6H. VÁCLAV NEBESKÝ a VERONIKA KUČEROVÁ

Václav Nebeský a Alžběta Butová měli syna Václava Nebeského, který se narodil dne 28. prosince 1687 v Brozánkách č.p. 2 a ve svých 72 letech zemřel v roce 1759 v Hoříně č.p. 7.

Byl to hospodář na gruntu v Hoříně č.p. 7. 

V časopisu Rodopisné společnosti československé, roč. 13, 1941, Rodopisná galerie, str. 80 se píše:

Hořín patřil k panství Mělník. Rod Nebeských se v Hoříně vyskytoval už na konci 17. století. V selské usedlosti, nyní č.p. 7, býval roku 1654 Jakub Serafín, později Václav Soukup, po vdově Soukupové jmenuje se tu roku roku 1713 Václav Nebeský (tj. syn Václava Nebeského a Alžběty Butové). Zápisně tuto usedlost ujal až roku 1724. Jeho rod zde hospodařil ještě ve 20. století.

Zde je jistá nejasnost ohledně gruntu. Protože otec Václava koupil grunt v Hoříně od Jana Bubeníčka, který pak dále dědily synové. Ve stejném gruntu je pak ale zmíněn i tchán Václava Nebeského, Jakub Serafín. Pravděpodobně zde žil na tzv. vejmínku s rodinou Nebeských. 

Z Gruntovní knihy Velkostatku Mělník máme tyto další informace: 

V tu dobu žili další 4 nezletilí synové Alžběty Nebeské, o které měl nejstarší syn Václav povinnost se postarat. Dozvídáme se také, že později Jiřík Nebeský bydlel v Libiši s manželkou Kateřinou a Jan Nebeský v Semilkovicích (to je můj přímý předek, jeho syn se přiženil do Letek u Libčic a zde založil rod Nebeských s 200 letou tradicí sedláků, jež pak hospodařili i v Husinci a v Řeži u Prahy, odkud pocházím já).  

Přehled posloupnosti hospodářů v Hoříně č.p. 7:

1713 Václav Nebeský I. (1687 - 1759), manželka Veronika, zápis roku 1724

1759 syn předešlého Václav Nebeský II. (1716 - 1719), manželka Lidmila

1792 syn předešlého Josef Nebeský (1762 - 1814), oddán roku 1792 s Lidmilou Butovou

1823 syn předešlého Václav Nebeský III. (8. února 1811 - 20. ledna 1851), oddán roku 1837 s Lidmilou Plačkovou

1854 děti předešlého Josef, Václav, František, Lidmila, Marie a Josefa Nebeští. Časem Václav Nebeský IV. (1839 - 1901 ?, oddán 1886) získal ostatní podíly a od něho roku 1901 pak jeho druhou polovici manželka Lidmila rozená Vodičková. Roku 1921 získala i první polovici statku.

Současný vlastník nemovitosti je Zdeněk Fous.

Blíže nezjištěného dne a roku se v Chorušicích Václav Nebeský oženil s Veronikou Kučerovou, která se narodila 16. května 1694 ve Střednici a zemřela ve svých 65 letech rovněž v roce 1759 jako její manžel. Její otec byl Jan Kučera (1654 - 1696), matka Dorota Kůrková (1659 - 1730).

Vesnice Střednice je část obce Vysoká v okrese Mělník. 

V Hoříně č.p. 7 se jim narodili: 

- 2. března 1714 dcera Alžběta Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Jana Šulce z Vysokého

- 15. května 1716 syn Václav Nebeský, který zemřel po 11 dnech 26. května 1716

- blíže nezjištěného dne a roku (pravděpodobně roku 1717 nebo 1718) syn Václav Nebeský

- 19. března 1719 dcera Anna Josefa Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Matěje Buttu

-  25. března 1722 dcera Lidmila Josefa Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Jiřího Dörfla z Nebužel, v Nebuželích se jim narodilo 5 dětí, Lidmila Josefa zemřela ve svých 56 letech dne 6. července 1778

- 25. dubna 1724 syn Jiří Nebeský

- blíže nezjištěného dne roku 1726 dcera Marie Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Antonína Jansu ze Střednice

- 29. června 1728 dcera Kateřina Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Matěje Soukupa z Chaber

- 29. listopadu 1730 dcera Veronika Nebeská, která se dne 25. července 1751 ve Vrbně provdala za Matěje Heřmana z Nebužel, měli spolu 4 děti

V době, kdy Václav Nebeský I. převzal grunt v Hoříně po svém otci Václavu Nebeském, byla dne 19. dubna 1713 ve Vídni císařem Karlem VI. vydána Pragmatická sankce o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v němž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Cílem Pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti, tedy i pro jeho dcery, v případě, že by nezanechal mužské potomky. V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I. Do roku 1723 uznaly Pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie (český sněm 12. října 1720, moravský sněm 17. října 1720, slezský sněm 25. října 1720 a Chebsko pak 21. října 1721). V průběhu dalších let Pragmatickou sankci uznalo Španělsko, Rusko a Prusko, Anglie, Nizozemí, Sasko, Francie. Pragmatická sankce zůstala základním zákonem až do konce monarchie. Datum jejího vyhlášení 19. dubna 1713 bývá někdy v historiografii pokládáno za symbolický počátek jednotného "rakouského" státu. V roce 1740 nastoupila na trůn Marie Terezie (13. května 1717 - 29. listopadu 1780) a začaly Války o rakouské dědictví. S výjimkou Slezska, Parmy a Piacenzy Marie Terezie své dědictví uhájila. Roku 1748 v cášském míru Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti. 

U Pragmatické sankce z roku 1713 je nutné ale oddělit právní formu a obsah od věcného obsahu. Z hlediska práva je Pragmatická sankce novým prvkem zákonodárství v habsburské monarchii, ačkoliv forma "sankce" či "deklarace" není úplně ideální způsob podání v této tak závažné věci (klasický zákon by asi byl závažnější, ovšem vzhledem ke stále platným zemským zřízením zemí monarchie zase obtížněji prosaditelným). Obsahem příliš nepřekvapí až na klauzuli, jistě zajímavou, nicméně krátkou, že nástupnictví bude nově postaveno (tak jak se uvádí výše). Pragmatická sankce v podstatě vyjmenovává starší právní zakotvení habsburské moci a rodu ve středoevropských stavovských zemích spojených personální unií panovníka a centralizovanou správou, mluví o jednotnosti a nedělitelnosti dědičných zemí habsburských. Jedná se zejména o volební revers Ferdinanda I. (1545), dva testamenty Ferdinanda II. (1621, 1635), který se v nich poprvé vyjadřoval o nedělitelnosti dědičných zemí, tajnou dynastickou smlouvu Habsburků - Pactum mutuae successionis o nástupnictví po smrti Karla II. Španělského (smlouva datována 1703) a konečně první verzi zmíněné Pragmatické sankce, ovšem v době, kdy ještě Karel VI. neměl žádné potomky a tudíž nepočítal s absencí mužského potomka. Spíše se mělo jednat o upřednostnění Karlovy větve v případě nástupnictví v ženské linii oproti smlouvě z roku 1703, která upřednostňovala nástupnictví z větve jeho bratra císaře Josefa I. (+1711) a zabránila tak možnému nástupu cizích pretendentů prostřednictvím Josefových dcer a sester.