11L-4-3. ANNA MARIE ALOISIE NEBESKÁ a JUDr. JAN PODLIPNÝ
Antonínu Nebeskému a Aloisii Vendulákové se v Domě U Modré štiky v Praze (na rohu ulic Karlova a Liliová) dne 26. července 1855 narodila dcera Anna Marie Aloisie Nebeská, která zemřela jako vdova ve svých 88 letech dne 25. září 1943, pravděpodobně v Bartolomějské ulici č.p. 13 v Praze 1.
Ve svých téměř 20-ti letech se dne 13. dubna 1975 provdala za JUDr. Jana Podlipného.
Jan Podlipný se narodil 23. srpna 1848 v Hněvčevsi v rodině sedláka Josefa Podlipného a Anny Drškové. Otec byl řezník, hostinský a hospodář. Soudí se, že rodina patřila k zámožnějším. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a v oktávě přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval roku 1868. Na právnické fakultě Univerzity Karlovy v dubnu 1874 získal doktorát.
Na podzim roku 1869 se Jan Podlipný stal domácím učitelem v rodině staroměstského sládka Antonína Nebeského. Nevíme, zda to byl důsledek nedostatku finančních prostředků na studia nebo se Jan snažil být naopak existenčně nezávislý na svých rodičích a navíc bylo jeho cílem se dostat do lepší společnosti. Vstup do pražské společnosti znamenal pro budoucího právníka získání důležitých společenských kontaktů, případně potenciálních klientů.
Jan Podlipný měl po celý život mnoho zájmů a již během studií byl členem Akademického čtenářského spolku a Sokola. Schopnost být dobrým recitátorem a řečníkem uplatnil i jako ochotnický herec. V roce 1872 připravoval Akademický čtenářský spolek uvedení tragédie Záhuba rodu Přemyslovského a Podlipný byl vybrán jako představitel hlavní role Václava III. Společně s Janem Podlipným se jako herci představili i Alois Jirásek, Josef Anýž, Zikmund Winter a Otýlie Sklenářová. V dopise Aloisi Jiráskovi Jan Podlipný píše: "Vyvolal jste dotazem svým vzpomínku na pí Sklenářovou. Při přestavení, když Václav usedá k Jarmile, aby jí vyjevil lásku svou, choval jsem se asi velmi chladně, neb Sklenářová mne napomínala, ovšem jen šeptem, aby to ve hledišti nebylo pozorovat, abych jen přisedl blíže a k ní se přitulil. Ostýchavost moje měla an příčinu tu, že tehdejší moje láska (pozdější moje ženuška) seděla v loži a pozorovala děj." O rok později chystal Akademický čtenářský spolek uvést další hru, tentokrát Shakespearova Julia Caesara. Jan Podlipný v představení nakonec ale nehrál. V dopise Aloisi Jiráskovi o důvodu svého odstoupení píše: "Obdržel jsem náhle termín k rigorosu a šlo teď o to, buď vzdát se zamilované své role, na niž jsem se tolik těšil, neb odložit rigorosum. Rodina rozhodla vrátit úlohu. Podvolil jsem se."
Dlouholeté přátelství Josefa Baráka mělo pro Jana Podlipného doslova fatální důsledky, protože tento redaktor Národních listů doporučil mladého studenta práv jako vychovatele a domácího učitele rodině Nebeských, kde do roku 1868 působil sám. Majitel pivovaru Antonín Nebeský se sladovnictví vyučil v Mnichově a byl horlivým vlastencem. Z pivovaru U Modré štiky na Starém Městě, který rodině Nebeských patřil, vybudoval prosperující podnik s téměř 40 zaměstnanci a vlastní šenkovnou. Antonínu Nebeskému se narodili 4 synové a jedna dcera, vychovatelem všech pěti dětí se stal Jan Podlipný. O dětství Anny Nebeské toho moc nevíme. Podle svědectví Renáty Tyršové Anna Nebeská navštěvovala "ústav paní Svobodové". Pod vedením matky se měla naučit základním dovednostem hospodyně, tedy vaření, šití a vyšívání. K dobrému vychování počestné měšťanské dcerky patřila alespoň základní znalost hry na piano, zpěv a tanec. Vliv Josefa Baráka nebyl nejspíše zanedbatelný, neboť díky jeho působení se stala Anna Nebeská horlivou vlastenkou. Zúčastnila se plesu První Národní besedy a později ráda vzpomínala, jak tančila s Františkem Palackým. Vzhledem k tomu, že se Jan Podlipný stal téměř členem rodiny Nebeských, měli mladí lidé během několika let možnost se navzájem poznávat v různých životních situacích v kruhu rodiny i ve společnosti. Dvořit se Anně začal Jan přinejmenším již v roce 1872, tedy po třech letech od seznámení. Pro dívku z počestné a dobře situované pražské rodiny nebylo mnoho příležitostí k seznámení či navázání důvěrnějšího kontaktu s mužem. Samozřejmě se mohla účastnit plesů, zábav, domácích dýchánků, výletů do přírody apod. Avšak vždy ve společnosti příslušníků stejné společenské vrstvy a pouze v doprovodu rodičů, případně gardedámy. Nezanedbatelnou roli hrálo společenské postavení případného nápadníka a v neposlední řadě také jeho finanční zajištění. Rodiče Podlipného sice nebyli z nejchudších, avšak Jan Podlipný ještě nedokončil studia a nebyl by tedy schopen postarat se o hmotné zajištění budoucí manželky a dětí jen z platu domácího učitele a vychovatele. K zasnoubení tak došlo až v roce 1874, kdy Jan Podlipný začal vykonávat praxi v advokátní kanceláři JUDr. Jana Kučery. Dne 12. prosince 1874 dostal Jan Podlipný za poplatek 2 zlaté domovské právo v Praze.
Dne 13. dubna 1875 se s Annou Nebeskou oženil v kostele sv. Jiljí na Starém Městě. Ulice Karlova a Husova byly plné lidí čekajících na svatební kočár tažený párem běloušů. Nevěsta měla podle rodinné tradice růžové šaty. Jan Podlipný se díky sňatku s Annou Nebeskou stal relativně zámožným mužem, členem vážené rodiny a pražské společnosti. Anna Nebeská se stala domácí paní, manželkou veřejně činného muže, členkou spolků zaměřených zejména na pomoc chudým. Především jí byla určena role matky a manželky, jejíž místo je v domácnosti.
V Praze v domě U Modré štiky v č.p. 180 se jim narodili a v kostele sv. Jiljí byli pokřtěni:
- 12. ledna 1876 syn Jan Antonín Josef Alois Podlipný. Víme, že studoval medicínu a zemřel v roce 1903 v Americe ve věku 27 let. Otec JUDr. Jan Podlipný byl v tu dobu c.k. důstojník zemské obrany.
- 15. července 1878 syn Antonín Jaroslav Jindřich Boleslav Podlipný. V rodině se mu říkalo Sláva nebo Antonín Sláva a byl zřejmě velmi talentovaný. Jako ochotnický herec ztvárnil řadu rolí v divadelních představeních, která byla pořádána v bytě rodičů. Po absolvování gymnázia začal Sláva studovat práva na Karlově univerzitě. Jeho mladý život však ukončila dne 3. dubna 1899 nemoc, kterou se pokoušeli léčit v Itálii. Zemřel ve věku 21 let na tuberkulózu. Dochovaly se soustrastné dopisy od Elišky Krásnohorské, Svatopluka Čecha, Terézy Novákové, Sokolských jednot, spolků a organizací českých i zahraničních. Pisatelé často zmiňují Slávův talent i to, že by jistě navázal na činnost rodičů, stal se vlastencem a zdatným pracovníkem pro národ.
V domě na Perštýně č.p. 344 (dnešní Bartolomějská 309/13) se jim pak narodili a v kostele Svaté Trojice ve Spálené ulici byli pokřtěni:
- 25. června 1881 syn Vladimír Josef Růžena Ivan Bořivoj Podlipný. Vladimír navštěvoval gymnázium, později dosáhl vysokoškolského vzdělání a otevřel si vlastní advokátní kancelář. Byl členem spolku Domácnost.
- 5. června 1882 syn Miloš Karel Jiří Heřman Jan Podlipný, který zemřel po 4 měsících svého života dne 21. října 1882 na prudký katar střev
- 30. září 1885 syn Čestmír Jiří Jeroným Podlipný. Navštěvoval gymnázium, později dosáhl vysokoškolského vzdělání, stal se inženýrem a po vzniku Československa působil jako vrchní odborný rada ministerstva sociální péče. Působil v Ústřední matici školské a v Českém srdci. Dne 24. listopadu 1919 byl v kostele Matky Boží před Týnem oddán s Eliškou Vejrychovou. Bydleli v č.p. 309, tedy v Bartolomějské ulici č.p. 13 již po přečíslování.
- 11. dubna 1888 dcera Jaromíra Anna Antonie Věkoslava (Aloisie) Johanka Podlipná. Ve svých 20 letech se v kostele u sv. Jiljí dne 2. června 1908 provdala za JUDr. Josefa Jechenthala, jeho otec byl Karel Jechenthal a matka Kiti Jechenthalová (Jindřich Jechenthal byl podnikatel a stavitel, který nechal na Malé Straně postavit tzv. Jechentalovy domy - Malostranské nábřeží č.p. 558 a 563). Svatební hostina se konala samozřejmě v Domácnosti. Jaromíra Podlipná zemřela pravděpodobně v roce 1922 ve věku 34 let.
Chlapci měli domácího učitele, který s rodinou bydlel. Mimo jiné se učili hrát na piano a zřejmě se učili také francouzsky, jednak proto, že znalost francouzštiny patřila k dobrému vychování a jednak proto, že Jan Podlipný Francii miloval a byl velkým podporovatelem vztahů s Francií. Dcera Jaromíra Podlipná mluvila rovněž francouzsky, učila se pravděpodobně vařit, šít, vyšívat apod. Zřejmě se nějakým způsobem podílela na matčině veřejné činnosti, pomáhala jí organizovat sbírky. Sama Anna Nebeská byla prý výborná kuchařka a příkladná hospodyně. Jako manželka a matka měla vytvářet přívětivé prostředí, umožňovat manželovi, aby se věnoval veřejné činnosti. Na té se měla případně podílet sama, tzn. doprovázet ho na veřejná vystoupení, stála mu po boku, podporovala ho. Především poté, co byl Jan Podlipný zvolen pražským starostou, se musela více účastnit veřejného života po jeho boku. Naopak od Jana Podlipného se očekávalo, že bude především živitelem rodiny. Byl prý milující a pozorný otec, který se zajímal o pokroky chlapců v učení a ve hře na piano. Vždy si prý našel čas, aby se přesvědčil o tom, jak jsou děti úspěšné ve studiu i v jiných činnostech.
Jan Podlipný byl činný v mnoha spolcích, především v Sokole. Byl milovníkem přírody. Do čekárny před kanceláří umístil velké akvárium s rybami obklopené exotickými rostlinami. Kromě toho údajně vlastnil sbírku brouků a motýlů a několik atlasů rostlin, jimiž rád listoval. Navštěvoval Národní muzeum, zajímal se o staré tisky a rukopisy. Byl milovníkem a sběratelem knih, zajímal se především o právnickou literaturu, beletrii, zejména tu českou. Odebíral několik časopisů, objednával také české tisky, např. Kralickou bibli či spisy Bohuslava Balbína. Knihovna Jana Podlipného byla prý po 40 letech sběratelské činnosti jednou z nejvzácnějších soukromých knihoven v Praze. Jan Podlipný byl pravidelným hostem kavárny Union. V této pražské kavárně se scházeli básníci, novináři a další osobnosti.
Anna Nebeská se přibližně od poloviny 70. let 19. století věnovala dobročinnosti. Od svých rodičů převzala rodinnou tradici, a sice každoroční výlet do mlýna v Kunraticích. Výletu se zpravidla účastnilo také několik rodinných přátel a na tuto událost se prý těšívaly především děti, které jely s matkami fiakrem, zatímco pánové chodívali pěšky. Anna Nebeská většinou na celé prázdniny odjížděla s dětmi na letní byt, případně jezdívaly na kratší několikadenní výlety. Rodina Podlipných však neměla trvalé letní sídlo či prázdninový dům, jak bylo obvyklé v bohatších pražských rodinách. Anna Nebeská jezdívala s dětmi na léto do Holoubkova, Ondřejova, Městečka, Dobré Vody, Želíze, Řevnic, Potštejna nebo na Špičák, dokonce i do zahraničí. Děti na část prázdnin jezdívaly také k příbuzným do Hněvčevsi. K trávení volného času ve 2. pol. 19. století patřil také sport či tělocvik. Anna Nebeská byla členkou Sokola, její pohybovou aktivitou byly ale jen kratší či delší vycházky. V zimní sezóně pak přišel ke slovu tanec, který prý měla velmi ráda. S manželem chodívala pravidelně na plesy Národní besedy a Akademického čtenářského spolku.
Anna Nebeská dodržovala ve své domácnosti slavení obvyklých svátků Vánoc, Velikonoc, masopustu, svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. Kromě toho byl v rodině kladen zvláštní důraz na svátky obou rodičů. Janovy jmeniny na sv. Jana Křtitele bývaly slaveny doma ve společnosti několika přátel. Při této příležitosti bývali chlapci zkoušeni ze hry na piano. Matčin svátek slavila rodina většinou na letním bytě.
Společnou zálibou manželů Podlipných bylo divadlo. V Národním divadle měli stále předplacenou lóži. Avšak nebyli pouze pasivními diváky, oba divadlo hráli. Menší scénky a představení pořádal v domě U Modré štiky již Antonín Nebeský, který do rolí obsazoval kromě Jana Podlipného a dcery Anny i syny Jana, Edvarda a Antonína. Jan Podlipný nechal v domě v Bartolomějské ulici postavit dokonce jeviště pro pořádání komorních divadelních představení. Divadlo se hrálo u Podlipných pravděpodobně jednou v roce, a to většinou o druhém svátku vánočním. Jeho členy byli samozřejmě synové Podlipných, ale také budoucí lékaři a právníci či dcery z bohatších pražských rodin. Příležitostnou herečkou byla dcera majitele pivovaru U Fleků, dcery profesora anatomie, dcera knihkupce, dcera velkostatkáře či dcera poslance a okresního starosty. Po skončení představení bylo jeviště rozebráno a jídelna se stala tanečním sálem. S pohoštěním pomáhaly paní domu přítomné slečny, které se z hereček proměnily ve zručné hostitelky. Na večírku bývalo přítomno i více než sto hostů. Mezi pozvanými hosty byli samozřejmě rodiče účinkujících, přátelé a známí Podlipných, tedy členové městské rady a obecního zastupitelstva, členové mladočeské strany, umělci, spisovatelé.
Janova mladší sestra Marie Podlipná pobývala jako svobodná dívka v Praze u Podlipných, stejně tak jako bratr Josef Podlipný v době studií. Mnohem častěji se Jan Podlipný s Annou Nebeskou stýkali s rodinou Václava Podlipného, Janova strýce, a s rodinami Anniných bratrů, kteří žili v Praze. Často se také setkávali s rodinnou Annina strýce Karla Venduláka, v jehož domě rodina Podlipných několik let bydlela. S Karlem Vendulákem mladším, který po otci převzal vedení pivovaru U Medvídků, pojilo Jana Podlipného důvěrné přátelství. Dobrým rodinným přítelem manželů Podlipných byl Václav Řezníček a Josef Barák, který se stal i kmotrem jejich syna Vladimíra. Společně s Barákem se Jan Podlipný účastnil pouti do Kostnice k vězení Jeronýma Pražského. Během této cesty Josef Barák vážně onemocněl a 15. listopadu 1883 zemřel. Jan Podlipný se postaral o zaopatření a ošetření nemocného přítele. Velkolepý Barákův pohřeb připravily Národní listy, Sokolské jednoty a několik spolků studentských, dělnických, řemeslnických a dalších. Jako právník se poté postaral o vyřízení Barákových záležitostí, poplatil pohledávky, šatstvem podělil chudé a Barákovu hospodyni Kateřinu Vlčkovou. Přátelství pojilo Jana Podlipného i s poslancem Gabrielem Blažkem. Jeho žena byla kmotrou Jaromíry Podlipné. Přátelské i pracovní pouto pojilo Annu Nebeskou s Renátou Tyršovou a Josefou Náprstkovou, se kterou se přátelila již od mládí. Později dámy spolupracovaly především ve spolku Domácnost a v Prvním českém penzionátu pro dívky. S Renátou Tyršovou pracovala Anna Nebeská v Komitétu pro stravování chudé školní mládeže a v dalších spolcích. Když v roce 1889 pobývala Renáta Tyršová v Paříži, navštěvovala Anna Podlipná její matku. Přátelství obou dam trvalo až do smrti Renáty Tyršové v roce 1937.
Dobročinnou činnost Anna Nebeská zaměřovala především na sbírky šatstva, peněz apod. a také na podporu stravování chudé mládeže. Společně s Augustou Braunerovou se Anna Nebeská starala o příspěvky na dostavbu chrámu sv. Víta, v roce 1881 shromažďovala prostředky na znovuvybudování Národního divadla. Účastnila se dobročinných banketů, večírků a sbírek ve prospěch spisovatelského spolku Máj či Národního divadla v Brně. Do spolkového života uvedla Annu Nebeskou Marie Riegrová. Pod jejím vedením pomáhala při pořádání prvního bazaru ve prospěch Ústřední matice školské. Při Ústřední matici školské založila v roce 1893 dámský odbor a stala se jeho předsedkyní. Jejím prostřednictvím docházelo ke spolupráci Dámského odboru se spolkem Domácnost a jeho kuchařskou školou a později s Českým srdcem. V roce 1887 se zúčastnila založení komitétu dam pro stravování chudé školní mládeže, zde se seznámila s Renátou Tyršovou, s níž spolupracovala ve spolcích po dalších 50 let. Spolu s ní působila Anna Nebeská jako spolu instruktorka pro ruční práce a dívčí povolání na Městské dívčí průmyslové škole. Za svoji veřejnou činnost získala i ocenění. Jako předsedkyně dámského odboru Ústřední matice školské byla 2. prosince 1898 vyznamenána Alžbětiným řádem II. třídy. Společně s ní byly vyznamenány Růžena Jelínková-Doubková, Božena Augustinová-Zelená, Anna Cardová-Lamblová, Ludovika Šolcová, Antonie Vališová, Eliška Lauermannová a Božena Studničková, tedy dámy působící v komitétu dam pro dozor nad městskými opatrovnami, v komitétu dam pro stravování chudé školní mládeže, ve spolcích Záštita a Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek. Byla jí také udělena Záslužná medaile královského hlavního města Prahy.
Již v 60. letech 19. století přišel Vojta Náprstek s nápadem založit v Čechách ženskou kuchařskou školu podle vzoru Anglie. Mimo jiné propagoval moderní přístroje a vaření na plynu, pořádal přednášky a podle pozdějších vzpomínek Anny Nebeské a Věnceslavy Lužické se stal jejich inspirátorem a rádcem při zakládání kuchařské školy.
S podobným nápadem na založení kuchařské školy přišla v 1. pol. 80. let 19. století Antonie Maděrová, choť školního inspektora. Ta se obrátila s žádostí o pomoc na Věnceslavu Lužickou-Srbovou a posléze i na Vojtu Náprstka. Náprstek přislíbil pomoc a sezval do místností Amerického klubu několik pražských dam, které měly návrh Antonie Maděrové projednat. Po několika schůzkách se zrodil nový spolek, jehož cílem bylo především zřízení české kuchařské školy a výchova a vzdělávání českých dívek v oboru vedení domácnosti.
Ustavující schůze nového spolku se konala 17. ledna 1885 v domě Marie Neffové. Byly dohodnuty podrobnosti založení kuchařské školy, ustaven čtrnáctičlenný výbor a naplánována oslava výročí narození Magdaleny Dobromily Rettigové, na jejíž odkaz měl spolek navázat. Vypracováním spolkových stanov byla pověřena Věnceslava Lužická-Srbová. Anna Nebeská měla na starost správu spolkových financí, pravidelné předkládání pokladních zpráv, získávání darů a příspěvků. První česká kuchařská škola Domácnost byla otevřena 28. září 1885 v pronajatých místnostech na Václavském náměstí, později ve Spálené ulici. Žákyně byly do kurzu přijímány od 30. září 1885. V běžném kurzu trvajícím 3 měsíce bývalo 20 dívek ve věku kolem 18 let. Školné za tříměsíční kurz činilo 30 zlatých, ale na základě žádosti mohlo být školné sníženo či prominuto. Dívky musely dodržovat přísný školní řád a hygienická pravidla. O kurzy vaření v Domácnosti byl velký zájem. Kurzem prošlo ročně přibližně 200 dívek z celých Čech. Dívky se učily vařit především ryze česká jídla, později byl do výuky zařazen i oblíbený cukrářský kurz a kurz úpravy pokrmů pro zvláštní příležitosti jako byly svatby, domácí večírky apod. Pokrmy, které dívky během kurzu vařily, nepřišly na zmar, spolek je prodával ve vlastní jídelně. Průměrně se prodalo 40 obědů a kromě běžných předplacených obědů bývaly vydávány i obědy při zvláštních příležitostech, jako byly slavnostní večeře, bankety, večírky a svatební hostiny.
Zásadním způsobem se zapsal do dějin spolku Domácnost JUDr. Jan Podlipný, tehdy již starosta, který se výrazně zasadil o získání pozemku pro stavbu nové spolkové budovy. Podlipný upozornil výbor Domácnosti na pozemky bývalých Trinitárských kasáren v Lazarské ulici, které se město chystalo prodat. Dne 16. srpna 1898 podepsal spolek Domácnost kupní smlouvu na pozemek v Lazarské ulici, za který město požadovalo 35 000 zlatých, z toho zálohu 15 000 zlatých splatných do 8 dnů. Spolek měl "jen" 13 000 zlatých, ale 2 000 zlatých půjčil Antonín Randa, zbývající částku si spolek půjčil od Městské spořitelny. Náklady na nový spolkový dům se vyšplhaly na 119 771 zlatých, díky přímluvám a kontaktům byl spolkový dům slavnostně otevřen v listopadu 1899. Spolek se prezentoval jak při Zemské jubilejní výstavě v roce 1891, tak na Národopisné výstavě roku 1895, ale také na Mezinárodní ženské výstavě v Paříži v roce 1902.
Po 1. světové válce spolupracoval spolek Domácnost nejvíce s Českým srdcem, na žádost Anny Nebeské se po dobu 10 měsíců ve spolkové jídelně Domácnosti stravovalo 35 českých studentek, 42 vysokoškolských studentů z Balkánského poloostrova a po dobu dvou měsíců byly připravovány obědy pro 40 slovenských poslanců. Prostřednictvím Českého srdce posílal spolek Domácnost finanční dary do pohraničí. Spolek přispíval i organizacím pečujícím o děti a mládež, jako byla Česká dětská nemocnice a Dívčí domov. Přestože dostala První česká kuchařská škola poněkud hanlivou, ale v podstatě výstižnou přezdívku "knedlíková univerzita", dostalo se jí u české veřejnosti poměrně dobrého ohlasu. Anna Nebeská setrvala ve funkci předsedkyně prakticky až do své smrti v roce 1943. Velkou poctu jí projevily členky, když jí 22. května 1935 uspořádaly oslavu jejích 80. narozenin. Slavnost se konala v sále spolkového domu v Lazarské a gratulovat přišly nejen členky, ale i učitelský sbor a žákyně kuchařské školy, členové výboru a zaměstnanci Českého srdce.
Anna Nebeská se významným způsobem podílela na zřízení českého penzionátu pro dívky v roce 1898. Jednalo se o ojedinělý projekt. V Praze existovaly německé penzionáty a vychovávací ústavy pro dívky, avšak dosud neexistoval penzionát český. Za účelem založení českého penzionátu byl v březnu 1898 na schůzce v domě U Halánků ustaven zvláštní přípravný komitét. Jeho členkami byly pražské dámy, které byly činné v různých organizacích a spolcích. Anna Nebeská byla zvolena předsedkyní komitétu a později předsedkyní kuratoria, které penzionát spravovalo. Místopředsedkyní byla zvolena Věnceslava Lužická-Srbová, jednatelkou Renáta Tyršová a pokladní Leopoldina Ortová. Dále ve výboru působily Josefa Náprstková, Marie Čelakovská, Marie Gregorová, později Anna Lauermannová a Anděla Randová. Během první poloviny roku 1898 řešil komitét otázky umístění a stravování chovanek, otázky financování a především koupi vhodného domu. Starosta Jan Podlipný a jeho první náměstek Vladimír Srb se nakonec zasloužili o půjčku 15 000 zlatých od Městské spořitelny. Finanční výpomoc přislíbil i manžel Leopoldiny Ortové, který byl ředitelem Svatováclavské záložny. Dům byl zakoupen ve Štěpánské ulici. Byl koncipován jako český vychovávací ústav pro dívky z vyšších společenských vrstev. Nejčastěji byly přijímány žákyně Vyšší dívčí školy. Chovanky penzionátu se měly učit společenskému chování a vystupování, konverzovat směly česky a francouzsky, měly se vzdělávat četbou a poslechem přednášek. Penzionát měl "vychovávati svěřenky v duchu ryze národním, aby jednou ve svém povolání důstojně reprezentovaly českoslovanské ženy jak v rodinném, tak i v národním a společenském životě. Panovala zde velmi přísná kázeň, dívky musely striktně dodržovat stanovená domácí pravidla. Lékařskou péči zajišťoval chovankám penzionátu bratr Anny Nebeské, MUDr. Jan Nebeský. Jednou z chovanek penzionátu byla i dcera manželů Podlipných, Jaromíra. V roce 1904 se penzionát přestěhoval do domu v Krakovské ulici. Zde působil jen krátkou dobu, jeho činnost postupně převzaly jiné instituce.
V roce 1917 se začalo zhoršovat zásobování. V Praze byl nedostatek i základních potravin, mnoho lidí, především dětí strádalo nedostatečnou výživou. Lidem postiženým válkou měly pomáhat oficiální organizace, jako byla Rakouská společnost Červeného kříže a Zemská pomocná komise. Obyvatelům Prahy pomáhala také nevládní dobročinná organizace České srdce. Dr. Ladislav Procházka navrhl, aby hladovějící Praze pomohl český venkov, kde byla situace o něco příznivější. Zrodila se myšlenka, že by venkovské rodiny mohly posílat nejpotřebnějším pražským rodinám bochník chleba týdně. Na schůzi bylo rozhodnuto zřídit Komitét, který by sjednotil a organizoval potravinovou pomoc. Do Komitétu byli přizváni např. MUDr. Jan Deyl či Anna Nebeská. Dne 24. října 1917 podepsali provolání Komitétu prof. MUDr. Jan Deyl, Gustav Habrmann, Josef Holeček, Alois Jirásek, Václav Klofáč, JUDr. Karel Kramář, Anna Nebeská, JUDr. Jaroslav Preiss, poslanec Adolf Prokůpek, Josef Scheiner, Antonín Švehla a Renáta Tyršová. Byly vytištěny letáky, výzvy, vypracovány instrukce a řády. Předsednictvo se scházelo dvakrát v týdnu zpočátku na městském fyzikátě, od listopadu 1917 v paláci Assekuračního spolku průmyslu cukrovarnického na Havlíčkově náměstí, od konce roku 1918 ve františkánském klášteře na Jungmannově náměstí. Byly vytvořeny čtyři odbory: finanční, zásobovací, rozdělovací a dětský.
Anna Nebeská spolu s Renátou Tyršovou pracovala v rozdělovacím odboru. Jejich úkolem bylo vyhledávání chudých rodin, zjišťování jejich hmotných poměrů a poté přidělování pomoci těmto potřebným rodinám. Na činnosti místních skupin se podíleli především členové pražských Sokolských jednot, učitelé a činitelé chudinských institucí. Sokolské organizace se vůbec staly významným spolupracovníkem Českého srdce především na venkově. Sokol zde vytvářel sběrací odbory, zakládal a vedl veřejné kuchyně, v ženských pomocných sborech se šilo prádlo. Venkovské výbory spolupracovaly s místními učiteli, činiteli samosprávných sborů i s železničními zřízenci. Individuální příděly rozdělovací výbor časem omezoval a České srdce začalo zřizovat tzv. Krby. Krby Českého srdce byly vlastně výdejny polévky a dalších potravin posílaných z venkova (brambory, chléb). Podle Nebeské se měly polévky podávat ve speciálně určených vytápěných místnostech vždy ráno a večer. Porce polévky měla být přidělena pouze držiteli legitimace místní skupiny Českého srdce. První Krb byl zřízen v prostorech Slovanské kavárny, v krátké době se Krby Českého srdce rozšířily po celé Praze a v jednotlivých oblastech fungovaly jako místní centra potravinové pomoci. Za účelem poskytování potravinové pomoci měl rozdělovací odbor k dispozici také několik obchodů. V řeznickém krámu se 2x týdně vysekávalo maso pro potřebné rodiny a v pekárně se denně peklo téměř 500 bochníků chleba. Duší dětského odboru byla Růžena Svobodová. Chudé děti byly ubytovávány na venkově především v rodinách rolníků, kde měly přečkat válku. Podobně byly podávány obědy v pražských rodinách, restauracích a kavárnách. Kromě toho dětský odbor zajišťoval chudým, opuštěným a zanedbaným dětem lékařské ošacení, umísťování do ústavů, ošacování apod. Byly zřizovány útulky Českého srdce, např. na Františku, na Větrníku, na venkově pak vznikaly kolonie a tábory, např. v Německém Brodě (dnešní Havlíčkův Brod) byl zřízen tábor pro tisíc dětí.
Působnost Českého srdce rozhodně neskončila s posledními výstřely 1. světové války. Zásluhou Renáty Tyršové byl zřízen pohraniční odbor Českého srdce, který organizoval prázdninové pobyty dětí z pohraničních oblastí republiky. Především pro děti z pohraničí byly od roku 1920 pořádány vánoční nadílky. Kromě studentů podporovalo České srdce, zejména v době hospodářské krize, i chudé umělce, soukromé a výpomocné učitelky, úředníky a úřednice s nízkým platem, spisovatele, novináře, herce i hudebníky.
Jan Podlipný byl členem mnoha spolků, avšak zdaleka nejvíce je jeho jméno spojeno se Sokolem pražským a Českou obcí sokolskou. Tělocvičný spolek Sokol založený v roce 1862 s cílem pěstovat tělesnou zdatnost se velmi rychle stal masovou organizací. Členy Sokola byli čelní představitelé českého veřejného života. Sokol se profiloval jako nepolitický spolek, který neměl sloužit zájmům jedné politické strany. Jan Podlipný byl členem Sokola zřejmě již od studentských let, v mládí se věnoval např. bruslení a jízdě na koni. Působení a členství v Sokole přineslo Janu Podlipnému mnohé výhody, stal se známou osobností a prosadil se ve veřejném životě. Stal se prvním starostou České obce sokolské. Bezprostředně se podílel na přípravě sokolských sletů a výprav do zahraničí. Druhý slet se konal v době konání Zemské jubilejní výstavy a třetí v době, kdy probíhala Národopisná výstava. Velkou událostí sokolských sletů byl závěrečný slavnostní průvod českých a zahraničních jednot. Průvod směřující z Vinohrad na Staroměstské náměstí vedl v roce 1891 i 1895 právě starosta České obce sokolské Jan Podlipný. Starosta sokolské obce jel v čele průvodu na koni, při zahájení průvodu pozdravil starostu Královských Vinohrad a na Staroměstském náměstí pronesl slavnostní projev. Kvůli vystoupení sokolstva ve Francii měl od počátku roku 1888 každé ráno hodinu francouzštiny. O Francii se hodně zajímal, již od roku 1886 byl členem české Alliance Francais. Ve Francii hodlal upozornit na český národ a jeho požadavky, zejména politické. Výprava Sokolů do Paříže na světovou výstavu a závody francouzských gymnastů byla připravována téměř rok s velkým očekáváním a nadšením. Avšak několik dní před plánovaným odjezdem rakouské úřady celou akci zakázaly s odůvodněním, že Sokolstvo nemá právo vystoupit jako organizace pod svou zástavou. Dne 2. června obdržel Jan Podlipný dopis, kterým byla korporativní účast Sokolů na světové výstavě zakázána. Jako hlavní organizátor si Jan Podlipný vyžádal slyšení u ministerského předsedy Eduarda Taaffeho a odjel do Vídně, kde byl hned 3. června 1898 přijat. Ministerskému předsedovi se pokoušel vysvětlit, že Sokol není politickou organizací, a tudíž výprava do Paříže a účast na závodech nejsou politickou manifestací. Taaffe však trval na svém stanovisku. Na jeho odmítavé stanovisko Jan Podlipný údajně odpověděl: "Excelence, Sokolstvo pojede přece!" Jelikož byla cesta zakázána jako korporativní, bylo rozhodnuto, že bude uskutečněna jako soukromá cesta. Účastníci výpravy necestovali v sokolských stejnokrojích a se zástavou, jak bylo původně naplánováno, ale v civilním oděvu jako soukromé osoby a bez sokolského praporu. Přes zákaz vlády se 5. června vypravila skupina 134 sokolů a 3 dam zvláštním vlakem do Paříže. Speciální vlak s českými Sokoly nesměřoval do Francie přes Německo, ale přes Švýcarsko. Renáta Tyršová, Josefa Náprstková a Anna Nebeská a několik dalších pražských dam věnovaly Unii francouzských gymnastů stříbrný lipový věnec jako připomínku 1. setkání a společného vystoupení s českým Sokolem. Když se čeští Sokolové objevili ve stejnokrojích na pařížských ulicích, budili značnou pozornost. Zájem o ně vzrostl zejména po úspěchu, kterého dosáhli na závodech. Družstva Sokolů totiž obsadila první tři místa v závodě s mezinárodní účasti. Vzhledem k tomu, že nemohli vystoupit oficiálně jako organizace, pochodovali jako jediní slavnostním průvodem bez praporu. Místo něj však nesli v čele skupiny na žerdi velkolepou kytici, kterou jim daroval samotný francouzský prezident Sadi Carnot. Na počest Jana Podlipného byla 7. července uspořádána slavnost na Žofíně. Ve stejné době probíhaly volby do českého sněmu, v nichž mladočeši (s nimi i Jan Podlipný) dosáhli výrazného vítězství v městských a venkovských okrscích. V roce 1909 byl Janu Podlipnému udělen Kříž čestné legie.
Jan Podlipný stál přímo u zrodu Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa v roce 1889. Je spojen se sporem o umístění desky se jménem Jana Husa na budovu Národního muzea. Proti umístění desky vystupovali především představitelé katolické církve, staročeši a šlechta v čele s Karlem Schwarzenbergem. Ten označil učení Jana Husa za příčinu zničujících husitských válek a označil husity za tlupu lupičů a žhářů. Výroky prince ze Schwarzenbergu vzbudily nevoli části české veřejnosti a vyvolaly sérii vystoupení a prohlášení, které vyústily v založení spolku. Místodržitel hrabě František Thun několikrát zamítl stanovy spolku. Snažil se také rušit usnesení okresních měst, která chtěla přispět na stavbu pomníku. Stanovy spolku byly schváleny v březnu roku 1890. Ustavující valná hromada spolku byla svolána na 31. května 1890. Prvním předsedou spolku byl zvolen Vojta Náprstek. Dalšími členy byli Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech, Tomáš G. Masaryk, Josef Anýž, Jan Kaftan a další. K nejaktivnějším členům spolku patřil Jan Podlipný. Spor vznikl i při výběru místa - Staroměstské náměstí, Václavské náměstí, Betlémské náměstí. Rozhodnuto bylo nakonec o Staroměstském náměstí, pokud Mariánský sloup zůstane. Soutěžní návrhy podoby posuzovala porota ve složení Jaromír Čelakovský, Otakar Hostinský, Vojtěch Hynais a další. První místo dostal sochař Ladislav Šaloun.
Slavnost položení základního kamene pomníku Mistra Jana Husa se měla konat 4. - 6. července 1903 a měla mít národní ráz. Průběh slavnosti byl skutečně velkolepý. Na pražských návrších byly zapalovány ohně, v oknech mnoha domů hořely svíčky, byly vyvěšovány transparenty s Husovými citáty, jeho obrazy apod. První večer slavnosti byl zakončen premiérou historického dramatu Jan Žižka od Aloise Jiráska, slavností v zahradě Měšťanské besedy. Do ulic se vydalo velké množství Pražanů, kteří procházeli městem, zpívali a u Národního divadla požadovali vystoupení předsedy Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa, Jana Podlipného. Vystoupil na balkon Národního divadla a promluvil k davu. Obával se výtržností, které by mohly ohrozit slavnost naplánovanou na příští den. Ke střetům s policií však došlo ještě během večera v blízkosti Příkopů, kde bylo německé Kasino. V neděli 5. července se z Královských Vinohrad vydal průvod ke Staroměstskému náměstí. Národní ráz slavnosti byl patrný již se zástupců průvodu - Sokolové, zastupitelstva obecní a okresní, nejrůznější spolky, hasiči, národní dělnictvo, studentstvo, besedy a kluby. Jako čestní hosté se zúčastnili Sokolové z Paříže, Hamburku, Londýna, Petrohradu, Drážďan a Vídně. Početný průvod provázelo po celé trase množství přihlížejících Pražanů.
Na Staroměstském náměstí byl již připraven žulový základní kámen, do nějž měla být vložena měděná pamětní schránka. Celé náměstí bylo slavnostně vyzdobeno. Proslov Jana Podlipného byl pro mnohé překvapivý, šokující či pobuřující. Z projevu vyplývalo, že Mariánský sloup už pro něj není odkazem na Bílou horu a na porobu českých zemí pod nadvládou Habsburků, ale představoval sloup se sochou Panny Marie Immaculaty, vhodný protějšek pomníku myslitele a reformátora. V červenci 1903 byl slavnostně položen základní kámen pomníku Mistra Jana Husa, avšak ke slavnostnímu odhalení hotového pomníku vedla ještě poměrně dlouhá cesta. V roce 1907 totiž Klub za Starou Prahu vznesl protest proti umístění Husova pomníku na Staroměstské náměstí. Zástupcům klubu se zdál příliš velký. Ke Klubu za Starou Prahu se přidal Historický klub, Umělecká beseda a dokonce Josef Šusta. Přes trvající protesty povolil pražský magistrát 2. května 1911 zahájení stavby. Předsedou Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa byl Jan Podlipný až do své smrti 19. března 1914. Zdravotní obtíže mu však bránily účastnit se schůzí spolkového výboru. Pomník Mistra Jana Husa byl kompletně dokončen 14. června 1915 a bez velkých oslav byl odhalen 6. července téhož roku, přesně 500 let po upálení Mistra Jana Husa v Kostnici.
JUDr. Jan Podlipný se velmi brzy po otevření své advokátní praxe zapojil do českého veřejného života, kromě působení v několika výše zmíněných spolcích se věnoval také politické činnosti. Studia na právnické fakultě zakončil 28. dubna 1874, kdy byl povýšen na doktora veškerých práv. Po státních zkouškách nastoupil povinnou soudní praxi a po složení rigoroza začal pracovat jako koncipient v advokátní kanceláři JUDr Jana Kučery. Z této kanceláře odešel do kanceláře advokáta JUDr. Emila Herrmanna a později ještě do kanceláře JUDr. Jaroslava Rilkeho z Rückenau, která měla především německou klientelu. V roce 1878 byl zapsán mezi obhájce ve věcech trestních a začal obhajovat před soudy. Po absolvování povinné praxe a po úspěšném složení advokátní zkoušky si v roce 1880 otevřel vlastní advokátní kancelář. Pravděpodobně zřízení advokátní kanceláře bylo důvodem, proč se rodina Podlipných přestěhovala z domu U Modré štiky do nového bytu v domě na Perštýně, jehož vlastníkem byl strýc Anny Nebeské, Karel Vendulák. Ve 2. patře tohoto domu si Podlipný zařídil kancelář, která se brzy stala vyhledávanou a úspěšnou. Již v době otevření vlastní advokátní praxe zaměstnával Jan Podlipný dva koncipienty, JUDr. Emila Stelzera a JUDr. Jana Jansu, a také další pomocný personál. Jako obhájce na sebe Jan Podlipný upozornil již v roce 1881, kdy hájil obžalované účastníky chuchelské bitky. Tzv. chuchelskou bitkou 29. června 1881 vyvrcholila série pouličních incidentů a výtržností s nacionálním podtextem. Na obranu českých studentů, kteří se účastnili bitky s německými vysokoškoláky, vystoupili společně mladočeši i staročeši. Podrobnosti o bitce a o vyloučení jednoho ze studentů z vysokoškolského učení, PhC. Pavla Nebeského, syna básníka Václava Bolemíra Nebeského, se dočtete více zde. V témže roce byl jako obhájce ex offo přidělen skupině 31 sociálních demokratů obžalovaných mimo jiné z tajného spolčování.
Právnická činnost Jana Podlipného se začala stále více pojit s mladočeskou stranou, Národními listy a rodinou Grégrových. Jan Podlipný byl právním zástupcem Julia Grégra a staral se o právní záležitosti Národních listů. Jako právník Grégrových vystoupil proti zabavení básně Svatopluka Čecha Lešetínský kovář, která zobrazuje boj mravně čistého Čecha s dravými německými podnikateli. Na jedné straně báseň získala značnou popularitu mezi českým obyvatelstvem, na druhé straně vyvolala zájem cenzury a zabavení nákladu. S obhajobou vystoupil Jan Podlipný 8. února 1884 před zemským soudem, ale ani jeho výmluvnosti se nepodařilo báseň obhájit, takže konfiskace byla potvrzena. V roce 1884 zaměstnával Jan Podlipný již tři koncipienty, solicitátora a několik písařů.
V roce 1883 se Jan Podlipný stal zakládajícím členem Staroměstského občanského klubu, jednoho z nejstarších mladočeských politických klubů vůbec, kde se postupně stával vedoucí osobností a svoji pozici upevňoval také v Národní straně svobodomyslné. Mladočeši se pochopitelně pokoušeli upevňovat své pozice v oblasti politické i v oblasti tisku. Velmi podstatnou roli hrály Národní listy. Od roku 1885 působil Jan Podlipný na Staroměstské radnici v řadě funkcí. V roce 1886 byl zvolen do sboru obecních starších v Josefově, v roce 1892 za třetí sbor na Starém Městě a v roce 1890 byl navíc zvolen do městské rady. Volby do zemského sněmu v roce 1889 znamenaly úspěch i pro Jana Podlipného, poprvé byl zvolen poslancem zemského sněmu za skupinu měst Čáslav, Chotěboř a Golčův Jeníkov. Listopad 1893 byl pro pražskou radnici obdobím plným zvratů. Rozhodný staročech Jindřich Šolc odstoupil z úřadu starosty a místo něj přijal úřad starosty architekt a stavitel Čeněk Gregor, také staročech, ale mnohem smířlivější a přijatelnější pro mladočechy. Národní strana svobodomyslná získala devět mandátů a především post prvního starostova náměstka, jímž se stal Jan Podlipný. Kandidátem do voleb v roce 1896 se stal za mladočeskou stranu dosavadní první náměstek Jan Podlipný a za staročechy druhý náměstek Vladimír Srb, který nakonec zvítězil. Srb však požádal o osmidenní lhůtu na rozmyšlení. Podlipný rezignoval na všechny funkce v městské samosprávě a společně s ostatními mladočechy opustil jednání. Tímto aktem bylo vlastně zablokováno další jednání a prakticky znemožněno fungování pražských samosprávných sborů. Staročeši byli donuceni v následujících vyjednáváních přistoupit na podmínky mladočechů a jednotně se hlasovalo pro Podlipného.
Dne 2. ledna 1897 byl Jan Podlipný zvolen starostou královského hlavního města Prahy. Úřad okamžitě přijal a jeho prvním náměstkem se stal staročech Vladimír Srb. Volbu nového pražského starosty potvrdil 18. ledna sám císař František Josef I. Ke dni 30. ledna byl Podlipný slavnostně uveden do úřadu. Součástí programu bylo oficiální uvedení do úřadu, které provedl místodržitel Karel hrabě Coudenhove. Poté, co místodržitel přijal služební přísahu Jana Podlipného, odebralo se slavnostní shromáždění do farního chrámu Panny Marie před Týnem k bohoslužbě. Podlipný si mohl připsat i jedno prvenství, stal se totiž prvním pražským starostou, který nástupní projev pronesl pouze česky. Předsevzal si: "Mou povinností bude, bdíti nad zachováním českého rázu Prahy, ale stejně vážnou povinností také prováděti ve správě královského hlavního města zásadu rovnoprávnosti a rovnocennosti, kteráž je stěžejním bodem českého programu pro všechny země koruny české." Zmínil např. asanaci Starého Města a Josefova, úpravu městských čtvrtí v blízkosti Vltavy, vybudování kvalitní kanalizace a přivedení zdravotně nezávadné vody do Prahy, splavnění Vltavy a především sloučení Prahy s okolními obcemi. Realizace velkých projektů neprobíhala vždy zcela hladce a bez problémů. Za velmi kontroverzní bývá označován především projekt asanace, který provázela řada problémů, ať už šlo o pouhé vykupování pozemků či odpor části veřejnosti (především výtvarníků, literátů a dalších příznivců staré Prahy) proti necitlivým zásahům do starobylého rázu města. Původní černožluté tabulky s nápisy v němčině byly nahrazovány červenobílými tabulkami s českými nápisy. Pražští Němci proti tomuto z jejich pohledu provokativnímu aktu protestovali a na své domy umisťovali původní černožluté tabulky. Tyto demonstrativní protesty byly předzvěstí protestů mnohem větších a závažnějších, které zasáhly Prahu na podzim roku 1897 a přivodily vyhlášení výjimečného stavu. Jedním z problémů, které hýbaly politickou scénou v roce 1897, byla připravovaná jazyková nařízení. Tzv. Badeniho nařízení stanovovala ve vnitřním úřadování stejnou platnost obou zemských jazyků. Jazyková nařízení sice přivítali mladočeši, avšak němečtí poslanci se proti nim ostře postavili a zablokovali činnost parlamentu. Protestovali pochopitelně i pražští Němci. Současně s tím, jak se vyhrocovala situace v parlamentu, docházelo v Praze k drobným incidentům. Pražští Němci, především buršáci (Buršácký spolek je v německy mluvících zemích jedním z tradičních spolků vysokoškolských studentů, smyslem jejich činnosti bylo budoucí německé sjednocení, vyznačovaly se německým vlastenectvím a podporou velkoněmecké myšlenky), proti nařízením demonstrovali, dokonce docházelo k menším střetům s obyvateli Prahy. Dne 26. listopadu byla vyhlášena pohotovost kvůli obavám z demonstrací. Masové demonstrace začaly ve Vídni, kde docházelo ke střetům s policií a zatýkání demonstrantů. Dne 28. listopadu císař pod tlakem protestů přijal demisi Kazimíra Badeniho. Večer došlo k prudkým srážkám demonstrantů s policií. Jan Podlipný se jako starosta zachoval velmi odvážně. Celý večer jezdil po Praze a pokoušel se uklidňovat demonstranty, vybízel je k zachování pořádku, protestoval také u policejního rady proti nepřiměřenému zákroku při demonstracích a žádal odvolání policejních jednotek. Demonstrace však pokračovaly až do 1. prosince, od 2. prosince 1897 do 10. ledna 1898 byl v Praze a v okolních obcích vyhlášen výjimečný stav.
Již v roce 1897 obnovila Praha jednání o sloučení a oslovila dokonce 12 obcí, takže kromě těch ležících bezprostředně za hranicemi obce, přizvali představitelé města k jednání i obce vzdálenější. Dle zákona o podmínkách sloučení aglomerace Prahy měly být zahrnuty obce: Nusle, Vršovice, Královské Vinohrady, Žižkov, Karlín, Libeň, Bubeneč, Dejvice, Střešovice, Košíře, Smíchov a Podolí - Dvorce. Vnitřní předměstí však s Prahou zájem o sjednocení nesdílela. Jednání ztroskotávala především na otázce výše činžovní a potravní daně. Problém sloučení tak zůstal nevyřešen ještě poměrně dlouhou dobu. Na konci 90. let 20. století se však magistrátu pod vedením Jana Podlipného podařilo dohodnout spojení Prahy a Libně. Ta požadovala, aby pražská obec přijala veškeré movité jmění i finanční závazky, napojení na pražský vodovod, spojení s Holešovicemi mostem a elektrickou tramvají, zřízení magistrátní expozitury v Libni a také rozšíření kaple na libeňském zámečku. Podmínky Praha přijala v únoru 1899. Pro Prahu znamenalo spojení s Libní především rozšíření území o více než 49 %, navíc ceny pozemků v Praze prudce stoupaly, množství závodů stěhovalo své provozy právě do Libně, čímž pochopitelně naopak Praha přicházela o část příjmů z poplatků. Dne 22. prosince 1898 byl delegací libeňského zastupitelstva předán starostovi Prahy Janu Podlipnému diplom čestného měšťanství "pro vynikající zásluhy o vlast a srdce České země královské hlavní město Prahu". V roce 1935 byl v Praze - Libni na Elsnicově náměstí na počest Podlipného zásluh o připojení Libně ku Praze dne 12. září 1901 postaven Pomník Jana Podlipného od sochaře Jaroslava Brůhy. V Libni je také po JUDr. Janu Podlipném pojmenována ulice Podlipného.
K projektu budování kanalizačního systému není mnoho podrobností. Snad jen, že Jan Podlipný byl zastáncem dvojitého vodovodu, tedy odděleného vodovodu pro pitnou a zvlášť pro užitkovou vodu. Nicméně úspěchem magistrátu bylo uzavření dohod s Královskými Vinohrady, Žižkovem, Karlínem a Smíchovem o vybudování vodovodní sítě, která byla napájena vodou z Jizery.
Především z důvodů zdravotních a estetických byl Jan Podlipný příznivcem asanačních opatření v Josefově a na Starém Městě. Teprve v srpnu 1896 získala pražská obec od Zemské banky půjčku 3 miliony zlatých, takže mohla začít s vykupováním a bouráním domů v asanačním obvodu. Právě překotné bourání domů, z nichž mnohé měly značnou historickou hodnotu, bylo nejspornějším bodem asanačního plánu. Otázka ochrany památek se záhy dostala i na jednání sboru obecních starších a vyústila v sestavení komise pro soupis pražských památek. Nejostřeji kritizoval samotnou asanaci a dokonce zástupce města Vilém Mrštík, který sepsal tzv. Velikonoční manifest. Jan Podlipný byl příznivcem ozdravění některých částí Prahy, avšak jak svědčí jeho podpis pod Velikonočním manifestem, s postupem asanace a jejími výsledky asi zcela nesouhlasil. Údajně v souvislosti s Mrštíkovým spiskem podal městský radní Karel Černohorský návrh na zboření zderazského kostela sv. Václava a kostel sv. Trojice v Podskalí. Většina členů městské rady hlasovala pro návrh Karla Černohorského, avšak na stranu ochránců staré Prahy se postavil starosta Jan Podlipný, podařilo se mu zvrátit výsledek hlasování a oba kostelíky zůstaly ušetřeny. Velmi sporným bodem pražské asanace se stalo zboření tří domů na severní straně Staroměstského náměstí (dům č.p. 931, 932 a 933-I), na jejichž místě měl být postaven palác městské pojišťovny. I když Podlipný žádal alespoň zachování části fasády architektonicky cenného domu, bylo nakonec rozhodnutí městské rady potvrzeno a domy zbořeny. Do dalšího průběhu asanace a ostatních projektů pražské obce již Jan Podlipný zasahoval jen jako člen sboru obecních starších. V dalším volebním období byl za starostu zvolen staročech Vladimír Srb, vždy ale s těsným výsledkem proti Janu Podlipnému (43:42, 43:41).
Dne 31. července 1902 byl jako zemský poslanec zvolen z městské kurie do ředitelství Zemské banky království českého a zároveň zvolen náměstkem vrchního ředitele.
Od roku 1904 působil Jan Podlipný ve výboru Městské spořitelny pražské, v roce 1906 byl zvolen členem ředitelství, postupně byl pak zvolen druhým náměstkem předsedy, prvním náměstkem předsedy a bezprostředně poté se stal předsedou ředitelství. Navíc byl činný ve Svazu českých spořitelen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Kromě finančních institucí působil Jan Podlipný v čele Národní rady české, byl členem výkonného výboru a předsedou finančně právního odboru Svazu českých měst a členem c.k. okresní školní rady pro obecné a měšťanské školy v Praze.
Obdržel zlatou medaili královského hlavního města Prahy, kromě Libně byl čestným měšťanem Časlavi, Vršovic, Vysočan, Plzně, Rydvovic, Litovce a Mariánských Hor.
Přestože se po roce 1900 Jan Podlipný pomalu stahoval z veřejného života, působil nadále na významných postech výše jmenovaných organizací. Podle svědectví svých současníků byl dosti vitální, avšak jeho zdravotní stav se po roce 1910 zhoršoval. V létě roku 1913 pobýval v lázních Poděbrady, v Dobré Vodě u Březnice a ve Františkových Lázních. Lázeňská léčba pomohla jen dočasně zmírnit zdravotní obtíže, které se na podzim roku 1913 zhoršily natolik, že Jan Podlipný musel ulehnout. Zdravotní obtíže mu bránily pracovat, účastnit se schůzí Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa, jehož byl předsedou. Jeho rodina, spolupracovníci a přátelé doufali v brzké uzdravení. Sice došlo ke zdánlivému zlepšení jeho zdravotního stavu, ale pouze na krátkou dobu. Jan Podlipný zemřel po dlouhé nemoci 19. března 1914 v kruhu rodiny ve věku nedožitých 66 let. Řády, vyznamenání, odznaky, diplomy a drobná plastika z pozůstalosti jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze.
Nekrolog nechala rodina otisknout samozřejmě v Národních listech, další vzpomínkové články byly otištěny v Pražském ilustrovaném kurýru, Světozoru, Činu, Pražských novinách, Času i menších regionálních listech. Vzpomínkové články se objevily také ve francouzském tisku a v krajanských listech. Také ve Věstníku obecním královského hlavního města Prahy byla životu a úmrtí Jana Podlipného věnována zvláštní kapitola. Národní listy přinesly hned 19. března vzpomínkový článek o Janu Podlipném, následující den téměř oslavný životopis, smuteční projev pražské městské rady, podrobný popis organizace pohřbu, přehled smutečních oznámení, a dokonce informace o chorobě, která sužovala Jana Podlipného. Vzpomínkové brožurky a reportáže z pohřbu Jana Podlipného vydávala také Česká obec sokolská, která měla ve své režii jeho pohřeb konaný 22. března. Smuteční slavnost probíhala prakticky celý den. Rakev obklopená množstvím věnců a kytic byla vystavena v zasedací síni radnice. Čestnou stráž u ní drželi pochopitelně zástupci sokolských jednot. Chorál přednesli členové spolku Hlahol, smutečního projevu se ujal první náměstek starosty František Kašpar, místopředseda Národní rady české Adolf Prokůpek a za Národní stranu svobodomyslnou Karel Kramář. Odpoledne po skončení obřadů a projevů se průvod několika tisíců lidí odebral přes Staroměstské náměstí, Celetnou ulici, Příkopy, Václavské náměstí a dnešní Vinohradskou ulici k Olšanským hřbitovům. Zde nad hrobem zazněly projevy místopředsedy Staroměstského občanského klubu Emanuela Fatka, zástupce Unie francouzských gymnastů Josefa Hanticha, starosty ČOS Josefe Sheinera. Po ukončení smutečního aktu uspořádal Sokol Pražský za Jana Podlipného tryznu.
Náhrobek manželů Podlipných na Olšanských hřbitovech je z neopracovaného kamene, na němž je reliéf s alegorickou postavou Vlasti a českým lvem. Pomník je ukončen sochou sokola, jenž zašlápl hada. Jde o sochařské dílo dle původního návrhu Josefa Mánesa. Původně byl tento hrob v držení rodiny Friedricha von der Aue, továrníka rukavičkáře.
Kromě JUDr. Podlipného a jeho manželky Anny Nebeské je zde pochována Alice Podlipná, Helga Lošková, roz. Podlipná, Antonín Sláva Podlipný, Jaromíra Jechenthalová, roz. Podlipná, Ing. Čestmír Podlipný. A také JUDr. Karel Jechenthal a Kiti Jechenthalová.
Přímo naproti je pak honosný hrob rodiny zemského poslance a vydavatele Národních listů Julia Grégra.
Zdroj: Diplomová práce, Adéla Heřmánková, FF UK v Praze, Ústav českých dějin (Typ veřejně činné pražské měšťanské rodiny na přelomu 19. a 20. století. Příklad Jana a Anny Podlipných)