1. JAN ČADSKÝ a ?
Z badatelské práce pana Milana Čadského z Kojetic se dozvíme následující historii obce Čížkov, odkud pochází náš nejstarší známý předek blíže nezjištěného jména ČADSKÝ.
Z počátku ještě nemůžeme mluvit o vesnici Čížkov. S velkou pravděpodobností šlo jen o shluk obydlí nebo několik usedlostí, které si lze představit jako nízká stavení zhotovená z vymazaného proutí, částečně zapuštěná do země vzhledem k tamějším drsným klimatickým podmínkám.
Obyvatelé, které můžeme směle pokládat za první osadníky podbrdské krajiny se především věnovali mýcení zdejších hlubokých hvozdů, a byli tak předchůdci pozdějších uhlířů, kteří zde měli pradávnou tradici, dozajista byli i pastevci ovcí a koz.
První kolonizátoři, když doputovali až ke zdejším usedlostem, nazvali toto místo latinsky Spini nidus (spinus = čížek, nidus = hnízdo). Opravdu, vyvýšená krajina s chladným povětřím, ale jinak líbezná a voňavá okolními lesy plnými zpěvného ptactva, jim připomínala název, který již pozdější vesnici zůstal. Není vyloučeno, že některý z místních chlapů, tak se nuzným a chudým tehdy říkávalo, měl přezdívku čížek, a hnízdo to je zase logický přívlastek neuspořádaných stavení, které tam příchozí mohli spatřit.
Výrazný zvrat nastal v okamžiku, kdy česká knížata a pozdější králové, tedy panovníci, začali zvát na naše území osvícené příslušníky mnišských řádů benediktinů a cisterciáků. Zvláštní zásluhy, a určitě cílené v tomto směru, měli na konci 10. století oba Boleslavové a další Přemyslovci, zejména pak kníže a český král Vladislav II.
Kláštery vnesly do raně středověké krajiny nový dosud neznámý prvek pevného, jasně vymezeného vlastnictví, racionálnějšího uspořádání a širší územní organizace, rozvíjející dosavadní soběstačnost izolovaných obcí. Celkově největšího územního rozsahu dosahovala držba kladrubských benediktinů s těžištěm v kraji mezi říčkami Mží a Radbúzou, a s četnými dalšími roztříštěnými statky v okolí, jež se začaly plánovitě slučovat především za opata Reinhera (1231 - 1275).
Kladrubský benediktinský klášter vznikl v krajině řídce osídlené slovanským obyvatelstvem roku 1115. Jeho zakladatel kníže Vladislav I. jej současně vybavil hojným majetkem, zejména v trojúhelníku mezi Mží, Úhlavou a hraničním hvozdem, ale i v ostatních částech země.
Avšak ve vnitrozemí je nejpozději souvisle kultivováno právě západní Podbrdsko (oblasti mezi Šťáhlavy a Mirošovem, Spálenopoříčsko a Strašicko), kde docházelo k výraznému odlesňování, přímo na místě navazovalo zpracování dřevěného odpadu formou výroby dřevěného uhlí.
Podmínkou nového hospodářského chování klášterů nebyla jen trvalá, relativně nezcizitelná držba velkých souvislých územních celků, ale také informovanost o pokrokových způsobech hospodaření a technických novinkách - tu klášterům zprostředkovával jejich pravidelný kontakt s mateřskými kláštery v západní Evropě. Snaha neustále zvyšovat výnosy z pozemkového majetku vedla k zásahům do prostorového uspořádání a struktury vesnic (přesuny vsí, koncentrace osídlení do větších, lépe organizovaných sídlišť a vlastní kolonizace neosídlených oblastí).
Druhým důležitým momentem bylo budování systému hospodářských dvorů (grangií), jež bylo zejména typické pro cisterciáky (na plaském panství vzniklo do poloviny 13. století 13 grangií, v naprosté většině na pozemcích zrušených vesnic). Dvory, v jistém slova smyslu zemědělské podniky, byly provozovány ve vlastní režii kláštera, a zaměstnávaly zprvu pouze mnichy, aby je přivedli k manuální činnosti podle řádových statutů, ale později jim pomáhali i konvrši (=řeholníci, kteří nebyli mnichy). Není vyloučeno, že tyto dvory byly i specializovány, jejich architektonická podoba byla typizována. Charakteristický byl jejich čtvercový půdorys se zesíleným obvodovým zdivem, a to z ochranných důvodů, rovněž se neopomnělo na vestavěnou kapli. Později se v grangiích vzhlédly i stavitelé hospodářských dvorů - zemané a rytíři, příslušníci nižší šlechty, a zvali je tvrzemi.
Právě z nižší šlechty pochází rod Nebeských, jejichž hospodářský dvůr - někdy říkáno i tvrz Brozánky - se dochoval do současné doby. Na stejném místě stojí minimálně od roku 1543, kdy víme, že tam žil nejstarší člen rodu - rychtář Jiřík Nebeský.
Z hlubin času se vynořuje nový fenomén, tím je sílící pozice šlechty. S jejich uvědoměním narůstá i touha podělit se s klérem o pozemkové majetky. Šlechta původně závislá na panovníkovi prosazuje svůj nárok na dědičnou držbu půdy. Je pravděpodobné, že nejstarší a mocná šlechta získávala půdu jednoduše nepovoleným záborem a vlastní kolonizací nebo dědičnou výsluhou.
V každém případě šlo o tvořící se elitu, která byla individuálně velmi rozdílná, sociálně i vývojově. Největší majetkové vyhlídky měli představitelé působící v úzkém okruhu panovníka, buď v jeho družině nebo vykonávající úřad na některém z jeho hradů. Nejstarším příkladem může být plzeňský Drslav (1160 - 1165), snad předek rodu Drslaviců, od nichž se volně genealogicky odvozuje značná část pozdějších šlechtických rodů usídlených na jižním Plzeňsku a Klatovsku (páni z Žinkov, Litic, Potštejna, Černínové, páni ze Skály, Švihova). S úřadem královského komorníka Plzeňského kraje spojil svůj vzestup i o dvě generace mladší pán Ratmír ze Skviřína (1233 - 1247), zakladatel pánů z Krasíkova, Švamberků atd.
Šlechtici záhy zjistili, že na rozrůstající se pozemkové plochy, které vlastnili, nestačí, proto vzali zavděk novým typem právního vztahu mezi poddaným a feudálem, tzv. zákupní (německé) právo - emfyteutické právo - poskytující poddanému možnost získat do dědičného nájmu půdu za pevně stanovený roční úrok (census). Není třeba zdůrazňovat, že šlo o důležitý krok, který nesmírně posílil vazbu rolníků k půdě s pocitem fiktivního vlastnictví s dědičným nájmem. Pokud hospodář pravidelně platil dědičné nájemné, a staral se dobře o rentabilnost svého konání, pak jeho pozice i jeho dědiců byla neotřesitelná, to se tehdy oboustranně považovalo téměř za zákon. Jinou zásluhou bylo utváření nové vrstvy zvané osedlí (sedlský), což si z dnešního pohledu můžeme vykládat za vrstvu sedláků a chalupníků.
To, co se mělo na venkově zasadit o určitý řád a vytváření nezbytné poslušnosti, ale i pro nabytí dalších platů pro církev i šlechtu, byla výstavba kostelů. Šlo o záležitost, která byla téměř vždy na samé hranici finančních možností, a to i u zámožnějších feudálů i církevních institucí. Bezesporu šlo o událost mimořádného hospodářského a symbolického dosahu. Feudál tím získal ke kostelu patronátní (poddací) právo, de facto nárok na část kostelních důchodů a upevnil si tak svůj nepřímý vliv na veškeré obyvatelstvo a církevní správu vznikající farnosti. S nástupem nových feudálních vlastníků - klášterů a zejména šlechty - se stupňoval rovněž zájem o neosídlenou půdu. Kolonizace dostoupila ve 2. pol. 12. století a po celé 13. století svého vrcholu. Začal být velký zájem i o výše položené, méně příhodné oblasti nad 500 m. n. m. Osídlování těchto oblastí ve zmíněné době mírně podporovalo i klimatické a teplotní optimum, jež se projevovalo zvýšenou sluneční aktivitou a prodlužujícím se vegetačním obdobím v drsnějších oblastech. Na konci sledovaného období se v našem kraji přiblížil rozsah osídleného území rámcově dnešnímu stavu.
Starobylost vsi Čížkov nám dokumentují kopie listin z roku 1237 o směně vsi Čížkova za východočeský újezd Vladislavsko-Sezemicko, mezi opatem kladrubského kláštera benediktinů Reinherem a Havlem, synem Markvartice. Akt směny byl stvrzen požehnaným souhlasem biskupa pražského Bernarda v témže roce. Latinský přepis všech tří dokumentů nalezneme v Codexu diplomaticus et epistolarius, vydaném Gustavem Friedrichem.
Po dlouhý čas, téměř 200 let, byl Čížkov rozdělen mezi dva dědičné a zápisné držitele. Na jedné straně arcibiskupskou polovici, převážně zastoupenou kláštery a na druhé straně panskou polovici v držení pánů z Rožmitálu. Celý tento dějinný úsek se uzavřel v 50. a 60. letech 16. století, kdy obě části Čížkova odkoupilo královské město Rokycany.
Na začátku stál rod s erbem sviní hlavy - Buzicové (zkrácení tehdy oblíbeného jména Budislavové), kteří tehdy byli v této krajině usedlí. Jejich předek Jaroslav (zmiňován v letech 1196 - 1211 jako přední zemský pán za vlády krále Přemysla Otakara I.), držel panství Březnické, Rožmitálské a Čížkovské a drahně rozličných osad. Jeho nejmladší syn Budislav z Březnice (1224 - 1240) býval radou u krále Václava I., tedy osobou váženou doma i v cizině. Buzicové svůj původ odvozovali od bájného Bivoje.
Právě v souvislosti s Budislavem se dostáváme k prvnímu klíčovému okamžiku čížkovských dějin. Budislav totiž prodává zboží Poříčské (Spálené Poříčí), jež se statkem jeho čížkovským mezovalo klášteru Kladrubskému (ležícímu u Stříbra). Což podporuje zmínku z roku 1237, kdy kladrubský benediktinský opat Reinher dává synu Markvartovu újezd Vladislavsko (Sezemicko u Turnova) za Čížkov, což vzápětí potvrzuje pražský biskup Bernhard. Z roku 1239 je dochován zápis, kterým dochází k prodeji vedlejší vesnice Přešín rovněž kladrubskému klášteru.
Krátce nato dává o sobě vědět Budislavův syn Oldřich, tentokráte na poli odvahy a chrabrosti, byl to on, co se plných devět dní bránil přesile nepřátel v bitvě u Mühldorfu v roce 1257. Udatného pána odměnil král Přemysl Otakar II. tím, že vrátil a daroval zboží dosud kláštera kladrubského, mezi ním i Čížkov a Přešín, zpět rodu Buziců z Březnice.
Oldřich byl prvním z rodu, který si nechal ke svému jménu připojit "z Rožmitálu", tvrdí se, že právě od Oldřicha pocházejí Lvové z Rožmitálu. Zdá se být proto jisté, že právě Oldřich měl mimořádný podíl na výstavbě rožmitálského hradu a založení jeho hospodářského zázemí, tím myslím především podhradí. K posílení bezpečnosti sídelního hradu dal vystavět hrádek Třemšín a s ním i obrannou soustavu tvrzí, mezi nimiž měla důležitou pozici tvrz čížkovská, vystavěná na buližníkovém suku mezi Čížkovem a Přešínem. Bohužel, jak z Třemšína, tak i z čížkovského hrádku, připomínaného pod názvem Strašná nebo snad Strážná skála, se do dnešních dnů nedochovalo téměř nic.
Pravděpodobná podoba čížkovského hrádku. Jelikož se o hradu nedochovala žádná písemná zmínka, nelze s jistotou určit jeho historii. Archeologické nálezy se podařilo datovat do období od 2. pol. 13. století do 1. čtvrtiny 14. století. V roce 1347 vyměnil Sezima z Rožmitálu statky s pražským arcibiskupství a sídlo pravděpodobně nedlouho poté zaniklo.
Synem Oldřicha byl Protiva, zmiňovaný v letech 1285 - 1318. V rodové posloupnosti byla zásluha Protivy v tom, že se stal otcem Budislava z Čížkova, který jisto jistě seděl na zmíněné tvrzi. Na přelomu 13. a 14. století jsme svědky zásahu posledního přemyslovského krále Václava II., ten, aby své zboží v královském městě Slaném doměřil, provedl s klášterem Ostrovským (u Davle) směnu, v jejímž rámci daroval klášteru Tochovické panství včetně Čížkova za některá Slánská. Stalo se do roku 1305.
Poněvadž úloha Ostrovského kláštera v dalším běhu událostí je významná, musíme si několika větami o tomto klášteru povědět. Byl třetím nejstarším na území dnešních Čech (nejstarší je Břevnovský klášter, pak klášter Ostrov na Vltavě u Davle a třetí je Sázavský klášter), založen byl mnichy benediktinského řádu za knížete Boleslava II. A dokončen byl v roce 999 Boleslavem III. Za dobu své existence zažil klášter několik úpadků, které hrozily jeho zánikem. Nejprve to bylo zpustošení, které mu připravil Ota Braniborský po smrti Přemysla Otakara II. (1278). Další pád se dostavil po vymření Přemyslovců za vlády Jindřicha Korutanského (1307 - 1310). Ohrožení další existence kláštera muselo být vážné, když Protiva z Rožmitálu učinil dvě důležitá rozhodnutí. Protiva jako významná panská osobnost působil na královském dvoře posledních Přemyslovců, proto jeho podpora kláštera nebyla až tak překvapivá.
Prvním počinem bylo darování vrchu Baštiny k vybudování proboštského klášterce. Baštiny leží u samoty Teslina, blízko Padrťského rybníku mezi Rožmitálem a Spáleným Poříčím. Druhým krokem Protivy bylo odevzdání části svého zboží rovněž roku 1310, šlo o jisté tvrze a vesnice, svému synovi Budislavovi z Čížkova, avšak s tou výjimkou, že Budislav je povinen je kdykoliv vrátit. Tím jasně naznačil, že dočasnost předání zboží je závislé na dobudování klášterce, aby bylo zajištěno pro něj vytvoření hospodářského zázemí. Podpory se Ostrovskému klášteru dostalo i ze strany papežské, znovu roku 1310, když Kliment V. svou bullou potvrdil všechny statky a práva ke kostelům a 48 vsím a dvorům, městečku Davle a k 5 proboštvím.
Zda Budislav z Čížkova musel vrátit otcem darovaný majetek, nevíme, ale dost možná, že se tak stalo, nicméně v tom případě baštinský klášterec podržel vrácené zboží pouze na krátký čas. Synové Protivy - bratři Budislav (Buzek) z Čížkova a Oldřich z Rožmitálu - byli významnými příslušníky panských stavů 1. pol. 14. století. Je jisté, že Čížkov spolu s Přešínem byly ještě do poloviny 14. století nerozděleny, převážně byly v rukou církve, nejprve Kladrubského, později Ostrovského kláštera a v hospodářské správě pánů z Březnice a Rožmitálu.
Pokračovateli rožmitálského rodu se stali bratři Sezema a Oldřich, zda jejich otcem byl Budislav nebo Oldřich starší, o tom se ze zápisů nic nedovíme. Nicméně oba mají výrazný podíl na rozdělení vesnic Čížkova a Přešína, samozřejmě v kontextu svých rozsáhlých dědičných majetků. Sezema totiž roku 1347 daroval svou polovinu nově založenému arcibiskupství Pražskému. Oldřich zase spravoval druhou polovici rožmitálského hradu a některé celé vsi, z nichž pro nás jsou zajímavé Čížkovu blízké Železný Újezd, Chynín a Borovno. Arcibiskupská polovina představovala druhý díl hradu s kamenným domem, polovinu městečka, předměstí, zahrady u velkého rybníka a kolem starého města, poddací kostel a řadu celých vesnic mezi nimiž i Čížkov a Přešín, ale k tomu příslušely ještě části jinak polovice dalších vesnic, včetně jednotlivých statků a dvorů. Prostě při dělení majetků zvláště u mužských potomků se velmi dbalo o to, aby dědické podíly byly maximálně spravedlivé a srovnatelné svou výnosností.
Právě nyní přicházíme k důležitému momentu, který souvisel s Oldřichovým uvědoměním, že odpovídající spravedlnosti za dělení dědického majetku nebylo učiněno zadost. A tak se pustil nesmlouvavě do sporu s držitelem druhé poloviny, pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Oldřichovy dodatečné požadavky se smírně vyřešily teprve díky zásahu smluvních přímluvců a podporovatelů obou stran v roce 1349. Smluvci, přímluvci a podporovatelé jsou pojmy tehdy užívané, šlo o jakési garanty dobrého jména, příslušející ke stavům, jejich majetek byl zárukou případného dodatečného vypořádání, někdy jimi byli také věřitelé, kteří na výhodnosti obchodu měli eminentní zájem.
Majetková úprava Arcibiskupského a Rožmitálského (Oldřichova) panství (dominia) znamenala rozdělení Čížkova i dějinného souputníka Přešína na dvě polovice. Arcibiskupská polovice Čížkova byla svěřena Ostrovskému klášteru, ten ji postoupil svému filiálnímu klášterci na Baštině. Tak to zůstalo až do roku 1420. Rožmitálská polovice Čížkova byla dědicky v držení Pánů z Rožmitálu.
Pokud jde o arcibiskupský díl, pak jsme se dostali k roku 1420. Doba, která tomuto datu předcházela byla poznamenána sílícím zápasem, jenž spolu sváděla Panská jednota s královskou mocí Václava IV. Král byl dvakrát zajat a jeho pozice se stávala čím dál více otřesena. Zásluhu na tom měla zejména již zmíněná Panská jednota v čele se Zikmundem Lucemburským. Ten byl dokonce v roce 1403 jmenován správcem království. Neurovnaná situace zaviněná nerozhodností krále Václava zapříčinila, že vzrůstal vliv měst a počalo vrcholit napětí mezi husitským obyvatelstvem a katolickým panstvem. Straně kališníků se dařilo získávat převahu, založena byla Betlémská kaple, kde kázal Mistr Jan Hus, jejich tlak na krále se stupňoval i v podobě přijetí Kutnohorského dekretu, jímž byli znevýhodňováni cizí mistři a studenti na akademické půdě pražské university. Přívrženci kalicha dostali příležitost k získání mnoha výsad a postů, často mezi věrnostní výhody patřila i zástava rozsáhlých majetků a panství.
Dne 6. července 1415 byl v Kostnici na hranici upálen Mistr Jan Hus, český středověký náboženský myslitel, vysokoškolský pedagog, reformátor a kazatel. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi (= menšinový náboženský směr v rozporu s oficiální církví) a exkomunikovala jej (= vyloučení ze svátostného společenství církve). K jeho odkazu se hlásili husité, kteří zahrnovali většinu české populace v Českém království, vytvořili tak velkou vojenskou sílu, a během tzv. husitských válek porazili několik křížových výprav. O století později bylo více než 90 % obyvatel českých zemí nekatolických. Husitské války probíhaly od 30. července 1419, kdy došlo k 1. pražské defenestraci (vyhození a ubití některých konšelů z oken Novoměstské radnice, což u krále Václava IV. vyvolalo záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie a dne 16. srpna 1419 zemřel na svém Novém hradě u Kunratic) do 30. května 1434, kdy v bitvě u Lipan prohrála táborská polní vojska s katolíky.
Dne 5. července 1436 byla slavnostně přijata a vyhlášena tzv. Basilejská kompaktáta, která upravovala vztahy mezi husity a římskou církví (nejdůležitějším bodem bylo přiznání nároku na přijímání z kalicha pro všechny příslušníky utrakvistických frakcí církve). Přijetí kompaktát znamenalo zrovnoprávnění katolického a kališnického obyvatelstva v českých zemích. O udržení tohoto stavu velmi usiloval Jiří z Poděbrad (jediný český král, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad, vládl od roku 1458 do roku 1469, faktickou vládu pouze v Čechách pak udržel až do své smrti v roce 1471). Na jeho přání byl na český trůn dosazen syn litevského velkoknížete a polského krále Kazimíra IV. - Vladislav II. Jagellonský. Do roku 1478 musel bojovat s Matyášem Korvínem - vládu v zemích Koruny české si nakonec rozdělili. Od roku 1490 byl již také králem uherským. V roce 1500 vydal tzv. Vladislavské zřízení zemské, tj. první kodifikaci českého zemského práva. Při jeho vytvoření měla silné slovo šlechta, které se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království na úkor panovníka a měšťanstva.
Ještě za života krále Václava IV. se výraznou osobností stal Petr Zmrzlík ze Svojšína, jenž pocházel z kdysi mocného a bohatého vladyckého rodu. Roku 1406 svěřil král Petrovi Zmrzlíkovi úřad nejvyššího mincmistra království českého. V roce 1411 byl Petr Zmrzlík vybrán za soudce, který dostal nevděčnou úlohu dovést spor krále s arcibiskupem ke smírnému konci. Skutečně spor byl záhy uzavřen a Petrovi se dostalo bohatého ocenění v podobě léna Březnického (1415). Petr se nevratně blížil k vrcholu své kariéry, coby prominent husitské strany umožnil ve svých pražských domech konání pověstné schůze českých pánů a pražských měšťanů, na které Mistr Prokop přednesl 76 článků, v nichž byly náboženské postuláty Táboritů označeny za bludné. Náboženský kvas po smrti krále Václava IV. nabýval na síle. Papeženci v čele s císařem Zikmundem a husité neviděli před sebou jinou alternativu, než vojenský zápas. Zikmund se svými stoupenci nechal korunovat za českého krále (1420). Petr Zmrzlík využil zmatků a přisvojil si ke svému Orlíku i Tochovice včetně poloviny Čížkova, ty byly do té doby, jak víme, v držení Ostrovského kláštera. V roce 1419 císař Zikmund Petrovi Zmrzlíkovi úřad nejvyššího mincmistra odejmul a udělil jej Mikuláši Divůčkovi z Jemniště, nejzarputilejšímu odpůrci kalicha, přesto šlo o akt více méně formální, protože Petr Zmrzlík povinnosti z úřadu vyplývající stejně vykonával až do své smrti v roce 1421. Žádné újmy se mu nestaly ani pokud jde o jeho majetek, tudíž nepřišel ani o Tochovické panství s Čížkovem, i když je držel bez zápisu v zemských deskách.
Jeho majetek spravovali nedílně synové Jan, Petr a Václav, kteří sídlili na Orlíku. Z nich zvláště Jan Zmrzlík ze Svojšína byl horlivým táboritou, ten se zúčastnil v letech 1429 a 1430 jejich tažení do Míšně, Durynska a Uher. Zemřel okolo roku 1440. Po jeho smrti se o statky rozdělili bratři Petr a Václav. Václav podržel Orlík a Březnici. Pro další běh událostí souvisejících s původně duchovní polovicí Čížkova a Přešína byl důležitý rozchod obou bratří s Tábority. Jejich nadšení se rozplynulo poté, co se na vlastní kůži přesvědčili, že revoluční reformace prováděná ve znamení násilného prosazování pravé víry přináší jen kulturní zmar a drancování. Oba bratři přešli na stranu nepřátel husitů, již po roce 1427, dokonce se oba zúčastnili za Panský spolek proti svým bývalým spojencům bitvy u Lipan. Tato změna postoje nezůstala bez odezvy. Císař a král Zikmund je za to odměnil zástavou statků panství Tochovického (dříve kláštera Ostrovského), Rožmitálského (dříve arcibiskupství) a Kosteleckého (dříve kláštera Břevnovského), k zapsání za sumu 2 000 kop grošů došlo dne 21. září 1436. Připomeňme si, že Zmzlíci drželi neformálně Tochovice již od roku 1420.
Po roce 1457 přešel veškerý majetek znovu na další generaci, bratrskou trojici Jana, Václava a Jaroslava, když si společně vyprosili ještě na králi Ladislavu Pohrobkovi odúmrť (1457). Jan a Jaroslav Zmrzlíkové ze Svojšína vrátili králi Jiřímu z Poděbrad Tochovice a Rožmitál, a tak duchovní polovice Čížkova a Přešína znovu putovala tentokrát do rukou silného velmože Bohuslava ze Švamberka, jako zástava od Jana Zmrzlíka.
Byl to v té době i souboj o přízeň šlechty, rozdělené do dvou táborů, pod obojí a katolické víry. Vlivný, přísný a přitom spravedlivý katolík Bohuslav ze Švamberka, nestál na straně krále Jiřího z Poděbrad, přesto od něho obdržel majestáty na vsi zápisné, jichž mnohé koupil. Jisto jistě mezi zápisnými vesnicemi byly i Čížkov a Přešín, Bohuslavova náboženská iniciativa se stupňovala, když u něho na Zelené Hoře v roce 1465 vznikla pověstná jednota, Panský spolek šlechtických přívrženců katolické víry. Bohuslav se i nadále přidržoval druhého českého krále Matyáše, který v té době vládl na Moravě, Slezsku, Lužici, ale svůj vliv díky právě Panskému spolku prosazoval i v západních Čechách. Nebylo proto divu, že král Matyáš jmenoval Bohuslava nejvyšším hofmistrem a hejtmanem Plzeňského kraje.
Ještě jednou se objevuje v držení Tochovického panství Jan Zmrzlík ze Svojšína, dost možná, že jim byl stále, vzpomeňme, že v roce 1457 spolu se svým bratrem Jaroslavem vraceli králi Jiřímu právě Tochovice i Rožmitál. Je docela možné, že král jejich nabídku nepřijal. Krátce nato, pravděpodobně po roce 1470, již za krále Vladislava II. Jagellonského, učinil Jan Zmrzlík zástavu Tochovického zboží právě Bohuslavovi ze Švamberka. Oba byli sousedé, vždyť Zmrzlíci seděli na Orlíku a Bohuslav nedaleko na Zvíkově, navíc Bohuslav byl i správcem a poručníkem rozsáhlého rožmberského panství. Jeho moc se klenula přes celé západní Čechy, i král Vladislav II. Jagellonský tohoto pána plně respektoval a tak vcelku logicky svolil, aby Bohuslav v roce 1484 Tochovice ke svému držení vyplatil. Roku 1490 Bohuslav umírá, a s ním zanikají i značné majetky, které po něm neměl kdo převzít. Jeho jediný přeživší syn Jindřich se soustředil především na udržení rodového sídla Zvíkova.
Pokud jde o Rožmitálskou polovici, tak určitým předělem se stal rok 1347, jenž přinesl rodové dělení majetku mezi bratry Sezemou a Oldřichem. Nyní nastala vhodná chvíle pro Oldřichova ambiciózního syna Zdeňka z Rožmitálu, jenž se připomíná v letech 1367 - 1388. V roce 1382 se jako dědic dostává do držení Strakonic a později i Blatné. Právě v 80. letech 14. století vystupuje do popředí, když se stal přísedícím na zemském soudě a významně se připomíná jako patron blatenského kostela (1391 - 1394), což se stalo krátce před jeho smrtí roku 1398. V rodové linii dostává Blatnou jeho syn Jan, druhý ze synů Zdeněk dědil Rožmitál a třetí Jaroslav, o němž mnoho nevíme, obdržel jistý neznámý statek. Jan a Zdeněk se stali, ač oba katolíci, velkými zastánci mistra Jana Husa, což projevili mimo jiné i připojenou pečetí ke stížnému listu kostnickému koncilu (1415). Tím, ale přízeň nastupujícímu husitskému hnutí a k radikálním táboritům končí, jako vlivní zástupci katolické strany se záhy přiklonili k císaři Zikmundovi, což listem sdělili představitelům měst Pražských (1419).
Z dochovaných pramenů se zdá, že aktivnějším z bratří byl Zdeněk, který již v roce 1405 byl povolán králem Václavem IV., aby vykonával tehdy váženou funkci popravce Prácheňského kraje. Katolický pán Oldřich z Rožmberka najal Zdeňkovi, poté co získal i arcibiskupskou polovici Rožmitálu, panství Strašické s hradem Zbirohem. Když byly obnoveny roku 1437 řády zemské, sedával Zdeněk z vůle císaře Zikmunda u zemského soudu, kde zůstával ještě v roce 1454. V té době hodně slevil ze svého postoje vůči přívržencům víry pod obojí, čehož je důkazem, že volil pana Jiřího z Poděbrad za správce českých zemí. Bratr Jan, zůstával za Zdeňkem ve veřejné správě poněkud v ústraní, o to více dbal o svá panství, zvláště pak o Blatenské, kam patřívaly i polovice Čížkova a Přešína, tam také můžeme hledat naše předky, kteří pocházeli z Blatenského panství a své kořeny zapustili nejspíše již v dobách rozdělení majetků Rožmitálů v polovině 14. století.
Ještě zmínka o držiteli Blatenského panství Janovi z Rožmitálu. Ten zemřel poměrně brzy v roce 1430, ale na rozdíl od Zdeňka zanechal po sobě syny, dědice a významné představitele české šlechty, kteří měli nesporně důležitý vliv na příští dějinný chod událostí. Těmi bratry byli Jaroslav Lev a Protiva, ale nejen oni i jejich sestra Johana, se zaskvěla jako manželka a královna Jiřího z Poděbrad. Vynikala na svou dobu nevšedním intelektem, pročež byla Jiřímu rádcem a podpůrcem zvláště v okamžicích, kdy měl uplatnit i jiné přednosti než pouze vojenské. Vhodně zacelovala jeho neobratnost ve státnickém přístupu k náboženským otázkám. Králova českost jak víme byla otřesena a snad i popřena ve snaze zachovat mír a klid po husitských válkách manželskými svazky svých dcer s cizími královskými dvory. Bohužel sázka na Korvíny a Jagellonce se v budoucnu ukázala jako nepříliš šťastná. V další generaci pak na český trůn přivedla i Habsburky.
Nicméně, oba bratři na rozdíl od svého otce a strýce tíhli k Blatné a Domažlicím. Protiva se přesto staral o Rožmitál až do své smrti roku 1478, i když se zde často nezdržoval. Jaroslav Lev z Rožmitálu i díky přízni krále Jiřího přes sestru a královnu Johanu měl cestu k vysněné kariéře dobře umetenou. Roku 1464 byl jmenován nejvyšším sudím království. V roce 1465 byl králem vyslán na veleúspěšnou evropskou misi po význačných královstvích, Německu, Nizozemí, Anglii, Francii, Španělsku a Portugalsku. Všude uplatnil svou nevšední dvornost, diplomatické schopnosti i rytířskost, do Čech se vrátil oslavován v první polovině roku 1467. Mise měla odvrátit hrozící papežovu klatbu a zlepšit obraz o Českém království, který byl notně poškozen husitskou revolucí i neochotou koruny podřídit se nucené katolizaci země a odstoupení od náboženských reforem.
Lev byl za svou službu králem Jiřím bohatě odměněn, když v témže roce 1467 byl jmenován nejvyšším hofmistrem (správcem) Českého království, v úřadě zůstal až do své smrti v roku 1485, navíc v letech 1474 - 1479 byl i hejtmanem Prácheňského kraje. Po nástupu Vladislava II. Jagellonského v roce 1471 Lev z Rožmitálu neztratil nic z královy přízně i prestiže. Přesto, že jako významný představitel Panské jednoty a uherské strany volil v Olomouci roku 1469 za českého krále Matyáše Korvína, těšil se stále z královy důvěry. Lev velmi zdatně využil své moci k tomu, aby maximálně rozhojnil po otci zděděná zboží a statky. Stal se jedním z nejbohatších šlechticů v zemi a rozhodně to nebylo tím, že kořistnil, jak se mu snažili připisovat někteří historici 19. století. Jeho schopnosti ocenil král Vladislav II. Jagellonský tím, že jej stanovil prakticky neomezeným svým zástupcem v Českém království a členem královské rady. Rozhodně nešlo o formální jmenování, vždyť král až příliš často vládl na dálku, jelikož do Prahy jen občas zajížděl ze sídelního Budína.
Zhruba 5 let před smrtí Lva z Rožmitálu se jeho poddanému ? ČADSKÉMU v Čížkově u Blovic a blíže nezjištěné ? ČADSKÉ narodil první doložitelný předek JAN ČADSKÝ.
Narodil se blíže nezjištěného dne roku 1475 (? 1480 ?) a zemřel ve svých 65 - 70 letech blíže nezjištěného dne roku 1540 (? 1545 ?) rovněž v Čížkově.
Jan Čadský byl snad sedlák či správce na panském poplužním dvoře. Blíže nezjištěného dne a roku oženil s blíže neznámou dívkou.
V Čížkově se jim narodil:
Nějakých pět let před naším Janem Čadským se Lvovi z Rožmitálu narodil jeho jediný syn Zdeněk Lev. Stal se tak hlavním dědicem otcova majetku Když okolo roku 1489 dospěl, vysloužil si první vojenské zásluhy dobytím hradu Lopaty, čímž si podle zemského soudu vymohl právo naproti pánům z Donína, kteří na něho táhli. Roku 1496 již požíval všeobecnou vážnost, neboť byl jmenován mezi posly, kteří se vypravili v ústrety králi Vladislavovi II. Jagellonskému do Uher. Brzo nato mu byl udělen významný úřad purkrabí Karlštejnského, který zastával v letech 1498 - 1504. V témže roce se stal nejvyšším sudím a záhy roku 1507 ještě v poměrně mladém věku Nejvyšším purkrabím království Českého. Jestliže byl v držení tohoto nejvyššího zemského úřadu, byl i hlavou nejen katolické strany k níž se horlivě znal, ale i vší šlechty vůbec, takže jeho životopis je zároveň spojen i s dějinami celého království až do nástupu Habsburků.
Za svou velkorysost a nespornou snahu udržet relativní klid mezi znepřátelenými náboženskými rivaly, katolickou, jež zastupovala převážnou část šlechtických stavů a podobojí, zastupující nižší stav zejména měšťanstva, musel tvrdě zaplatit. Jako správce královských důchodů, ale i dluhů, patřil k největším věřitelům samotného krále, nejprve Vladislava II. Jagellonského a později i Ludvíka. Právě opozice mu kladla za vinu, že zemské prostředky zpronevěřoval, ale skutečnost byla poněkud jiná, právě tak jako zvěsti o jeho lakotnosti, lstivosti a nespravedlnosti. Všechna tato obvinění vycházela ze strany podobojí, což se v 19. století velmi hodilo i obrozeneckým historikům v čele s Františkem Palackým. Záměrná poškozování jeho jména neodpovídala historické pravdě. Jagellonci, kteří převážně sídlili v Uhrách, nechali Zdeňka Lva doslova na pospas. Jejich dluhy vůči němu přesahovaly trvale několik desítek tisíc zlatých, které Zdeněk již nikdy neviděl. Zdeňka charakterizovala rozvážnost, laskavost, a to nejen ke svým přátelům, ale i k poddanému lidu, mnohokrát, což je patrné z jeho obsáhlé korespondence, nabádal své úředníky ke spravedlnosti a mírnosti, a to i při řešení drobných přestupků. Mnoho práce vykonal i na půdě řekněme tehdejšího parlamentu - Českého sněmu, jemuž předsedal. Zajisté udělal velmi dobře, když zabránil průniku měšťanstva právě do Českého sněmu, čímž dokázal vnést pořádek do země, která po dlouhá desetiletí neměla královskou moc.
Jeho nepřátelé provedli vůči němu první útok v roce 1519, prosadili, že byl nucen úřad Nejvyššího purkrabího složit. Naštěstí nová vláda trvala pouze dva roky, přitom Zdeněk Lev ačkoli nebyl ve své funkci, přesto poctivě svou práci v úřadu na Pražském hradě vykonával. Zdeněk se tedy do nejvyššího úřadu oficiálně znovu vrátil a sním i jeho přátelé z katolické, římské strany, ale nepřátel mu rozhodně neubylo, zejména ze strany podobojí, která tolik a dlouho usilovala, aspoň o dosažení většího vlivu na moci v království. Nepřejícníci se pochopitelně našli i z vlastních řad, vadilo jim, že si Zdeněk chce zjednat pro sebe Český Krumlov z rožmberského dědictví. Finanční situace a celková únava z dlouhého výkonu nejvyšší zemské správy měla za následek jeho snahu co nejdříve úřad opustit.
Posledním velkým zklamáním Zdeňka Lva byla volba nového českého krále, dlouho se bránil myšlence, že by se jím měl stát příslušník habsburského rodu. Kolem tehdejší komise volitelů doslova kroužili lobbisté bavorských, saských, habsburských i francouzských královských rodů. Není třeba zakrývat, že i sám Zdeněk měl své ambice pro královskou volbu, ale přece jenom v tehdejším rozkolísaném stavovském prostředí, které dlouhodobě nepodporovala moravská a slezská část šlechty, se ukázalo za rozhodující, že začaly výrazně převládat mocenské a dědické tlaky, navíc posílené finančními přísliby. A to se ukázalo jako rozhodující.
Tomu podlehl i Zdeněk, jeho finanční situace byla tíživá, věřitelé kolem něho začali naléhat o to více, že byl cítit blízký konec jeho politického a mocenského vlivu. Arcikníže Ferdinand, budoucí král, prostřednictvím svých emisarů přislíbil Zdeňkovi úhradu královských dluhů po Jagelloncích ve výši téměř astronomické částky 50 000 zlatých, Zdeněk se nechal oklamat a byl posledním z volitelů, který pro Ferdinanda zvedl ruku. Ovšem, že slíbené peníze nikdy nedostal. V roce 1528 jej Ferdinand zprostil funkce purkrabího. Zdeněk Lev se stáhl na svá panství, aby pečoval o své statky v Blatné, Rožmitále, Velharticích, Lysé, Poděbradech a dalších. I tak projevil svou čestnost a loajalitu tím, že dojížděl na Pražský hrad, kde ho bylo zapotřebí, jelikož po pracovní stránce za něho nebyla odpovídající náhrada.
Zůstala pro něho příznačná vlídná povaha, plná lidskosti. Dochoval se dopis adresovaný purkmistru a konšelům Hradce nad Labem ze dne 30. března 1530. Z dopisu je zřejmá žádost o umírněné projednání v rukojmí vzatého Prokopa Čadského, syna zmíněného Jana Čadského, jenž byl zajat za domnělý přestupek, pravděpodobnou různici, ke které se dostal v jakémsi hostinci právě u Hradce. Zdeňkovi Lvu jistě velmi záleželo, aby ochránil svého poddaného, spolehlivého posla, jenž byl pověřován doručováním důležitých listin. Z jeho korespondence, která patří v celé české historii k nejobsáhlejším, vždyť psával měsíčně okolo 70 - 100 listin a písemností, jasně vyplývá mnohé o jeho povaze, ale také o době, ve které žil.
Zdeněk umírá 14. července 1535 značně zadlužen, nesplnila se jeho očekávání královského finančního vyrovnání ze strany Ferdinanda I. Jeho syn Adam už nemá jinou možnost než veškerý majetek zastavit a prodat, a tak zahladit aspoň částečně závazky vůči mnoha věřitelům. Adam Lev z Rožmitálu pouští jako jedno z posledních milované zboží Blatenské, město v němž jsou pohřbeni jeho předci. Do blatenského panství kromě samotného městečka patřila i řada blízkých vesnic a mezi nimi i polovina Čížkova a Přešína. K prodeji Blatné a blatenského panství dochází okolo roku 1537 (původní zápis o trhu se nedochoval vzhledem k požáru zemských desek, k jeho obnovení došlo až v roce 1543) jednomu z význačných věřitelů Adamovi ze Šternberka. Pan Adam ze Šternberka požíval obzvláštní přízeň, jako příslušník katolické strany, od krále Ferdinanda I., byly mu svěřovány přední úřady v zemi. V letech 1546 - 1549 byl purkrabím Karlštejnským, pak nejvyšším dvorským soudcem a konečně roku 1554 nejvyšším komořím v království Českém. Blatná se pak nakrátko dostala jeho synovi Vilémovi, ten věnoval městu kamenný dům k rathausu připojený, aby se v něm mohli místní měšťané scházet a jednat. Než mohl připravit pro město další bohulibé záměry, zemřel roku 1554.
A tak jeho otec pan Adam ze Šternberka dne 29. února 1555 prodal městečko Blatnou a další vesnice, včetně polovice Čížkova, a s ní i "naše předky" Kateřině, rozené Řepické ze Sudoměře, manželce svého syna Zdeňka za 11 000 kop grošů.
Uplynulo pět let a Kateřina Šternberková ze Sudoměře prodává 25. května 1560 ve vsi Čížkově dva dvory kmetcí (= selské grunty) s poddacím kostelním, výsadní krčmu, dědiny, luka a lesy za sumu 150 kop grošů českých pánu Morici Chánovskému z Dlouhé vsi a na Dožicích, hejtmanu Podbrdského kraje. Ani tentokráte kupující pán Moric Chánovský nepodržel nabytý majetek příliš dlouho, dne 29. srpna 1567 totiž prodává svůj díl Čížkova představeným královského města Rokycan, purkmistru a konšelům za částku 900 kop grošů míšenských. Tato smlouva byla do zemských desek vložena a vepsána 26. srpna 1568.
V držení tochovického panství (arcibiskupská polovice) vystřídal Švamberky Oldřich Vranovský z Valdeka (roku 1515), ten ovšem záhy (před rokem 1520) zemřel a tak pozůstalé dědictví přebírá vdova s dětmi. Roku 1521 ovšem došlo k dramatickému zvratu, když zmíněná vdova poskytla přístřeší loupeživému Zdeňku Malovcovi a některým tochovickým zemanům. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Pražané vystrojili trestnou výpravu, aby konali právo, to mělo za následek vypálení tochovické tvrze a zajetí paní Vranovské, jejich synů Jindřicha a Jaroslava, pannu Dorotu dceru a druhou dceru s jejím manželem Vilémem Bechyní z Lažan. Všichni byli po strastiplné cestě do Prahy dne 11. ledna 1521 pro výstrahu popraveni. Tato událost zákonitě vedla k úplné ztrátě všech majetků rodiny Vranovských, a tak právě tochovické panství se po téměř 100 letech znovu vrací původním vlastníkům Ostrovskému klášteru, jenž tehdy sídlil v klášteře sv. Jana na Skále. K zapsání duchovního majetku došlo v roce 1523. Šlo ovšem pouze o formální převod, neboť vzápětí opat a konvent provedl transakci, když tvrz, dvůr a městečko Tochovice a okolní vsi včetně polovic Čížkova a Přešína dědičně odprodal podbrdskému hejtmanu Janovi z Vitence.
Jan z Vitence znovu prodává v roce 1558 polovinu Čížkova a Přešína, tentokráte Rokycanským, aby posloužily zdejší poplužní dvory k získání prostředků pro zřízení městského špitálu. Jakkoli se duchovní polovice těchto vesnic stala častým předmětem zástav či výměn, tak světská část byla až do poloviny 16. století pevně v rukou pánů z Rožmitálu.
Symbolicky tedy datum 29. srpna 1567 znamená okamžik, kdy se po dlouhé době znovu čížkovské majetky spojují, a zůstávají v držení Rokycanských až do konce 19. století.
Dominantou obce Čížkov je kostel Narození svatého Jana Křtitele stojící na severní části návrší v jihovýchodní části obce. Je viditelný zdaleka, ať už se přijíždí z kterékoli strany.
Kostel se poprvé zmiňuje v polovině 14. století. Ale jeho osud je nejspíše úzce spjat s vesnicí Čížkov, která je poprvé prokazatelně písemně doložena k roku 1237 a tak i kostel nejspíše existuje již v této době. První písemné zmínky jsou v roce 1347 a 1352 a v roce 1384 je uváděn mezi farními. Další písemná zmínka je například z roku 1599, kdy se uvádí, že ...ve farním kostele v Čížkově a v Rokycanech vybíralo se zlatých na boj proti Turkům ...
V roce 1657 patřily k faře Čížkovské tyto obce - Čížkov, Přešín, Oujezd (Železný Újezd), Chynín, Radošice, Dožice, Budislavice, Smolivec Starý i Mladý, Kladrubce, Přebudov a také Huť (Nové Mitrovice). Fara Budislavická v té době nebyla obsazena, až v roce 1787. Fara v Nových Mitrovicích byla až od roku 1727 (nejprve byla postavena kaple a až v roce 1777 byla přistavena loď a věž). Zajímavostí je, že kaple sv. Jana Nepomuckého byla vysvěcena 16. května 1726, tedy dříve, než došlo ke svatořečení Jana Nepomuckého. V roce 1785 byla vesnice Chynín přifařena k Novým Mitrovicím.
Během doby zde působili různí faráři, někteří jsou uvedení i jako odpadlíci. Jeden z farářů údajně v matrice hanil zdejší osadníky, proto si na něj stěžovali až k arcibiskupství. Ve 2. polovině 17. století zde působil Jan Ignác Komenský, bratranec Jana Amose Komenského, Učitele národů.
Na počátku 18. století byl již původní gotický kostel tak sešlý, že se farář obával, že při zvonění se celá zvonice na zvoníky zřítí. Tehdejší farář Ondřej Laviczka urgoval u patrona kostela, což bylo Město Rokycany (k jeho špitálu byl Čížkov a Přešín poddaný), přestavbu. Sám na ni složil část peněz, které ale město použilo pro jiné účely. P. Laviczka rozzloben, odmítl být pohřben v Čížkově a jako poslední místo odpočinku si vybral Lnáře, kde byl i 1. května 1714 pohřben.
Následující duchovní, březnický rodák instalovaný do Čížkova 14. července 1714, Jakub Ignác Vorel, také naléhal na nutnou přestavbu kostela a po delších peripetiích nakonec Město Rokycany přistoupilo k výstavbě nového kostela. Neobešlo se to ale bez problémů, pan farář J. I. Vorel měl ke stavbě řadu připomínek a návrhů. Řadu věcí přikazoval přímo zedníkům, takže nakonec zástupce Města Rokycan nakázal, že dělníci nemají faráře, ale jen radní města poslouchat, protože stavbu financuje Město Rokycany.
Stavba kostela probíhala v letech 1727 - 1735, ale nejintenzivnější výstavba byla asi v roce 1732 - 1734. Podle dostupných informací byl stavitelem Canevalle / Canevale (rod Canevalů pocházel z Itálie, členové tohoto rodu jsou zaznamenáni jako stavitelé u řady staveb po Čechách včetně Prahy na přelomu 17. - 18. století). Při stavbě se údajně využily některé části stěn dosavadního gotického chrámu, ale jen jako fragmenty. Věž kostela měla plechovou krytinu a byla ve tvaru cibulovité báně, tak jako řada věží kostelů v okolí. Asi roku 1870 během podzimní vichřice došlo k jejímu stržení. V roce 1873 se vystavěla nová věž už jehlancovitého typu. Takže nebyla dostavována věž k hotovému kostelu, ale věž byla opravena a přestavěna (tato nepřesnost se často u popisu kostela uvádí). Kostel byl kryt šindelem. Hlavní oltář, postranní oltáře a kazatelnu vytvořil sochař a malíř Johan Hoffmann, umělec jihozápadních Čech (Rokycany, Lnáře, Horažďovice ...). Donátorem postranních oltářů a kazatelny byl tehdejší kněz J. I. Vorel a také jeho otec Martin Vorel, březnický měšťan. Slavnostní vysvěcení nového kostela proběhlo 26. července 1735 rokycanským vikářem Šebestiánem Tomandlem.
Koncem 18. století byla během bouřky bleskem poničena severní zeď, po její opravě byl k vnitřní výzdobě získán obraz sv. Antonín Paduánský s Ježíškem ze zrušeného kostela při klášteře irských františkánů na Novém Městě pražském ("U Hybernů"). Před několika lety bylo jeho autorství připsáno Karlu Škrétovi a obraz byl odborně restaurován a nyní je v Diecézním muzeu v Plzni. Čížkovu tak zbyl jen prázdný chrám ...
Okolo roku 1805 byly získány pro kostel nové varhany, a to z kaple sv. Františka Xaverského ze zrušené jezuitské koleje na Novém Městě pražském (nyní nemocnice na Karlově náměstí). Křtitelnice byla vyrobena asi roku 1810 Jakubem Bejskou truhlářem zdejším. Hřbitov okolo kostela byl funkční do roku 1820. Křížová cesta (obrazy) byla zakoupena osadníky farnosti 10. února 1839. Schody na kůr bývaly zevnitř kostela (po pravé straně) až do roku 1853. Pak byl postaven zvenku zvláštní vchod. Hodiny ve věži byly pořízeny z darů věřících a části výnosu z divadelních představení místních ochotníků, spuštěny byly 12. května 1895. Nyní již nejsou několik let funkční. Farní budova je údajně z roku 1680.
