 22. listopadu 1883 a dne 22. prosince přistál v Kapském Městě. Provázela jej manželka Rosa a šest mužů, které si vybral pomocí konkurzu: bratranec Josef Špiral ze Šťáhlav (1845 - 1886), Antonín Halouska z Rajhradu (1860 - 1901), Osvald Söllner (? - 1886) a Karel Bukač z Vídně (? - 1886), Ignác Leeb (1857 - 1902) z dolnorakouského Harmansdorfu a János Fekete (1859 - 1894) z maďarského Csongrádu. Každý muž z této šestice ovládal alespoň dvě užitečná řemesla. Rosa pak měla talent na jazyky (mj. se naučila česky a anglicky), schopnost vyjednávat a uměla také dobře střílet z pušky.
Expedice směřovala z Kapského Města přes řeky Oranje a Vaal do země Bečuánců a Bamangwatů v dnešní Botswaně a dále přes území Loziů (Maruců), Supiů (Mašupiů a Tongů, Matoků) do dnešní Zambie. Na cestě došlo k mnohým nesnázím, jako byl např. úhyn tažných volů po požití jedovatých rostlin, expedice byla poté odkázána pouze na služby domorodých nosičů. Josef Špiral a Karel Bukač zemřeli na malárii nedaleko Viktoriiných vodopádů. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu poslal Holub Antonína Halouska domů. V létě roku 1886 Holub opustil území Tongů a vydal se do země bojovných Mašukulumbů (Ilů), kteří nosili zvláštní špičaté účesy. Holub byl prvním Evropanem, který navštívil jejich území. Dne 2. srpna 1886 bojovní Mašukulumbové přepadli Holubův tábor u vesnice Galulongy a zabili Osvalda Söllnera. Zároveň ukradli podstatnou část zásob, zničili sbírky i deníkové záznamy. Holub s manželkou a zbývajícími dvěma pomocníky museli uprchnout zpět na území Tongů. Zde byl Ignác Leeb těžce zraněn levhartem a Holub i jeho manželka vážně onemocněli. V cestě už Holub nemohl pokračovat a musel se vrátit zpět. Koncem září roku 1887 přijel do Čech.
Během expedice se Rosa aktivně účastnila chodu expedice: prováděla měření, odchyt a pozorování zvěře, obstarávala potraviny, posléze se stala administrátorkou expedice. Při napadení tábora kmenem Mašukulumbů hájila tábor s ostatními střelbou. Přes všechny potíže se Holubovi podařilo shromáždit mnoho přírodovědného i etnografického materiálu a poznatků, které byly oceňovány ve vědeckých kruzích v českých zemích, v Německu, Francii a Anglii. Plánoval ještě třetí výpravu do Afriky v roce 1889. Tentokrát měl zamířit na popud Leopolda II. do Belgického Konga. Zdravotní stav mu to již nedovolil.
Vydal knihu Druhá cesta po Africe - Z Kapského Města do země Mašukulumbů. Uspořádal dvě velké výstavy (1891 ve Vídni a 1892 v Praze), které navštívilo 190 000 návštěvníků. Zájem veřejnosti byl sice mimořádný, pro nízké vstupné však výstavy skončily finanční ztrátou. Nepodařilo se mu získat prostor pro trvalé umístění svých sbírek (okolo 13 000 předmětů) a začal je po částech rozprodávat do zahraničí, nebo je i daroval muzeím, vědeckým institucím a školám. V roce 1894 odjel na dva roky přednášet do USA, po návratu žil se svou ženou převážně ve Vídni. V Africe překonal malárii a další tropické nemoci, které se negativně projevily na jeho zdravotním stavu.
V posledním roce života se k těmto komplikacím přidala i rakovina, jíž podlehl 21. února 1902. Pohřben byl 24. února 1902 v čestném hrobě na Vídeňském ústředním hřbitově, skupina 14 A, číslo 11.
Rosa Holubová s manželem žila ve Vídni až do jeho smrti. V roce 1920 jí město Holice udělilo čestné občanství a domovské právo, v roce 1947 jí bylo navráceno československé občanství. Konec života prožila se svou sestrou v Hietzingu u Vídně a několikrát navštívila Československo. V roce 1957 ji ve vídeňském bytě navštívili cestovatelé Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka. Rosa zemřela 28. září 1958 ve věku 93 let a v závěti odkázala zbylé věci po manželovi Holicím. Je pochována spolu s Emilem Holubem ve Vídni.
Zajímavostí je, že Emil Holub byl také filatelista, byl členem nejstaršího českého klubu - Klubu českých filatelistů - později Klub 001. Byl zobrazen na československých známkách z roku 1952 a na české známce z roku 2007.
Blíže nezjištěného dne se Josef Nebeský oženil podruhé, a to s Marií Kaftanovou z Chval u Prahy, která se narodila 9. března 1806 ve Chvalech č.p. 1 a zemřela ve svých 86 letech dne 18. ledna 1892 v Račicích (na Moravě - může se jednat o Račice v okr. Žďár nad Sázavou, Třebíč nebo Vyškov). Jejími rodiči byli Karel Kaftan a Marie Nápravníková.
Ve Chvalech č.p. 24 se jim narodili:
- 2. března 1829 syn Alois Nebeský
- 13. srpna 1830 syn Ferdinand Adolf Nebeský, který zemřel náhle ve svých 57 letech dne 2. prosince 1887 v Plasích č.p. 7, ve svých 36 letech se Ferdinand Nebeský dne 11. září 1866 oženil s Marií Krohovou, narozenou v Mariánských Lázních č.p. 48
- 25. března 1832 syn Adolf Jan Nebeský, který zemřel ve svých 41 letech dne 25. května 1873, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Annou Koptíkovou, narozenou 17. listopadu 1842 v Domažlicích
- 12. července 1834 dcera Marie Klára Nebeská, která se pravděpodobně dne 1. června 1859 provdala za Matěje Schrogla, Marie Klára Nebeská zemřela ve svých 47 letech dne 8. května 1881, dne 10. července 1865 se jim narodila dcera Rozálie Schroglová
Chvaly jsou poprvé zmiňovány v zakládací listině vyšehradské kapituly, hlásící se k roku 1088, která je však falsifikátem z 12. století. Vyšehradská kapitula chvalský statek pronajímala nebo zastavovala, až nakonec přešel do vlastnictví světských osob. Ve 14. a 15. století byla již zdejší ves ve vlastnictví pražského patriciátu. Po složitém projednávání dědictví po Václavu Křížovi získal roku 1428 Chvaly Janek Rokycanský, při projednávání tohoto dědictví je poprvé zmíněna Chvalská tvrz. V následujících letech je uváděna "tvrz Chvaly, dvůr poplužní s poplužím, celá ves a dvory kmecí" v kupních smlouvách a dědičných řízeních. Tak tomu bylo, když roku 1513 prodal Zikmund Bareš Chvaly staroměstskému měšťanovi Václavovi ze Štrabochova domu. Dědicem jeho majetku byla jeho dcera provdaná za Mikuláše Karga z Řezna. Pravděpodobně za tohoto majitele došlo k přestavbě tvrze na zámek. Od dědiců Karubových koupil chvalský zámek i s dvorem a poplužím roku 1614 Eustach Betengl z Neyenperku. Následujícího roku kupuje Chvaly Jiří z Vtelna, kterého za účast v protihabsburském povstání odsoudila konfiskační komise roku 1622 ke ztrátě poloviny jmění (mezi jiným i statku Chvaly). Roku 1622 tak byly Chvaly prodány Janu Danielovi Kaprovi z Kaprštejna. Protože neměl peníze na zaplacení celé částky (15 000 zl. rýnských) vypůjčil si od jezuitské koleje u sv. Klimenta a zavázal sebe i své dědice odvádět z vypůjčené sumy splátky a úrok ve prospěch alumnátu u sv. Bartoloměje. Nový majitel v nedatovaném listu uvádí, že majetek spravoval dobře a původní zpustlý a vypálený statek vystavěl. Ale již Kaprův syn a dědic, který nemohl splácet dluh a úroky a v roce 1652 postoupil statek Chvaly jezuitské koleji. Jezuité spravovali hospodářství ve Chvalech velice pečlivě, avšak vzhledem k několika skartacím jezuitských archivů po zrušení řádu máme dnes k dispozici jen několik zmínek. Podle berní ruly byly po Třicetileté válce ve Chvalech čtyři selské a čtyři chalupnické usedlosti a dva velké dvory rozbořené. Tyto dvory byly připojeny k panskému dvoru jezuitů včetně 150 strychů polí k nim náležejících.
V polovině 18. století náležel Chvalský statek, který byl tvořen vesnicemi Chvaly, Šestajovice, Čertousy a Dablice, konviktu sv. Bartoloměje. Při ocenění statku Chvaly v roce 1767 se uvádí, že bylo vydáno 17 500 zl. za opravu a restauraci panství. Z toho lze soudit, že opravy se dotkly nejen samostatného zámku, ale i hospodářských budov. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1777 byl statek Chvaly ve správě Administrace státních a exjezuitských statků, pod patronátem c. k . studijního fondu. Střední, nejstarší část objektu byla postavena podle plánů z roku 1818 a sloužila jako pivovar a vinopalna. Administrace státních statků provedla v roce 1822 posudek budov, vlastní posudek se nedochoval, je o něm však doloženo několik zmínek. V související korespondenci se uvádí, že chvalský vrchnostenský statek je v dobrém stavu, pouze kostelní střecha potřebuje opravu. V letech 1874 - 1875 je nepřímo doložena v hospodářském dvoře činnost stavitele Lábnera z Libně, objekt ještě sloužil nejspíše jako pivovar. K roku 1890 je zámek s hospodářským dvorem ještě uváděn jako majetek studijního fondu. Z 30. června 1890 pochází plány rozšíření a přestavby objektu pro stáje od stavitele Frenze Macha. Od roku 1955 soužil hospodářský dvůr Státnímu statku Xaverov na ustájení krav. Značně chátral. Dnes slouží jako hotel s restaurací.