Jacques de Molay

Jacques de Molay (okolo 1243 - 18. března 1314) byl nižší francouzský šlechtic, který se stal posledním velmistrem templářského řádu po velmistru Thibaudu Gaudinovi.

Během svého života ve funkci velmistra se setkával s nezájmem o uspořádání další křížové výpravy do Svaté země a marně se pokoušel o získání prostředků k jejímu financování. Ztráta křesťanských států ve Svaté zemi včetně Jeruzaléma se silně na řádu podepsaly, neboť řád byl se Svatou zemí spřízněn již od svého vzniku. Ztráta Svaté země znamenala pro řád pominutí smyslu jeho vlastní existence a Jacques de Molay musel tento problém řešit. Odmítal návrh předních osobností středověké Evropy sloučit se s konkurenčním řádem johanitů, neboť dřívější vojenské neúspěchy ve Svaté zemi byly poznamenány rivalitou mezi oběma řády. Poslal také papeži Klementovi V. dvě memoranda, z čehož jedno se výhradně týkalo odmítnutí sloučení templářského řádu s johanitským se zmíněnými důvody. Rivalitu mezi řády označil jako naopak přínosnou. 

V pátek 13. října 1307 byl Jacques de Molay na příkaz francouzského krále Filipa IV. zatčen a posléze postaven před inkviziční soud z podezření z kacířství. Filip IV. obvinil templáře ze sodomie, idolatie (= modloslužba), zapírání Krista a dalších excesů, uspořádal zatýkání templářů po celé Francii a uvrhl je do žalářů, kde byli podrobeni vyslýchání za pomoci útrpného práva a zastrašování. Spousty templářů se během dlouhého věznění doznalo k (pravděpodobně falešným) doznáním, z čehož papež Klement V. usoudil, že řád byl natolik poskvrněn, že již dále nemůže existovat, čemuž napomáhala i skutečnost, že Jacques de Molay  odmítal řád hájit. Byla vyslovena domněnka, že příčina odmítnutí řád hájit vězela v tom, že sám de Molay byl podroben neslýchanému způsobu mučení, čehož se ujal sám velký inkvizitor Francie Guillaume Imbert. Důkazem má být tzv. Turínské plátno, do něhož byl zmučený de Molay nakonec zabalen, než se mu dostalo lékařského ošetření, jež poskytla rodina Geoffroye de Charney. 

Turínské plátno je relikvie, o níž se zejména v katolické církvi traduje, že je plátnem, do kterého bylo krátce po ukřižování zahaleno tělo Ježíše Krista, poté co jej z kříže sňali Josef z Arimatie a Nikodém. Na plátně je pouhým okem viditelný otisk mužské postavy. Název plátna je odvozen od italského města Turín, kde je tato relikvie od roku 1578 uchovávána. Lněná textilie s nepatrným podílem bavlny je dlouhá 436 cm, široká 110 cm a váží 1 420 g. Otisk připomíná fotografický negativ, je nezřetelný, sépiové barvy a pouhým okem rozeznatelný při pohledu z větší vzdálenosti. Na plátně jsou jasně ohraničené skvrny zaschlé krve rezavé barvy. Otisk tělo odpovídá anatomii. Povaha otisku umožnila vytvořit trojrozměrnou rekonstrukci tváře včetně detailů jako kapky krve na vousech, stopy rozmazané krve na pravé tváři, otisk mincí v očních důlcích. Postava je vysoká asi 175 - 180 cm, odhadované stáří 35 - 40 let, s vousy a vlasy sahajícími až po ramena, dobře vyvinutým svalstvem, odhadované hmotnosti do 81 kg. Podle legendy bylo plátno brzy po Ježíšově smrti přemístěno z Jeruzaléma do Edessy, později do Konstantinopole, ve středověku do Francie a nakonec do Itálie. Roku 1532 bylo plátno málem zničeno během požáru v Chambéry ve východní Francii, ale na poslední chvíli se ho podařilo zachránit. Do dnešních dnů jsou na plátně ohořelé oblasti. Od roku 1578 je relikvie uchovávána v kapli katedrály sv. Jana Křtitele v Turíně, kam ji přinesla královská rodina Savojských. Italský rod Savojských a Vatikán se rozhodli toto plátno za 2. světové války ukrýt. Jako důvod bylo uváděno bombardování Turína, ve skutečnosti bylo plátno ukryto před samotným Hitlerem, který jím byl posedlý. V roce 1988 bylo plátno zkoumáno radiokarbonovou metodou, kdy bylo zjištěno, že plátno bylo zhotoveno kolem roku 1325 s 95% pravděpodobnosti plus mínus 65 let. Zkoumány byly i mikroskopické vzorky semen a rostlin, výsledkem bylo zjištění, že se vyskytovaly v oblasti Jeruzaléma, bavlna se pěstovala v Sýrii. Krev je prokazatelně lidská, skupina AB negativní. Kulaté předměty v očních důlcích byly identifikovány jako mince, to odpovídá židovským zvykům v 1. století.     

Papež Klement V. templáře považoval za nevinné, což dokázalo i potvrzení existence tzv. Chinonského pergamene nalezeného doktorkou Barbarou Fraelovouv tajných vatikánských archivech, ve kterém papež Klement V. templáře tajně omilostnil. Dnes bývá tento proces všeobecně považován za vykonstruovaný, protože francouzský král potřeboval nutně peníze pro státní pokladnu. 

Po oficiálním zrušení řádu papežskou bulou Vox in Excelso v roce 1312 byl 18. března 1314 Jacques de Molay odsouzen za kacířství, čarodějnictví a další zločiny na doživotí společně s dalšími vysokými templářskými hodnostáři Huguesem de Pairud, Geoffroyem de Charney a Geoffroyem de Gonneville. Verdikt soudu Jacquesem natolik otřásl, že se nakonec pokusil o obhajobu řádu, svůj řád prohlásil za svatý a svá dřívější přiznání (pravděpodobně vynucené mučením a zastrašováním) odvolal společně s Geoffroyem de Charnay, preceptorem z Normandie, což podle tehdejšího chápání znamenalo odpor k pokání a návrat ke kacířství, čímž si Jacques de Molay i Geoffroy de Charnay vysloužili ortel smrti. Ještě dne byli na příkaz francouzského krále Filipa IV. na ostrově la Cité na Seině jako zatvrzelí kacíři upáleni. 

K této události se váže legenda, že Jacques de Molay na hranici povolal (proklel) francouzského krále Filipa IV. i papeže Klementa V. do roka a do dne k Božímu soudu, což se nakonec vyplnilo. Podobně, jako tomu bylo později v případě Jana Koziny s Lomikarem (Lammingerem).