1. JOSEF MOUDŘICH a PETRONILA KOZLOVÁ
Josef Moudřich byl dělník. A z mého dalšího pátrání vyplynulo, že pravděpodobně pracoval v cihelně rodiny Freyů z Vysočan.
Oženil se s Petronilou Kozlovou z Vranovic č.p. 41 (pravděpodobně okr. Příbram).
Ve Vysočanech č.p. 57 se jim narodil:
K historii domu č.p. 57 ve Vysočanech se mi podařilo zjistit, že pocházel pravděpodobně z roku 1836, kdy je o něm v katastru nemovitostí učiněn první zápis. Další zápis je z roku 1878, kdy je zmíněna cena 8 000 zlatých, poskytnuta Hypoteční bankou Království českého. Ta byla založena roku 1865, úvěrovala především zemědělce, kterým na pozemky či nemovitosti vystavovala zástavní listy. Byla nejlépe hospodařící bankou v Rakouské monarchii. Ředitelem byl např. hrabě Zdenko František Thun-Hohenstein či hrabě Jakub Černín. První sídlem byla novostavba nárožního paláce na Národní třídě č.p. 365/43. Druhým sídlem byla daleko větší novorenesanční budova na Senovážném náměstí č.p. 991/13.
Od 3. června 1875 měli vlastnické právo Abraham Goldschmidt a Emma Noltsch (nemovitost koupil za 22 344 zlatých), dne 31. května 1883 patřila nemovitost i s okolními pozemky také Friedrichu Freyovi, rytíři ze Freyenfelsu. Roku 1887 byla zapsána půjčka 150 000 zlatých neboli guldenů od Hospodářské úvěrní banky pro Čechy. Půjčku Emmě Noltschové pak poskytla roku 1887 Městská spořitelna pražská, která sídlila v Rytířské ulici č.p. 536/29 v Praze 1.
Po finančním krachu na vídeňské burze v květnu 1873 následovala hospodářská krize. Nedůvěra obyvatelstva k peněžním ústavům přinesla rozvoj spořitelen, protože veřejnost v nich spatřovala záruky jistoty. A tak roku 1875 vznikla Městská spořitelna pražská. Roku 1926 dokonce dochází k dalšímu rozšiřování a úpravám budovy, pod budovou byly dokonce dvě podzemní patra pro trezory. Roku 1931 byla provedena nástavba dalšího patra a vytvořeno přemostění do sousední budovy v Rytířské ulici č.p. 31. Zásadní změna pro spořitelnu přišla po roce 1948. V roce 1953 v ní bylo umístěno Muzeum Klementa Gottwalda, které zde bylo až do svého zrušení v roce 1989. V rámci privatizace byla budova převedena na Českou spořitelnu, jako právní nástupkyni původní Městské spořitelny pražské. V budově kromě pobočky České spořitelny je i galerie, kde se vystavují díla z depozitářů České spořitelny a jejích předchůdkyň, které dlouhodobě investovaly do nákupu uměleckých děl a podporují studenty a nadané zaměstnance spořitelny.
Od roku 1904 je nemovitost ve vlastnictví Bedřicha Freye - Strohmayera (jde o osvojeného sirotka - viz dále).
Dne 1. srpna 1898 byl na nemovitost poskytnut úvěr dokonce ve výši 400 000 korun.
Do konce roku 1891 se používala jako měna zlatý, od roku 1892 rakousko-uherská koruna, zlatý platil ale až do roku 1918.
Jen o den později, tedy 2. srpna 1898 byl Zemskou bankou království Českého poskytnut další úvěr, a to ve výši 240 000 korun.
Zemská banka království Českého měla sídlo v Nekázance č.p. 857/2 v Praze 1.
Z října roku 1901 pochází zápis v němčině, kdy je zapsáno zástavní právo ve výši 918 000 korun. Z 9. února 1902 je pak zápis o zástavním právu pro Rosu Freyovou z Freyenfelsu, kdy Bedřich Frey-Strohmayer dosáhl fyzické zletilosti.
Další zástavní právo na úvěr ve výši 200 000 korun poskytla v prosinci 1905 Hospodářská úvěrní banka pro Čechy.
Banka byla založena v roce 1867. Původním účelem bylo poskytování úvěrů a provozování běžných bankovních obchodů. Úvěrovala zemědělské podniky, zejména velké statky, neboť byla nakonec zřízena jako peněžní ústav šlechtický a velkostatkářský. Postupem doby se zaměřovala i na průmyslové obory, čímž její činnost nabývala značného rozsahu. Splynula fúzí s Českou průmyslovou bankou v Praze, které se uskutečnilo od 1. ledna 1922 a název České průmyslové banky byl proto změněn na Česká průmyslová a hospodářská banka v Praze. V červnu 1943 nařídila německá okupační správa sloučení banky se Živnostenskou bankou v Praze.
V roce 1909 je zapsáno zástavní právo pro JUDr. Vladimíra Škardu k zajištění jeho pohledávek z právních zastupování Bedřicha Freye-Strohmayera. V roce 1911 a 1914 bylo toto právo vymazáno.
Poslední zápis je ze 4. října 1916, kdy se "podle této žádosti odepisuje stavební parcela č. 69 s usedlostí č.p. 57, parcela č. 90 zastavená kůlnou, parcela č. 91 zastavená kůlnou, parcela č. 92, parcela č. 75/3 zahrada, parcela 75/4 cihelna, parcela č. 75/9 zahrada, parcela č. 76/1 role, parcela č. 122/1 role, parcela č. 122/2 lom a převádějí se do vložky č. 50 a parcela č. 69/1 ve zbytku do vložky č. 428 a následkem toho se tato vložka zrušuje".
K majitelům se mi podařilo zjistit následující:
Bedřich Frey starší (Friedrich Frey) se narodil dne 18. března 1800 v Praze a zemřel ve svých 79 letech dne 19. října 1879 ve Vysočanech. Rodina žila ve Vysočanech od poloviny 19. století na bývalém statku v č.p. 25 mezi dnešní Freyovou a Bassovou ulicí.
Na místě dříve stávala středověká zemědělská usedlost vlastněná kladrubským klášterem. Ve 14. století byla klášterem prodána a následně několikrát změnila majitele. Některým z nich, pravděpodobně Ješkem z Vysočan (syn lékaře krále Jana Lucemburského), byla v části dvora vystavěna tvrz. V 15. století byl dvůr nejspíše prodán klášteru na Karlově a v pozdější době kostelu svatého Apolináře. Odtud pocházelo dobové pojmenování Větší dvůr apolinářský. Sousednímu dvoru č. p. 26 se říkalo Menší dvůr apolinářský. Sídlo prodělalo následně spoustu přestaveb a splynulo se sousedním dvorem. Statek byl však roku 1945 poškozen spojeneckým náletem na zdejší průmyslové podniky a někdejší tvrz podlehla bombardování úplně.
Bedřich byl synem v početné rodině lékárníka Vincence Valentina Freye (nar. 1770 ve Znojmě, zemř. 10. února 1853 v Praze) a Terezie. Rodina Vincence Freye má kořeny patrně v Rakousku. Oženil se s Marií, rozenou Mayerovou (nar. 1802), s níž založil také početnou rodinu. Zpočátku pracoval v otcově lékárně U Bílého jednorožce v domě U Kamenného beránka na Staroměstském náměstí, kde se Bedřich zaučoval a nabýval chemických znalostí. Po návratu z Francie, kde se během roku 1826 - 1830 seznámil s výrobou řepného cukru, se začal zajímat o zemědělské podnikání, především o pěstování cukrové řepy, a také o technické záležitosti. Roku 1835 založil ve Vysočanech (dnes ulice Ke Klíčovu 56/5) cukrovar, jehož budova postavená v empírovém slohu se stala prvním průmyslovým podnikem v obci. Zabýval se výrobními strojními mechanismy, chemickými i zemědělskými postupy. K zajištění dostatku surovin pro cukrovar měl Frey v pronájmu od pražských dominikánů u sv. Jiljí a později od nich odkoupil usedlost Apolinářský dvůr s přilehlými polnostmi. Při výrobě používal hydraulické lisy a jako první v Čechách parní pohon. Zpracovával také tzv. břečku, odpadní materiál, který vznikal při výrobě v menších cukrovarech a ty ji nedokázaly dále zpracovat. Roku 1850 vzniká v cukrovaru speciální provoz na rafinování cukru. Později tam pracoval i jeho syn Bedřich Frey mladší, odborník na cukrovarnické technologie. Od počátku 60. let 19. století se spolu s Hugem Jelínkem, znalcem strojírenských a chemických postupů při výrobě cukru, který byl rovněž zaměstnancem továrny, snažil zlepšit tehdy málo efektivní výrobní metody, zejména u čištění řepné šťávy. Roku 1863 představili nový postup při proplachování cukerného roztoku, později známý jako Frey-Jelínkova saturace, která zásadním způsobem zkvalitnila technologii výroby cukru a rychle se prosadila v domácích i zahraničních cukrovarech. Cukrovar byl později přeměněn na kapitálovou společnost a roku 1915 došlo k ukončení výroby. Areál Freyova cukrovaru byl přidružen k sousedním Odkolkovým pekárnám a spolu s nimi byl po únoru 1948 znárodněn. Později zde byla založena firma Avia. Část budov byla zcela zbořena, jiné radikálně přestavěny.
Otec i syn se zasadili o rozvoj veřejného života v obci. Bedřich Frey starší se např. zasloužil o zřízení školy, byl také mecenášem obce, podporoval nemajetné. Oba ve Vysočanech zastávali funkci starosty.
Bedřich Frey mladší se narodil 8. července 1835 ve Vysočanech a zemřel ve svých 65 letech dne 2. března 1901 také ve Vysočanech. Přestože měla rodina německý původ, sympatizovala s obrozeneckým hnutím a mluvilo se v ní česky. Od počátku 60. let 19. století se Frey mladší zabýval cukrovarnickými technologickými postupy, především v jejich vysočanském cukrovaru. Díky tzv. Frey-Jelínkově saturaci, která napomohla kvalitnější a rychlejší výrobě řepného cukru, se technologie rychle rozšířila do řady dalších cukrovarů, kterých v té době v Čechách a na Moravě houfně přibývalo. Po smrti svého otce nadále rozvíjel rodinnou firmu. I on zastával funkci starosty ve Vysočanech jako jeho otec, dokonce po dobu více než 20 let. Mezi továrnou a obytným sídlem si Bedřich Frey mladší v květnu 1881 dal zřídit jednu první telefonní linku v Praze a okolí (druhou v Čechách), asi kilometr dlouhou. Zhruba o měsíc jej předstihl majitel dolu v Ledvicích na Teplicku Richard Hartmann, který si nechal zřídit telefonické spojení s více něž dva kilometry vzdáleným nádražím v Duchcově.
Oženil se s Rosou, rozenou Roßlawovou z Rosenthalu (nar. 5. srpna 1859 ve Vysoké nad Labem), manželství ale zůstalo bezdětné. Manželé si však roku 1886 osvojili sirotka Bedřicha Eduarda Strohmayera (nar. 3. ledna 1878, zemř. v roce 1958), který od té doby užíval příjmení Strohmayer-Frey a šlechtický přídomek z Freyenfelsu. Roku 1888 vydobyl Bedřich Frey pro rodinu údajné znovunavrácení dědičného titulu rytíř Frey von Freyenfels. Následně bylo zjištěno, že v důkazních matrikách jsou zfalšované údaje, Freyové nicméně směli počínaje synem Bedřichem Eduardem šlechtický titul užívat na základě zvláštní milosti císaře Františka Josefa I., při které byl zhodnocen též Freyův hospodářský přínos Rakousko-uherské monarchii. Že by stejný rytířský osud jako v rodině Nebeských ???
Bedřich Frey mladší zemřel ve Vysočanech 2. března 1901 ve věku 75 let a byl pohřben v rodinné hrobce na Proseckém hřbitově. Vysočany se ve 2. polovině 19. století zejména díky Freyům staly jednou z hlavních pražských průmyslových čtvrtí. Na počest podnikatelské rodiny Freyů je ve Vysočanech pojmenována široká městská třída, Freyova.
V rodinných podnicích začal svobodný pán Bedřich Eduard Strohmayer-Frey z Freyenfelsu pracovat ještě jako neplnoletý, a zejména mlékárnu později přivedl k prosperitě. Původní primitivní mlékárna byla zřízena ve stodole rodinného statku. V roce 1895 byla mlékárna rozšířena o další budovy a moderní zařízení. Kotelna byla vybavena dvěma parními kotli, byla zřízena odstřeďovna, umývárna lahví, máslárna, sýrárna a výpravna mléka. Vznikla skutečně moderní výrobna, která si zasloužila označení parní mlékárna. Firma provozovala až do konce 1. světové války rozvoz mléka vlastními koňskými potahy. Sto párů koní se střídalo o padesát bílých vozů s nápisem "Vysočanská mlékárna, B. r. Frey". Kromě zásobování stálých odběratelů nabízel se prodej mléka i nahodilým zájemcům, které z korby vozu na určených zastávkách obsluhovaly dvě bíle oblečené ženy.
Rok 1933 přinesl další změny. Došlo k zakoupení tavičky sýra, mlékárna byla transformována na akciovou společnost. Změnil se název na "Vysočanská mlékárna B. Frey, a. s." a dosavadní majitel Bedřich Eduard Strohmayer-Frey byl jmenován předsedou společnosti, kterou pak vedl až do konce války. Roku 1935 už činila denní produkce mléka 15 000 litrů a firma otevřela oblíbený mléčný bar na Václavském náměstí v domě U Šenfloků č. p. 824/29 - trochu paradoxně na místě někdejšího domu se staletou pivovarskou tradicí. Kromě toho mlékárna vlastnila na území Velké Prahy asi 70 prodejen a zásobovala tak prakticky celé město. Při leteckém bombardování na konci války vzal za své dům Freyových vzniklý přestavbou vysočanské tvrze a došlo k poškození mlékárny, na niž byla záhy uvalena národní správa. Freyovi museli opustit republiku, dne 1. ledna 1948 byl jejich podnik znárodněn a prošel rozsáhlou rekonstrukcí, po níž provozní výkon stoupl desetinásobně. Od 1. července 1955 se znárodněná firma stala součástí národního podniku Vysočanské mlékárny s označením "závod 03". Ovšem provoz byl později přenesen k Harfě na Českomoravskou ulici, kde měly Vysočanské mlékárny ústřední výrobu. Jejich spojením s Pražským mlékárenským průmyslem pak v roce 1963 vznikl národní podnik Laktos. Původní objekt mlékárny byla zbořen při přestavbě Freyovy ulice v roce 1956 a zbytky areálu celého dvora zanikly při budování stanice metra Vysočanská kolem roku 1993, a tak jedinou připomínkou Freyova mlékárenského podnikání ve Vysočanech zůstává socha Piety, která stávala nad vjezdovou branou do dvora. Dnes je uložena v oddělení kultury Městské části Praha 9 na Proseku.
Bedřich Eduard Frey-Strohmeyer se oženil s Jindřiškou Kittlovou, zvanou také Jetty či Henriette, sestrou pěvkyně Emy Destinnové, která zde bývala častým hostem a dávala hodiny zpěvu. Jindřiška se narodila 27. září 1879 a zemřela 2. prosince 1945. Vysočanské panství vedla zdárně, na rozdíl od své sestry, která si ve Stráži nad Nežárkou s hospodářstvím počínala mnohem méně úspěšně. V roce 1920 koupil baron Frey zámek Primmersdorf v Rakousku, který navštěvovala Ema Destinnová (stávalo tu křídlo, na které hrála) i její manžel Josef Halsbach. Destinace byla vybrána také proto, aby nebyla vzdálena příliš od zámku ve Stráži nad Nežárkou a rovněž dispozicí k rybolovu - obě sestry spolu rybařily na Dyji, což dokládá bambusová udice, nalezená na půdě zámku. O Emě Destinové bylo např. napsáno: "Švagr Emy Destinové, jinak majitel vysočanské mlékárny baron Frey z Freyenfelsu, jí na jaře roku 1908 vyjednal letní pobyt na zámku v Trnové. Pan Schloger jí vyčlenil jedno celé zámecké křídlo, do kterého zavítala po ukončení turné. Do Trnové pak na léto s oblibou jezdila v letech 1909 - 1911. Chodila s puškou po trnovském revíru, lovila ryby ve Vltavě u Skochovic a na vycházkách si oblékala kalhotový kostým, což v té době budilo velkou pozornost. Mimo oblíbeného lovu a projížděk na koni do okolí, přijímala na trnovském zámku návštěvy z uměleckých kruhů a zástupce mladočechů, sdružených kolem dr. Kramáře".
Jindřiška zemřela roku 1945 a Bedřich Frey kvůli německé národnosti musel Čechy, stejně jako rodina jeho budoucí druhé ženy, opustit. Oženil se s Marií Weissovou a usadil v Primmersdorfu. Majetek v Československu propadl státu, předtím však, ve své poslední vůli, určil za univerzálního dědice usedlostí a jmění (mlékárny ve Vysočanech, panského domu se zařízením, dvorů a polí ve Vysočanech, Kyjích a Satalicích, šperků a jiných cenností) svoji druhou ženu Marii von Freyenfels ovdovělou Weissovou. Bedřich Eduard zemřel ve svých 80 letech v roce 1958.
