8B-1. JIŘÍ NEBESKÝ a TEREZIE RICHTEROVÁ 

Václavu Nebeskému a Alžbětě Štruplové se dne 8. dubna 1760 v Brozánkách č.p. 2 narodil syn Jiří Nebeský. Zemřel ve svých 52 letech dne 29. března 1812 v Brozánkách č.p. 2.

Jiří Nebeský byl šenkýř ve Straškově, později sedlák a rychtář v Brozánkách.

Ve svých 29 letech se v Račiněvsi dne 27. října 1789 oženil s 16ti letou Teresií Richterovou. Ta se narodila dne 16. srpna 1773 ve Straškově a zemřela ve svých 39ti letech dne 17. prosince 1812 v Brozánkách č.p. 2, jen 8,5 měsíce po manželovi Jiřím. 

Straškov je část obce Vodochody - Straškov v okrese Litoměřice. Obec Straškov nemá tak jasně doloženou tisíciletou historii, ale lze předpokládat, že je jako Vodochody jednou z nejstarších obcí. Díky farnosti a od roku 1865 i zřízení školy, byl Straškov přirozeným centrem pro sousední obce. Původ názvu obce není zcela doložený, ale pověst vypraví, že vznikla za vlády knížete Václava. Ve chvíli, kdy kníže projížděl místy, kde se nyní Straškov nachází, jeho kůň začal napadat na jednu nohu. Poručil tedy svému kováři "sraž kov". Jenže to bylo stále horší, a proto mu posléze poručil "vraž kov". Podle toho snad vznikly názvy dvou sousedních obcí Straškov a Vražkov. Nejstarší doložená písemná zmínka pochází z roku 1271.

V souvislosti se Straškovem se připomíná v knize Antonína Profouse Místní jména v Čechách vladycký rod Strašků ze Straškova, a to jakýsi Wenczeslai Strasskonis curia sua in Strasskoua, a to v roce 1271. Později, roku 1338, se tento rod připomíná v souvislosti se pří kláštera Zbraslavského a sv. Jiří na Pražském Hradě, kde je uváděn jako svědek Hynko Niemecz de Strasskow sive de Wodochod. Rod měl propachtovanou i část vesnice Vodochody, a sice tři stavení a pět poddaných. O vesnici se dělil s rodem vladyků z Žižic. Za dob husitských válek rod opustil svoji tvrz a pro svoje katolické vyznáni se uchýlil do Rakous. Později se osobou Maximiliána Albrechta von Strasskow vrátil rod do Čech, kde jeho příslušníci žijí doposud. 

Místní pamětihodností je kostel svatého Václava z 2. pol. 14. století, který obklopuje bývalý hřbitov. Z centra obce k němu vede kamenné schodiště, dvě shodné vstupní brány se otevírají k jihu (na zmíněné schodiště) a k východu (na cestu k vrcholu návrší se zvonicí). Obě brány jsou barokní, s trojúhelníkovým vyvrcholením a nikami po stranách vchodu, v pokročilém stádiu rozpadu. Samotný hřbitov je silně zarostlý, s torsy několika honosných náhrobků z 19. a 20. století.

Zvonice ve Straškově je představitelkou téměř bezvěžového provedení obdobných staveb. Poměr výška - šířka stěn je prakticky 1 : 1. Přízemí je zvenčí nepřístupné, do zvonového patra se vchází po vnějším schodišti od jihu. V ose každé ze čtyř stěn se zvonové patro otevírá oknem se stlačeným obloukovým záklenkem, fasády jsou zcela hladké. Zvonici kryje nízká stanová střecha s pálenou krytinou.

Ve Straškově se jim narodili: 

- 28. prosince 1791 syn Václav Nebeský, který zemřel o pár dní později dne 10. ledna 1791 ve Straškově

- 29. července 1792 dcera Anna Nebeská, která zemřela ve svých 14 letech dne 23. července 1806 v Brozánkách

- 11. května 1794 dcera Alžběta Nebeská, která zemřela o pár dní později dne 4. června 1794 ve Straškově

- 7. června 1795 syn Josef Nebeský, zemřel blíže nezjištěného dne a roku ve Vídni

- 25. prosince 1797 syn Václav Nebeský, který zemřel ve svých 51 letech dne 13. října 1848 v Hoříně, byl to bankéř a kupec v Praze č.p. 166, dne 22. února 1832 se v Mělníce oženil s Josefou Františkou Valachovou

- 8. září 1799 dcera Alžběta Nebeská, která zemřela ve svých 34 letech dne 25. dubna 1833 v Brozánkách č.p. 2 

- 9. července 1802 dcera Marie Magdalena Nebeská, která zemřela v roce a půl dne 16. listopadu 1803 v Brozánkách č.p. 2

- 8. března 1804 dcera Marie Anna (Mariana) Nebeská, která zemřela ve svém roce a půl života dne 16. listopadu 1805

- 10. července 1806 dcera Rosalie Nebeská, která se ve svých 22 letech dne 29. ledna 1828 v Hoříně provdala za Václava Rameše, narozeného roku 1808 v Sazené 

- 17. července 1808 dcera Anna Nebeská, která se ve svých 26 letech dne 29. září 1834 provdala za Františka Konráda Pátka, narozeného roku 1812 v Hoříně č.p. 9

- 4. března 1810 syn Antonín Nebeský, který se oženil s Annou Brázdovou, která se narodila roku 1812 ve Střemech a zemřela ve svých 72 letech dne 14. března 1884 v Brozánkách č.p. 2, měli spolu 9 dětí, Antonín zemřel ve svých 42 letech dne 12. prosince 1852 (byl zastřelen žárlivým sousedem, který si jej údajně spletl "se zajícem", Antonín chodil pravidelně sedávat ke křížku pod lípou, kde jej soused trefil)

- 4. března 1812 syn Jan Nepomuk Nebeský, který zemřel po 22 dnech 26. března 1812 v Brozánkách č.p. 2 na psotník

Vzhledem k tomu, že Jiří Nebeský byl šenkýř, podíváme se teď trochu blíže na toto povolání. 

Pokud se týče hostinců či hospod, vyvinuly se z původního zvyku - vlastně povinnosti - poskytnout cestujícímu pohostinství. Setkáme se s ním už ve starověku, přežily středověk: české označení "krčma" pochází zřejmě od slovesa "krmiti", "hospoda" pak z latinského "hospes", "hospites". Patrně v 18. století se oddělil výčep, šenk, kde se podávaly nápoje a běžná nebo studená jídla, od vlastního hostince, v němž se navíc poskytoval nocleh. V průběhu 19. století vytlačily tyto hostince někdejší "herberky", zařízení poskytující vedle jídel a nápojů také nocleh, někdejší azyly především pro vandrovní tovaryše. Před vznikem železniční sítě měly velký význam zájezdní hostince, jež byly buď součástí pošty, nebo se nacházely v její blízkosti. Z této skutečnosti se odvozoval i jejich název, někdy zachovaný do současnosti U Staré pošty, Hotel Pošta aj. Hosté se v drtivé většině případů ubytovali jen na jednu noc. Součástí zájezdního hostince bývala rovněž kuchyň (většinou nevalné pověsti) a nezbytná stáj. Hospody se staly středisky lidového stravování - jedli zde svobodní nezámožní úředníci, lékaři bez zámožné či alespoň solventní klientely, studenti, řemeslníci. Třebaže cena oběda v průměrné pražské hospodě činila kolem roku 1870 asi 25 - 40 krejcarů, nebyla zdaleka přijatelná pro všechny. Vedle hospod tak nabízely teplá jídla i tzv. lidové kuchyně, vytvářející omezený sortiment jídel, kde byla cena oběda zhruba poloviční. Od pol. 80. let 19. století už existovaly ve všech pražských čtvrtích. Jako novinku zavedly některé z nich měsíční tzv. obědové známky, které byly za 9 zlatých. 

Pivo a teplá jídla nabízely rovněž pivovary. Podle pamětníků vynikaly pražské pivovary štědrou mírou. I po přijetí metrické soustavy se zde dlouho užívalo tradiční metrologické soustavy: pivo se točilo na mázy, holby (půlmázy), žejdlíky. Kolorit pražské pivnice, kde se podávala rovněž teplá jídla, zachytil ve svých vzpomínkách spisovatel a novinář Ignát Hermann. Na nejnižším stupni stravovací hierarchie dolních a středních vrstev stály "pekáčové báby", ženy nabízející rychlé občerstvení na tržištích. Fungovaly podobně jako prodavači "ragoět" v pařížských Halles. Klientela "pekáčových bab", které po ránu prodávaly kávu, během dne  zboží z pekáče, nudle nebo jahelník, bramborová jídla, luštěniny, pokrmy z podřadného masa, byla zcela nemajetná: žebráci, úředníci, pobudové. Báby disponovaly skrovným náčiním: pekáčem, pod kterým se topilo, a deštníkem či slunečníkem, jimž v případě nutnosti chránily sebe i své zboží. Jiné náčiní nepotřebovaly ani ony, ani klient - prodávaly totiž "na dlaň". Prodavačky půjčující klientovi za malou úplatu lžíci byly výjimkou. 

Restaurace je vlastně zdokonalený výčep. Restaurant se objevuje ve Francii kolem roku 1770, klientelu tvořila především aristokracie. Přelom 18. a 19. století pak dal vzniknout restauracím v podobě, v jaké je známe dnes. K jejich rozmachu přispěl vzestup střední střídy, odkud pocházeli jejich zákazníci. Restaurace měla zpravidla jídelnu, výčep, hernu, hovornu, eventuálně i sál, vhodný k tanci či jiné zábavě, dále kavárnu, cukrárnu, čajovnu, vinárnu, šatnu s úschovnou příručních zavazadel. Představovala lukrativní podnik, jehož výnosnost byla závislá nejen na dobrém vedení, ale i na poloze podniku. V českých zemích restaurace nikdy nenabyla takové obliby jako jinde v Evropě, což ostatně platilo ještě nedávno. Postupující industrializace se všemi průvodními jevy, především zrychlujícím se životním tempem, vedla ke snaze strávníků najíst se co nejrychleji. Vedle restaurací tak vznikly bufety. V květnu roku 1894 byl otevřen první bufet na Staroměstské radnici ve druhém poschodí. V provozu byl denně, ale jen od 10 do 12 hodin, znovu otevíral ve čtyři odpoledne. Železnice pak daly vzniknout novému zařízení, nádražním restauracím. Na mezinárodních tratích se nacházely i železniční hotely. Oproti realitě druhé poloviny 20. století platívala tato zařízení za velmi dobrá, ne-li luxusní. 

Pokud se týče personálního obsazení těchto podniků, pak v malých pracoval zpravidla jen majitel, jeho žena, ostatní členové rodiny, eventuálně posluha. Ve větších hostincích byli zaměstnáni vrchní číšníci, kteří inkasovali, číšníci jako jídlonoši, pikolíci a sklepníci, případně (k nelibosti mravokárců, policistů a prvních feministek) také sklepnice. V elegantním restaurantu, jímž byl od přelomu 19. a 20. století např. pražský Obecní dům, mající dva restauranty, deset jídelen, tři dvorany, vinárnu, kavárnu a hernu, panovala dokonalá organizace práce; v čele stál šéf (restauratér), který velel asi třem stovkám zaměstnanců.

Charakteristickým místem sociability byly v českém prostředí hospody a hostince. Advokát a spisovatel Ladislav Quis prohlásil hospodu za "nejmilejší útulek českých dušiček". Hospoda byla rovněž prostor, kde se pilo pivo - symbolický "slovanský nápoj", jemuž skládaly hold Tylovy báchorky i Smetanovy opery. Není divu, že na džbánech, korbelech a sklenicích byly malovány nejrůznější vlastenecké výjevy. 

V roce 1890 měla Praha (patřily k ní Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad a Holešovice) celkem 173 751 obyvatel. Všem, bez rozdílu vyznání či národnosti, bylo k dispozici 394 hostinců a výčepů piva, 17 zájezdních hostinců, 26 pivovarů, 64 restaurací, 26 hotelů, 73 kaváren, 146 vináren a obchodů s vínem, celkem tedy 746 zařízení, v kterých se (většinou) dalo jíst a především pít. Na jedno toto zařízení tak připadá kolem 236 obyvatel, včetně kojenců, batolat a dítek školou povinných.