10P. ANTONÍN JAKUB NEBESKÝ a ALOISIE VENDULÁKOVÁ 

Antonínu Nebeskému a Marii Kühnelové se dne 5. února 1828 v č.p. 180 na Starém Městě pražském (Dům U Modré štiky) narodil syn Antonín Jakub Nebeský. Zemřel ve svých 50 letech náhle a neočekávaně na srdeční vadu dne 9. prosince 1878 ve 2 hodiny po půlnoci v Praze.

Antonín Nebeský víme, že byl měšťan, sládek a velký vlastenec. Sladovnictví studoval v Mnichově. Z pivovaru U Modré štiky vybudoval prosperující podnik s téměř 40 zaměstnanci a vlastní šenkovnou. 

Ve svých 20 letech se blíže nezjištěného dne roku 1848 oženil s Aloisií Vendulákovou, která se narodila 6. března 1830 a zemřela ve svých 47 letech dne 20. dubna 1877 rok a půl před svým manželem Antonínem. Byla to dcera sládka v pivovaru U Medvídků.

Otcem Aloisie Vendulákové byl Augustin Vendulák. Rodina Vendulákových a její příslušníci patřili mezi významné pražské osobnosti podnikatelské, společenské a také politické sféry. V revolučním roce 1848 se rodina sládků Vendulákových spojila s rodinou sládka Antonína Nebeského. Pravděpodobně šlo o tzv. "sňatky z rozumu", kdy se otcové obou rodin snažili skloubit vlastenectví s byznysem a zachovat či rozšířit rodinný majetek. Bohužel události 30. let 20. století, 2. světová válka a nové poměry po roce 1948 zapříčinily zánik všeho, čeho tyto rodiny dosáhly. 

Roku 1846 pořídil Ferdinand Vendulák ze známé pivovarské rodiny dům v Dlouhé ulici. V domě U Hrubého muže (ze staročeštiny silný, statný) či také U Velkého muže býval pivovar již za dob císaře Karla IV. V roce 1586 jej za 500 kop českých grošů koupil Jan Paumberger s ženou Markétou, 150 kop grošů přidal za pivovarské náčiní. Původně gotický dům (dva domy) začal přestavovat v duchu renesance. Dílo bylo dokonáno v roce 1608, v roce 1609 jej Paumberger prodal za rovných 2 000 kop českých grošů. Dům koupil Matěj Koukol a jeho paní Anna. Za jeho éry, respektive v roce 1641, kdy dům, tehdy zvaný U Zlatého stromu, odkázal synovi Šimonovi, víme, že šlo o nákladnický dům se sladovnou. Po roce 1780 koupil dům podnikatel a bankéř Karel Antonín Ballaben, známý také jako majitel dvou dnes již neexistujících usedlostí - Staré a Nové Balabenky. Za majitele Josefa Sitty (od roku 1798), přesněji roku 1816 pochozí komise shledala v domě pivní šenk, kvelb, stáj pro dva koně a provozy k vaření piva a pálení kořalky. Roku 1848 je již v majetku sládka Ferdinanda Venduláka. Jeho bratr Augustin byl znám jako letitý sládek v pivnici U medvídků na Perštýně. Když v roce 1874 Ferdinand Vendulák zemřel, dům přešel na ženu Andělu a děti Emanuela a Ferdinanda. V tu dobu pivovar vykazoval 1 432 hektolitrů piva. V roce 1876 však hostinec najal J. M. Šáry a pivo bral od Virlů z Karláku. V roce 1880 přišel nájemce E. Teichmann, který používal název U Zeleného stromu, a začal brát pivo z Košíř. O devět let později pak nájemce Jan Nováček zřídil v přízemí kavárnu, pivnici přestěhoval o patro výš a zavedl zde plzeňské pivo. Hostinec byl zrušen v roce 1919 a byl zde zřízen velkoobchod kožemi, od košířského pivovaru zde byl ponechán jen výčep, který vedla paní Marie Brabcová. V roce 1926 - 1927 byl dům zvýšen o patro. 

Historie prastarého pivovarského domu U Medvídků (též U Černého medvěda) v ulici Na Perštýně se datuje do počátku 15. století. Dům je pojmenován po jednom z prvních majitelů Janovi Medvídkovi, který roku 1466 založil pivovar nepřetržitě vyrábějící až do roku 1898. Poté již nemohli majitelé pivovárenských domů na Starém Městě pražském konkurovat nově vznikajícím průmyslovým pivovarům, a proto své malé pivovary uzavřeli a založili Měšťanský pivovar v Holešovicích. Jeho prvním ředitelem se stal poslední "medvídkovský" sládek Karel Vendulák. Pivovar byl přestavěn na jednu z největších pražských pivnic, ve kterém byl na počátku 20. století provozován kabaret. V 50. letech 20. století byl majitelům objekt odejmut bez náhrady ve prospěch socialistického státu. Do roku 1989 dům chátral a teprve po jeho navrácení dědicům původních vlastníků začala oprava objektu, při které byla rozšířena pivnice a vybudován stylový hotel. Poslední etapa rekonstrukce byla dokončena v roce 2005, kdy byla přestavěna původní sladovna na "Dům piva" zahrnující pivovarský obchod, kongresový sál a minipivovar. První várka byla uvařena 17. listopadu 2004. V březnu 2005 se zde začalo vařit nejsilnější české pivo "X-Beer 33" s 33 procenty alkoholu.  

První pražský měšťanský pivovar byl stavěn od roku 1895 na popud městské rady a již roku 1897 bylo vystaveno první pivo. Strojní zařízení dodaly firmy Ringhoffer, Křižík a Novák & Jahn. Vedení pivovaru bylo svěřeno Karlu Vendulákovi, členovi staré pivovarské rodiny, sládkovi pivovaru a majiteli pivnice U Medvídků. Nový pivovar přivedl ke krachu řadu drobných pražských pivovarníků, kteří založili vlastní konkurenční pivovar v Braníku. V pivovaru se vařila tmavá a zdravotní piva. Holešovické pivo získalo oblibu nejen v Čechách, ale vyváželo se i do Vídně a Chicaga. Tato tradice byla přerušena jen za socialismu, kdy byl znárodněný pivovar zařazen do podniku Pražské pivovary a přejmenován na závod Holešovice. V polovině 80. let 20. století se zde opět začalo vyrábět tmavé pivo, nejprve pod názvem Kardinál, které se později přejmenovalo na Měšťan. V pivovaru se vařilo do roku 1998. Společnost Pražské pivovary provoz zavřela, protože chtěla soustředit výrobu na Smíchov a do Braníka. 

V pivovarském domě U Modré štiky v č.p. 180 se jim narodili:

- 10. července 1852 syn Eduard Jindřich Nebeský, měšťan a sládek, v blíže nezjištěný den a roku (pravděpodobně před rokem 1877) se oženil s Hermínou Mildovou z Prahy, narozenou v roce 1853

- 7. srpna 1853 syn Antonín Jan August Nebeský, měšťan a sládek, který zemřel ve svých nedožitých 47 letech dne 6. července 1900 v Praze

- 26. července 1855 dcera Anna Marie Aloisie Nebeská, která se roku 1875 provdala za JUDr. Jana Podlipného

- 22. října 1859 syn Karel Maria Nebeský, pracoval jako úředník u banky Slavie

- 15. října 1860 syn Jan Nepomuk Alois Nebeský, byl to doktor, dne 1. září 1900 se oženil s Jaroslavou Kotrbovou, nar. 5. července 1881 v Hrdlořezích (rodiče František Kotrba a Marie Kratochvílová), bydleli ve Skořepce č.p. 9

V domě U Modré štiky se od konce roku 1883 konaly schůze Staroměstského občanského klubu, který vznikl 21. září 1883 jako nový, mladočesky orientovaný spolek a kladl si za cíle šířit informace o občanských právech a povinnostech (formou přednášek a debat), upozorňovat na problémy ve fungování obecní správy a domáhat se nápravy, přispívat k upevnění pozice Starého Města v pražské obecní správě, na Zemském sněmu i říšské radě, organizovat schůze staroměstských voličů kvůli rozpravě o volbách do obecního zastupitelstva, zemského sněmu i říšské rady a zároveň sestavovat a uveřejňovat volební kandidátní listiny apod. Členem mohl být každý volič ze Starého Města. Jednací řečí byla čeština. Starostovým náměstkem se stal Eduard Nebeský (majitel pivovaru) a do výboru byl zvolen mimo jiných Jan Podlipný (zemský advokát a zeť Antonína Nebeského). V roce 1885 se konaly doplňovací volby do sboru obecních starších, ve kterých byl do 1. sboru volebního okresu Staré Město zvolen mimo jiných zastupitel Eduard Nebeský (222 hlasů), do 3. sboru samostatný kandidát Jan Podlipný (190 hlasů). V roce 1883 byl do 3. sboru volebního okresu Staré Město zvolen sládek Josef Klička (136 hlasů), majitel domu Karel Vendulák st. (184 hlasů) a protikandidát Josefa Kličky Jan Podlipný (50 hlasů - nebyl zvolen).

O tom jak vypadal pivovar a dům U Modré štiky, ale i samotný život Nebeských nám vypráví Václav Řezníček v knize Čamara z roku 1926:

Pivovar "U Modré štiky" v Karlově ulici byl slavný nákladnický dům a majitel jeho sládek Antonín Nebeský, věhlasný pražský pan starý. Sladovnictví vyučil se v Mnichově. Byl horlivý vlastenec, roku 1848 byl u gardy, stál se studenty na barikádách u Mostecké věže a potom na podzim oženil se s Luisou Vendulákovou, dcerou sládka Venduláka z Perštýna. Chasy bylo v pivovaře "U Modré štiky" na čtyřicet osob. Nejprvnější z ní byl podstarší, pak byl hvozda, který sušil slady. Všichni byli svobodní a musili bydlet v pivovaře. Roku 1862 pan starý Nebeský začal vařit a čepovat bavorské pivo, černého bavoráka, který docházel v Praze veliké obliby. Roku 1864 vystavěl za pivovarem "U Modré štiky" do Liliové ulice nový dům s pěknou šenkovnou, jíž se říkalo "kasino" nebo salon a do které se z celé Prahy scházela vzácná společnost. 

Sladovnickou chasu vychovával pan starý Nebeský velice pečlivě. Sladovničtí musili býti nejdříve u šenku, aby se naučili měřit a potom postupovali. Chasa u šenku nosila pivo ze sklepa. Pro máz a více šlo se s nádobou k sudu do sklepa, holba a žejdlík nalejvaly se u výčepu z měděné konvice. Do šenkovny nalejvalo se do holeb, jež roznášely dvě kelnerky a kelner. Traktér pak vyvářel obědy, večeře, uzené maso a různé polévky. Zvláštností bylo "kyselé", plíčky a držky. 

Chasa spala v šalandě a denně k ní přibyla dvě řemesla, vandrovní. Pro chasu oběd vařil se v kuchyni u sládka. A denně byla hovězí polévka, hovězí s omáčkou a chléb a v neděli k tomu přidány vepřová, knedlík se zelím a polévka byla nudlová. Na osobu počítalo se půl libry masa. V poledne a večer dostávala chasa vždycky korbel piva o 15 mázech. 

Koní držel pan starý Nebeský dva páry a vedle různých vozidel měl také několik kočárů. Fajton, kalaš i landauer. Koně neměl nikdy fuksy. O těch říkal, že jsou falešné. Choval jen rapy nebo brauny. U koní byl Matěj, člověk veliké postavy, jež panu starému na jeho výtky docela vážně odpovídal otázkou: "Pane starý, mohou mne dát pryč? Dostali by za mne takového figuranta jako jsem já?" A hladě si mohutný šnurbart, upozorňoval pana starého: "Vždyť  by museli dát livrej přešívat!"

Dále pak měl při pivovaře dvě krávy, dojnice, dvě prasata, třicet slepic. Jako pravou rukou byl mu starý účetní Franc Xaver, který na všechno dozíral a dům zavíral. Účetní Franc Xaver byl starý, vzácný pán. Zůstal svobodný a byl poctivý, přesný a počestný. Pan starý Nebeský mohl se na něho ve všem spolehnout. Jedinou jeho zábavou byla hudba. Na kůře u křižovníků hrával na housle a doma, "U Modré štiky" někdy zahrál si na kytaru, při čemž chátrajícím již svým barytonem také si zazpíval. Zamilovanou písní jeho byla "Prosba o pravé bohatství", již někdy v bytě pana starého a na obzvláštní požádání lepších hostí v "saloně" přednášel a velice ho těšilo, že se zpěv jeho i obsah písně líbily. Však byla také pěkná a dokonalá:

"Dej mi zlato, ne tu skvostnou hlínu, kterou člověk z dolů dobývá,

ale víru, která na Tvém Synu, svatý Hospodine, spočívá.

Dej mi stříbro, ne tu skvělou rudu, kterou možno v horách těžiti,

ale čisté mravy a pak budu Tobě se i sobě líbiti. 

Dej mi perle, ne ty, jež si v moři žistný odvážlivec naloví,

ale slzy, které v cizím hoři z očí mých jsou téci hotovy.

Dej, o Bože, kamenů mi drahých, ne jež chová mateřská má zem,

ale milost svou, na skutcích blahých každým rokem ať bohatším jsem.

Žádný kníže se mi nevyrovná budu žíti v stálé radosti,

a až usnu v Pánu, nevýmluvná bude sláva má na věčnosti."

Milostpaní stará sedala denně ve stolici, v čemž ji vystřídávala stoličná Luizinka Venclová, která "U Modré štiky" sloužila dvacet dvě léta. Milostpaní v neděli do kostela chodívala do Týna na devátou nebo ku křižovníkům. 

Za vedení a řízení pana starého Nebeského byl pivovar "U Modré štiky" zlatodol. 

V předvečer dne tříkrálového rodina sládka a majitele pivovaru "U Modré štiky" v Karlově ulici, pana starého Antonína Nebeského, shromážděna byla v parádním pokoji a čekala chasu s blahopřáním a na koledu. 

Sladovnická chasa dnes k večeru po dávném staropražském obyčeji, který se v pivovaře "U Modré štiky" pečlivě zachovával, svátečně oděna v zelených čepicích, v zelených kabátcích s čamarkami, ve sněhobílých zástěrách se zahrnutým cípem a v černých kalhotách vykropila nejprve pivovarské místnosti. Valečky a zvláště humna, aby slad měl málo díla, kotel i spilku, aby pivo dobře zrálo, stoky chladící, sklep i stolici a pak přišla blahopřát a byt vykropit panu starému. 

Vodáci nesli kaditelnici, kropenku se svěcenou vodou a svěcenou křídu, hvozda pytel, mládek a sladomel každý po lopatce a chlapi lucerny s hořícími svíčkami a koště. Hoši, synové pana starého, začali být již nedočkaví, brzo-li chasa přijde, když v tom bylo slyšet přede dveřmi mnohonásobné kročeje a ihned odtamtud zazněl počátek písně:

"Den přeslavný, hle ! k nám přišel"

přičemž dveře se otevřely a do salonu zpívajíc vešla očekávaná chasa.V jejím čele kráčel podstarší s ferulí. Postavila se do půlkruhu kolem rodiny pana starého a zpívala, dále:

"kdy může býti každý vesel, kdo jen kterak začíti má, třeba celý týden.

My odkud začít nemáme, na koledy pospícháme, 

k vám, přemilí naši páni: Dej Bůh, ať se štěstí dohání,

jak Vaší paní manželce, dítkám, Vaší čeládce,

dej vám Pán Bůh požehnání u vašem panování, 

až do šťastného skonání, u vašem panování.

Dejte nám tolar nebo dukát, budeme na vás vzpomínat,

po vše časy naší chasy budem chválit vás.

Pakli nám co umenšíte a některý zlatý dáte:

Dejte jenom s ochotností, my pak s veselostí

od vás to zavděk přijmeme, na plasť si vína koupíme,

páleným ho zpremujeme, hořkým podšijeme.

Zdávna jsme toho žádali, bychom se s vámi shledali;

pospolu jsou sjednoceni držme posvícení.

Pobudem veselí spolu připijem jeden druhému:

vína, piva, páleného na zdraví druhého.

Pak se od vás odeberem všichni zase ku své práci,

my pracovití sládci."

A když přišla slova sloky poslední:

"A ty, chlapečku, zametej, zrnko k hromádce přimetej, víš, že rádi pivo píme a neradi rozlíváme,"

hodil pan starý na koberec na podlahu dukát. Hvozda nastavil pytel a chlapeček do něho dukát koštětem smetl. Po zpěvu předstoupil podstarší před pana starého a přál jemu i celé jeho rodině, s níž byl přítomen také na doktorát práv nyní se chystající učitel mladých pánů Jan Podlipný, šťastný nový rok. Potom šel hvozda s pytlem a chlapci s lopatkami před milostpaní starou, která na lopatku položila také dukát. Chlapec ho chase ukázal a hodil do pytle. Zatím jeden z vodáků na dveře svěcenou křídou psal K+M+B 1874. Ještě jednou salon pana starého vykouřili, svěcenou vodou vykropili a pak rozloučili se s pozdravením "Pochválen buď  Pán Ježíš". Pan starý s rodinou poděkoval: "Až na věky. Amen!".

A potom šla chasa dolů do šenkovny, aby ji také vykouřila  a vykropila. Tam pak uvázla, rozsadila se. Přitom hvozda, starý Matěj Kozel, hlučně vykládal: "Nynčkon je koleda slavná. Ale dřívějc bývala ještě slavnější. "Sládci" chodívali také vinšovat, vykuřovat a vykrápět a tři krále psát po domech, jež s pivovarem nebo s panem starým měly styky. A všudež byli slavnostně čekáni, vítáni, vykuřovali, vykrápěli, tři krále psali, koledovali a domácí podkuřovali a pokrápěli. Já si při tom svou starou, tehdy děvče jako květ, sloužila u pana doktora Ratzenbeka, vykoledoval. Bývala to milá slavnost. Ale to už zašlo." Napotom ve přátelském kruhu pilo se na zdraví pana starého a celého jeho domu ...

... Svatojilská čtvrť na Starém Městě byla celá vzhůru, protože byla tu dnes, v úterý dne 13. dubna 1875 slavná svatba. Vdávala se dceruška pana starého od "Modré štiky", slečna Aninka Nebeských a brala si vychovatele svých bratří, doktora práv Jana Podlipného, kandidáta advokacie. Rodiče nevěsty, ona i její ženich, byli v celé čtvrti známí a oblíbení lidé, proto snoubencům kde kdo upřímně přál štěstí. 

Zvědavců před pivovarem "U Modré štiky" stála plná Karlova ulice a u kostela sv. Jiljí, u dominikánů, kde se měly oddavky konati, bylo plno lidí v Husově třídě německou technikou a chrám byl zvědavci jako nabitý. Nevěsta byla oděna v růžové šaty jako měla jako nevěsta její matinka, babička, a prababička. Bílý, sněžný závoj vedle nich tvořil z oděvu toho české národní barvy. Nevěstě to překrásně slušelo a stejně líbil se zvědavcům také ženich. Vysoký, štíhlý, černovlasý mladý muž bílé pleti, s černým knírkem pod nosem, pružně si vedoucí ve přiléhavé čamaře s vysokými podpatky u lesklých lakýrek. 

"To je sličný párek!" až nahlas diváci volali, když snoubenci vstupovali do kočárů, jež táhl pár hrušovatých šimlů. Nevěsta, jíž všecky ženské fešného ženicha záviděly, byla nějak přismutnělá. Na oddavky neprovázel ji její otec, pan starý Nebeský, který ležel doma nemocen. Najednou přepadla ho nevolnost, což nevěstu velice dojímalo. A ženichovi zase záviděli všichni mladí muži a kolegové, to štěstí, jež s roztomilou, líbeznou, bohatou nevěstou ho potkalo. "Má před každým mladým člověkem sto napřed", povídali si. "Rámem je bohatý muž, pán, člen jedné z nejpřednějších a nejmocnějších pražských rodin". "Jenom chtít, může být jednou i pražským purkmistrem", soudili někteří.

Svatební hostinu strojili snoubencům a svatebním hostům doma "U Modré štiky". Mezi diváky u německé techniky v Husově třídě stál také domovník z mikulášského kláštera v Sirkové ulici, starý pan Barák, který potěšením slzel, když mezi vezoucími se svatebními hosty, mezi samým vzácným a vybraným panstvem, viděl také svého syna, spisovatele Josefa Baráka, přítele a příznivce ženichova. "Teď rád umru!" povídal si staroch, spatřiv milého svého syna vézti se po boku krásné dámy. "Josífek je na svatbě dcery pana starého od "Modré štiky". Jaká to čest, býti přítelem takového slavného domu". A potom vzpomínal, co se všecko bohatství pana starého a zvláště o životě v jeho pivovaře vypravuje. "O vánocích dostává tam chasa po liberní štědrovce od pekaře Houdka z Liliové ulice a na Štědrý den spotřebuje se "U Modré štiky" jenom pro domácí cent ryb", vzpomínal, že se povídá. "Snoubencům dej Pán Bůh štěstí, aby na další společné své cestě životem nalézali co nejvíce růží a co nejméně trní", upřímně jim přál.