12Ž-1. JOSEF EDUARD NEBESKÝ a JOSEFA MARIE BOBÁLOVÁ
Otokaru Nebeskému a Anežce Mužíkové se dne 16. dubna 1889 v Radotíně č.p. 1 narodil syn Josef Eduard Nebeský, zemřel ve svých 77 letech roku 1966 v Radotíně č.p. 1.
Josef Eduard Nebeský se ve svých 25 letech dne 1. března 1919 u sv. Ludmily na Královských Vinohradech oženil s Marií Josefou Bobálovou, která zemřela ve svých 85 letech dne 29. října 1982 v Praze.
Marie Josefa Bobálová se narodila dne 25. dubna 1897 v Želechovicích nad Dřevnicí (okres Zlín).
Byl to český agrární politik, představitel Národního souručenství. V období 1. republiky byl Josef Eduard Nebeský generálním tajemníkem Ústřední řepařské jednoty, odpovědným redaktorem Věstníku ústřední jednoty řepařů a významným členem agrární strany. Po dlouhá léta zastával funkce ve správních radách několika českých cukrovarů. V roce 1938 přešel do Strany národní jednoty. Všeobecně známým se však stal až za okupace, kdy ho Emil Hácha v říjnu 1939 jmenoval na místo Adolfa Hrubého do čela Národního souručenství.
Působil v Hostačově (okres Havlíčkův Brod) a ve Žlebech.
Nebeský byl ve styku s domácím odbojem v Politickém ústředí, podporoval jej finančně a podporoval také linii generála Eliáše. V roce 1947 byl Josef Nebeský postaven před Národní soud (dnešní Justiční palác v Praze na Pankráci), který jej však osvobodil. V prosinci 1948, kdy už úřadovala komunistická policie a justice, byl znovu zatčen a odsouzen na 12 let těžkého žaláře. Nejvyšší soud v březnu 1992 rozsudek zrušil a znovu potvrdil rozhodnutí z roku 1947.
Narodili se jim:
- blíže nezjištěného dne roku 1924 dcera Libuše Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za blíže nezjištěného Charváta, Libuše zemřela ve svých 70 letech dne 3. října 1994 v Praze
- 28. října 1925 syn Jaromír Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Joan Radke, zemřel ve svých 55 letech dne 29. prosince 1980 v Chicagu v USA
Národní soud byl mimořádný trestní a čestný soud zřízený v Československu po skončení 2. světové války na základě jednoho z retribučních dekretů prezidenta republiky. Sídlil v Praze, v justičním paláci na Pankráci (dnes sídlo vrchního soudu), a příslušela mu agenda trestního soudnictví za činnost proti československému státu v době zvýšeného ohrožení republiky (21. května 1938 - 31. prosince 1946). Ovšem jen vůči zvláště určeným osobám: protektorátnímu prezidentovi, členům protektorátních vlád, představitelům Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže, České ligy proti bolševismu, Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, také kolaborujícím novinářům a dalším podobně významným veřejně činným osobám. Ostatní případy poválečného retribučního soudnictví vyřizovaly mimořádné lidové soudy v sídlech krajských soudů. Kromě něj působil i samostatný Národní soud v Bratislavě a oběma navíc předcházely národní soudy v Protektorátu Čechy a Morava.
Národní soud se skládal z přednosty, jeho dvou náměstků a z dalších soudců. Rozhodoval v sedmičlenných senátech, přičemž jejich předsedové museli být soudci z povolání. Přednostu, náměstky a předsedy senátů jmenoval prezident republiky na návrh vlády, ostatní přísedící (podmínkou nebylo právní vzdělání, ale mělo jít o osvědčené vlastence) vláda na návrh ministra spravedlnosti, který vycházel ze seznamů pořízených zemskými národními výbory v Praze a Brně. Veřejnou žalobu u Národního soudu vykonával národní prokurátor a jeho náměstci, jmenováni byli také vládou na návrh ministra spravedlnosti, kterému byli poté podřízeni. Řízení mělo probíhat urychleně, bez řádného vyšetřování, obžalovaný ale měl právo na obhájce, pokud jej nevyužil, byl mu přidělen ex offo. Proti rozhodnutí Národního soudu nebyl přípustný žádný opravný prostředek a pokud byl vynesen trest smrti, musel být vykonán do dvou hodin, přičemž případná žádost o milost neměla odkladný účinek. Soud také mohl rozhodnout o tom, že se poprava vykoná veřejně. Působil ovšem nejen jako trestní soud, ale také jako soud čestný. I když jím souzené osoby nespáchaly žádný trestný čin ve smyslu retribučního soudnictví, ale nechovaly se "jak se slušelo na věrné a statečné občany československé", mohly být odsouzeny ke ztrátě aktivního i pasivního volebního práva, práva svolávat veřejné shromáždění a účastnit se jich, politicky se organizovat a vydávat, redigovat nebo i jen přispívat do politických časopisů.
Původně bylo fungování Národního soudu plánováno pouze na dobu jednoho roku, později bylo prodlouženo zákony č. 149/1946 Sb. a 245/1946 Sb. až do 4. května 1947. Nepůsobil i tak nijak dlouho, protože fakticky byl ustaven až v prosinci 1945 a první hlavní líčení proběhlo 15. ledna 1946. Obžalováno bylo celkem 83 osob, z toho tři ale pouze před čestným soudem. Podle zprávy, kterou po ukončení jeho činnosti v parlamentu přednesl ministr spravedlnosti Drtina, byl trest smrti nakonec uložen v 18 případech a doživotí v sedmi, 15 osob bylo Národním soudem naopak osvobozeno a ve čtyřech případech byla sice vyslovena vina, ale bylo upuštěno od potrestání.
Nejdůležitější osobou, která mohla stanout před Národním soudem, byl protektorátní prezident Emil Hácha, ten ale zemřel pár dní po svém zatčení, a nejsledovanějším se tak stal proces se členy jednotlivých protektorátních vlád. Ovšem ne se všemi, předseda vlády v letech 1939 - 1941 Alois Eliáš byl kvůli podpoře odboje popraven Němci, naopak nejznámější kolaborant, ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec spáchal během osvobození sebevraždu a vyslanec protektorátu v Berlíně František Chvalkovský zemřel ještě před koncem války. Obžalován nebyl ani Ladislav Feierabend, který emigroval a účastnil se odboje v zahraničí. Nejpřísněji byl potrestán ministr zemědělství a lesnictví Adolf Hrubý, byl odsouzen na doživotí podobně jako Háchův politický sekretář Josef Kliment, ministr spravedlnosti a předseda třetí vlády Jaroslav Krejčí k těžkému žaláři na 25 let, předseda první vlády Rudolf Beran i ministr národní obrany Jan Syrový na 20 let těžkého žaláře, ministr dopravy Jindřich Kamenický k pětiletému trestu odnětí svobody a předseda poslední vlády Richard Bienert na tři roky. U ministra financí Josefe Kalfuse a ministra vnitra Josefa Ježka byla sice shledána vina, ale bylo upuštěno od potrestání a ministr vnitra Otakar Fischer, ministr dopravy Jiří Havelka, ministr školství a národní osvěty Jan Kapras a ministr veřejných prací Dominik Čipera byli Národním soudem osvobozeni.
Kromě toho Národní soud rozhodoval o různých významných kolaborantech. K trestu smrti byli z ústředního vedení Vlajky odsouzeni Jan Rys-Rozsévač, Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák a z Kuratoria pro výchovu mládeže Karel Mihalíček, František Teuner, Eduard Chalupa a Jan Svoboda (ovšem Eduardu Chalupovi a Janu Svobodovi udělil prezident Beneš milost). Naproti tomu z činovníků České ligy proti bolševismu byl např. Josef Drachovský potrestán jen osmi měsíci odnětí svobody a Jan Malypetr byl osvobozen. Osvobozen byl také první předseda Národního souručenství Josef Nebeský. Fašisté Radola Gajda a Rudolf Dominik, kteří byli významní spíš před válkou, byli odsouzeni k dvouletému těžkému žaláři. Naopak Jiří Stříbrný byl odsouzen k doživotnímu trestu. Z kolaborujících bývalých československých vojáků byli k trestu smrti odsouzeni generálové Robert Rychtrmoc a František Bartoš a také generál četnictva Oto Bláha. Obžaloba se nevyhnula ani dalším významným veřejným osobnostem, Jan Antonín Baťa byl v nepřítomnosti odsouzen na 15 let odnětí svobody a generální ředitel Škodových závodů Adolf Vamberský k tříletému vězení. Osvobozeni byli např. diplomat Ferdinand Veverka nebo profesor Karel Domin. Retribuce postihla nakonec i aktivistické novináře, trest smrti vyslechli Rudolf Novák, Antonín Jaromil Kožíšek, Alois Kříž, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Werner a Emanuel Vajtauer, jenž však před spravedlností uprchl. Z těchto odsouzených novinářů udělil prezident Beneš Jaroslavu Křemenovi milost.
Národní soud navíc existoval už dříve v Protektorátu Čechy a Morava, jakožto čestný soud měl provést revize majetku veřejně činných osob, který nabyly za první republiky. Předsedal mu viceprezident Nejvyššího účetního a kontrolního úřadu a přísedící tvořili dva soudci z Nejvyššího soudu a dva z Nejvyššího správního soudu. Zřídilo jej zcela bez právního podkladu již roku 1939 Národní souručenství a v roce 1942 byl prezidentem Háchou jako předsedou Národního souručenství z podnětu K. H. Franka pro naprostou neefektivitu zrušen, neboť za celou dobu neodhalil ani jeden případ korupce. Téhož roku bylo nicméně vydáno vládní nařízení, kterým se zřizoval další Národní soud, jenž měl pohnat k odpovědnosti české politiky považované za "nepřátele českého národa".
Národní souručenství, též německy Nationale Gemeinschaft (NG) nebo Volksgemeinschaft, vzniklo bezprostředně po německé okupaci z 15. března 1939 jako jediné povolené politické hnutí v Protektorátu Čechy a Morava. Národní souručenství bylo postavené na vůdcovském (autoritativním) principu. V čele stál vůdce - prezident Emil Hácha. Proklamovaným cílem politického hnutí bylo sjednocení a povzbuzení českého národa. Programově se zaměřovalo: na politické úrovni na národní pospolitost a vztah k Říši, v hospodářské oblasti na sociální spravedlnost a v kulturní oblasti na výchovu mládeže, pro kterou byla založena mládežnická organizace "Mládež Národního souručenství". Ve funkci vedoucího Národního souručenství se vystřídali Adolf Hrubý, Josef Nebeský, Jan Fousek, Tomáš Krejčí a Robert Rychtrmoc. Organizace byla zrušena výnosem ministerstva vnitra 4. června 1945. Za loajálnost vůči Říši a okupační protektorátní správě byli čelní představitelé postaveni před Národní soud.
Ve svém rozhlasovém projevu 16. března 1939 prezident Emil Hácha naznačil, že vzhledem k nové situaci nebude přípustná existence několika politických stran a upozornil na kroky k naprostému sjednocení národa. Politický referent Josef Kliment a přednosta Háchovy kanceláře Jiří Havelka předložili dne 21. března 1939 prezidentovi seznam padesáti kandidátů do výboru nové organizace, vybraných ze všech vrstev českého obyvatelstva: 10 zemědělců, 9 státních zaměstnanců, 8 soukromých úředníků, 7 obchodníků a řemeslníků, 3 advokáty, 2 profesory, 2 lékaře, 2 průmyslníky, 2 učitele, 1 kněze, 1 architekta a 1 soukromníka. Zároveň byli kandidáti vybráni ze všech demokratických stran první republiky: agrární, sociálně demokratické, lidové, národně demokratické, národně socialistické a živnostenské a ze zástupců českých fašistů z Akce národní obrody (ANO), Vlajky, Národní obce fašistické (NOF) a Národního tábora fašistického (NTF). Mezi kandidáty se nacházel i agrárník Adolf Hrubý, kterého Hácha jmenoval do funkce vedoucího.
Dne 22. března 1939 došlo k ustanovení výboru Národního souručenství a prezident Hácha vydal rozhodnutí o rozpuštění parlamentu, což bylo vzhledem ke zmocňovacímu zákonu z 15. prosince 1938 a Hitlerově "Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava" z 16. března 1939 formální záležitostí. První ustavující schůze Národního souručenství se konala 23. března 1939 v 16. hodin na pražském Hradě za přítomnosti prezidenta Emila Háchy a předsedy vlády Rudolfa Berana. Na plenární schůzi 25. března 1939 výbor projednal problematiku židovského majetku a rozpuštění politických stran: Národní strana práce (NSP), Strana národní jednoty (SNJ) a fašistických stran. Na schůzi vlády dne 6. dubna 1939 byla výlučnost jediné politické strany Národního souručenství potvrzena.
Při vstupu do Národního souručenství se striktně dbalo na "árijský" původ budoucího člena. Členem se nemohl stát Žid, ani člen zednářské organizace. Žadatelé dokládali rodový původu až do třetí generace. Zpočátku ženy nemohly do Národního souručenství vstupovat, s dobrozdáním vedoucího mohly pouze vytvářet při místních skupinách dobročinná nebo jiná sdružení. Vzhledem k tomu, že do výboru chodila řada stížností, bylo ženám od března roku 1940 členství povoleno. Věková hranice pro vstup mužů byla 21 let. Mladší zájemci ve věku 17 až 24 let se sdružovali v "Mládeži Národního souručenství" (MNS), do které mohly vstupovat i dívky. Členy se také nesměli stát občané soudně trestání "pro činy nebo skutky spáchané z pohnutek nízkých a nečestných". Členové se oslovovali výrazy bratře, sestro, zdravili se pozdravem Vlasti zdar!, vlastnili členský průkaz a odznak.
Náborová akce byla zahájena v neděli 2. dubna 1939 rozhlasovým projevem prezidenta Emila Háchy a provoláním zástupce výboru Národního souručenství Adolfa Hrubého. Samotná přihlašovací náborová akce trvala od osmé hodiny ranní neděle 23. dubna 1939 do šesté hodiny večerní neděle 1. května 1939. Odpovědnost za zdárnost akce nesli okresní a krajští vedoucí Národního souručenství. Přihlášky se doručovaly starostům obcí nebo okresním vedoucím do 19. dubna 1939. Vlastní nábor prováděly tzv. náborové skupiny o pěti až dvacet osobách, které měly být podle pokynů složené ze "zástupců osvětových, tělovýchovných a kulturních organizací, učitelů, hasičů a dalších veřejných činitelů". Ty pak od 23. dubna 1939 kandidátům vhodným pro vstup do Národního souručenství doručovaly přihlášky přímo do domu. K tomu byly zřízeny i tzv. informační kanceláře, kde bylo možné obdržet a vyplnit formuláře. V dalším týdnu náborové skupiny opět dům od domu vyplněné formuláře vybíraly. Konec náborové akce měl být v každé obci oslaven zapálením ohně a zpěvem české hymny. Do Národního souručenství vstoupilo téměř 100 % českých mužů starších 21 let.
Je otázkou, do jaké míry vstupovali zájemci o členství spontánně a z čistého národního přesvědčení, jelikož v proslovech Adolfa Hrubého nebo v tisku se objevovaly narážky na možný postih v případě neprojeveného nadšení pro novou věc: "Kdo by zaváhal a se rozmýšlel, staví se mimo národní svazek a je nutno dle toho s ním jednati.", nebo zmínky o vedení seznamů osob, které se odmítly přihlásit či věty o potřebě koncentračních táborů "proti národním rozkolníkům". Po dodatečném přijetí žen a mládeže čítala organizace na konci roku 1939 celkem 4 092 308 členů.
V popředí Národního souručenství stála od počátku sociální, kulturní i zdravotní otázka svých členů. Při Národním souručenství byl založen spolek «Radost ze života» (obměna německého spolku «Kraft durch Freude»). Ve spolupráci s Ústřední sociální pojišťovnou a Ústřední nemocenskou pojišťovnou pořádal ozdravné pobyty a rekreace "pro dělníky, zemědělce i dlouhodobě nezaměstnanou inteligenci" (zejména do oblasti Vlašimi a Třeboně). Vedle toho organizoval národní koncerty a ochotnická představení v rámci akce "Měsíc české písně" nebo návštěvu Prahy pro chudé pracující pod názvem "Každý Čech jednou v Praze". Spolek «Radost ze života» měl i různé specializované odbory jako "Česká rodina" pro podporu novomanželů a mladých rodin, "Zdravý národ" pro zdravotní dovolené nebo odbor "Radost z práce", který dohlížel na zkvalitnění pracovních podmínek v zaměstnání. Celonárodní akce vyhlašoval také výbor NS: "Den smíření", "Den čistoty" (akce pro zvelebování stavení a okolí bydliště) nebo "Týden národního zdraví", akce zaměřená na péči o matky a děti, snížení kojenecké úmrtnosti a propagaci povinného očkování dětí proti záškrtu.
Národní souručenství nebylo v lehké situaci, na jedné straně mělo představovat hnutí sdružující český lid, na druhé muselo také vykazovat loajalitu vůči okupantům. Počáteční etapa se zdůrazňováním českého vlastenectví v Němcích vyvolávala dvojaké pocity. Podporu nacházelo zejména jako organizace vznikající na autoritativních základech, naopak nadšené upevňování vlastenectví kladnou odezvu nenacházelo. Jmenování nového sedmdesátičlenného výboru dne 17. května 1939 (v tisku nazvané jako "období druhé etapy" činnosti Národního souručenství) přineslo zesílené projevy loajality vůči Říši. Ve zvoleném výboru převažovali pravicoví extrémisté. Zároveň byly vydány letáky s poučením o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, s instrukcemi pro styk s německými okupačními úřady a výzvou k ukázněnosti občanů, např. cestou navázání styků s představiteli místních Němců. Organizace se i nadále, zejména po odchodu Adolfa Hrubého z funkce vedoucího, přizpůsobovala požadavkům Němců a navenek projevovala loajálnost okupačním úřadům.
V čele organizace se vystřídalo několik vedoucích: Adolfa Hrubého vystřídal 26. října 1939 Josef Nebeský, v květnu 1941 byl Josef Nebeský pro svůj vlastenecký postoj odvolán a nahradil jej Jan Fousek. Po nástupu říšského protektora R. Heydricha a následně po atentátu na jeho osobu došlo k omezení kompetencí Národního souručenství, kdy spadalo pod ministerstvo školství a lidové osvěty v čele s Emanuelem Moravcem. V květnu 1942 zrušil prezident Hácha výbor Národního souručenství a jmenoval Jana Fouska ústředním vedoucím.[ Od října 1942 spravoval Národní souručenství komisařský vedoucí docent dr. Tomáš Krejčí (ten byl koncem dubna 1945 zatčen gestapem). Národní souručenství se nadále etablovalo jako organizace naprosto loajální vůči Říši, prosazovalo říšskou myšlenku a říšský aktivismus. Dne 3. března 1945 reaktivoval prezident Hácha činnost Národního souručenství a do funkce ústředního vedoucího jmenoval generála ve výslužbě Roberta Rychtrmoce, který v dubnu 1945 obdržel od K. H. Franka k 70. narozeninám zlatý Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava se svatováclavskou orlicí. Ještě na jaře 1945 nabádalo Národní souručenství český lid k opatrnosti a odrazovalo proti zásahům proti okupační moci. Organizace byla zrušena výnosem ministerstva vnitra dne 4. června 1945.
V lednu 1946 byl před Národní soud postaven Robert Rychtrmoc a odsouzen k trestu smrti (21. ledna 1946 popraven). Dne 31. července 1946 odsoudil Národní soud Adolfa Hrubého k doživotnímu vězení, v roce 1947 byli souzeni Josef Nebeský, Jan Fousek a dr. Tomáš Krejčí. Josefa Nebeského soud osvobodil. V prosinci 1948, tedy po komunistickém puči, byl postaven před mimořádný Lidový soud a odsouzen na 12 let těžkého žaláře. Nejvyšší soud v březnu 1992 rozsudek zrušil a znovu potvrdil rozhodnutí z roku 1947. Jan Fousek byl uznán Národním soudem vinným, ale nebyl mu uložen trest. V prosinci 1948 byl odsouzen na základě obnoveného retribučního dekretu k dvanácti letům vězení. V šedesátých letech získal na vlastní žádost od rakouských úřadů duplikát svého rytířského řádu, který se v době věznění ztratil. Tomáš Krejčí byl uznán vinným, ale taktéž u něho bylo upuštěno od potrestání. V prosinci 1948 byl v nepřítomnosti odsouzen k 25 letům těžkého žaláře.
Mečislav Borák: Spravedlnost podle dekretu: retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud v Ostravě, 1945 - 1948, Nakl. Tilia pro Moravskoslezský den a Syndikát novinářů, 1998.
Z této publikace je patrné, že ... První předseda Národního souručenství Josef Nebeský byl vyšetřován na svobodě a před soudem se dobře hájil, také svědkové vypovídali v jeho prospěch, takže byl osvobozen. Jeho dva kolegové Jan Fousek a Tomáš Krejčí, zároveň i činovníci Českého svazu pro spolupráci s Němci, byli uznáni vinnými, ale bylo upuštěno od jejich potrestání ... A dále v textu ... Bývalý ministr spravedlnosti Prokop Drtina v leopoldovské věznici potkal bývalého agrárního činitele Josefa Nebeského, který byl souzen v roce 1947 před Národním soudem jako první předseda Háchova Národního souručenství. Nebeský však ještě v roce 1939 rezignoval, účastnil se budování vojenské odbojové organizace Obrana národa a důvěrně spolupracoval s předsedou vlády Eliášem, pročež byl soudem zcela osvobozen. Vylíčil Drtinovi, že po únoru 1948 byl opět zatčen, a přestože soudní řízení nezjistilo žádné nové důkazy, byl odsouzen na několik let vězení (12 let) pro stejný přečin, pro který byl nezávislou justicí rok předtím osvobozen. Drtina dále uvádí, že byl až do roku 1973 přesvědčen, že za tuto soudní zvůli nesou odpovědnost "výlučně komunisté a jejich kolaborantští ministři, jako byl ing. dr. Šlechta, dr. Neumann, páter Plojhar, ministr Petr nebo dr. Ševčík". Teprve z pamětí Benešova kancléře se dověděl, že souhlas k opakování některých retribučních procesů dal Gottwaldovi osobně sám prezident Beneš. "Pro mne je to ovšem zjištění zdrcující, neboť znamená, že Beneš tím zrušil svobodně zvoleným parlamentem jednomyslně schválenou mou zprávu o retribuci, jak byla provedena a skončena v červenci 1947 za mého řízení jako ministra spravedlnosti. Postavil se tak nad parlament a dal placet Gottwaldovi, aby poslal do vězení a možná i na šibenici nekomunistické politiky pro něco, za čím tento parlament včetně komunistických poslanců udělal již tečku. Dal tím souhlas ke stíhání těchto osob nikoliv již nezávislým soudem, ale třídní justicí komunistické strany." To stíhání se ostatně týkalo i Drtiny samotného, neboť na něj byla ještě v době, kdy byl Beneš prezidentem, uvalena trestní vazba též proto, že jako ministr spravedlnosti zastavil retribuční řízení proti několika osobám (proti páteru Tomislavu Kolakovičovi, velkostatkáři Voženílkovi, majoru Polákovi z britsko-československé společnosti). Drtina zprvu prezidenta Beneše obhajoval domněnkou, že ve stavu své tehdejší nemohoucnosti si snad ani dosahu Gottwaldova požadavku na znovuotevření retribuce nemohl být vědom. Vinu přičítal spíše kancléři Smutnému, který měl prezidentovi důsledky takového rozhodnutí vyložit. Tím více se ho dotklo, když se dověděl, že při Smutného návštěvě v Sezimově Ústí 1. května 1948 vyjádřil prezident svůj vnitřní souhlas s obnovením retribuce, i když dříve neměl proti jejímu provádění sebemenší námitky. Beneš prý osnovu zákona podepsal, "...poněvadž sám viděl, že nebyla souzena řada případů, které podle dekretu souzeny být měly". Obnovení retribucí bylo podle Drtiny neústavním krokem, neboť retribuce byly po dlouhé a vzrušené debatě v parlamentu politicky i ústavně právně uzavřeny. "Nyní dr. Beneš všechen tento těžký boj i jeho výtěžek odhodil jediným, a to protiústavním škrtem pera", uzavírá s trpkostí Drtina.
Věznice Leopoldov je nejstarší provozovanou věznicí na Slovensku. Byla zřízena v barokní pevnosti, postavené ve 2. polovině 17. století na obranu proti Turkům (dokončena 1669). Pevnost nechal vybudovat císař Leopold I. Má tvar šesticípé hvězdy a zdi vysoké deset a široké až 25 metrů. Na věznici byla pevnost přestavěna v roce 1855 a v roce následujícím přijala první vězně. Kapacita věznice tehdy byla přibližně 1 000 osob a zařízení bylo určeno pro odsouzené za nejzávažnější trestné činy.
Od roku 1870 byl ředitelem věznice Emil Tauffer, který v ní zavedl průkopnické "přechodné oddělení", ve kterém se vězni připravovali na život po propuštění. Oddělení zaniklo až v době komunismu v roce 1949. Po komunistickém převratu v únoru 1948 patřil Leopoldov k věznicím s nejtvrdšími podmínkami v Československu. Věznice byla přeplněná a byly v ní katastrofální hygienické podmínky. Nově příchozí zde byli vítáni: "Nepřijeli jste sem proto, abyste si zde odpykávali trest, ale přijeli jste sem proto, abyste zde zdechli." Dne 1. července 1951 převzalo správu věznice Ministerstva národní bezpečnosti, což znamenalo další zpřísnění režimu v ní (MNB v té době spravovalo pouze věznici Pardubice a pracovní tábory na Jáchymovsku).
Do Leopoldova bylo z věznice Plzeň-Bory přemístěno tzv. oddělení "Kreml", určené pro prominentní vězně. V Leopoldově byla vězněna řada známých osobností - vojáků a představitelů protifašistického odboje, kněží, intelektuálů, básníků, spisovatelů a nakonec i někdejších prominentních komunistických funkcionářů. Ti se zde naopak setkávali s kriminálními vězni a kolaboranty z doby Protektorátu Čechy a Morava.
V budově se tak mohli setkat československý generál Karel Kutlvašr se slovenským fašistou Alexandrem Machem, anebo Karel Janoušek, spoluzakladatel československých perutí RAF a jediný Čechoslovák s britskou hodností Air MarshalI, se zakladatelem protektorátního kuratoria Františkem Teunerem.
Byli zde také armádní generál Jan Syrový, generálové Karel Mrázek, Josef Pešek, Antonín Pelich, František Nosál, novinář, publicista a spisovatel Vladimír Sís (ve věznici zemřel, protože mu bylo v těžké nemoci odepřeno lékařské ošetření), předseda vlády druhé republiky Rudolf Beran (ve věznici zemřel), sociálně demokratický poslanec Vojtěch Dundr (ve věznici zemřel), arcibiskup Karel Otčenášek, biskup Pavol Peter Gojdič (ve věznici zemřel), katolický intelektuál Josef Kostohryz, kněz Matěj Dominik Trčka (ve věznici zemřel), teolog Josef Petr Ondok či publicista Jiří Hejda. Z prominentních komunistů byl v Leopoldově vězněn Richard Slánský, prokurátor Karel Vaš či pozdější československý prezident Gustáv Husák.
Vězni museli vykonávat těžké a špatně placené práce, přičemž v areálu věznice vyrostla řada výrobních provozů. Pracoval museli i invalidé. Z prací lze jmenovat vázání špagátů, draní peří, balení celofánu či lepení pytlíků. V 50. letech zde fungovaly podniky jako například Konopa, EZB - Elektrozávody Bratislava či PAL-Magneton. Ještě v roce 1962 se pracovalo jedenáct hodin denně i v neděli. Za nesplnění normy bylo deset dní korence.
V roce 1975 probíhala přestavba věznice, zaměřená zejména na rozšíření výrobních prostor. Před rokem 1989 bylo ve věznici umístěno až 2 600 vězňů. V roce 1990 došlo ve věznici k velké vzpouře vězňů, trvající celý měsíc. Ke vzpouře se připojilo až 200 vězňů shořela při ní jedna z vězeňských budov. Po roce 1989 bylo plánováno uzavření věznice, tomu ale zabránil rozpad federace a věznice Leopoldov je stále v provozu.