11B-6. JAN z WOJKOWICZ a ANNA MARIE BERNARDOVÁ 

Janu Křtiteli Nebeskému a Františce Machalické se v Nymburce dne 18. května 1880 narodil syn Jan Křtitel Václav Ludvík Nebeský. Zemřel ve svých 64 letech dne 6. prosince 1944 v Satalicích u Prahy.

Byl to prozaik a básník. Používal predikát z Wojkowicz.

... Jan Nebeský byl od útlého dětství hýčkán, rozmazlován a vychováván přecitlivělou matkou a otcem, který mu vše povolil. Protože byl úzkostlivě chráněn před každou tělesnou námahou a před jakýmikoli negativními vlivy, vyrostl z něho krajně choulostivý a pasivní člověk, který byl přesvědčen, že je nemocen. K jeho dětství se vztahují i následující rozmarné historky. Rodiče pro něj pořídili krávu, jež byla chována ve speciální stáji a živena vybraným krmením, aby Jan dostával mléko pouze od ní. Když trochu povyrostl, kreslíval si každý den k večeru podoby zvířátek, například oveček, králíků či ptáčků, nebo rozličných květin - podle těchto předloh musela potom kuchařka péct zákusky k jeho snídani. Dokonce i na nočníku musely být výjevy, které odpovídaly jeho aktuálnímu naladění ... viz kniha z Nakladatelství Jan Řehounek, ze které dále čerpám následující informace i fotografie:

Jan z Wojkowicz chodil od roku 1886 do Obecné školy pětitřídní v Nymburce. Ze psaní a kreslení měl na vysvědčení trojky, ba i čtyřky (z dochovaných dopisů jeho přítele Otakara Theera se lze domnívat, že byl zřejmě disgrafik). Obsah jeho deníků zůstane z větší části zřejmě zcela utajen, neboť svoje intimní zápisky psal naprosto nesrozumitelně. 

Od září 1891 navštěvoval c. k. pražské gymnasium v Žitné ulici. Otci psal v dopise, že ho učení nebaví, studovat nebude a nechce a prosí ho, aby ho dal ze studií. Chtěl přestoupit na německé gymnázium v Litoměřicích, ale pro otcův odpor byl zapsán na C. k. Vyšší gymnasium v Kolíně jako privatista. 

V dopise Theerovi rozčíleně píše: "Nasrat na všecko!!!" Na zkoušky (1893 - 1895) jej připravoval Petr Jandač z Hradce Králové, student univerzit v Praze a ve Štýrském Hradci, jenž přijal u Nebeských místo domácího učitele. Zasvěcoval jej nejen do tajů moderní poezie, ale probouzel v něm také vlastenecké nadšení.  

Na podzim roku 1896 se při návratech domů seznámil s Miladou Bělohradskou. Láska mu ovšem nebránila v souběžných vztazích, např. se slečnami Jelínkovou či Dachovskou, a dalších sexuálních dobrodružstvích, o nichž referuje Otakaru Theerovi dne 21. února 1897: "Můj pokus svést sestřenici se daří! [...] jak se těším na to mladé, neposkvrněné, vášní roztřesené tělo, až ho zakrvím! Bude to tak bestiální rozkoš, až já, rafinovaně nečistý, osláblý onanií, její tělo, ten puk, roztřesu! Satanské pomyšlení! Vzdám se teď onanie, abych sesílil na ni!" Nebo dne 6. července 1897: "Zapředl jsem se tak jako trochu se sl. Geistlickovou (snad víš, kurva nymburská I. řádu, hlavně pro důstojníky). Mám její podvazek. Já a jakýsi Fipfer jsme jí je roztrhali. Včera jsme jí koupili nové. Do každého napsali své jméno. Bylo to hnusné, včera u Dubiny také. Mám zlost nezví-li o tom město, že jsem s ní šel. Vlastně nechápu, proč to dělám."

Poté, co opustil gymnázium, uvažoval, že se vyučí knihkupcem. Otec jej však poslal na soukromé studium na Berlitzovu školu jazyků v Praze (učil se francouzsky, anglicky, německy a italsky), k 1. říjnu 1900 se zapsal na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy university v Praze, tu však nedostudoval. Při pražských studiích se seznámil se Zdeňkou Chválovou, jejich platonický vztah (Zdeňka v řadě dopisů odmítala jeho otevřené intimní návrhy) trval až do roku 1906, kdy jej Jan končí. V průběhu tohoto vztahu však zažívá řadu dalších erotických románků, v deníku si poznamenává: "...divoké milování", "...nemravné pozice", "...jako kůň"...

Roku 1901 Jan silně nachladl. Nemoci se velmi poddává, odmítá argumenty doktora Brzoráda, že chřipka odezněla, a tráví většinu času na lůžku. Obklopen knihami a finančně podporován otcem, píše básně. Básnické tvorbě se ovšem věnoval intenzivně už při studiích v Kolíně, kde napsal např. báseň Přítel Podzim.

... 

A bylo mi líto všech, kdo trpí 

a s rozkoší své síly oslabují, 

a ženští věčně, věčně dráždí nervy, 

ty drahé milce fantomů, snů milce delikátní... 

A věčně vyšilují stesky své,

 jak jemný umělec nejvyšší tóny houslí, 

a bloudí jimi šílenými nocí...

 A dráždí jimi duše zpříbuznělé

 ty měkké, jemné, delikátní, teskné, 

kdy v městě lucerny a dívky usínají... 

... 

Za morální podpory Petra Jandače začíná již v roce 1893 psát rozsáhlejší básně. V roce 1894 si pořizuje silný sešit s pevnými deskami (a následně další), který nadepisuje Jan Nebeský Vl. Nymburský. Příteli Theerovi dne 28. září 1895 píše, že téměř denně chodí k Petrnouškům, kde si vypůjčuje knihy.

Otakar Theer byl jeho největším přítelem. V Praze se stýkali denně, jakmile Jan odjel na prázdniny do Nymburka, hned psal Otakarovi dopisy, např. dne 4. července 1899: "...nejsem naladěn k žádné soustředěnější práci už kolik dní. Hlavně nervosa, nespokojenost, temperatura - mnoho dělají také všelijaké malé protivné nemoci, které mě tyto dny střídavě pronásledují - zánět okostice, katar spojivky, sražená krev v zubní fistuli, polluce aj. Není dne, abych nebyl navečer aspoň trochu rozechvěn a neměl disposice každé chvíle hrozící nervovým záchvatem..." 

V roce 1900 se Jan vrátil z cesty po severním Německu a z ostrova Rujana a právě zde začal pracovat na svém prvním románu Gerda. V roce 1907 zařazují Viktor Dyk a Arne Novák Jana z Wojkowicz do knihy Nová česká poesie. V letech 1904 - 1907 je rovněž pohlcen přírodovědným zájmem a vášní pro teorii výtvarného umění.

Od počátku roku 1901 odmítá Jan z Wojkowicz opouštět lůžko, když už v předchozích letech na něm trávíval někdy i týdny. Tvrdil, že se jeho nemoc natolik zhoršila, že není schopen vstát. Svůj pokoj ověšený portréty Goetha, Sheleyho, Tolstého, Whitmana a Dostojevského téměř neopouštěl. Obložen byl knihami - jeho knihovna čítala na tři tisíce svazků - zabýval se filosofií, mystikou, psychologií a patopsychologií a medicínskou literaturou. K jeho životu patřili nerozlučně lékaři, dokud byl živ otec a finanční poměry rodiny byly dobré, nešetřilo se na nich. Byl mezi nimi například i významný psychiatr MUDr. Max Lövy z Mariánských Lázní, profesor na pražské německé univerzitě, kterého mu díky svým konexím vyjednal bratr Jaroslav Ludvík. Ten si ovšem dal podmínku, že pacient bude k vyšetření hospitalizován na pražské klinice. Dne 5. srpna si Jan zapisuje do svého deníku: "Včera večer přijal jsem téměř definitivní plán jet - asi kolem 1. září - v uzavřeném velkém automobilu ambulančním do Prahy s mam. a Drem Br. Stačí asi 1 hod. předem telefonovat proň, mezi čímž se dá vše připravit, k Dru. Br. poslat, a v tom voze se může ležet: v posteli. Za tím účelem psal jsem Dru. Lëvimu s žádostí, aby mi co nejdřív odpověděl, mohl-li by mě kolem 1. září být v P. k dispozici, alespoň na několik prvých dnů..." Podle další korespondence se vyšetření uskutečnilo v říjnu. Diagnóza MUDr. Lövyho není známá, Jan se o ní už nezmiňuje. Byl skálopevně přesvědčen, že jeho choroby a jejich závažnost lékaři podceňují, věřil dokonce, že má malárii a lál doktorům, že to nepoznali, choval se k nim nepřátelsky a neuctivě. Nazýval je "dochtory - netvory", "psycholotry", "zblblými Leciány" či "kalibany". 

Svoji nemoc konzultuje písemně s pražským lékařem Ladislavem Ptáčkem, ale ani ten není ušetřen jeho impertinencí, o čemž svědčí poznámka v dopise: "...mám-li s Vámi o čemkoliv korrespondovati, vyprošuji si velmi důrazně alespoň minimum společenské formy." Jan doslova hltá odborné lékařské knihy, aby si obhájil přesvědčení o vlastní těžké nemoci. V deníku má pečlivě zapsané příznaky nemocí, neexistuje snad den, kdy by mu něco nebylo. Nejčastěji je to ucpaný nos, bolesti hlavy, únava, nespavost, nervozita, nechutenství, horečka, za neduh považuje i své časté noční poluce. Sepsal několik podrobných popisů svých chorobných stavů, jeden, patnáctistránkový, v němčině, každoročně vypracoval Zdravotní výkaz, v němž podrobně popsal všechny "vědecky podložené" závěry o svých nemocech. 

V roce 1912 přichází pro citlivého člověka, rozjitřeného básníka, velká rána - umírá jeho matka. Ze zoufalství a smutku se rodí půvabná báseň Za matkou:

... 

Je mrtva. - Ta, jež nejbližší mi byla, 

ne duchem, jeho zájmy - ale tím, 

co snad to hlubším, důležitějším: 

Podstatných funkcí plánem mystickým. 

Ta, jež už před zrozením se mnou spiata byla, 

ta, s níž jsem v dětství svém srost´ celou bytostí... 

... 

Teď teprv stojím sám před prázdnem nových dní 

v podivné nejistotě, teskné předtuše... 

...

Pravděpodobně i smrt matky přispěla ke zhoršení Janova duševního rozpoložení, byl pro své okolí nesnesitelný. Hluboké deprese se střídaly s výbuchy hněvu. Bratr Jaroslav mu 18. března 1913 píše: "Slyšel jsem, jak jsi zase včera řádil, čímž jsi ovšem tatínka též nemálo rozčílil, přes to, že tatínek se hleděl opanovat. Nerad dělám komu výčitek, ale poněvadž vidím, že jsi bezcitný oproti tatínkovi, připamatovávám Ti, že život nebohé maminky zničil jsi jedině Ty svou bezcitností a tyranií. Je dost již na tomto; a ty bys chtěl snad ve své tyranii jíti dále a ohrožovat ještě stáří tatínkovo? Toho já nepřipustím a vezmi na vědomí, že pakli ještě jednou se dozvím, že jsi si takto počínal, okna vybíjel a pod., zakročím já a dám Tě násilím třeba - děj se co děj - professorem Heverochem odvézt do sanatoře."

Situace se vyhrotila příhodou, kdy dětem své sestry Boženy Černé, jež ho křikem pod okny rušily v psaní, vyhrožoval Jan otevřením kohoutků od plynu. Černí ho udali a Jaroslav dospěl k závěru, že Janovo léčení je nezbytností. Po krátké hospitalizaci v nymburské nemocnici, po domluvě s rodinou a na doporučení doktora Komárka strávil Jan nedobrovolně několik týdnů v ústavu pro choromyslné v Kosmonosích. Podruhé tam byl z nymburské nemocnice poslán MUDr. Brzorádem v roce 1933 (pozn. MUDr. Brzorád byl předlohou pro doktora Gruntoráda v Postřižinách Bohumila Hrabala), když se dostal do stavu, v němž hovořil s tajemnými bytostmi. Ty mu našeptaly, že se ho manželka snaží otrávit. Ačkoliv o hospitalizaci požádal sám, píše po návratu z Kosmonos udání, v němž uvádí, že na něm byl spáchán zločin proti bezpečnosti života, neboť byl do ústavu transportován v bezvědomí, a stěžuje si na ústavní péči a léčbu, kterou označuje za nedostatečnou. Po návratu z Kosmonos sepsal rovněž sedmistránkovou "vědeckou" práci "Filosofie k Tajemným Bytostem" a v následujících letech několik stran popisů o setkání s těmito bytostmi - bohužel zcela nečitelných. Např. v únoru 1937 v půl deváté ráno si napsal:  "Už asi týden je hlasná (zpěv - hovor) činnost Tajemných Bytostí vystupňována za dne i v noci, tak že velmi málo spím (a víc než jindy mě pronásledují v něm strašlivými sny a ze sna srdce buší, v posled i dech ztrácím)...". V dalších záznamech:  "Kdybych považoval své Tajemné Bytosti za hallucinace, byl bych vlastně jako Brahman, který sní skutečné své části bytosti..." a "...jsou skutečné a akční, a nejen to, vykazují osobnost, vlastnosti, projevy inteligence... jednají často proti svým zájmům, ale proti mým ne...".  

Obsah dopisů s přítelem Theerem se rapidně mění po vypuknutí 1. světové války. Oba si navzájem sdělují svoje frustrace: "Válečná situace se rozrůstá do fantastických rozměrů, cítíš to gigantické napětí ohromných států - titánů, chvílemi schvátí mne lítost, pomyslím-li, jak malé jsou naše prostředky proti těmto nespoutaným energiím..." 

Dne 25. března 1915 píše příteli Theerovi v dopise svůj chystaný sňatek: ... "Znám svou budoucí ženu dokonale i v jejích přednostech i slabostech a vím, že z dvou základních mých podmínek a požadavků, jež mám a musím mít vůči své budoucí manželce, splní alespoň jeden: To je, že mě bude ve svém mateřském pudu svědomitě po hmotné stránce opatrovat, alespoň ne hůře, než činila moje matka. Zda mi během života splní i podmínku - požadavek druhý: Aby mi byla i schopnou a důstojnou životní družkou zatím nemohu určitě říci. Ale vůli dát se vést a vychovávat má." Navíc byl přesvědčen, že soužití s ním bude ona "osobností bohatší, s prospěchem a blahem širšího a hlubšího vyššího života vnitřního a zároveň důstojnou chotí osvíceného slovesného tvůrce".

Jan z Wojkowicz se ve svých 35 letech dne 4. srpna 1915 oženil se 33letou sestřenicí z otcovy strany - Annou Marií Bernardovou, narozenou dne 28. července 1882 Ludvíku Bernardovi a Anně Nebeské (jejím otcem byl Antonín Nebeský a Anna Brázdová). Byla vychovatelka a ošetřovatelka. Na přání Janova otce přijela Anda, jak později vzpomínala, do Nymburka "...k ošetřování churavé tety bratrance Jeníka. Po její smrti zůstala jsem u něj a stala se později jeho ženou." 

Ve svém deníku ji Jan charakterizoval následovně: "Je u mne sestřenice A. Bernardová, dívka jen o dva roky mladší mne, bytost upřímná, dobrá... rozumně vychovaná, důvtipná a pečlivá." Z dalších řádků vyplývají pragmatické myšlenky a srovnání s matkou: "...ale vzdor tomu, že se u ní cítím ošetřeněji, než u mnohé jiné osoby (tím více, že už v posledních týdnech života maminky byla u mne, a že jsme spolu sympatizovali), přece ta iluse, ten pocit jistoty byl v přítomnosti maminky větší..." 

Vzhledem k tomu, že ke sňatku došlo v srpnu a Fanynka se narodila o 2 měsíce později, bylo uzavření manželství evidentně nezbytností. Podle vyprávění prof. Jana Lauschmanna, jehož otec JUDr. Josef Lauschmann, c. k. vrchní okresní komisař a správce okresního úřadu, prováděl jejich civilní sňatek, se Jan Nebeský nechal oddat v posteli. Ležel při obřadu na lůžku ve fraku a v cylindru. Svědky při obřadu byli František Hrnčíř, učitel, a Karel Prášek, mistr truhlářský. Sňatek se měl původně podle stanovených obecných pravidel odbývat na okresním úřadu, o čemž Jan nechtěl ani slyšet. Několik dnů před svatbou se píchl do prstu (pravděpodobně úmyslně), ranka se mu zanítila a on se zdůvodněním, že se jedná o tetanus, že má křeče a horečku, odmítl vstát z postele. Sňatek byl ze strany Jana zcela určitě racionálním kalkulem - potřeboval ženu, jež mu povede domácnost, ošetřovatelku, sekretářku, opisovatelku svých nečitelných textů.

V Nymburce se jim narodili:

- 6. října 1915 před půl sedmou hodinou ráno dcera Františka Marie Ludmila Rosalie Anna (Fanynka) Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Vladimíra Weignera, který se narodil 31. srpna 1911 a zemřel ve svých 69 letech dne 23. září 1980, Fanynka zemřela ve svých 104 letech dne 4. dubna 2020 v Praze - Krči, měli dvě děti - Vladimíra Weignera (horolezec) a dceru (žije v USA)

Z narození dítěte nebyl novopečený otec moc nadšen. Dne 7. října 1915 píše Jan Otakaru Theerovi: "Tak včera večer před ½ 7 h. ranní jsem se stal otcem, a sice dcery, dcery hezky silné a dosti dlouhé a, na pohled aspoň, zdravé. Můj vztah k otcovství nepochybně znáš, vždy jsem po něm toužíval. V letech nemoci však jsem si uvědomil, že nemocný člověk je dost přetížen, věnuje-li se nejlepšímu svému sebeuplatňování: dílu, dítě že je mi svými potřebami fyzickými i duševními přítěží přílišnou." Otakar Theer zemřel 20. prosince 1917, narození Janova syna se tak už nedožil.

V dopise z roku 1919 píše: "Jsem stále hubený (obyčejně vážím kol 59.50 kg), ač moje strava je více než dostatečná. Jím ráno a okolo 4 h. ap., téměř ½ litru bílé kávy (na polovic mléka, polovic kávy) nebo kakaa, k tomu 2 - 3 houstičky, v poledne i večer větší porci masitou, např. dva kusy kuřete nebo holouběte s nádivkou nebo nohu králičí nebo větší kus masa telecího ap., k tomu 3 - 4 houstičky, piju 2 - 3 sklenky vína nebo litr černého piva. Jsem abnormálně bledý, tedy chudokrevný... Jde taky zřejmě u obého jak o nedostatečnou asimilaci přijímaných výživných látek, tak o velkou spotřebu energie vlivem pathologických pochodů v organismu..."

- 16. září 1920 syn Jan Křtitel Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Marií Vágnerovou, která se narodila 21. dubna 1925 a zemřela ve svých 79 letech dne 13. ledna 2005, Jan Křtitel Nebeský zemřel ve svých 59 letech dne 20. prosince 1979

Z Janových zápisků dále vyplývá, že s manželkou uzavřel jakousi manželskou smlouvu. Jeho chápání manželství bylo zřejmě velmi svérázné. Proto ho taky na čas manželka opustila, vzala s sebou i děti, a vrátila se teprve tehdy, když slíbil, že už se k ní bude chovat slušně. 

Od roku 1920 podařilo se mi navázat několik erot. poměrů. A zle opět moje žena, dopídivši se jich, nejednala dle odstavce v naší smlouvě, ale bojovala proti prvému (ač zprvu, nevědouce, že jsem již poměr navázal, mi řekla, že by proti tomu ničeho neměla), při druhých dvou jednala dokonce brutálně vůči mně, nejen vůči mně, ale i vůči oněm dívkám (nejhůře vůči třetí, ač ta mně více než půl roku v roce 1928 vedla domácnost a ošetřovala, nota bene její péči mě moje žena svěřila - když moje žena, pod záminkou, že jde ke zdejšímu lékaři, mi odjela do Prahy a odpírala vůbec se, a to bez důvodu, zřejmě však i pod vlivem svých příbuzných, vrátit)." I přes to, že měl manželku, jež se o něho i přes jeho mimořádně problémovou povahu obětavě starala, a dvě děti, cítil se sám, trpěl depresemi. Tyto pocity se objevují i v jeho básních.

... 

 "...a teď, můj bože, nemocen, 

a nikým, nikým nechápán, 

všechny své sny ty tam, ty tam - 

tak ubohý, tak sám a sám..." 

... 

Někdy sice připouštěl, že je tak trochu hypochondr, ale zároveň tvrdil, že je skutečně nemocný - poukazoval na svoji zkrácenou nohu, na niž napadal, a na svoji nehezkou deformovanou tvář. V roce 1920 napsal jedenáctistránkový výkaz "Můj zdravotní stav", v němž vypisuje komplexní rodinnou anamnézu a "Symptomatologický obraz" svých nemocí od roku 1902 v následujících kapitolách: Horečnatý stav - stálá vyšší teplota, Porušené, velmi labilní thermoregulace, Křečové stavy, Somatogenní poruchy duševní, Poruchy funkce cévstva a dýchadel, Poruchy trávení a zažívání, Poruchy výměny látkové, Poruchy nervstva. Tímto seznamem diagnóz oslovoval různé lékaře, ale svému příteli Emanuelu Lešehradovi vysvětloval, že mu vlastně nic nechybí, ale že se cítí sláb, aby povstal z lože a vyšel z domu. Nymburský básník Valdemar Vyleťal, jenž se s Wojkowiczem stýkal, napsal v jedné své básni: "Na loži leží básník Jan, pobledlý je a zadumán."

Není ovšem tak úplně pravda, že z lože nevstával a z domu vůbec nevycházel. Např. jeho literární přítelkyně učitelka Zdeňka Krchová mu v dopise z 27. prosince 1910 z Mirošova píše: "...A že jste se již ve své tvrdohlavosti tak dalece polepšil, že vyjížděl jste i na procházku do Babína..." Z roku 1911 pochází fotografie pořízená zřejmě v parku rodinné vily či právě v Babíně, k níž Jan připsal: "Tak jsem strašně vypadal jeden čas v létě, když jsem si dal dolů svůj plnovous." Z rozsáhlého článku v Občanských listech z 10. května 1930 zcela jasně vyplývá, že výstavu akademických malířů Hanuše Bohmana a profesora Josefa Vokálka, konanou ve dnech 4. - 18. května v nymburské sokolovně, k níž píše zasvěcenou recenzi, musel Jan osobně navštívit.

Ve chvílích pohody byl Jan z Wojkowicz člověk vtipný, ostře kritický, osoba převelikého a širokého vzdělání. Jindy byl však omrzený - pro nastuzení či špatný spánek. Měl schopnosti na samém pokraji metafyziky. Napsal o tom jeho blízký přítel malíř Hanuš Bohman v článku "Znal jsem Jana z Wojkowicz". Uvádí například, že když v Americe přejeli českého přírodopisce profesora Daneše, vrtěl se nepokojně na posteli. Manželka se ho zeptala: "Co ti je, Jeníku?" A on, roztržitě a zaujatě, odpovídá: "Ale právě mi tady nějaký Angličan povídá, že přejeli profesora Daneše." Že by se to dočetl z novin bylo vyloučeno, neboť to řekl dřív, než to bylo vůbec oznámeno. Často ho navštěvovali spiritisté, okultisté a theosofové, například již zmíněný Emanuel Lešehrad, s nimiž vedl vášnivé odborné diskuse. Sepsal dvacetistránkový spis s nadpisem Mám lékařsky ověřenou okultní sílu.

Ve 20. letech 20. století se celá rodina Nebeských dostala do značných nesnází. Otec Jan Křtitel Nebeský dne 3. září 1920 ve věku 69 let zemřel. Ačkoliv byl zdánlivě velmi bohatým člověkem, skutečnost byla trochu jiná. Již v roce 1897 se dostal do značných finančních potíží. Tehdy napsal Janovi: "Tobě důvěrně sděliti musím, že jsem tyto dny ztratil celé své jmění vinou strýce v Ústí." A následovala i výčitka: "Tvé bezcitné péro dovršuje strasti mé." Jan Křtitel Nebeský doplatil na to, že svým majetkem ručil bankám za ústeckou firmu svého švagra Machalického. 

Dluh byl na hypotékách, půjčkách, dlužných daních a pohledávkách vyčíslen na výši 553 004 Kč. Dědici byli Marie Anna Ludvíka Hausnerová, Jan z Wojkowicz a Božena Anna Černá. Ostatní sourozenci již byli majetkově vypořádáni - syn Jaroslav Ludvík Nebeský dostal statek v Dolním Bezděkově, dcera Karolína Čechová byla vyplacena a syn Karel Maria Nebeský vlastnil firmu v Praze. Nemovitý majetek tak museli rozprodat - pozemky v Lodici za 70 000 Kč, pozemky mezi dráhami za 30 000 Kč, stavební pozemky na Poděbradově třídě za 65 000 Kč a rodinnou vilu s parkem za 400 000 Kč (tu koupilo město Nymburk, které ji přestavělo na městský úřad). Všechny transakce doprovázely neshody sourozenců, mnohdy o maličkosti. "Nemohu za to, že z nábytku si Milka více nevzala a vše za sebe ze sesterské lásky nechala Černým (ostatně prý má tu ještě kredenc). My dostali ještě méně, nežli Milka, takže bychom při spravedlivém rozdělení ještě dobírali! My dostali prázdnou knihovnu, chais longue a rozlámané hodiny staré z ložnice a pár (asi 12) knih z vybrakované knihovny," stěžuje si Jan v jednom dopise. Nejurputnější spor se rozpoutal mezi Janem a Boženou Černou - právníci ho řešili ještě několik let. Další peníze dědicové dostali po prodeji zařízení a objekty firmy. Janova část dědictví nakonec dělala 31 000 Kč. A jelikož nepracoval a navíc neuměl hospodařit s penězi, začala mít rodina záhy finanční potíže. Nedařilo se mu ani v tvorbě, přesněji řečeno, nedočkal se veřejného uznání. A to i přes to, že po vydání prvních sbírek Mizení (1898) a Mysteria Amoroza (1899) byla kritika shovívavá. Wojkowicz očekával, že mu ve svízelné situaci pomohou přátelé či literární instituce. Nestalo se tak. Stále více se od něho odvraceli i dosavadní přátelé. Jan měl jediný pravidelný měsíční příjem: podporu od svého švagra Ladislava Čecha, manžela sestry Karolíny, ve výši 200 korun. Občas mu něco podstrčil švagr Ludvík Hauser, manžel sestry Marie, jenž jako vzdělaný pedagog si jediný z příbuzenstva vážil Janovy poezie. Pro svého pragmatického bratra Karla (Jaroslav zemřel v roce 1921) byl lenochem a bláznem "vyrábějícím" básničky. Z největší nouze pomáhaly každoroční finanční výpomoci od ministerstva školství a národní osvěty (listopad 1925 - 3 000 Kč, říjen 1927 - 3 000 Kč, březen 1928 - 3 000 Kč, leden 1929 - 3 000 Kč, červenec 1930 - 3 000 Kč, prosinec 1930 - 2 000 Kč, červen 1931 - 3 000 Kč, listopad 1931 - 2 000 Kč, červenec 1932 - 2 000 Kč, květen 1933 - 2 000 Kč, září 1933 - 2 000 Kč, duben 1935 - 2 000 Kč, červen 1937 - 2 000 Kč, květen 1940 - 5 250 K, listopad 1940 - 5 250 K, květen 1941 - 5 250 K), v červnu 1928 dostal 2 000 Kč, v prosinci 1928, v dubnu 1932, v březnu 1933, v listopadu 1935, v listopadu 1936 a v listopadu 1938 po 1 000 Kč od kanceláře prezidenta republiky, v prosinci 1940 obdržel 1 000 K od předsedy vlády Aloise Eliáše, v prosinci 1931 mu byl udělen čestný dar od Pražské obce. Po tisícikoruně dostával občas od Svatoboru či od Syndikátu českých a slovenských spisovatelů. Vypomáhal si rovněž rozprodáváním bytového zařízení a svých milovaných knih. V roce 1934 získává finančně honorovanou literární Cenu Města Prahy.

Jeho hmotné poměry se trochu ustálily. Přesto se stále více nořil do hlubin svého nitra, dokonce strávil, jak už bylo zmíněno, několik týdnů v psychiatrickém ústavu v Kosmonosích. Vykládal, že ho často navštěvuje duch "Zelený" se psem jménem "Feuer". Dostával se do tzv. "jiného stavu", v němž mluvil cizími jazyky a věštil. 

Protože nechtěl žít pouze z podpor a almužen, vrátil se ke studiu psychických věd a jelikož cítil okultní schopnosti, rozhodl se, že zkusí psychické léčení trpících. Tahy po dlouhých kostech rukou a nohou posiloval svým pacientům tělo a pomáhal při chudokrevnosti. Na slabších, méně vyvinutých místech a orgánech tělo formoval, posiloval jeho části a povzbuzoval činnost orgánů. "...Moje síla je ověřena u citlivých lidí i různými příjemnými pocity na hlazených částech těla, mají dojem přeskakování z prstů mých a rukou na tělo, jako při elektrisování (toto cítil a před svědky doznal i zdejší MUDr. A. Brzorád)." Držením léků posiloval jejich účinek. Podle vzhledu, chování a písma určoval povahu osob a udílel potřebné rady. Na letáku, který k tomu vydal, uvedl i několik význačných úspěchů. "Sourozence F., školní děti, obě hubené, tuberkulosně zatížené, které tahy po dlouhých kostech jsem učinil v několika týdnech tlustými, u hocha účinek nejen potrval, nýbrž v pubertě se ještě stupňoval. Přítele H. B.: Přišel s celkovými příznaky infekce a s jistotou, že dostává chřipku, ač jsem pochyboval, že v takovém případě něco zmohu, učinil jsem mu tahy po čele a po hrudníku, doporučiv mu přes to, aby šel domů, ulehl a vzal aspirin, ale on, než došel domů, cítil se osvěžen a zdráv. Paní a její dospělou dceru S.: Oběma (druhé za pět dnů po prvé) jsem odstranil v 1 - 2 minutách prudké bolení hlavy, tahy po ní (dcera před tím v noci i zvracela, vzala marně 2 prášky, navečer po kanceláři přišla ke mně, bolelo jí i záhlaví), obě nazítří dostaly rýmu (šlo o chřipku), ale bolení hlavy se už nedostavilo." V letáku vydaném v době, kdy rodina bydlela ve Kbelích (Letiště č. 457, I. poschodí), tvrdí: "Tahy svých rukou po hlavě, zvláště po čele: Vzněcuji a sílím inteligenci vůbec a vrozené vlohy zvláště (Vhodno tedy zvláště pro veřejné pracovníky a - zejména několik týdnů před zkouškami - pro žáky/, ulevuji při skleslosti - duševní i tělesné - a při bolení hlavy /pokud nemá původ organický-mozkový)." Jan z Wojkowicz pomáhal chudým zdarma, od zámožných přijímal dobrovolné dary pouze v případě úspěšné léčby. Jeho snaha, že on, sám od dětství nemocný, chtěl jiným pomáhat a uzdravovat je, lidi dojímala. "...Dobrovolné dary béřu jen od zámožnějších a teprve při dosahování většího nebo menšího úspěchu."

"Padesát let znamená pro mne závažnější skutečnost, než pro jiného duševního pracovníka, vzhledem k okolnosti, že jsem biologicky, alespoň po tělesné stránce - vinou své nemoci - jistě rozhodně starší, než odpovídá těmto letům, že mám ve svém životním díle to hlavní, to právě, co je má korunovat, ještě před sebou. Mám velmi vyvinutý sebeklad ve smyslu sebezáchovy i sebeuplatnění. Celý svůj život, původně instinktivně, později vědomě, založil jsem více než někdo druhý na tomto sebekladném zájmu v rámci jsoucna, což značí konkrétně snahu: jednak znesmrtelnit svou osobnost dílem, jako její representací před budoucností pozemskou; jednak zajistit si - možno-li - svou individuální nesmrtelnost mimozemskou po své empirické smrti."

Pro neshody se sestrou Boženou Annou Černou a především značné dluhy za nájemné, byl jejím synem Stankem Černým donucen opustit i svůj příbytek v někdejší správní budově rodinné firmy (dnes ZUŠ), kde byl do té doby trpěn, a najít si podnájem (bohužel nevíme kde). Z výzvy Občanské záložny v Nymburce z 10. prosince 1934 vyplývá, že právě této instituci dluží nájemné za byt ve výši 800Kč.  

V Nymburce žila Wojkowiczova rodina do roku 1938, kdy se 16. března na rok odstěhovala do nájemního bytu na letišti ve Kbelích, v roce 1939 se definitivně odstěhovala k Andiným sestrám - Slávce, provdané Hradilové, a Milce, jež zůstala svobodná - do Satalic u Prahy (Příčná ulice č.p. 102), kde Jan prožil poslední léta života v ústraní. 

Zkrušen nemocí, chudobou a ignorancí okolí propadal stále více melancholii a nořil se do svého okultního světa.

Posledních pět let Janova života to s ním neměla jeho dobrá a trpělivá manželka Anda vůbec jednoduché. Z postele už nebyl schopen vůbec vstát kvůli zcela ochablému svalstvu a navíc se stal naprosto nesnesitelným. Z dopisu švagru Čechovi ze dne 12. dubna 1939 vyplývá, že si příjmení Nebeská zasloužila: "...Jeníkovi není stále dobře a jako vždy vyžaduje, abych stále u něho byla, což při velkém bytě a vaření a jiných pracích není mi možno, tak si Tobě stěžuje, ač není příčiny a je to od něho velice nepěkné. Je to s ním stále stejné. Co se týče jeho prádla, však o tom je těžko mluvit, protože něco podobného není snad u nikoho jako u něho. Nedá se vůbec vypsat, to se musí vidět, aby se dalo posoudit, co musíme s tím jeho prádlem dělat, aby vypadalo aspoň trochu k světu ... Teď právě odepřela jsem v jeho pokoji spát, protože je tam takový zápach přes větrání; má peřiny převlečeny před svátky, ale teď už tak pokáleny, že nevím, jak to kdo vypere, ale převléknout se za žádnou cenu nechce ... Je to s ním stále stále horší, upadá, chátrá, kdybys viděl to jeho prádlo, užasl bys, že tak může inteligent být, ani vandrák by tak nechodil, a když se toho dotknout štítím a když mu to vytýkám, tak myslí, že mu ubližuju. Nevím si s ním rady ..." 

Jan z Wojkowicz zemřel "...ve středu 6. prosince o 10. hodině dopol. v 64. roce věku svého" v roce 1944. Pohřeb se konal v neděli 10. prosince. Smuteční obřad v nymburském Husově sboru Církve českomoravské (nyní Československá církev husitská) vykonali Josef Novotný, vikář z Nymburka, a Josef Komada, farář z Čelákovic. Na varhany hrál prof. Antonín Forst, na housle Wojkoviczův přítel Josef Drozen, člen České filharmonie, zpíval mužský sbor nymburského Hlaholu pod vedením dirigentky Anny Polmanové - Preclíkové, pěvecký sbor Církve českomoravské v Nymburce a Svatopluk Šebek. Při rozloučení a uložení ostatků zemřelého do rodinné hrobky na hřbitově u sv. Jiří opět zazpívaly oba pěvecké sbory, Josef Drozen zahrál na housle Zvonařovy "Čechy krásné, Čechy mé" a o životě a díle básníkově pohovořil básník a spisovatel Bohumil Novák. "...Bylo by proto jen spravedlivým zadostiučiněním, kdyby tu jeho tělesné pozůstatky nalezly klid a pokoj, který převyšuje všeliký rozum lidský, a kdyby jeho jméno na tomto rově nemšelo v zapomenutí, jaká čas ukládá na jména obyčejných smrtelníků. Právě před sedmadvaceti léty se na tomto hřbitově loučili Wojkowiczovi druhové a přátelé s tělesnými ostatky jiného nymburského krajana, básníka a Wojkowiczova přítele Otakara Theera. Ukládali je do hrobu rovněž v nehostinný čas prosincový s důvěrou v lepší naše příští a s nadějí, že rodná zem po těžkém utrpení bude básníku úzkostí a nadějí rovem v pravdě lehkým, a jak Otakar Theer spočine mezi svými, aby podle okřídlených slov starořímského básníka nezemřel všecek, ale lepší částí své bytosti, to jest mediem svého díla, se povznesl až ke hvězdám. Věříme, že také Jan z Wojkowicz se vrací mezi své a že mrtvý mezi mrtvými nebude cizincem a podivínem, jakým byl živý mezi živými, kteří mu nerozuměli. Nechť s poduškou rodné hroudy pod hlavou dočká se tu svého i našeho jara, o němž jeden velký světový lyrik praví, že nemůže být daleko za zimou, která přichází."

Po zrušení starého hřbitova u sv. Jiří byly péčí města Nymburk básníkovy ostatky vyzvednuty a spolu s ostatky MUDr. Jana Dlabače uloženy k jeho celoživotnímu příteli Otakaru Theerovi do hrobu rodiny Theerových na hřbitově novém, kde mají společnou desku. 

Dílo Jana z Wojkowicz:

- romány Mizení, Mysteria Amorosa, O problému individualisace, Poesie, Gerda, Meditace, Sny a touhy, Bolesti Života, Tmy a Světla, Básník a Věčnost, Jan z Wojkowicz, básník a člověk, Noční milenec, Království snu

- básně Máj, Všední příběh, Z dalekých zemích, Kácíme, Subtitulní srdce, Nekonečný smutek Duše, Jaro, Prší ... Déšť v dubnu, Žluté měsíčky, Touha po fialkách na podzim, Osud, Umění, Nálada, Ztracený ráj, Svatební noc, Cizinec, Příchod podzimu, Básník a tajemná siréna, Dva zpěvy - Zpěv krve, Elegie podzimní, Za Domovem, Privilegia Velkého, Za dětstvím, Ganymed a já, Dva nymburští malíři, Démant, Notturno, Noční milenec, První Podzim, Labutě tesknily, Písně večera, Vánoční, Epigramy, Moje rodné město, Poslání novému domu divadelního spolku Hálek v Nymburce, Poslední host, Bílé srdce, Ipse auctor

Zpět na hlavní rodovou větev Nebeských.