1. JIŘÍK NEBESKÝ a ANNA ???

... Po smrti krále Vladislava II. Jagellonského, zemřelého v roce 1516, nastoupil na trůn jeho syn a nástupce, Ludvík Jagellonský. V Čechách ještě z dob Vladislavových trvaly rozepře mezi šlechtou a měšťany (jejich práva byla vymezena a uznána tzv. Svatováclavskou smlouvou roku 1517). Král Ludvík, který nebyl ani od křesťanských knížat, ani od českých a uherských pánů dostatečně podporován, se na počátku roku 1526, kdy přišly do Uher zvěsti o přípravách Turků na válku, obrátil o pomoc na řadu evropských vládců, na papeže, dokonce i anglického krále Jindřicha VIII. Uhry však zůstaly v přípravách na válku s Turky osamocené. Na pomoc přišly jen pomocné oddíly z Čech a Moravy. Pomoc z rakouských zemí, kterou přislíbil arcivévoda Ferdinand, se nedostavila včas. Srážka křesťanského vojska s více než dvojnásobně početnou a výborně vycvičenou armádou tureckého sultána Sulejmana I. dopadla katastrofálně. Dne 29. srpna  1526 bylo uherské vojsko rozdrceno v bitvě u Moháče, Ludvík se po prohrané bitvě na útěku utopil v bažinách. Jeho tělo bylo pohřbeno ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár, Maďarsko) do královské hrobky, vedle svých rodičů. Jeho osobou vymřela česko-uherská větev jagellonské dynastie. Ludvíkovou manželkou byla Marie, sestra rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského. Tak mohli Habsburkové uplatňovat nárok na uherský a český trůn, který také roku 1526 získali. Na rozdíl od uherského království však české stavy dědické nároky Ferdinanda I. Habsburského neuznaly a trvaly na svobodné volbě. Situace v zemi se po potlačeném protihabsburském odboji českých měst a části šlechty roku 1547 ještě více zhoršila. Mělník byl účastí na rebelii potrestám pokutou 2 000 zlatých z celkové sumy cca 95 000 zlatých, která byla vypočítána pro královská města, konfiskací privilegií i pozemkového majetku, nabytého za husitské revoluce a především omezením samosprávy a politické role cechů ...

A právě do této doby se blíže nezjištěného dne a roku narodil nám zatím nejstarší známý předek JIŘÍK NEBESKÝ. Roku 1534 koupil statek v Brozánkách (nynější č.p. 2) od Jana ?Budibaby?. Zemřel tamtéž pravděpodobně roku 1594. Pokud statek nekoupil jeho otec, narodil se pravděpodobně roku 1510, neboť v roce 1534 by byl již plnoletý a mohl koupit statek. Zemřel by tedy pravděpodobně, na tu dobu v úctyhodných, 84 letech.  

Brozánky jsou vesnice, část obce Hořín, v okrese Mělník. Nachází se asi 1 km na sever od Hořína a 4 km na západ od Mělníka na nepatrném svahu severně od hořínské zámecké zahrady u ramene řeky Labe. Vesnicí protéká Vraňansko-Hořínský plavební kanál. V současné době je zde evidováno asi 76 adres a trvale zde žije cca 300 obyvatel. 

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1327, ale v katastru obce byly nalezeny zlomky nástrojů a mincí z období, kdy zdejší kraj kolonizovali Keltové (5. - 1. století př. n. l.). Dá se předpokládat, že v dřívějších dobách zde byl brod, který dal později vznik i názvu obce (Brozánky / Broďánky =  místo u řeky nad brodem). Brozánky se následně staly součástí lenních majetků hradu Mělník. Žil zde staročeský usedlý vladycký rod Lévů, kteří užívali i predikát z Brozánek (ale u Teplic), v 16. století již drželi v Čechách jiná zboží. V roce 1534 připomíná se Jan Léva z Brozánek jako hejtman mělnický. Rodina Lévů z Brozánek zanikla úplně v 1. pol. 18. století.

K zajímavostem patří kaplička se zvonicí a špýchar. Bližší informace k obci najdete zde.

Rod Nebeských tedy hospodařil na statku Brozánky č.p. 2 již od roku 1534, a to až dosud, tj. téměř 500 let. Zažil tak vládu posledního česko-uherského krále Ludvíka Jagellonského, vládu Habsburků (Ferdinand I., Maxmilián II.,  Rudolf II., Matyáš II., Ferdinand II., Fridrich Falcký, Ferdinand III., Ferdinand IV., Leopold I., Josef I., Karel VI., Marie Terezie, Karel Albrecht Bavorský, Josef II., Leopold II., František I. Rakouský, František I. Dobrotivý, František Josef I. a Karel II.), vznik Československa i samostatné České republiky (Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Emil Hácha, Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Antonín Novotný, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, Petr Pavel), přečkal osmansko-uherské války (1366 - 1526), vpád Pasovských (1611), České stavovské povstání (1618 - 1620), bitvu na Bílé hoře (8. listopadu 1620), popravu 27 českých pánů na Staroměstském náměstí katem Mydlářem (21. června 1621), Třicetiletou válku (1618 - 1648), Selské povstání (1680, 1775), Sedmiletou válku Habsburků proti Prusku (1756 - 1763), Prusko-rakouskou válku (1866), revoluci proti Rakouskému císařství (1848), 1. světovou válku (1914 - 1918), 2. světovou válku (1939 - 1945), únor 1948, vpád Vojsk Varšavské smlouvy (1968) i Sametovou revoluci (17. listopadu 1989). 

Z Gruntovní knihy Brozánky 1584 - 1641 víme, že Jiřík Nebeský byl v Brozánkách nejen držitelem gruntu, ale v roce 1584 rychtářem. Právo rychty se v rodu Nebeských dědilo, a to po několik set let, proto níže uvádím podrobnější informace. 

Dochovala se nám originální listina na pergamenu z roku 1583, kterou Matěj Krčmář kupuje statek v Brozánkách. A Jiřík Nebeský je zde podepsán také již jako rychtář. 

Rychta (rychtářství) byla menší správní a hospodářská územní jednotka rozsáhlejšího panství. V čele rychty, která obvykle zahrnovala několik vesnic, stál rychtář. Během vývoje panství, (např. při jeho rozšíření či založení nových vesnic), se rozdělení na jednotlivé rychty měnilo. Rozdělení panských velkostatků na rychty zaniklo po roce 1848. Podle zatímního zákona obecního ze dne 17. března 1849 byla obec a její jmění spravováno již nikoliv rychtářem a konšely, nýbrž jejím zastupitelstvem. Zastupitelstvo, (obecní starosta či představený, radní a výbory), bylo svobodně voleno občany obce. Základem pro rozdělení na jednotlivé obce se staly jednotky územního katastru podle Josefínského katastru z roku 1789. Zákon ze dne 5. března 1862 zavedl definitivní obecní zřízení, které podrobně vypracoval zemský sněm. Podle něho obvod obce tvořilo nejen území vsi, ale bylo k němu připojeno i území velkostatku bývalé vrchnosti.

Rychtář byl v období středověku představeným městské či vesnické obce (obdoba dnešního starosty). Během 15. a 16. století se obsah funkce změnil, od roku 1547 ve městě dosazený královský rychtář reprezentoval jen zájmy panovníka. Funkce královského rychtáře byla zrušena v roce 1783. K novému jmenování rychtářů docházelo v českých městech postupně od roku 1547, po potlačení odboje proti králi. Zásadní proměnou pokynů vydávaných králem s jasným definováním pravomocí došlo již v roce 1526. K usnadnění výkonu činnosti byla královským rychtářům dne 17. ledna 1548 vydána první instrukce, v souladu s níž měli za úkol řešit problémy a zajišťovat zájmy nadřízených orgánů v konkrétním městě. Společně s navrácením některých zabavených městských statků, z nichž plynuly příjmy k záduším, školám a špitálům, král výslovně v září 1547 ustanovil také své rychtáře. V královských a věnných městech byl dosazen navíc ještě hejtman. V některých městech byla v minulosti omezena i městská privilegia, která byla rovněž po roce 1547 revidována a ve většině případů i navrácena. Ferdinand si vyhradil odúmrti po obyvatelích, kteří by zemřeli bez krevního dědice a kšaftu (= závěti), dále rozhodování o správě cel a ungeltů. Činnost cechů panovník omezil pouze na otázky přijímání do řemesla a dohledu nad tovaryši, cechy si nesměly diktovat ceny. Další důležitá instrukce vyšla v roce 1577 a 1582 během morové epidemie. Zvláštní instrukce z roku 1617 věnuje pozornost náboženským otázkám. Rychtář a podrychtář (rychtář městský) museli dbát na rozmnožování cti a chvály Boží, respektování svátků a nedělí. V době bohoslužeb neměli měšťané dělat nic nevhodného, nehandlovat, neprodávat, nešenkovat ... 

Ve středověku rychtář mohl být do své funkce buď dosazen vrchností, resp. panovníkem, obec si mohla vlastního rychtáře volit nebo se mohlo jednat o pozici děděnou v jednom rodě. Často tento rod vlastnil i práva na volný prodej rychtářství. Za své služby měl rychtář obvykle podíl na vybraných pokutách, odvedených dávkách, mohl vlastnit krčmu, masné krámy nebo byla část jeho polností osvobozena od povinných berní.

Mezi povinnosti a práva rychtáře patřilo nižší soudnictví ve městě či vesnici, správní funkce, zastupoval obec vůči okolí a často také byl reprezentantem vrchnosti a ručil jí za dodržování povinností a příkazů a vybírání daní, poplatků a úroků. Ve městech mu v této činnosti měla pomáhat rada konšelů (jejich pravomoci a povinnosti se opět lišily z místa na místo). Bezprostředně po lokaci města se rychtářem obvykle stával lokátor. V průběhu 14. století byla moc rychtářů oslabována a do popředí se dostávala osoba purkmistra, volené hlavy rady konšelů. Z rychtáře se tak stal čistě vrchnostenský (či královský) úředník a v 2. polovině 15. století a především ve století 16. města začala od vrchnosti (krále) rychty vykupovat a tak se zbavovat přímého dohledu. Zdá se, že v 15. a 16. století byla do funkcí královských rychtářů často uváděna nižší šlechta.

Příslušník nižší šlechty se zhruba do 16. století označoval vladyka. Byl to drobný šlechtic, který sídlil na venkovském dvoře či tvrzi a živil se hospodařením na své půdě nebo ve službě panovníkovi jako nižší správní, soudní či vojenský úředník. Ke šlechtě, k urozeným, patřili proto, že byli osobně svobodní a jejich pozemkové vlastnictví bylo zapsáno v zemských deskách. Ve stavovské hierarchii stáli níže než rytíři, kteří se uplatňovali hlavně v oblasti vojenství, titul rytíř získávali za vojenské zásluhy a bývali panovníkem pasováni. Od 16. století se v zemích Koruny české již rozlišovaly pouze dva stavy, stav panský (vyšší šlechta) a stav rytířský (veškerá nižší šlechta); titul vladyka postupně zanikl. Vladykové, stejně jako vyšší šlechta, měli právo nosit erb. Vladyctví nebylo přísně uzavřeným stavem, zchudlé rody, jejichž členové přijali nešlechtická povolání, automaticky ztratily svůj status. 

Byl toto jeden z důvodů, proč rod Nebeských má dosud vlastní erb, ale v záznamech nebyl nalezen zápis, v němž by byli titulováni jako "slovutný" nebo "urozený pán"? Polemika mezi největšími genealogy 19. století Josefem Mejtským a Antonínem Petrem Schlechtou byla i v podmínce štechtictví - držení deskového statku a tím, že tzv. erbovníci nebyli považováni za šlechtice. 

..."Čím vyšších úřadů členové jednotlivých rodin v zemi zaujímali, tím značnější vliv měli na vývoj událostí své vlasti, jejíž osud řídili. To ovšem platí hlavně o rodech panských, kterým od starodávna správa politická svěřena byla, kdežto převážná většina rytířstva hleděla si vedle meče, který přečasto pánu svému výživu opatřovati musel, správy svých po většině jen skrovných statků. K takovým starým rodům rytířským náležejí i páni "z Vojkovic", kteří tento predikát - stejně jako ostatní prvotní šlechta česká - od původního sídla svého - Vojkovice - zvaného přijali.  

Vojkovice byly tvrzí, t.j. opevněným sídlem rytířským, v Rakovnicku u Velvar ležící, která ale již v první polovici věku 16. nebyla více v držení pánů z Vojkovic, neboť roku 1541 již pustá, připomíná se tvrz tato co majetek Jana staršího Křineckého z Ronova, který téhož roku na ní i na Ledcích manželce své Aleně roz. z Vartnberka věno ujistil. Rytíři z Vojkovic rozrodili se časem ve tři haluze, totiž "Soboly z Vojkovic", "Nosy z Vojkovic" a "Nebeské z Vojkovic", které vedle společného predikátu "z Vojkovic" užívali i společného erbu, jenž svým prostým heraldickým obrazcem ve štítu připomíná na počátek věku třináctého. Rytíři z Vojkovic měli štít pošikem od pravé strany k levé rozdělený, v jehož dolní polovině pošikem dvě břevna od pravé strany v levé se nalézají. Nad štítem přilba se zavřeným hledím, jaké se ve skutečnosti užívalo, s přikryvadly a točenicí s rozletitými orlími křídly. Originál pečeti s takovýmto erbem nalézá se v archivu Muzea Království Českého (nyní Národní muzeum). V tituláři vydaném roku 1534 připomínají se mezi členy stavu rytířského zástupcové všech tří jmenovaných haluzí rytířů z Vojkovic, jmenovitě Jakub Sobol z Vojkovic, Jan Nos z Vojkovic a Václav z Vojkovic, který poslednější, poněvadž není uveden co příslušník ani haluze Sobolů a také ani haluze Nosů, náleží patrně haluzi třetí, totiž Nebeským z Vojkovic. 

Pozn. Tituláře byly schematismy obsahující jména živoucích právě členů stavu panského a rytířského, které, ačkoliv vydávány byly úředníky od desk zemských, přece nikdy úplné nebyly. Z pravidla připojovány byly k tzv. Notulářům, čili spisům obsahujícím formuláře, dle kterých spisovány býti měly právní listiny.

Nejstarší známý potomek tohoto starobylého rodu jest Jeroným z Vojkovic a na tvrzi Vojkovicích. Týž studoval na Vysokém učení pražském, kdež roku 1407 dosáhl hodnosti bakaláře a o pět let později, tj. roku 1412, stal se mistrem svobodných umění. Na akademii pražské - jak se tenkráte vysokým školám pražským říkalo - připomínán jest až do roku 1415, neboť až do té doby o něm současný pergamenový kodex zprávy chová. Mistři svobodných umění, pokud na akademii pražské působili, a bakaláři, kteří vysíláni bývali na nižší školy v hodnosti rektorů, pokud v úřadech svých setrvali, nesměli se ženiti a proto každý, kdož se oženiti chtěl, musel se prve úřadu svého vzdáti. Není pochybnosti, že Jeroným z Vojkovic úřadu svého se vzdal a to patrně za tím účelem, aby dědictví své ve Vojkovicích, tvrz, dvůr poplužní, dvory kmetcí s lidmi i se vším, což k tomu dědictví příslušelo, ujal a snad také se oženil, neboť roku 1421 byl již na svém rytířském sídle, na tvrzi Vojkovicích "seděním". Byl to muž zajisté učený a přívrženec ideí Husových. Roku 1421 následuje příkladu celé řady jiných vladyků, dal se i se zbožím svým pod ochranu Pražanů, kteří jsouce ve spolku s městy královskými a stranou podobojí, vládli znamenitou mocí brannou. 

On náležel patrně stavu panošskému, poněvadž jmenován jest "venerabilis vir" a nikoli "miles". Že ale místo obvyklého "famous" (slovutný) nazván jest "venerabilis" (úctyhodný, vysocectěný), toho příčinu hledati dlužno v jeho postavení, jaké zaujímal co učenec. 

Žel, že není nám o osudu jeho nic bližšího povědomo, ani kdy a jakým způsobem přešla tvrz Vojkovice do rukou cizích. Zprávy o tom zanikly v třesku zbraní válek husitských. Zdá se, že tato pohnutlivá doba pustošících válek jako tak mnohým rodinám, stala se i rodu rytířů z Vojkovic osudnou a že v období těchto válek ztratili jmění své i kolébku rodu svého. Jisto jest, že rod ten v době pozdější sídel rytířských více nedržel a proto také - až na jedinou výjimku - v ohledu majetkovém desky zemské o něm úplně mlčí. Ve starých knihách gruntovních Starého města Pražského připomíná se při roce 1436 jako někdejší majitel domu (nyní č.p. 1130/II ve Zlatnické ulici) "dobré paměti" Matiáš z Vojkovic, kterýmižto slovy vedle predikátu "z Vojkovic" rovněž označena jest jeho šlechtická kvalita. Ze správy té dovídáme se, že zůstavil manželku jménem Alžbětu, která jmenovaného roku dům po něm zůstalý prodala za 20 kop grošů sládku Duchkovi Klíčanskému. V jakém poměru příbuzenském tento Matyáš z Vojkovic k Jeronýmovi z Vojkovic se nacházel, dosud zjistiti se nedalo; soudíme-li však podle let, kdy oba se připomínají, pak dle vší pravděpodobnosti, mohli býti bratři, kteří se po roce 1415 oddělili, z nichž jeden přijal za díl svůj statek otcovský a druhý hotové peníze, jakž se velmi často dělo. 

V roce 1534 shledáváme tři haluze toho rodu, jež sluly Sobolové, Nosové a konečně Nebeští. Poslednější přešla do královského města Velvar, kdež při roce 1540, připomíná se Václav Nebeský, který jest nepochybně totožný s Václavem z Vojkovic uvedeným v tituláři od roku 1534. Václav Nebeský roku 1540 ve Velvarech držel pozemky deskové. Haluz Sobolů z Vojkovic po roce 1550 na různých místech v Čechách osedlá byla a ráda též na Kutnohorsku se zdržovala, s rody Nosů z Vojkovic a Nebeských z Vojkovic setkáváme se ve druhé polovici věku šestnáctého v Praze. Oba tyto rody držely se pohromadě a také konečně společně Prahu opustily, aby sobě nová bydliště vyhledaly. 

O přijetí za členy do stavu rytířského se ucházely osoby, které teprve královským majestátem vladyctví obdržely. Osoby takové byly z pravidla zároveň měšťané a těm pak kladena byla podmínka, aby v reversu svém ke dskám zemským učiněném slíbili za sebe i za dědice své, že se do stavu městského více navracovati nechtějí čili jinými slovy, aby se od svého přijetí za vystouplé ze stavu městského pokládali. 

Jan Nebeský z Vojkovic, ani potomkové jeho (pravděpodobně jeho syn / vnuk byl rychtář Jiřík Nebeský z Brozánek), ač domy šosovní ve Starém městě Pražském drželi a později při městě Mělníku osazeni byli, přece právo městské formálně nikdy nepřijali, jak to celá řada rodů panských i rytířských učinila a proto také v knihách pozemkových nikdy jako měšťané uvedeni nejsou. V tomto ohledu náleží rod Nebeských z Vojkovic k oné menšině starobylých rodů šlechtických, kteří ani po odklizení dávných sporů mezi šlechtou a městy známou smlouvou Svatováclavskou z roku 1517 svých náhledů se nezhostili, ale za nesrovnatelné se svým privilegovaným postavením pokládali, aby městské právo přijati měli. 

Nelze mít za zcela prokázané, že zmiňovaný Jan Nebeský z Vojkovic ze 16. století byl skutečně šlechticem. Přídomek "z Vojkovic" mohl být spíše domicilem než predikátem. 

Zda-li zmíněný Jan byl roku 1543 již v Praze osedlý, zůstává nerozluštěno, poněvadž nebylo zvykem v dotyčných reversech ke dskám zemským kladených o tom se zmiňovati. Jelikož ale do té doby v knihách městských jméno jeho nikde se neobjevuje, jest pravděpodobno, že tou dobou v Praze osedlý nebyl. S určitostí lze však tvrditi, že rodina Nebeských  z Vojkovic v první polovici věku šestnáctého  šosovní zboží v Praze nedržela. Poněvadž pak není v reversu svém také ani jako úředník jmenován - což se vždy uvedlo, když kandidát nějaký veřejný úřad zastával - dlužno míti za to, že byl v držení nějaké menší svobodné usedlosti, jakými bývaly dvorce neb mlýny.     

Jan Nebeský z Vojkovic jest první svého rodu, který se ve druhé polovici věku šestnáctém v Praze objevuje  a současně s ním i jeho erbovní strýc Václav Nos z Vojkovic. Oba dva náleželi k nejpřednějším právním zástupcům své doby a Jan měl v Praze velmi slušný nemovitý majetek. Již roku 1576 koupil v Novém Městě Pražském v ulici Krupné od Tomáše Hatláka z Oujezda a manželky jeho Anny rozené z Vřesovic dům za jedno sto a deset kop grošů, roku 1583 pak koupil již druhý dům a sice již  s manželkou svou Barborou. 

Roku 1585 připomíná se v knihách kláštera Zderazského, kdy opět koupil s manželkou svou třetí již dům v Novém Městě Pražském v zahradě Cygelovic ležící. On čítal ke svým klientům i nejvyššího purkrabí Pražského pana Viléma z Rožmberka, jehož zástupcem byl. Svrchu psané domy až na jeden do roku 1586 opět prodal. Co však s třetím domem se stalo, nebylo možno dosud zjistiti. 

Tato informace mě dosti překvapila, snažila jsem se tedy zjistit, jaký vztah mohl mít rod Nebeských k tomuto významnému jihočeskému šlechtici. Tak tedy ... 

• Vilém z Rožmberka se narodil 10. března 1535 a zemřel 31. srpna 1592, žil tedy v době jako Jan či Jiřík Nebeský.
• V roce 1572 se Vilém z Rožmberka stal 2x kandidátem na polský královský trůn. Aby neohrozil své jistoty, trůnu se vzdal a "spokojil" se s úřadem nejvyššího purkrabího a českého "místokrále". Za své zásluhy byl oceněn Řádem zlatého rouna.
• Na Pražském hradě vystavil Rožmberský palác, zde také na vodnatelnost a souchotiny ve věku 57 let zemřel.
• Dne 22. září 1575 byl Rudolf II. Habsburský korunován českým králem. Čtyři dny po korunovaci získal Vilém z Rožmberka jako odměnu od císaře do dědičného držení panství Roudnice nad Labem. Při samotné Rudolfově korunovaci Vilém z Rožmberka vykonal ty nejdůležitější úkony představující českou státnost: doprovázel Rudolfa do Svatovítské kaple, nesl královskou korunu a přednášel český text korunovační přísahy, který po něm Rudolf opakoval:

              "... přistoupil pán z Rožmberka, nejvyšší purkrabě pražský, k oltáři a obrátiv se k stavům, rozdílně po třikráte jich ptal se strany consensu (souhlasu) a povolení. Na to jsou všickni třikráte odpověděli: Jest, jest, jest. Tu pan arcibiskup (Antonín Brus z Mohelnice) opěty modlitbu říkal. A po učiněné modlitbě postavil Jeho Milosti Královské na hlavu nejvyšší pan komorník (Jan z Valdštejna) červenú karmazínovú čepičku a nejvyšší pan purkrabě pražský, pán z Rožmberka, s pomocí pana arcibiskupa ... postavili na hlavu královskú korunu. A po požehnání učiněném Te Deum laudamus (Tebe, Bože, chválíme) zpíváno od kůru i na varhany se hrálo..."

• Od roku 1542 na hradě Roudnici začala vláda polských feudálů (Jan Kryštof hrabě z Tarnova, Konstantin, kníže z Ostrogu a Januš, kníže z Ostrogu). Nový majitel, Vilém z Rožmberka, celé panství zvětšil, s jeho vládou je spojeno čilé hospodářské podnikání ve specializovaných zemědělských odvětvích (chmelařství, vinařství). Po Vilémově smrti se jeho manželka Polyxena z Pernštejna v roce 1603 provdala za nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Lobkovicové zde vládli až do revolučního roku 1848. A Lobkovicové vlastnili i sousední panství Mělník. Se šlechtickým rodem Lobkoviců náš rod spjatý je, ale to až v dalších kapitolách. 
• Od roku 1431 do roku 1603 existoval při roudnickém hradě dosti rozvinutý manský systém, navazující ještě na dobu biskupskou a arcibiskupskou, kdy sloužil svému původnímu poslání - obraně hradu. Manství se vyskytovalo v Roudnici (na Koňském trhu), v Bříze, v Dřínově, v Hoštce, v Mnetěši, v Nové Vsi, v Rovném, ve Straškově, ve Vesci a ve Vodochodech. Manská soustava byl středověký systém územních a organizačních jednotek vázaných na hrady. Jednotlivá území byla vlastníkem dědičně propůjčována osobám (manům), kteří mu zato byli vázaní službami vojenské a hospodářské povahy. Manové spolu s pozemky získali i jistá právní, soudní a ekonomická privilegia. 

Mapa zobrazuje manství Roudnice i ves Brozánky. V době, kdy Vilém z Rožmberka vlastnil Roudnici, byl Jiřík Nebeský v Brozánkách rychtářem, což byla sama o sobě významná funkce. 

Roku 1610 vyskytuje se týž Jan Nebeský současně s Ezechielem Nosem z Vojkovic - nepochybně bratrem jmenovaného Václava Nosa z Vojkovic - při královském věnném městě Mělníku a jest pravděpodobno, že tou dobou byl tam již osedlý, neboť v Praze se více nevyskytuje. Lze tudíž předpokládati, že se on i příbuzný jeho Ezechiel Nos z Vojkovic v Praze úplně vyprodali, aby při městě Mělníku - kam již značný počet rodin šlechtických tou dobou přesídlil a kde vinařství pěstovali - se zakoupili. 

Jan Nebeský připomíná se poprvé při městě Mělníku jmenovaného roku u příležitosti koupi knihovní pohledávky o obnosu 28 kop grošů českých od Evy, manželky Jana Myslíka. Ezechiel Nos z Vojkovic držel tam vinici, kterou ale již roku 1617 Filipu Fabriciovi z Rosenfeldu J.M.C. radě a sekretáři při kanceláři České prodal. 

Každopádně s jistotou víme, že se Jiřík Nebeský blíže nezjištěného dne a roku, ale pravděpodobně před rokem 1567, oženil s Annou. Dříve se příjmení žen do matrik nezapisovala, takže odkud byla a z jakého rodu, bohužel nevíme. Anna zemřela blíže nezjištěného dne roku 1588. 

V Brozánkách (nynější č.p. 2) se jim narodili:

- blíže nezjištěného dne roku 1567 (1568?) dcera LUDMILA NEBESKÁ (někdy psána Lidmila), která zemřela ve svých 40 letech roku 1607 v Brozánkách

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Kateřina Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za blíže neztotožněného muže do Křivous (dnes část obce Vojkovice), později do Kamenného Mostu

- blíže nezjištěného dne a roku syn Ondřej Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku přiženil do Vysoké a přijal jméno Zicha

K historii našeho rodu se snažím vždy zjistit maximální množství informací, nejen tedy z knih narozených a zemřelých, ale i z knih oddaných, gruntovních knih, obecních kronik a jiných archiválií. Informace se snažím doložit kopií zápisu, fotkami, mapami. Pro bližší představu jak a kde naši předci žili, čím se tehdy živili, jakými nemocemi trpěli apod. je kapitola Ze života našich předků. Význam některých, pro nás již neznámých slov, najdete ve Slovníčku. Bližší informace o obcích najdete v kapitole Historie obce, vždy k jednotlivé větvi rodu.

Pro snazší orientaci se lze z jednotlivých osob překlikávat pomocí odkazů. Moje přímá linie je uvedena s velkými písmeny, další osoby, ke kterým se mi však podařilo zjistit také zajímavé informace, jsou pak uvedeny písmeny malými.