12H-1.2. JOSEF ČACKÝ a ALŽBĚTA MARIE TURECKÁ

Josefu Čadskému a Barboře Bémové se blíže nezjištěného dne roku 1837 narodil v Horoměřicích č.p. 15 syn Josef Čacký, který zemřel ve svých 39 letech dne 2. května 1876 v Horoměřicích č.p. 23 na edém plic. V poznámce je, že "nebyl zaopatřen, poněvadž se v noci v návalu šílenosti sám oběsil". V tuto dobu se v matrikách začalo již někdy psát příjmení jako Čacký a ne Čadský.

Byl to rolník, sedlák. V září 1861 se oženil s Alžbětou Tureckou, která se narodila dne 10. května 1837 v Ruzyni č.p. 10. Jejím otcem byl sedlák Josef Turecký z Ruzyně č.p. 10 (narozen 27. srpna 1788, zemřel 27. května 1865) a matkou Magdalena Kubrová (narozena 20. ledna 1795, zemřela 25. dubna 1873) z Ohrady č.p. 26/25. 

Švagrová Alžbětiny matky Magdaleny, rovněž jménem Magdalena Turecká, pocházela z rodu Kubrů z Ruzyně č.p. 8 po otci a z rodu Čermáků z Koryntovského mlýna v Dobrovízi po matce. Koryntovský mlýn byl pravděpodobně nejmladším vodním mlýnem na Sulanském (Zákolanském) potoce. Název získal v 17. století po mlynáři Janu Koryntovi. V 19. století byl přestavěn na továrnu, která byla na počátku 21. století zbourána. Kořeny rodu Čermáků sahají do roku 1611 na Malou Stranu v Praze, kde se narodil nejstarší známý Čermák Šimon. Byl to sládek, jeho syn Jan Jeremiáš Čermák byl mlynář a oženil se s Budylií (Juditou) Nykrlovou z Koníčkovýho mlýna v Touškově (Plzeňsko). Spolu pak žili a vychovávali děti na Šoušovském mlýně v Dobrovízi č.p. 25. Psáno je také č.p. 26, což je současný Žákův mlýn. Pochází údajně z 15. století, v dnešní podobě je z poloviny 18. století, od konce 19. století v držení rodu Fingerhutů. Mlecí zařízení bylo demontováno teprve v roce 1996, dnes slouží jako zemědělská usedlost. Syn Jana Jeremiáše Šimon Tadeáš Čermák byl opět sládkem u Modré Koule (pivovar na Malé Straně v Praze na Kampě). Jeho dcera se pak přivdala do rodu Kubrů z Ruzyně č.p. 8.

Dochovala se rodinná fotografie bratra Alžběty - Matěje Tureckého (10. prosince 1833 - 27. listopadu 1888) z Ruzyně č.p. 8. 

Bývalé ruzyňské statky dosud stojí, dnes jsou součástí vesnické památkové rezervace. Ves Ruzyně je poprvé zmíněna v zakládací listině břevnovského kláštera z roku 993, jako část jeho majetku, kterou mu kníže Boleslav II. daroval k jeho založení. Ves náležela klášteru až do husitských válek. V roce 1406 se ve vsi připomíná dvůr s opevněním a 5 poplužími, 23 usedlostí, sedm chalup, tři další poddaní a mlynář. Za husitství zabrali ves Pražané (1421) a ta se stala součástí pražských purkrabských statků (1429). Nejstarší dochovaná pozemková kniha Ruzyně z roku 1568 zmiňuje 10 statků a pouze 3 - 4 chalupy, k čemuž došlo především scelováním parcel.

K nejstarším ruzyňským hospodářským usedlostem patří Kubrův statek, který je zde zmiňován jako celolánová usedlost v jižní frontě severní návsi. 

Roku 1620 usedlost vyhořela a roku 1840 je v mapě stabilního katastru vedena se čtyřmi zděnými budovami odpovídajícími ještě roku 1984. Usedlost původně tvořily čtyři samostatné budovy a ohradní zeď - zděná patrová budova s přístavkem a navazujícími chlévy, hospodářské stavení naproti domu situované do svahu, samostatná zděná stodola z opuky s cihlovým štítem a na jižní straně dvora hospodářská budova s chlévy a sklepem. Dnes je objekt Kubrova statku součástí hotelového komplexu. Dochovala se pouze obytná budova, která nyní funguje jako restaurace U Rychtáře, stodola a část ohradní zdi. Ostatní budovy ustoupily společně s objektem sousední usedlosti č.p. 14 budově hotelu. Zajímavostí jsou také sluneční hodiny nad barokní bránou a dřevěná pavlač. S Kubrovým statkem majetkově souvisí zájezdní hostinec Bílý Beránek ve Stodůlkách, který založil ruzyňský rychtář Vavřinec Kubr v roce 1740 a kde potomci rodiny Kubrů bydleli až do roku 1961. Majitelé statku patřili mezi významné rody v okolí, jeho příslušníci byli od 18. století ruzyňskými rychtáři a vlastnili statky nejen v Ruzyni, ale právě i ve Stodůlkách.

Dle nejstarších historických záznamů se rod Kubrů usadil v Ruzyni kolem roku 1680. Václav Chundela o tom píše v životopise Stanislava Kubra, zakladatele České strany agrární: "Zakladatelem rodu Kubrů na okrese tomto byl pravděpodobně Matěj Kubr, gruntovník z Ruzyně, jehož původní zaměstnání bylo formanství . ... Cestou stavěl se pravidelně ve staré formanské hospodě Maříkově, kterou pak roku 1680 koupil od šenkýře Kašpara za 300 kop míšenských, uznávaje pravděpodobně její výnosnost." Jméno "Kubr" je podle archivních zápisů J. Piskáčka z Ruzyně citovaných V. Chundelou odvozeno od nádoby, v níž se v dolech nosila voda. Herzerův slovník překládal z německého slovo "Kuber" jako kbel na vodu. Ve starých českých matrikách je forma Kuber u jména Kubr ještě někdy uvedena. Nemáme naprosto spolehlivé informace o tom, odkud Kubrové do Ruzyně přišli. Václav Mencl však ve svém díle "Lidová architektura v ČSR" zmiňuje a považuje za správné vysvětlení, které mu dal "stařičký majitel domu". Jak uvádí berní rula, Ruzyně, na jejímž území leží Bílá Hora, byla vypálená a úplně zpustošená za třicetileté války, a musela být znovu osídlována pražským purkrabstvím, jemuž od husitských válek patřila. Kubrové, původně formani, prý do Ruzyně přesídlili z Bavorského lesa, t.j. z Pošumaví (oblast Klatovska). Mencl uvádí jako důkaz architekturu statku obnoveného a rekonstruovaného rodinou Kubrů: Původní stavení barokního slohu Kubrové přestavěli jako "špýcharový dům", který má skladovací (komorový) díl patrový, což byla vesnická architektura ve středních Čechách neobvyklá a dle Mencla přenesená z jižních a jihozápadních Čech, kde byla běžná již od 14. století. 

A právě část těchto "šumavských" Kubrů (z větší části evangelického vyznání) se usídlila rovněž na Mělnicku - Vysoká, Horní Beřkovice, Zelčín a dokonce i Brozánky, odkud pochází moje druhá větev rodu, a to rod Nebeských. 

Je známo, že roku 1749 udal libocký farář pražskému purkrabství, že Jan Kubr a Anna Kubrová z č.p. 15 a rychtář Milan Kubr z hospody č.p. 20 nejsou pravověrní. Jan Kubr byl za nevíru mrskán před kostelem v Řepích a přinucen k veřejnému přiznání ke katolictví. V Ruzyni bylo obecně mnoho evangelíků, ke své víře se ovšem mohli hlásit až po vydání tolerančního patentu Josefem II. v roce 1781. Dodnes se v této vsi zachoval evangelický hřbitov, zvláště pro ně zřízený ...

Josef Čacký s Alžbětou žili v Horoměřicích č.p. 23 (současná adresa Velvarská 23, Horoměřice).

Zde se jim narodili:

- 18. dubna 1862 dcera Barbora Ludmila, která zemřela ve svých 75 letech dne 20. března 1937 

- 18. září 1863 syn Josef Jan Čacký, který zemřel v necelém svém jednom roce života dne 5. července 1864

- 11. listopadu 1864 syn Jan Čacký

- 27. června 1866 dcera Anna Čacká, která pravděpodobně brzy zemřela

- 13. října 1867 syn Josef Čacký

- 29. prosince 1868 dcera Anna Marie Čacká

- 7. září 1870 syn Václav Čacký

- 20. února 1872 dcera Marie Čacká, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za blíže nezjištěného Beránka, zemřela ve svých 37 letech dne 28. srpna 1909 v Úholičkách č.p. 19

- 29. září 1873 syn Matěj Čacký, byl to mistr řezník, dne 29. července 1900 se v Bubenči oženil s Marií Telouchovou, nar. 8. září 1877 ve Strakonicích, bydleli v Praze, kde byli od srpna 1900 i přihlášeni, dne 16. září 1903 se jim narodila dcera Kamila Čacká, dne 8. ledna 1905 dcera Marie Čacká a dne 17. ledna 1907 syn Václav Čacký

- 11. dubna 1875 dcera Antonie Čacká