13R. JOSEF NEBESKÝ a ALŽBĚTA GARAJOVÁ 

Antonínu Nebeskému a Anně Peterkové se v Podolí č.p. 27 (dnes část Mšené-lázně) dne 15. března 1925 narodil syn Josef Nebeský. 

Blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Alžbětou Garajovou, narozenou dne 26. května 1924 v obci Šafárikovo, část obce Behynce, okres Rimavská Sobota (dnes Tornal´ a), zemřela ve svých 75 letech dne 17. listopadu 1999. Jejím otcem byl Štefan Garaj, narozený 1. ledna 1886 v Gemerské Panici, okres Šafárikovo. Matka byla Alžběta Cselényi, narozená 1. února 1888 v obci Lekeń, okres Šafárikovo, zemřela ve svých 67 dne 18. února 1955.  

V Mostě se jim narodil:

- 31. října 1957 syn Josef Nebeský, který zemřel ve svých 26 letech dne 10. července 1983 v Mostě

Město Šafárikovo (1948 - 1992) leží v Banskobystrickém kraji u maďarských hranic. Do roku 1948 a od roku 1992 se jmenuje zase Tornal'a (maďarsky Tornalja). Město se rozprostírá na levém břehu řeky Slané, cca 30 km východně od Rimavské Soboty a 33 km jižně od Rožňavy. 62 % obyvatel má maďarskou národnost. 

Tornal'a patří k nejstarším sídlům Gemeru. Četné jsou nálezy z doby bronzové a popelnicové pohřebiště. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1291 pod názvem Tornália. V 15. století se ve městě konala župní shromáždění. V revolučních letech 1848 až 1849 zde probíhaly boje mezi Maďary a rakouskou císařskou armádou. Za 2. světové války patřilo město k Maďarsku. Osvobozeno bylo 19. prosince 1944 armádou 2. ukrajinského frontu, který zde sídlil přes šest týdnů. V období socialismu nastala rozsáhlá bytová výstavba a industrializace. V roce 1948 bylo město přejmenováno. Tornal'a má tři městské čtvrti - Behynce (maďarsky Beje), Králik a Starňa. 

V městské části Králik je raně gotický kostel ze 13. století. Další kostel s dřevěným stropem pochází z 15. století. Najdeme zde i budovu z roku 1826, dnes využívaná jako městská knihovna. V budově, v níž sídlil 2. ukrajinský front v roce 1944, je umístěna pamětní deska. Pomník padlých sovětských vojáků i pomník padlých občanů ve 2. světové válce je na Hlavním náměstí. 

Z vrtu z hloubky 98,5 - 99,5 m se získává přírodní minerální voda Gemerka. 

Významnou rodačkou je česká rozhlasová a televizní moderátorka a hlasatelka Saskia Burešová. 

Cca 6 km od Tornal'y leží Gemerská Panica. Ta patřila až do roku 1918 k Uherskému království, po 1. světové válce se stala součástí Československa. V roce 1930 zde žilo 764 obyvatel. V letech 1938 až 1945 byla obec pod názvem Gömörpanyit přičleněna k Maďarsku. 

První zmínka o obci se datuje do roku 1247, tehdy se jmenovala Ponyth. V dalším historickém vývoji se její název měnil následovně: z roku 1291 je písemně doložený název Inferior Panych, z roku 1336 Olsoupanich, Felseupanych, z roku 1383 Kys, Nogpanych, z roku 1808 Panitowa, z roku 1920 Panita, z roku 1927 Gemerská Panita, od roku 1948 Gemerská Panica.

Roku 1881 byla obec administrativně začleněná pod Gemersko-malohontskou župu, před rokem 1960 pod okres Šafárikovo, kraj Banská Bystrica, po roce 1960 pak pod okres Rimavská Sobota, kraj Středoslovenský.

Ve 13. století je doložená existence dvou Panic, a to Vyšné v roce 1247 a Nižné v roce 1291, jedná se však o staré osídlení. V roce 1427 bylo v obou 32 domů. Spustly ale za tureckých vpádů. Za Sághyovců se v 16. století obě Panice sloučily. Gemerská Panica patřila několika zemanským rodinám. V roce 1828 měla 95 domů a 644 obyvatel. Zabývali se zemědělstvím, v 19. století pracovali i jako zedníci po okolí. Tradiční zaměstnání se zachovala i po roce 1918. Mezi stavebními dělníky měla rozhodující postavení organizace Rudých odborů, která v roce 1929 zorganizovala stávku. Ve 30. letech bylo intenzivní hnutí nezaměstnaných; v roce 1936 byl uskutečněn hladový pochod. V roce 1938 - 1944 byla obec připojena k Maďarsku. Mnoho v ilegalitě pracujících komunistů bylo odvlečeno do koncentračního tábora. Po osvobození byli maďarští obyvatelé vysídleni a přistěhovali se sem relegovaní občané z Maďarska. V roce 1945 byla poprvé v historii obce založena slovenská škola.

V dobách války byl z mnoha příčin slovensko-maďarský poměr velmi napnutý - ke škodě obou sousedů. Dne 2. listopadu 1938 bylo ve vídeňském Belvederu ukončeno arbitrážní jednání o maďarsko-československé hranici. Oficiálním důvodem jednání bylo "vyřešení postavení polské a maďarské menšiny v Československu. Na základě arbitrážního rozhodnutí ministrů zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana bylo rozhodnuto, že Československo odstoupí určitá území ve prospěch horthyovského Maďarského království, podobně jako byly odstoupeny Sudety nacistickému Německu. 

Mapa Slovenska se změnami hranic na jihu a východě (1939 - 1945) 

1 — Bratislava - předmostí, do 15. října 1947 součástí Maďarska. 

2 — jižní Slovensko, od 2. listopadu 1938 až 1945 část Maďarska, kvůli první arbitráži ve Vídni. 

3 — pás země na východním Slovensku kolem měst Stakčín a Sobrance, součást Maďarska od 04.04.1939 (po maďarsko-slovenské válce) do 1945. 

4 — Devín a Petržalka (dnes městské části Bratislavy), od roku 1938 do 1945 byly součástí Německa. 

5 — německé "ochranné pásmo", vojenská okupace z důvodu ochranné smlouvy se Slovenskem 

Podle protokolu o vídeňské arbitráži, podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarského království a Československa, musel společný stát Čechů a Slováků ve dnech 5. - 10. listopadu 1938 odstoupit Maďarskému království značnou část území jižního a východního Slovenska, kterou získal roku 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi (celkem 11 927 km2 s více než milionem maďarských obyvatel). Vídeňská arbitráž byla přímým důsledkem mnichovské dohody, a proto bývají výsledky obou aktů velmi často připisovány pouze Mnichovu. 

Nové hranice způsobily hlavně v dopravě kritickou situaci. Kromě přerušení dopravy v oblasti západu Slovenska došlo k rozdělení železniční sítě hlavně ve východní části země Slovenské, kde Košice, regionálně nejvýznamnější město, připadly Maďarsku. Situace na Podkarpatské Rusi byla ještě horší, neboť Maďaři získali Užhorod i Mukačevo. Kvůli napjatým vztahům mezi Československem a Maďarskem byl provoz drážní dopravy komplikovaný a tak muselo být rozhodnuto o budován tratí nových. Kromě dopravních omezení však došlo i k ekonomickým a jiným ztrátám. Odstoupením Košic přišla země Slovenská o druhé největší město, rovněž ztratila zemědělsky cenné oblasti jižního Slovenska, hlavně Žitný ostrov. Maďarské království sice podle textu smlouvy mělo zajistit československé vládě odstranění všech komplikací, které odtržení území způsobilo, vztahy však dobré nebyly a těžkosti přetrvávaly. Hranice stanovené Vídeňskou arbitráží přetrvávaly až do konce 2. světové války a byly i jižní hranicí Slovenského státu před obnovením Československa v hranicích předmnichovských. 

Samotné zabezpečení nových hranic vyžadovalo přesun a posílení strážních jednotek (pasové a celní kontroly). Následkem arbitrážního soudu se zároveň mění stav etnické, sociální, kulturní, osvětově-vzdělávací a náboženské situace, a to především na území obsazeném maďarskou správou, jakož i ve slovenském pohraničí. Bez znalostí širších souvislostí slovensko-maďarského poměru v období plném revolučních změn, nelze porozumět v plné míře ani jiným rozpracovaným souvislostem, mezi nimi i obrazu o průběhu nelegálních přechodů a narušeních státních hranic různými skupinami osob, jako i jejich příčinám a důsledkům. Dynamiku života usedlého obyvatelstva na pomezí doplňovaly neustálé přeshraniční migrace jak jednotlivců, tak skupin. Státní hranice nelegálně přecházeli uprchlíci, organizovaní převaděči, osoby, které chtěly na druhé straně hranic nakupovat, pašeráci, polští vojáci, příslušníci maďarské pohraniční stráže, maďarští četníci, vojenští zběhové, partyzáni, vojáci maďarské a německé armády i jiné skupiny obyvatelstva. Každá z nich měla k přechodu specifické důvody. Nedovolené přechody hranic se v určitých obdobích děly téměř každodenně. S tím se musely vyrovnávat i státní úřady a bezpečnostní složky.

Složité poměry a represivní akce maďarských orgánů na arbitrážním území rázně zasáhly do lidských práv zejména obyvatele nemaďarské národnosti. Obsazené teritorium opustily pod náporem opatření tisíce obyvatel slovenské, židovské, rusínské a české národnosti. Tisíce uprchlíků přijely na Slovensko buď po dobrovolném vystěhování (po evakuaci nebo po nuceném útěku), nebo po represivním vyhnání či vypovězení. Podstatnou většinu uprchlíků tvořili rolníci a kolonisté, které spolu s rodinami slovenské orgány úředními výměry umisťovali na velkostatcích. Jedním z negativních výsledků usazování rolníků byly násilné projevy domácích zemědělských dělníků vůči novým přistěhovaným kolonistům, které vznikaly zejména v kontextu omezení práce.  

Druhá vídeňská arbitráž ze dne 30. srpna 1940 zajistila podobným způsobem rozšíření území Maďarska na úkor Rumunska o Severní Transylvánii - centrální část Rumunska, osídlenou především maďarskou menšinou. Podobně jako v případě první vídeňské arbitráže, i zde byly oblasti s maďarskou menšinou Rumunsku po skončení války navráceny. 

Od roku 1940, poté, co maďarská vláda zastavila vyhoštění Slováků hlavně z důvodu odvetných opatření slovenské strany, do 1. pol. roku 1944, docházelo k imigraci z Maďarska jen zřídka. Vzájemné vztahy se postupně normalizovali. 

Maďarsko mírovou smlouvou z roku 1947 uznalo neplatnost a nulitu obou Vídeňských arbitráží.