10B-2-5. JAN KŘTITEL rytíř NEBESKÝ z WOJKOWICZ a FRANTIŠKA MACHALICKÁ 

Antonínu Nebeskému a Anně Brázdové se v Brozánkách č.p. 2 dne 28. února 1842 narodil syn Jan Křtitel Nebeský. Zemřel ve svých 78 letech dne 3. září 1920 v Nymburce.

Jan Křtitel Nebeský byl nymburský obchodník. Působil na řadě míst: Brozánky, Dolní Bezděkov, Lázně Libverda, Most, Nymburk, Praha, Světec, Ústí nad Labem.

Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a Vyšší hospodářský ústav v Libverdě u Děčína. Téměř deset let působil v různých funkcích správního aparátu šlechtických velkostatků (Náměšť na Moravě, Veltrusy, Třebešice, Nové Dvory, Podbořany, Rájec na Moravě), kterou ukončil v roce 1873 ve funkci pojezdného ve dvoře Zdonín u Nymburka a v Milovicích. Od roku 1873 až do své smrti bydlel v Nymburce (č.p. 449 - dnes sídlo městského kulturního střediska).

V roce 1874 zde založil první český velkoobchod s uhlím. V roce 1889 koupil hnědouhelný důl v Chodově u Karlových Varů a následně Janův důl (Jan I.) v Mostě. Zakladatel hnědouhelné těžařské společnosti v Mostě, později spoluzakladatel českého hnědouhelného těžařstva Floretinských dolů ve Světci. Zakladatel firmy Nebeský s.r.o. v Praze. Pro obchodní styk se zahraničím založil velkoobchod s uhlím v Ústí nad Labem. Postupně rostoucí podnik byl zasažen na přelomu 19. a 20. století krizí, ale úspěšně ji překonal.

V roce 1893 koupil deskový statek v Dolním Bezděkově (na kopci Kluk nad Bezděkovem se tyčí litinový kříž se sochou Krista, kde na kamenném podstavci je deska s nápisem: "Věnoval Jan Bapt. a Františka, rytíř Nebeský z Wojkowicz, posvěcen 3. června 1894"). Statek pak dostal jeho syn Jaroslav Ludvík rytíř Nebeský z Wojkowicz.

... Obec Dolní Bezděkov leží na starodávné lovecké cestě, která vedla z Prahy do Zbečna a odtud pokračovala dále až na hrad Křivoklát. Touto cestou putovali čeští panovníci se svojí družinou, když v lesích kolem křivoklátského hradu pořádal hony a štvanice na zvěř. O stezku, kterou připomínají dodnes zachované milníky s vytesanými kříži, zdejší původní obyvatelé pečovali a udržovali ji. Protáhlý tvar obce dosvědčuje, že vznikala na vysekané lesní mýtině podél starobylé cesty. Milníků se dochovalo celkem pět a dva z nich jsou v Bratronicích, jejichž součástí Dolní Bezděkov dnes je. 

Ve 13. století patřil Bezděkov blíže Unhoště (dnes Horní Bezděkov) ke statkům biskupským. Král Přemysl Otakar II. daroval jej roku 1268 městu Berounu, pak král Jan Lucemburský svému komorníku Elbingovi, po jeho smrti roku 1331 jej dostal Petr z Rosenberka. Potom byl připojen k hrádku Křivoklátu, po prodeji téhož, roku 1685 přešel v majetek hraběte z Valdštejna a roku 1731 na rod fürstenberský, který ves podržel až do zrušení poddanství. Bylo to 5 usedlostí. Dvůr Bezděkov (dnes Dolní Bezděkov) s mlýnem koupil Jaroslav Bořita z Martinic od krále počátkem 17. století za 2 142 kop a 20 grošů míšenských. Část Bezděkova vyměnila roku 1652 Veronika Polyxena z Martinic od Václava Jiřího za část Chrášťan. Tak tu mělo smečenské panství při zrušení poddanství podlužní dvůr, mlýn, dva grunty a dvě chalupy. Dvůr byl od Smečna prodán roku 1871.

Roku 1896 mu byl obnoven starý český rytířský stav s predikátem "z Wojkowicz". V roce 1897 požádali o obnovení šlechtického stavu i jeho bratři, žádost ale nebyla vyřízena, v roce 1904 soud již udělenou nobilitaci na základě prokázaných falz vyhotovených Josefem Mejtským zrušil. 

Dedikace (věnování): "Vaše Jasnosti ! Dovoluji si zaslati výtisk spisu "Příspěvky k dějinám šlechty v Čechách" a prosím o laskavé přijetí. Neračtež však Vaše Jasnosti považovati zaslání toto za neskromnost, an spis věnuje mnoho pozornosti rodu našemu, nýbrž za projev mé nelíčené, hluboké úcty, kterouž k Vám chová Vaší Jasnosti nejoddanější ctitel Jan Bapt. Ryt. Nebeský z Wojkowicz. V Nymburku 25. 4. 1901"  Autorem citované knihy, kterou Jan Křtitel Nebeský věnoval Ferdinandovi princi z Lobkowicz (1850 - 1926), majiteli zámku Dolní Beřkovice, byl zmíněný falzifikátor Josef Mejtský.

Více o rytířském rodu Nebeských i falzifikátoru Josefu Mejstským se můžete dočíst zde. 

Od roku 1897 byl poslancem sněmu Království českého (spolu s ním zde byli např. i Ferdinand Lobkowicz a Jiří Kristián Lobkowicz). Byl také členem správní rady Společnosti na rafinování cukru v Bečvárech. V Nymburce patřil mezi významné měšťany, byl členem městského zastupitelstva v Nymburce (1886 - 1888), devět let působil v okresním zastupitelstvu aj. Byl mecenášem chudých studentů a umělců. Sám psal básně, hrál divadlo. V roce 1912 vydal vlastním nákladem autobiografickou knihu "Z mého života".

Ve svých 25 letech se Jan Křtitel Nebeský dne 4. listopadu 1867 v Církvici oženil s nezletilou 17ti letou Františkou Machalickou, která se narodila dne 10. května 1850 a zemřela ve svých 63 letech dne 4. ledna 1913. Byla velmi pobožná. Jejím otcem byl Ludvík Machalický, knížecí hospodářský správce v Třebešicích č.p. 1, později hraběcí vrchní správce v Třebešicích č.p. 1 a matka Karolina Vodičková, dcera právníka z Ronšperku č.p. 129 (Poběžovice)?. Rodina Machalických vlastnila Českou obchodní společnost v Ústí nad Labem.  

Rodina Nebeských se 15. srpna 1882 nastěhovala do honosné vily v Nymburce č.p. 449 (nyní roh ulic Palackého a Maršála Koněva), postavené na začátku 80. let 20. století, s velkou zahradou (nebo spíše s honosným parkem s glorietem, kapličkou, sochami a umělým kopcem), jemuž místní říkali Nebeská zahrada. V jejím sousedství byly objekty se sídlem firmy (dnes základní umělecká škola), přestavěné do nynější podoby v roce 1895. Vila nesla nápis "Vila J. B. Nebeský". Jak píše Otakar Rykr ve své knize Vzpomínám na Nymburk, jednoho dne se na ní objevil nový nápis "Vila Nebeských z Wojkowicz". "Nebeský rytíř z Wojkowicz, staročeský rytířský rod, jichž předek Jan st. Nebeský z Wojkowicz r. 1544 v pondělí po sv. Filipu a Jakubu na sněmu, drženém na hradě pražském, rytířstvem českým do stavu rytířského byl přijat. Syn jeho Jan připomíná se roku 1584 jako plnomocník Viléma z Rožmberka, jeho vnuk Jiří byl majetníkem gruntu v Brozánkách pod Mělníkem, kde rod Nebeských dosud je usazen. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 30. prosince 1896 obnoven Janu. B. Nebeskému, majetníku velkostatku Bezděkova a velkoobchodníku v Nymburce (nar. 1842), šlechtický stav tento."

V Podbořanech se jim narodila:

- 19. května 1869 dcera Marie Anna Ludvíka Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Ludvíka Hausera (narozeného roku 1860), narodili se jim syn Vlastimil Hauser (měl dále syna Miloslava), syn Pavel Hauser a syn Ludvík Hauser, Anna Marie Ludvíka zemřela ve svých nedožitých 70 letech 13. března 1939.

- 28. srpna 1870 dcera Karolína Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Ladislava Čecha

V Třebešicích č.p. 1 se jim narodil: 

- 15. července 1872 syn Jaroslav Ludvík Nebeský, dostal po otci statek Dolní Bezděkov, dne 13. června 1896 se oženil v Třebešici oženil s Louisou (Aloisií) Vranou, narozenou dne 4. září 1875 ve Skalsku, dne 16. dubna 1897 se jim narodila dcera Marie Louisa Jaroslava Nebeská (vdala se v Praze za Josefa Srba a poté za JUDr. Šebka), v roce 1903 se jim narodil syn Jan Nebeský a roku 1907 syn Ludvík Nebeský

V Milovicích u Lysé č.p. 20 se jim narodila:

- 5. srpna 1873 dcera Ludmila Anna Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Václava Karla Nebeského, který se narodil 21. února 1868 v Radouni, narodili se jim Karel Nebeský (nar. 25. září 1895), Václav Nebeský (nar. 6. listopadu 1897), Ludmila Nebeská (nar. 7. února 1901), Miloš Nebeský (nar. 23. února 1904), Marie Nebeská (nar. 6. července 1907). Ludmila Anna Nebeská zemřela ve svých nedožitých 66 letech dne 13. března 1939 (ve stejný den jako její sestra Marie Anna Ludvíka Nebeská, v den vzniku Slovenského státu).

V Nymburce č.p. 253 (poté č.p. 449) se jim pak narodili:

- 28. července 1875 v 7 hodin ráno dcera Božena Anna Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Stanislava Černého (narozeného 7. listopadu 1867, zemřel 12. prosince 1952), Božena Anna Nebeská zemřela o dva roky dříve než její manžel, ve svých 75 letech dne 8. ledna 1950, měli několik dětí - syna Stanislava Černého, Jiřího Černého, Vladimíra Černého, dceru Stanislavu Černou, Marii Černou a Dagmar Černou.

- 18. května 1880 ve čtvrt na čtyři odpoledne syn Jan Křtitel Václav Ludvík Nebeský, prozaik a básník Jan z Wojkowicz, zemřel ve svých 64 letech dne  6. prosince 1944 v Satalicích u Prahy .

- 10. ledna 1885 v 10 hodin dopoledne syn Karel Boromejský Marie Ludvík Nebeský, který se ve svých 23 letech dne 22. dubna 1908 oženil s Emilií Bendovou v Praze v kostele u sv. Apolináře (syn Zdeněk Nebeský), druhá manželka byla Anna Nováková (syn René Nebeský) a třetí manželka byla Thea Stöh.

Dne 16. června 1909 byl Janu Křtiteli Nebeskému udělen titul císařský rada.

O tři roky později, dne 16. února 1912 mu pak byl udělen komturský stupeň papežského rytířského řádu Božího hrobu. Myšlenka ochrany křesťanských svatých míst je úzce spojena s křížovými výpravami (1099 - 1291) a jejich emblematickou figurou, jíž je Godefroy z Bouillonu, první křesťanský vládce Jeruzalémského království. Godefroy založil kapitulu kanovníků u baziliky Božího hrobu, z níž se vyvinul kanovnický řád Ochránců Božího hrobu, později rozšířený i v Evropě, který ovšem nemá přímou souvislost s rytíři Božího hrobu. Kapitula Božího hrobu byla jednou z předních organizací křižáky založeného Latinského patriarchátu v Jeruzalémě; patriarcha byl duchovním představitelem křižáckých států. Podobně tomu bylo i s duchovně-rytířskými řády vzniklými v období křížových výprav (templáři, johanité, němečtí rytíři nebo lazariáni): tyto řády byly původně řeholními společnostmi. 

Krátce po skončení křížových výprav však začali přicházet do Jeruzaléma poutníci, kteří se v bazilice Božího hrobu nechávali pasovat na rytíře. První známé pasování na rytíře provedl v bazilice Božího hrobu Vilém z Boldenselu v roce 1355. Toto pasování ve 14. a 15. století udílel přítomný rytíř, od počátku 16. století pak představený (kustod) františkánské Kustodie Svaté země, která byla dlouho jediným projevem přítomnosti katolické církve ve Svaté zemi, protože od pádu Akkonu v roce 1291 patriarchové působili v Evropě a jejich hodnost byla čistě titulární; z jejich kapituly se vyvinulo společenství řeholních kanovníků, Ochránců Božího hrobu, jehož mužská i ženská větev působila v celé Evropě. 

Rytíři Božího hrobu přijímali své pasování jako jednu z nejvyšších rytířských poct, které bylo možno v tehdejším křesťanském světě dosáhnout. Po návratu domů dávali svou prestižní hodnost vnějškově najevo nošením insignie jeruzalémského kříže nebo oděvu s vyšitým jeruzalémským křížem. Postupně se rytířstvo Božího hrobu odpoutalo od své původní šlechtické výlučnosti: františkánští kustodi začali klást při přijímání rytířů důraz na křesťanské ctnosti a účinnou pomoc církvi ve Svaté zemi, šlechtický původ postupně přestal být vyžadován. V průběhu doby vzniká i možnost stát se rytířem Božího hrobu v zastoupení, bez nutnosti obtížně a riskantně putovat do Jeruzaléma.

Zásadní přelom v dějinách řádu znamenal rok 1847, ve kterém papež bl. Pius IX. (1846 – 1878) obnovil latinský patriarchát v Jeruzalémě. Na patriarchu, jímž se stal energický Giuseppe Valerga (1847 – 1872), přenesl hodnost představeného řádu Božího hrobu i pravomoc investovat rytíře Božího hrobu. V roce 1868 papež reformoval řád jakožto založený papežem: rytířská hodnost byla po vzoru ostatních soudobých řádů rozdělena do několika tříd, jeruzalémský patriarcha se stal "administrátorem a trvalým rektorem" takto nově uspořádaného řádu, který spravoval ve jménu papeže. Krátce nato, v roce 1871, byla řádovými insigniemi dekorována první dáma, Mary Frances Lomaxová, a to na základě papežem povolené výjimky. Na žádost Valergova nástupce patriarchy Vincenza Bracca pak již v roce 1888 povolil papež Lev XIII. udělování řádových insignií dámám všeobecně, což byl ve své době poměrně revoluční krok. Svatý Pius X. (1903 – 1914) byl dalším z papežů, kteří výrazně zasáhli do dějin řádu. V rámci svého reformního programu života církve se věnoval i obnově papežských záslužných řádů. V roce 1907 reformoval listem Quam multa také Řád Božího hrobu: papež si vyhradil titul řádového velmistra a řádovým rytířům předepsal kromě tehdy obvyklé uniformy i nošení bílého pláště s červeným jeruzalémským křížem na levé straně. Řádová insignie rytířů dostala jako součást i vojenskou trofej, na níž byl zavěšen tradiční jeruzalémský kříž. Dámy vojenskou trofej přirozeně nenosily, a měly namísto ní stylizovanou mašli. Papež také přistoupil k organizaci patriarchových zástupců v jednotlivých zemích a následně udělil rytířům řádu Božího hrobu účastnit se asistence papežských bohoslužeb.

Základním symbolem řádu je zlatý červeně smaltovaný jeruzalémský kříž, tedy berličkový řecký kříž doprovázený čtyřmi menšími řeckými křížky v rozích. Tento kříž je v řádové symbolice vykládán jako symbol Pěti ran Kristových, jeho barvy – zlatá a červené smaltování – jsou symbolicky vykládány jako znamení nezměrné hodnoty Kristova vykupitelského díla (zlatá) a jako znamení Kristovy krve prolité na kříži (červená).

Ve své symbolice používá Řád Božího hrobu známé heslo "Deus lo vult!" (Bůh tomu chce), spojené s vyhlášením křížové výpravy papežem Urbanem II. na koncilu v Clermontu roku 1095.

Přibližný překlad z latiny:

Ve jménu Boží prozřetelnosti papež Phillip-Maria Camassei, z Božího milosrdenství a milostí apoštolského stolce, Jeruzalémský patriarcha zastávající pozici stejné hodnosti atd. atd. atd. 

Ze záznamů jeho činů máme nejslavnějšího císaře Karla Velikého, Ludvíka VI., Filipa Moudrého, svatého Ludvíka IX., Filipa Španělského. Král a další šlechetní vůdci a knížata, horliví a nejenergičtější obránci katolické víry, v různých dobách jmenovali nejsilnější rytíře podle určitých pravidel až do konce, aby bránili a střežili město sv. Jeruzalém a hrobku vzkříšení Pána proti útokům nevěřících. Ale v té době zazářila důstojnost nejaktivnějších vojáků tohoto druhu, když mezi křesťanskými knížaty si výpravy vyžádaly proti nevěřícím slavného vévodu Godefriduse Bullionia s hojným počtem křížem podepsaných vojáků pod záštitou Urbana. II, pontifik. Max., když připravil vojsko, porazil v Boží přízni nesčetné množství nepřátel: odtud byl vzat Jeruzalém a on sám byl jednomyslným hlasováním slavnostně prohlášen za krále Jeruzaléma. A aby slavný Hrob Krista Spasitele náležitě střežen býti mohl, praví se, že nejvznešenější muži byli od té doby ustanoveni za vojáky téhož Sv. hrobu, označeni červenými kříži vytesanými na stříbrném štítě; z nichž se poté nejzbožnější Baldwin stal nejvyšším ředitelem a učitelem Jeruzalémů. Prý ustanovil patriarchu. Pravda, opět vzato, bohužel! Jeruzalém a Pastýř, kteří byli spolu se stádem nuceni odejít do vyhnanství, se opět stali vdovou, Paní pohanů, a samotný řád Svatého hrobu se vytrácel; dokud nejvyšší pontifikové, Alexandr VI. a další až po Benedikta XIV., neuplatnili svou mysl k obnovení téže paměti; rozmnožit náboženství věřících k hrobu Páně a opájet jejich duše zbožností ke sv. místu byla silněji vzrušena, generálové řádových stanov byly obnoveny a udělili, že dokud bude patriarcha sám přinucen být nepřítomen na svém stolci, rytíři Božího hrobu, strážcem hory Sion všichni františkánští serafové ve Svaté zemi mohou být vytvořeni a ustanoveni kustodskou rodinou. Je pravda, že s pastorem obnovené patriarchální církve Jeruzaléma bylo rozhodnuto, že vytvoření a ustanovení takových rytířů Božího hrobu by mělo být znovu předáno samotnému patriarchovi, jako ve starověku, s apoštolským ústupkem. Vytvoření a zřízení hrobky s apoštolským ústupkem bylo znovu posouváno, poté však Jeho Svatost D. N. Pius papež IX., patriarchální zakladatel této církve od roku 1847, aby zvýšil důstojnost rytířů tohoto řádu a aby úsilí křesťanů hájit a prosazovat katolické náboženství ve Svaté zemi, pro jejich zásluhy patřičné cti ministerskému předsedovi, bylo předáno apoštolským listem "Cum Multa" ve zkrácené formě, daným na 24. ledna roku 1868, obnovena generálními stanovami téhož řádu, trojí flotila rytířů, určená pro každý znak a formu oděvu, aby se odlišovala v potomcích, schválená apoštolskou autoritou. Proto jsme my, kteří jsme, ač nezaslouženi, patriarchální vládě této Církve, z Boží milosti, povýšili úřad, když vás, v Kristu nejmilovanější, nejslavnější Pán Jan Křtitel Nebeský, úctyhodný císařský rada, stejně jako podmínka hodná uvážení, při návratu ke katolické víře a náboženství, toto je devátý den našeho vykoupení, a ne této Kristovy církve, skrze vynikající skutky víry, víme z legitimního svědectví, že je to velmi hodné zásluh.

Proto jsme jménem a pravomocí apoštola Stolce slavnostně vybrali, pojmenovali, vytvořili a ustanovili insignie Řádu pro váš titul a těmito dopisy prohlašujeme, že jste tak byli jmenováni, ustanoveni a námi podepsáni; s možností donést pro vás oblečení a znaky vojenské hodnosti, tedy kříž vykládaný barvou krve, který má čtyři další menší kříže ze stran a vykládané stejnou enkaustikou, hedvábných pásek černé barvy na límec, se všemi výsadami a milostmi, kterých se ostatní rytíři tohoto řádu těší pro každý stupeň nebo kterých se budou těšit v budoucnu. V této víře jsme se rozhodli přistoupit k tomuto diplomu, vlastnoručně podepsanému a zajištěnému velkou pečetí Zmrtvýchvstání Páně z bílého vosku.

Dáno v Jeruzalémě patriarchálními edikty dvacátého pátého dne měsíce ledna léta Páně tisíc devět set dvanáct.

Dne 28. února 1912 věnoval svůj rukopis knihy Z mého života vnučce Mařence (Marie Nebeská, dcera Ludmily Nebeské):

Jan Křtitel rytíř Nebeský zemřel ve svých 78 letech dne 3. září 1920 v Nymburce.

Český zemský sněm neboli oficiálně Sněm Království českého v Praze byl po několik staletí až do roku 1918 zemský sněm, tedy nejvyšší stavovský, po roce 1861 zákonodárný orgán Českého království. Od svého založení do roku 1848 zasedal ve Staré sněmovně na Pražském hradě a po roce 1861 v Thunovském paláci na Malé Straně, kde v současnosti sídlí parlamentní sněmovna poslanců.

Čeští stavové si za svého krále roku 1471 zvolili polského Jagellonce Vladislava II. V roce 1500 bylo v zemském sněmu schváleno Vladislavské zřízení zemské pojmenované po králi. To zajistilo českým pánům a zemanům rozsáhlý podíl na politickém spolurozhodování a zároveň je považováno za nejstarší písemnou českou ústavu.

Předsedající sněmu se nazýval Nejvyšší purkrabí (něm. Oberstburggraf). Ten vedl jednání s osmi přísedícími jmenovanými sněmem, po dvou z každého ze stavů (více zde).

Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře vyhlásil roku 1627 pro Čechy, respektive 1628 pro Moravu, Ferdinand II. Obnovené zřízení zemské, v němž bylo monopolní postavení stavů zrušeno ve prospěch zemské vlády. I přes tato omezení zůstal zemský sněm a jeho výbory, podobně jako zemský výbor v Rakousku, účinným prostředkem politického spolurozhodování. Ve svých zasedáních, zpravidla jednou do roka, se mohli stavové skrze výše daní stavět na odpor zemským pánům. Všechny přímé i nepřímé daně, vyjma výběru cel, zůstaly v kompetenci stavů. Zemský sněm tak byl spíše reliktem stavovského státu, než nástrojem absolutistické moci. Již ve 30. letech 17. století byl sněm opět základnou pro organizování opozice a místem politických třenic.

Teprve za panování Marie Terezie byl silný podíl stavů na moci trvale omezen. Stavovské sněmy byly, s výjimkou let 1784 - 1788 za Josefa II., pořádány bez přerušení do roku 1848. Na konci existence, v roce 1848 měly zemské stavy 214 členů.

Revoluce roku 1848 se dotkla také českých zemí. V Čechách se jedním z hlavních požadavků stalo ustavení zemského sněmu, který by byl reprezentativně sestaven z volených poslanců. Během března 1848 jednal Svatováclavský výbor o různých návrzích na vymezení působnosti a způsobu volby sněmu. Koncem března František August Brauner výslovně odmítl návaznost na dosavadní stavovský sněm, a to ani s variantou jeho doplnění o zástupce měst. Českým požadavkem bylo parlamentní shromáždění s širokým zastoupením (uvažovalo se i o společném sněmu pro české země, tedy včetně Moravy a Slezska). Na 30. března 1848 plánované zasedání "starého" zemského sněmu neproběhlo. Místo toho byly sněmy odročeny na neurčito. Již v této rané fázi se na debatách okolo ustavení sněmu projevil národnostní konflikt. Svatováclavský výbor (později Národní výbor) byl stále více vnímán jako zástupce českojazyčného obyvatelstva, zatímco 28 největších německých měst v českých zemích podalo písemný protest císaři, v němž vznik Českého zemského sněmu odmítala. 

Císařský kabinetní list z 8. dubna 1848 přislíbil Čechám zřízení nejvyšších úřadů s vysokou mírou samosprávy, byť otázkám státoprávního postavení českých zemí jako takových se vyhnul. Okolo 20. dubna Národní výbor přijal podrobnější návrh volebního systému na Český zemský sněm. Kromě 210 nevolených šlechtických zástupců coby pokračování stavovského sněmu na něm mělo zasedat 327 volených poslanců. Město Praha si mělo zvolit 12 poslanců, města nad 8 000 obyvatel po dvou a města s více než 4 000 obyvatel po jednom. Venkovské obyvatelstvo si mělo zvolit za každý volební obvod (v dobové terminologii vikariát) dva poslance. Dále se počítalo se zachováním zastoupení pro nevolené členy původního stavovského sněmu a jako virilisté zde měli zasedat rektor a čtyři děkani fakult pražské univerzity a jeden zástupce pražské polytechniky. Volební právo měl mít každý občan platící daně. Zemský sněm měl být oprávněn, "radit se a usnášet na všech zemských záležitostech".

Leopold Lev z Thun-Hohensteina, císařský místodržící (guberniální prezident) v Čechách nedostal žádné pokyny z Vídně (která byla mezitím zachvácena revolučním hnutím) a proto se rozhodl vypsat volby do zemského sněmu na 17. květen. Počítalo se s tím, že sněm se sejde 7. června. Volby se ale nemohly uskutečnit podle plánu, protože situace ve Vídni se dále vyostřila a vyústila v útěk císařského dvora z hlavního města. Navíc ani podpora zamýšlenému volebnímu systému nebyla mezi Čechy jednoznačná. Celkový posun k radikálnějším demokratickým koncepcím se odrazil i v požadavcích, které koncem května prezentoval Karel Sladkovský, podle kterého byl původní návrh Národního výboru nespravedlivý.

Po květnovém odkladu rozhodl císař Ferdinand I. o vypsání voleb do zemského sněmu 6. června. Místodržící Lev Thun-Hohenstein následně určil za termín hlasování 12. - 14. červen s tím, že ustavující zasedání sněmu se mělo odehrát 24. června. Opět ale došlo k odkladu, protože v Praze mezitím vypuklo červnové povstání. Nicméně ještě během června byly v naprosté většině obvodů volby provedeny. Ve venkovských vikariátech získalo mandát 126 poslanců české a 76 poslanců německé národnosti, ve městech bylo zvoleno 52 Čechů a 30 Němců.

Sněm se ale nikdy nesešel. Žádosti místodržícího Thuna z 24. června o svolání sněmu na 4. červenec 1848 vláda svým výnosem z 26. června nevyhověla. Místo toho vypsala v Čechách přímé volby do celostátního zákonodárného sboru Říšského sněmu. Došlo i k zákazu Národního výboru a společně se zánikem původního stavovského sněmu tak Čechy pro následující roky zcela ztratily poslední relikty staré zemské samosprávy.

Od konce 50. let 19. století se neoabsolutistická forma vlády v Rakousku dostávala do krize. Výrazným otřesem byla prohraná válka v Itálii roku 1859. Monarchie se následně vydala cestou obnovy ústavního života. Říjnový diplom, vydaný císařem Františkem Josefem I. na podzim 1860, naznačoval obrysy ústavní a parlamentní formy vlády. Ty pak konkretizovala únorová ústava z počátku roku 1861. Předpokládala ustavení Říšské rady coby nejvyššího zákonodárného sboru, voleného ovšem nepřímo jako soubor delegátů jednotlivých zemských sněmů.

Ještě během března 1861 císař vypsal ve všech korunních zemích zemské volby. Český zemský sněm se poprvé sešel 6. dubna 1861. Zemský sněm měl své sídlo v Thunovském paláci na pražské Malé Straně, který byl pro tento účel roku 1861 adaptován, zatímco stavovský zemský sněm předtím zasedal na Pražském hradě.

Únorová ústava přesně vymezila volební systém do Českého zemského sněmu. Měl celkem 241 poslanců. Na sněmu zasedalo pět takzvaných virilistů, tedy nevolených členů, kteří mandát získávali z titulu své funkce. Byli jimi pražský arcibiskup, biskupové z Litoměřic, Hradce Králové a Českých Budějovic a také rektor pražské univerzity (od roku 1882 rektoři obou pražských univerzit, tedy české i německé, čímž počet virilistů stoupl na 6 a celkový počet poslanců na 242). Zbylých 236 volených poslanců bylo voleno podle kuriového systému (odděleně), s různě definovaným majetkovým omezením volebního práva (volební cenzus). Ke zvolení bylo třeba dosáhnout absolutní většiny, při rovnosti hlasů rozhodoval los. Pokud žádný kandidát (nebo ve vícemandátových obvodech nikoliv plný počet kandidátů) nedosáhl této většiny, konalo se druhé skrutinium a pokud ani v něm nebyla dosažena většina, následovala třetí (užší volba), do které postupoval vždy dvojnásobný počet volených poslanců (v nejčastějších, jednomandátových okrscích tedy dva nejsilnější kandidáti z předchozího kola). Do sněmu se volilo ve čtyřech skupinách, které pak na sněmu tvořily tři kurie:

•  velkostatkářská kurie sestávala ze 70 poslanců zastupujících velké pozemkové vlastníky. Z toho:

  • 16 zástupců za držitele fideikomisních (svěřeneckých) statků a
  • 54 zástupců za držitele nefideikomisních (nesvěřeneckých) statků

• kurie měst a obchodních a živnostenských komor sestávala z 87 poslanců volených ve dvou skupinách:

  • skupina měst a průmyslových míst sestávala ze 72 poslanců za městské volební obvody, tvořené většími městy (v případě Prahy bylo několik volebních obvodů, každý po dvou poslancích, Liberec volil tři poslance, zbylé obvody byly jednomandátové).
  • skupina obchodních a živnostenských komor sestávala z 15 poslanců vybíraných z řad těchto profesních organizací (pražská a liberecká obchodní a živnostenská komora volila po 4 poslancích, chebská 3 poslance a českobudějovická a plzeňská po 2).
• kurie venkovských obcí sestávala ze 79 poslanců volených v jednomandátových obvodech ve zbylých venkovských obcích a menších městech.

Volební systém se od roku 1861 již výrazněji neproměnil. Téměř beze změn zůstalo i vymezení volebních obvodů, které tak neodráželo dramatické demografické proměny, k nimž během 19. století došlo (například nijak nevzrostlo sněmovní zastoupení později až půlmilionové pražské aglomerace). K drobným úpravám volebních okrsků došlo pouze v případě několika národnostně smíšených volebních obvodů. Okrsek venkovských obcí Vimperk - Volyně byl roku 1874 při neúčasti Čechů na sněmu německou většinou rozdělen, vimperská část připojena k obvodu Kašperské hory, Nýrsko, Hartmanice, zatímco české Volyňsko k obvodu Strakonice. Podobně obvod venkovských obcí Lanškroun - Ústí nad Orlicí byl roku 1877 rozdělen podle etnických hranic. Zanikl také původní národnostně smíšený volební obvod venkovských obcí Plzeň, Touškov, Stříbro, Stod. 

Orgány a pravomoci zemského sněmu

Pravomoci sněmu byly vymezeny negativně, tedy coby všechny zákonodárné kompetence, které podle ústavních zákonů neměla Říšská rada ve Vídni. Šlo hlavně o otázky zemědělství, veřejných staveb, otázky komunální, samosprávní, církevní a školské. Sněm schvaloval zemský rozpočet, který byl plněn zemskou přirážkou k přímým daním, které mohly dosahovat až 10 %. Každý zemský zákon podléhal schválení (potvrzení) císařem. Schůze sněmu byly veřejné. Usnášeníschopným byl, pokud byla přítomna alespoň polovina poslanců. Běžné zákony se schvalovaly prostou většinou; závažnější legislativní normy jako změny volebního systému, volebních obvodů a jednacích procedur sněmu vyžadovaly přítomnost tří čtvrtin poslanců a dvoutřetinovou většinu pro návrh. Poslanci byli chráněni imunitou. Jednacím jazykem byla čeština a němčina zcela rovnoprávně, často byla jednání vedena dvojjazyčně, kdy po přednesení návrhu v jednom zemském jazyce následovalo shrnutí v druhé řeči. Mandát poslance mohl zaniknout delší neomluvenou absencí (uplatněno masivně během 60. a 70. let v době české pasivní rezistence, kdy byly desítky českých poslanců takto zbaveny mandátu a v jejich obvodech vypsány doplňovací volby). V čele sněmu stál Nejvyšší maršálek Království českého. Jeho funkční období, jakož i období jeho náměstka a sněmu jako takového, bylo stanoveno na šest let. Maršálek předsedal zemskému výboru, který byl exekutivním orgánem sněmu. Výbor měl 8 členů (v dobové terminologii přísedících). Každá ze tří sněmovních kurií do něj volila 2 členy, zbylí 2 byli voleni celým sněmem. Výbor úřadoval i v době, kdy sněm nezasedal, vedl správu zemského majetku a připravoval podklady pro jednání sněmu. Dělil se na několik odborů. Podléhala mu mimo jiné významná zemská zemědělská rada.

Anenské patenty a rozpuštění sněmu v roce 1913

Od voleb roku 1908 se sněm přel o reformu volebního práva a vyrovnání mezi Němci a Čechy. Němečtí členové parlamentu bojkotovali sněm v letech 1909 a 1910, takže nebylo možno vykonávat smysluplnou činnost. Současně s tím bojkotovali Češi Říšskou radu. V roce 1911 se pokusil nově jmenovaný místodržící Franz Thun und Hohenstein přimět obě strany konfliktu ke spolupráci. Uskutečnila se sice parlamentní zasedání, ta však nepřinášela výsledky. Kvůli nefunkčnosti zemského sněmu, a kvůli finanční situaci, jež spěla ke katastrofě, nechal ministerský předseda Karl von Stürgkh zemský sněm rozpustit takzvanými Anenskými patenty a nejvyššího zemského maršálka Ferdinanda z Lobkovic odvolat, aniž by vypsal nové volby. Císařským patentem z 26. července 1913 byl tak (navzdory ústavě) zemský sněm rozpuštěn a nahrazen zemskou správní komisí. Tato komise sestávala z 5 českých a 3 německých členů za předsednictví hraběte Vojtěcha Schönborna.

Rozpuštěním Českého zemského sněmu končí také jeho dějiny. Po vzniku Československa z Národního výboru Československého vzniklo Revoluční národní shromáždění (později řádné Národní shromáždění republiky Československé) jako celostátní zákonodárný sbor, přičemž zemský zákonodárný sbor v Čechách již nebyl ustaven. Od konce 20. let 20. století ovšem v souvislosti s obnovením zemského zřízení vzniklo České zemské zastupitelstvo pro Čechy, nicméně s menšími samosprávnými pravomocemi.

Více o Kroměříži, kde Zemský sněm zasedal a tedy i můj pra pra pra pra bratranec, se dozvíte zde.